Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Šatava (* 1928)

• narozen v roce 1928 na Volyni ve vesničce Buršovka Česká

• v roce 1944 ve věku necelých šestnácti let vstoupil dobrovolně do Čsl. armádního sboru

• účastník bojů o Dukelský průsmyk

• těžce zraněn střepinou granátu do nohy, léčení v Gruzii

• po konci války v Praze studium střední a vysoké školy

• v roce 1948 maturoval

• vystudoval Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství

• působil na vysokých školách, Ministerstvu školství a ve Výzkumném ústavu pro biofaktory

• v roce 1975 jmenován vysokoškolským profesorem jako první z Volyňských Čechů

• spoluzakladatel Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel a v letech 1990 - 1993 jeho předseda

• v roce 1994 odešel do důchodu, od roku 2000 žije v Dobříši

„první profesor z volyňských Čechů“

Prof. Ing. Miloslav Šatava, CSc.

Narozený 23. listopadu 1928 v Buršovce na Volyni

+ narozen v roce 1928 na Volyni ve vesničce Buršovka Česká

+ v roce 1944 ve věku necelých šestnácti let vstoupil dobrovolně do Čsl. armádního sboru

+ účastník bojů o Dukelský průsmyk

+ těžce zraněn střepinou granátu do nohy, léčení v Gruzii

+ po konci války v Praze studium střední a vysoké školy

+ v roce 1948 maturoval

+ vystudoval Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství

+ působil na vysokých školách, ministerstvu školství a ve Výzkumném ústavu pro biofaktory

+ v roce 1975 jmenován vysokoškolským profesorem jako první z Volyňských Čechů

+ spoluzakladatel Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel a v letech 1990 - 1993 jeho předseda

+ v roce 1994 odešel do důchodu, od roku 2000 žije v Dobříši

O čem nechci mluvit

Profesora Miloslava Šatavu jsem kontaktoval poprvé už před několika lety, cítil jsem, že se mu moc nechce hovořit o válce, ale zároveň mne neodmítl jednoznačnými způsobem, tak abych ho vyřadil ze seznamu možných kandidátů na rozhovor, jako se to stalo u mnoha jiných pamětníků. Miloslava Šatavu poté zkoušel přemluvit i můj kolega ze sdružení Post Bellum, též neúspěšně. V letošním roce jsem mu po takřka dvou letech zavolal znovu. Vytrvalost se vyplatila. Tentokrát jsem byl úspěšný. Profesor Šatava, původem „Volyňák“ a mimo jiné od roku 1975 první vysokoškolský profesor z řad volyňských Čechů, hned na začátku si vyhradil, že o jednotlivostech bojů, které zažil, mluvit nechce.

„Hovořit o válečných událostech? Já jsem odmítal takové hovory. Pobyt na frontě, byl jsem tam v době dospívání, byl pro mne velké trauma, s kterým jsem se dlouho nemohl vyrovnat. Snažil jsem se vytěsnit tyto prožitky v maximální míře a trvalo mi to léta. Odmítal jsem rozhovory s redaktory, když chtěli hovořit o tom, jak to bylo na frontě. Já o tom nechci moc mluvit, o těch jednotlivých bojových akcích. Jednak je to velmi subjektivní pohled a není to důležité pro pohled na celé to dění.“

Nakonec se Miloslav Šatava naštěstí rozhovořil, není divu, že mu mohla válka způsobit trauma, zažil kromě jiného i jedno z nejkrvavějších střetnutí československé „východní“ armády u Machnuvky v bojích před Dukelským průsmykem.

Rod Šatavů pochází z jižních Čech, odkud se jeho jedna rodina vystěhovala r. 1868 do carského Ruska. Zde se usídlila ve Volyňské gubernii, a to v lokalitě, kde postupně vznikla malá obec Buršovka Česká s výhradně českými obyvateli. V této obci se jako poslední ze čtyř sourozenců roku 1928 narodil Miloslav Šatava,  a to do vlastenecky silně založené rodiny. Dbala na to, aby se jim dostalo maximálně možného vzdělání v češtině a aby si uchovaly na co nejlepší úrovni českou řeč.

Miloslav Šatava vychodil pět tříd základní školy České matice školské v rodné vesnici a ve Zdolbunově. V roce 1939 obsadila však tu část Volyně, která do té doby patřila Polsku na níž jeho rodina žila, Rudá armáda, a tím pro něj definitivně skončila škola s českým vyučovacím jazykem. V dalších letech následovalo vyučování pouze v ukrajinštině. I to však pro něj skončilo za německé okupace, kdy Němci v kraji uzavřeli prakticky všechny střední školy.

Miloslav Šatava krátce studoval na zemědělské průmyslové škole ve Španově u Rovna. V jednu chvíli Němci uzavřeli i tuto průmyslovku a oznámili, že studenti pojedou na praxi do zemědělství do Německa. Byli internováni a čekali na transport, naštěstí prý v té době se Němci moc nepohodli s ukrajinskou samosprávou, takže jeden den najednou už nebyli hlídáni ukrajinskými strážci a většina studentů toho využila a rozutekla se zpět do rodin.

Odvod do armády

To se psal rok 1943, o rok později se přes Volyň přehnala podruhé fronta a toto území osvobodila Rudá armáda. Začal nábor ke vstupu do 1. čsl. armádního sboru. Vlastenecké cítění volyňských Čechů a přímo prožité hrůzy způsobené německými okupanty měly vliv na to, že každý, kdo jen mohl, se do této armády přihlásil. Narukovali i oba starší bratři Miloslava Šatavy. On sám pak pomohl rodičům zajistit jarní práce, déle doma nezůstal zažádal o přijetí do čsl. sboru také. Vstup volyňských Čechů do armády byl skutečně hromadný, narukovalo jich téměř jedenáct tisíc. Mezi vojáky se tak dostaly i stovky mladíků, kteří by v mírových dobách měli na armádu dost času. Někteří z nich dokonce falšovali datum narození, aby se do armády dostali. To však nebyl případ Miloslava Šatavy. Byl odveden do armády, i když mu bylo v té době jen patnáct a půl roku.

„Nebylo tak běžné, že by odvodní komise přijímala takové děti jako já. Vím, že přede mnou i po mně byli stejně staří chlapci mého věku, kteří chtěli do armády. A nevzali je. Asi jsem přišel zrovna v době, kdy se vytvářela třetí samostatná československá brigáda. Tak brali asi každého trochu schopného. Byl jsem urostlý, tak mne prostě vzali.“

Byl odveden na přelomu jara a léta roku 1944, prodělal výcvik miřiče a radisty o pár měsíců později si prošel prvními boji o Dukelský průsmyk. Sloužil u dělostřelců. Jako benjamínek prý rozhodně nedostával ty nejtěžší úkoly, nijak zvlášť šetřen na frontě však nebyl a ani být nemohl. I šestnáctiletý kluk si zvykl : „Seděl jsem na bedně se střelivem, lítaly tam dělostřelecké granáty a psal jsem dopis domů. Byl jsem už otupělý, kdybych použil rozum, tak bych tohle určitě nemohl dělat.“

Kamarádství na frontě

Asi pět kilometrů před československými hranicemi byl zraněn. „Já jsem byl těžce zraněn střepinou granátu a měl jsem roztříštěné koleno. Hned se mne kamarádi ujali a dopravili mne na ošetřovnu. O tom kamarádství mezi vojáky bylo hodně napsáno. Je rozdíl mezi kamarádstvím při prezenční službě a  kamarádstvím na frontě. Může se psát cokoliv, ale kdo to neprožil, tak neví, co to je. Sám jsem viděl několik případů, kde s nasazením vlastního života šel zachránit kamaráda, i když to neměl nařízeno. I mne tak dopravili na ošetřovnu.“

Léčení v Gruzii

 Základní operaci provedli lékaři ve Lvově na Ukrajině. Ta se však moc nepovedla a navíc tamní kapacity nemocnic nestačily, tak byl převezen vlakem do nemocnice v Tbilisi v Gruzii. Shodou okolností ta byla v klášteře, kde v kněžském semináři kdysi studoval jistý Josif Visarionovič Džugašvilli. Škoda, že prý se mu nepovedlo uplatnit se jako kněz, s hořkým humorem dodává dnes Miloslav Šatava. V gruzínské nemocnici mu hrozila amputace nohy nad kolenem, zranění se nechtělo hojit.  Zachránila ho prý jakási gruzínská lékařka. „Objevil se tam asi můj „anděl strážný“. Byla to lékařka, Gruzínka, mohla mít asi tak staré děti jako jsem byl já. Asi si uvědomila, co to pro mne znamená. Přemluvila svoje kolegy, že by stálo za to zkusit ještě jednu operaci a že by si to vzala jako „socialistický závazek“ (smích). Do smrti asi nemůžu být dost vděčný, chodím téměř normálně.“

V Gruzii, ale nechtěl být déle než po dobu maximálně nutnou, s ještě nezhojenou ránou požádal o propuštění z nemocnice. Po strastiplné cestě na Ukrajinu se mohl na pár dní ukázat u rodičů, aby konec války prožil s náhradním útvarem, kdesi u slovenského Ružomberku.

Poválečný život

 Koncem června 1945 odjel Miloslav Šatava do Prahy, aby pokračoval v přerušeném studiu a aby se mohl zařadit do normálního civilního života. Nebylo to vůbec snadné protože se ocitl ve zcela jiném prostředí, než v jakém žil na Volyni. Velkou pomocí pro něj bylo, že mu Ministerstvo obrany umožnilo dvouletý pobyt ve vojenské invalidovně v Praze na Jenerálce a pak v Malé Chuchli. Mohl se tak doléčit a nemusel se starat o bydlení, ošacení a stravu a mohl se věnovat studiu.

Nejdříve šel na obchodní akademii, tam dlouho nevydržel, nepohodl se s učitelem češtiny, ten nevzal v potaz, že přichází z jiného prostředí a dal mu to poznat. Po jedné písemce mu řekl: „Je to za pět. To víte, horší známku nemám. Jinak by to bylo za patnáct.“ To ho urazilo, odešel ze školy, naštěstí si našel gymnázium v Hellichově ulici, kde výuka češtiny byla možná těžší než na obchodní akademii, ale profesor byl vnímavější k mladému muži z Volyně, který musel dohánět ve škole mnoho zameškaných válečných let a který se česky učil jen v matiční škole v malé vesničce na Ukrajině. 

V roce 1947 Miloslav Šatava demobilizoval a tak mu kromě studia přibyly ještě materiální starosti. To už se sice do Československa přestěhovali z Volyně jeho rodiče, ovšem od nich žádnou pomoc očekávat nemohl. Na Volyni zanechali poměrně velký majetek, který sovětská strana neproplatila přímo jim, nýbrž naší vládě. Ta však uložila celý finanční obnos na vázaný vklad, z něhož rodičům uvolňovala v průběhu roku jen malé částky. Nakonec vše bylo zcela znehodnocené měnovou reformou.  Za těch trochu peněz, co rodiče dostali za statek na Volyni, mu maminka mohla koupit jen pár kousků oblečení.

Miloslav Šatava úspěšně maturoval v roce 1948, vystudoval Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství. V dalších letech působil jako pedagog na vysokých školách a též ve Výzkumném ústavu pro biofaktory či na Ministerstvu školství. V roce 1975 byl jmenován profesorem pro obor speciální zootechnika -  aplikovaná genetika hospodářských zvířat. Stal se tak prvním volyňským Čechem, který dosáhl této nejvyšší vědecko – pedagogické hodnosti. V roce 1994 odešel do důchodu, od roku 2000 žije na Dobříši. V roce 1990 byl spoluzakladatelem Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel a v letech 1990 - 1993 jeho předsedou.  V té době ještě pracoval a bylo stále těžší dát dohromady jeho pracovní rozvrh s časově náročným programem předsedy Sdružení, který musel cestovat po regionech. Proto také na tuto funkci rezignoval. I později se věnoval práci ve Sdružení, ale jeho prioritou byly práce spojené se zajišťováním vydávání publikací o volyňských Češích. Věnoval se též přípravě putovní výstavy a na vzniku Muzea Čechů z Volyně.

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec