Jindřiška Šatavová

„Druhá legrace byla ta, že jsme přijeli na místo, a dříví tam nebylo. A bylo šest hodin odpoledne, a dříví tam ještě nebylo. Teď byl problém, protože jsem věděla, že to nepostavíme, do večera. Takže jsme připravili velký hangár, který měl být na jídelny, a všichni si tam připravili spaní. A postavily se akorát vůdcovské stany, to byly stany tři na dva a ty měly hotové podsady, takže se to jenom sesadilo dohromady. A ty jsme tam měli. Takže se to postavilo, nikomu to nebylo divný. Teď najednou přivezli, po šesté hodině, to dříví. A jak jsme měli ten tábor rozměřený, všichni věděli, kde budou spát, který stan je jejich... Tak prostě okamžitě nastoupili a všichni se snažili co nejdřív to postavit, protože nechtěli v tom hangáru spát. Jeden ten stan si skutečně dvě děvčata dokázala postavit. Přišla, jestli tam smí spát. Já jsem to dovolila a ona za chvilku přišla, neměla postavené postele vevnitř, že budou spát jen na matračkách na zemi, že tam vezmou ještě jednu třetí, že ta do toho hangáru nechce. Já jsem se moc dlouho rozmýšlela, jestli jí to dovolím nebo nedovolím. To mě ukecávali i vedoucí, ať to dovolím. Nakonec jsem to dovolila. Šok nastal kolem půlnoci, kdy mě hlídka přišla vzbudit, že spadl ten hangár. Vylítla jsem, teď honem baterku, kontrolovali jsme jednoho po druhém, s každým jsem zatřásla, jestli je živej. A ten jeden kůl, stožár hangáru, padnul přesně na to místo, kde měla spát ta dívčina, co jsem ji pustila spát jako třetí do toho stanu. Tak jsem říkala, že mě měl Pán Bůh strašně rád, že jsem se nakonec rozhodla takhle. Prostě jsme vybalili celty, aby se hodně přikryli, de facto spali pod širákem zbytek noci. Potom jsme, v dalších dnech, zjistili, že ten hangár nespadl sám, že byl dobře postavený, ale že okolo nás šli dva vojáci - vojáci vojenské základní služby, tam blízko do chaty k rodičům a měli z toho strašnou srandu, že ten hangár strhli.“

„No, v devadesátém roce byla v Kralupech zahájena skautská činnost velice zajímavým způsobem. Troufám si říct, že jedinečným v celé republice. A to takto: V té době jsme vedli pionýrský turistický oddíl s Petrem Svobodou na Kloučkově škole. A skupinová vedoucí za náma přilítla, že dělají nábor ve škole nějací dva kluci do Junáka, a jestli o tom víme. A my jsme nic nevěděli. Takže já šla honem domů, obtelefonovala všecky bývalé vedoucí oddílů, všecky funkcionáře Junáka z roku ’68–’70, a nikdo nic nevěděl. Takže jsem začala pátrat dál, co se jako děje. No a teď, co s těma dětma? Protože ty děti té skupinové vedoucí odevzdávaly pionýrské průkazy, že jdou do Junáka. A teď co s těma dětma? Ona říkala: ,Co jim mám říct?‘ Já jsem říkala: ,Pozvěte je teda na naši schůzku.‘ Takže nám tenkrát přišlo na schůzku snad 50 nových dětí. A teď jsme pátrali, kdo to udělal… To byla taková doba, že tam mohl přijít kdokoliv a naverbovat ty děti do čehokoliv, a oni je tam pustili, k mému překvapení. Nakonec jsme zjistili, kdo to byl. Jel v tom velice aktivně brácha jedné ,žáby‘, ta to taky práskla, že to byl on, ta byla ode mě z oddílu. A jeho kamarád. Tak jsme si oba mladé muže pozvali sem do bytu. A já jsem říkala: ,Pánové, vy jste prej dělali nábor do skauta.‘ On mi říká: ,No.‘ Já povídám: ,A co budete s těma dětma dělat?‘ – ,No, my budeme jezdit ven a dělat vohýnky a vopejkat buřty.‘ Prostě jsme to s mužem vydrželi asi půl hodiny poslouchat, pak jsme vystartovali oba dva najednou. Jo, já jsem se jich ještě ptala: ,A vezmete mě do toho oddílu?‘ A on říká: ,Jestli chcete, tak klidně!‘ A to jsem nevydržela a říkala jsem: ,Já jsem skautská vůdkyně, tohle je skautskej vůdce. Vy nemáte o skautu ani ponětí. Z jakýho důvodu jste si troufli jít nabírat děti.‘ A oni říkají: ,No, to je jednoduchý. My jsme ze Strany zelených, a skauti spadnou pod Zelený, to je úplně jasný.‘ Tak jsme jim vysvětlili, zač je toho loket. Oznámili jsme to i na škole, ať si na to dávají pozor, ať to rozhlásí po ostatních školách, ať si na to dají pozor, že to není pravda. A myslím, že ti dva mladí skutečně nebyli schopní pochopit, že skaut je apolitický. Ale to bylo naše první a poslední setkání s nimi. No, ale co teď, teď jsme tam měli fůru dětí, začali jsme připravovat tábor, připravovat děti na tábor. Dlužno podotknout, že ten první tábor skautský byl úplně hrůzostrašnej. Protože tyhle děti, které se přihlásily tak vehementně do Junáka, o tom Junáku samozřejmě nic nevěděly. A tady udělal medvědí službu Foglar. Ony měly dojem, že budou ležet ve stanu, číst foglarovky, že tam budou mít uklízečku, kuchařku a já nevím, co ještě, a že nebudou muset nic dělat. Takže donutit je k tomu, aby normálně ráno vstaly a šly na rozcvičku, byl problém. A celý den pokračoval ten problém.“