Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexandr Satinský (* 1963)

• narozen 31. března 1963 v Ostravě

• vyrůstal v Ostravě-Porubě

• už od svých dvanácti let chodí na zápasy fotbalového týmu Baník Ostrava a hokejistů Vítkovic

• po dokončení gymnázia odmítl studovat na vysoké škole a živil se manuálně

• v 80. letech navštěvoval fotografické kurzy Františka Řezníčka

• byl členem místního fotokroužku a umístil se v několika celostátních soutěžích

• na počátku 90. let pracoval jako dělník na stavbách v Berlíně

• ve stejné době přijal nabídku fotografovat pro MF DNES

• v rámci svého zaměstnání byl u největších událostí Moravskoslezského kraje v posledních 20 letech

Touha dělat rukama

Alexandr Satinský se narodil 31. března 1963 v Ostravě. Vyrůstal na dvorcích vystavěných ve stylu socialistického realismu a ze vzpomínek na dětství to skoro vypadá, jako by mu domovem bylo spíše prostředí klukovských her než byt, do kterého se každý večer vracel za rodinou. Tatínek pracoval jako ředitel střední zdravotnické školy, maminka byla učitelkou německého jazyka. Starší bratr Igor se poměrně rychle postavil na vlastní nohy a ve svých sedmnácti letech odešel z domova. Alexandrovi, kterému v té době bylo čerstvých dvanáct, tak zbyly party kamarádů z okolních činžáků. Postupem času mu ovšem ostravská čtvrť Poruba přestala stačit. Industriální metropole lákala dalšími neprozkoumanými světy a vybízela k dlouhým toulkám. Nakonec se tedy úplně osamostatnil, chodil na průzkumné výlety občasně zakončované v Igorově garsonce. Tam také poprvé uslyšel písně Boba Dylana či Neila Younga. Folkoví bardi Západu propojili pocity dospívajícího kluka s vizuálními vjemy tolik vrstevnatého města.

„Bratr byl už od mládí cílevědomější. S ostatními kamarády vedl modrý život. Nepil, nekouřil, dělal dobré skutky. Já jsem byl naopak kluk, kterého zajímal fotbal a flákal se venku. Neříkám, že jsem byl úplné dítě ulice, ale energie Ostravy mě vždy fascinovala,“ popisuje sourozenecký vztah Alexandr. Přestože byli oba bratři povahově odlišní, spojoval je odpor k tehdejšímu společenskému systému. Ani jeden z nich se nechtěl žádným způsobem podílet na budování socialismu. Předobraz otce, který vstoupil do komunistické strany pro snadnější kariérní postup, je bez ohledu na to, že jej měli lidsky rádi, určitým způsobem odpuzoval. V Igorově malém bytě se tedy Alexandr seznámil nejen s folkovými nahrávkami ze Západu, ale poprvé dostal do rukou i samizdatové vydání Afghánistánu z pera Egona Bondyho.

Stalo se to ve stejné době, kdy se doma rozhodovalo o jeho dalším středoškolském vzdělání. Kluk, který se už od dětství cítil nejlépe na ulici, se tehdy nemusel dlouho rozhodovat. Věděl, že život manuálně pracujícího dokáže být mnohem pestřejší než šosáctví normalizované společnosti zahalené do všeobjímajícího systému kádrovacích tabulek. Se skřípěním zubů tedy udělal přijímací zkoušky na gymnázium a odvrátil tak hrozbu nástupu na vojenské učiliště, o kterém se v té době jeho rodiče začali podezřele často zmiňovat. Nástup na výběrovou školu se po prvotních rozpacích proměnil v určitou oázu svobody. Alexandr se dostal do společnosti, ve které volně kolovaly Hrabalovy knihy a nahrávky Hovězí porážky od Plastic People of the Universe. Na vrozenou touhu makat rukama však také nezanevřel a přivydělával si prací na Nové huti či v Bytostavu. To, co četl v knihách, se tedy přirozeně mísilo s životem, který vedl.

Vyrůstání s trestanci

Parta, se kterou Alexandr trávil většinu svých brigád, byla často poskládána z chlapů, mezi kterými panovala tak trochu jiná pravidla než ve společnosti za branami továrny či stavby. Dobrá polovina z nich strávila pět až deset let života ve vězení. Většinou šlo o zlodějinu a loupežná přepadení. Byli mezi nimi však i takoví, kteří seděli za zabití druhého člověka. Svérázné podmínky se mladému brigádníkovi vůbec neprotivily, naopak v nich našel určitý druh čestnosti, který se v běžném kontaktu mezi lidmi příliš nenosil. Na stavbě nebyl prostor pro žádná tajemství, a to ani taková, která se týkala sdílené pauzy na kouření.

„Občas mě někdo z nich požádal o cigaretu. Pokud jsem zrovna u sebe nějakou měl, tak jsem mu ji bez váhání dal. Patřilo to k místním zvyklostem. Nic by se nedělo ani ve chvíli, kdybych tabák opravdu neměl. Problém by však nastal tehdy, kdyby mi ráno někdo z nich prohledal kapsy, zjistil, že mám plnou krabičku, a já její obsah později nevydal. Na jednu stranu to byl docela poctivý přístup. Bylo mi jasné, že nemohu lhát, a tak jsem se tomu postupně přizpůsobil,“ vzpomíná Saša a dodává, že si s některými z bývalých trestanců postupem času vybudoval vztah založený na vzájemném respektu: „Nakonec se mi začali i svěřovat se svými problémy a chodili si ke mně pro rady. Především ti potrestaní vrazi.“

Kontakt s ostravskou kriminalitou se v Alexandrových vzpomínkách objevuje hned na několika místech. Už od dětství měl v povědomí slavnou severomoravskou divizi motorkářského gangu Hells Angels sídlící v garážích nedaleko jeho domu. Během vyprávění mimo jiné popisuje obrazy Anděla, který se na mašině rozhodl vyjet po schodech do prvního patra kultovní restaurace Slovan, či příběh jistého Zdeňka Kucharského, známého sídlištního rváče, jehož snaze uniknout doživotnímu vězení nepomohla ani porevoluční amnestie.

Dalším střípkem skládačky se stávají ostravské nálevny U Šimka a U Slunce, ve kterých se hokejoví fanoušci mísili s chlápky nedávno propuštěnými z lochu. Poznávacím znakem pak bylo tetování s motivem přerušované čáry a nůžek, doplněné o nápis přikazující: zde odstřihnout. Takováto kérka byla nejčastěji umístěna přímo na krku. Alexandr přirovnává atmosféru v začouzených putykách k obrazům Hieronyma Bosche a otevřeně přiznává, že jej v době dospívání přitahovaly, jako je hmyz v letní noci přitahován k rozsvícené žárovce.

Kus našeho já

Co jej však přitahovalo ještě více než atmosféra ostravských hospod z páté cenové skupiny, byly veškeré fotbalové a hokejové zápasy ve městě. Především ty, které hrával FC Baník na stadionu Bazaly a HC Vítkovice ve dřevěném svatostánku Josefa Kotase. Už od počátku puberty vlastnil permanentní vstupenku na fotbalovou tribunu. Směs obhroublého havířského humoru, atmosféry tvořené kolektivní pospolitostí fanoušků, ale především dokonalá hra jeho miláčků dole na trávníku či na ledě jej přivedla k celoživotní vášni pro tyto dva ostravské sportovní kluby.

„Sparta se nenáviděla vždycky, to je pravda. Horníci se však na zápas chodili pouze odreagovat z práce. Agresivita přišla až později v 90. letech,“ vzpomíná Alexandr na doby, kdy ještě neexistovala slavná hymna klubu. „Dresy bílé jako padlý sníh. To hraje náš Baník!“ skandovaly tribuny, když se slovenskému brankáři Michalíkovi podařilo zlikvidovat jednu z nebezpečných střel, či když dal Rostislav Vojáček branku. Ostravský fotbalový klub se Alexandrovi dostal pod kůži nejen zásluhou hry samotné, ale i skutečností, že jej na základní škole vyučovala tělocvik manželka záložníka Machevského. Ta se díky svému vzhledu stala zbožňovaným objektem všech chlapců z vyššího stupně.

Původní fotbalový stadion je dnes poddolován a rozebírán těžkými stroji, divácká pospolitost vzala za své příchodem kultury hooligans a příznivci hokeje a fotbalu se v Ostravě často nemohou vystát. Alexandr však zasněně vyslovuje jména svých oblíbených hráčů napříč generacemi, vzpomíná na dřevěná prkna Starého Kotase nasáklá pivem i na zástupy fandících havířů na bazalských tribunách: „Miloval jsem okamžiky jarní inverze, kdy se celý stadion plný chlapů rozkašlal. Na tu atmosféru se nedá zapomenout. Všude jsem viděl rozkouřené cigarety, roznášelo se teplé pivo a studené párky. Cítil jsem jakousi sounáležitost ke svému městu. Baník byl kus našeho srdce, kus našeho já.“

Chlastáme, ale něco by tu po nás mělo zůstat

Po návratu z vojny se Alexandr vrátil do prázdné Ostravy. Většinu svých kamarádů nenašel. Někteří se odstěhovali do jiných měst, jiní emigrovali. Stýkal se tehdy pouze se třemi lidmi. Jeden z nich měl těžkou schizofrenii, druhý byl bratrancem prvého. Třetím kamarádem byl Tomáš Čvančara. Kulisák z divadla, který se na úkor vládnoucího režimu rovněž zašil na pracovní pozici, jež zajišťovala téměř nulovou míru společenské angažovanosti.

Alexandr se v té době živil jako soustružník Vítkovických železáren. Během pracovní doby obráběl hliníkové kryty, které se připevňovaly na koncové závity ocelových tyčí a chránily je tak při transportu do Indie před poškozením. Kolotoč směn jej za první půlrok vyčerpal natolik, že se z vlastní iniciativy nechal přeřadit na méně placenou pozici jeřábníka. Spouštěcím impulzem byla situace, při které odmítl vstoupit do sprchy přeplněné dělníky. „Stál jsem tam s otevřenou pusou. Vtom se za mnou objevil parťák a řekl, ať se nebojím a vejdu. Že si prý za dalších dvacet let zvyknu. V tu chvíli mi teprve došlo, kam jsem se to dostal. Nedokázal jsem si představit, že bych následujících dvacet let pracoval na třísměnný provoz s deseti dny dovolené ročně.“

Kulisák Čvančara se v té době začal u piva čím dál častěji zmiňovat o svém plánu přihlásit se do kurzů fotografie, které tehdy pod záštitou lidové konzervatoře vedla jedna z ikon ostravské scény, František Řezníček. Peníze našetřené ze soustružnické pozice i stereotyp hospodského světa vedl i Alexandra k nákupu nového fotoaparátu značky Praktika. Psala se polovina 80. let a oba pánové si jen stěží dokázali představit konec socialistické éry v Československu. Vyhlídky na změnu byly opravdu nulové a tendence vystoupit z krytu, který jim celková společenská separace poskytovala, byla nulová rovněž. Jedinou cestou se tedy jevila možnost neprosedět všechen volný čas v hospodě. „Chlastáme, chlastáme. Ale ať tu po nás něco zůstane,“ opakuje dnes Alexandr s úsměvem větu, která zaštítila jejich rozhodnutí.

Výstavy v kulturním domě, vítězství v několika fotografických soutěžích či seznámení s prací Jindřicha Štreita a Viktora Koláře. To je sled událostí zapříčiněný aktivitou v ostravském fotokroužku, který se Alexandrovi stále výrazněji vpisoval do každodenního života. Především pak ono nahlédnutí tvorby dvou dokumentaristických ikon z blízkého okolí. Setkání se Štreitem se odehrálo právě při instalaci jedné z klasických amatérských výstav. Fotky byly pověšeny na šňůrách napnutých ve výklencích kulturákového foyer, členové fotokroužku zrovna dokončovali vše potřebné, když se ve dveřích objevila dvoumetrová postava fotografa ze Sovince. Štreit rozbalil roli térového papíru, na kterém byly snímky nalepeny. Všichni se seřadili kolem a Alexandr hned vytušil, že to, co se před ním rozprostírá, je jako z jiného světa. Ještě upřímnější fascinace se však dostavila ve chvíli, kdy se při jedné z návštěv ostravského obchodu FOMA setkal s malou výstavou Viktora Koláře. „V tu chvíli jsem měl pocit, že už nikdy nebudu fotit. To, co jsem při svých toulkách městem pouze viděl, uměl on zachytit na film. Bylo tam všechno.“

Kdybych tam vydržel aspoň měsíc

Na počátku 90. let se Alexandr stal mužem v domácnosti. Jeho žena dostala zajímavou pracovní nabídku, a tak se dohodli, že se na nějaký čas při výchově dětí vystřídají. Svět Vítkovických železáren a staveb se proměnil v psaní domácích úkolů, nákupů a starostí o to, co bude k večeři. Jednoho dne však zazvonil u Satinských zvonek. Ve dveřích stál novinář Mladé fronty DNES, který se na jakési doporučení přišel podívat na jeho snímky. Mluvil o tom, že do místní redakce shánějí fotografa a rovnou se ptal, zda by o to místo neměl zájem. I přesto, že šlo o nestálou nabídku se zkušební dobou, se rozhodl kývnout. „Říkal jsem si, že kdybych tam vydržel aspoň měsíc, tak by to byl úspěch,“ vzpomíná po pětadvaceti letech Alexandr, který pro MF DNES stále fotografuje.

Práce s analogovou fotografií v kontextu novinářského prostředí 90. let obnášela absolutní soustředění a plné nasazení. Po dvou až třech reportážních štacích bylo nutné vstoupit do temné komory, snímky zvětšit a namotat na kovový válec zařízení telefoto, které je následně odeslalo do pražské redakce. Tak to šlo den za dnem, dvanáct hodin v kuse. Alexandr však na své začátky v novinách vzpomíná rád a přiznává, že jej práce absolutně pohltila. S neskrývanou úctou vypráví o spolupráci s Herbertem Slavíkem, který z pozice hlavního obrazového editora telefonoval na ranní porady a rozdával úkoly.

Přílet kosovských uprchlíků na ostravské letiště v Mošnově, ničivé povodně roku 1997 či železniční neštěstí ve Studénce. To všechno má Alexandr na svých snímcích. Maká rukama, přesně tak, jak vždycky chtěl. Mění clonu a čas, aby mohl navždy zastavit výkop Baroše, který se po několika letech vrátil zpět do milovaného Baníku. Z dobrého novinářského snímku má prý mrazit, říká a dodává, že sám jich má za svou kariéru jenom pár. Když popisuje kosovskou babičku stojící na betonové ranveji pouze v jedné pantofli, skončí uprostřed věty a naprázdno polkne. V nahrávacím studiu Paměti Národa se rozhostí ticho. Městský poutník a fotograf Alexandr Satinský se o pár minut později zase usmívá. Při odchodu se na chvíli zastaví ve dveřích a říká: „Dneska hrajeme se Zlínem. Ale vidím to špatně, hoši. Vidím to špatně.“