Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rolando Saumell (* 1963)

• narozen 22. června 1963 v Havaně

• v sedmnácti letech vycestoval za prací do Československa

• pracoval na dělnických pozicích a poté jako tlumočník na kubánské ambasádě

• po sametové revoluci by se musel z ČSR vrátit na Kubu, namísto toho emigroval do Rakouska

• po několikaměsíčním azylu v Rakousku s rodinou emigroval do USA

• v roce 2020 žil na Floridě

Zatímco listopad 1989 celá řada Čechoslováků vítala s otevřenou náručí, Rolandovi mimořádně zkomplikoval život. Fidel Castro totiž nechtěl mít „své“ lidi na území nové vznikající demokracie, a z Kubánců pracujících v Československu se tak po sametové revoluci stali lidé na útěku. „Musel jsem hodně pracovat, nemohl jsem být s dětmi, peníze nebyly. Lidi říkají, když vidí uprchlíky: ,Oni přijdou, vezmou mi práci, vezmou moje peníze.‘ Ale uprchlíci nemají vůbec nic. Ztratili domy, ztratili život a začínají,“ vypráví Rolando Saumell.

Neměl jsem tam budoucnost

Rolando Saumell se narodil 22. června 1963 v Havaně, kde otec působil jako lékař, zatímco matka se starala o domácnost. Na Kubě pamětník strávil prvních sedmnáct let života a na své dětství vzpomíná nerad. „Pro mě bylo strašné. Bratři byli jiní, hodně aktivní do sportu, já spíš intelektuální. […] Říkal jsem, já sem nepatřím. To mi bylo pět sedm roků.“

Zlom přišel v Rolandových sedmnácti letech. „Chtěl jsem z Kuby pryč, neměl jsem tam budoucnost a nebylo to tam pro mě. Byl jsem mladý,“ vzpomíná. Novým domovem se mu stalo Československo, kam z Kuby odjel původně za prací. „V továrně potřebovali pracovníky. Nestudované. Pracovníky v továrně neměli – bylo hodně studentů a málo pracovníků. Tak se domluvili s Kubou.“

Gramatika, to bylo strašný

Rolandovým pracovním působištěm se stal zlínský (tehdy ještě gottwaldovský) Svit, znárodněné Baťovy závody. Začátky nebyly snadné, pracoval šestnáct hodin denně včetně sobot. „A v neděli jsem musel studovat češtinu.“ Mimoto podstatnou část svého výdělku podle vyprávění musel posílat zpět kubánské vládě. „Stáhli si ode mě šedesát procent výplaty. To se muselo posílat Kubě a já jsem dostal jenom čtyřicet procent.“

I přes těžké začátky se na Kubu nikdy vrátit nechtěl. „Tam není jídlo, vůbec nic. […] Kuba neměla tu úroveň – peníze, práci, jídlo ani základní potřeby,“ upřesňuje pamětník. Ve Svitu pracoval spolu s dalšími Kubánci, na rozdíl od kterých se však Rolando rozhodl naučit jazyk. „Studoval jsem češtinu – strašně těžká! [smích] Ta gramatika, to bylo strašný. Ale dokázal jsem to, byl jsem mladý a dokázal jsem se to naučit co nejlíp,“ vzpomíná.

Pod drobnohledem

Znalost češtiny poté pamětníkovi otevřela dveře k novým pracovním pozicím. „Kubánci viděli, že jsem se naučil pořádně česky, a chtěli překladatele na kubánské ambasádě, chtěli rozumět česky a španělsky. Dělal jsem i nějakou zkoušku.“ V Československu žil Rolando společně se svojí kubánskou manželkou Sarou a v roce 1988 se jim narodil syn Lumír. V novém domově chtěli zůstat natrvalo, pak ale přišla sametová revoluce. 

Zatímco listopad 1989 celá řada Čechoslováků nadšeně vítala, pamětníkovi mimořádně zkomplikoval život. Po pádu komunistického režimu totiž vznikla tendence ze strany Kuby – pod vedením Fidela Castra – stáhnout kubánské pracovníky z původně spřáteleného Československa zpět do vlasti. Pamětník – se svým ročním synem a těhotnou manželkou Sarou – byl navíc pod drobnohledem bezpečnostních složek, jelikož coby tlumočník na ambasádě přicházel – nebo alespoň mohl přicházet – do styku se státním tajemstvím.

Taky nevěděli, co dělat s Kubánci

„Když revoluce začala, tak jsme si mysleli, že hranice bude otevřena,“ vzpomíná Rolando. Ne však pro Kubánce, kterým podle vyprávění úředníci bezprostředně po příjezdu z Kuby do Československa vzali pasy. Neměl tedy žádné doklady a jediný způsob, jak se vyhnout nucenému návratu na Kubu, shledával v ilegálním opuštění Československa – připomeňme, že v sametovém období. O pomoc tehdy požádal svoji přítelkyni Danu Němcovou. Dodnes pořádně neví, co všechno za úspěšným útěkem stálo. Kromě Dany Němcové se na akci podíleli také Miriam a Jiří Prokopovi a rodina Gajduškova.

Rodině se podařilo utéct do Rakouska, problém se tím však vyřešil jen částečně. „Taky nevěděli, co dělat s Kubánci.“ [smích] Nejprve získali ubytování v Traiskirchenu, rakouském uprchlickém táboře poblíž Vídně. „Se čtyřiceti dalšími lidmi pohromadě.“ Tam strávili přibližně měsíc a půl, načež následovalo další dočasné stěhování – do města Gmünd na hranici s Československem.

Ztratili život a začínají

V Gmündu žil Rolando s rodinou dalších pět měsíců, pracoval v zemědělství, staral se o hospodářská zvířata „a za to mi platili jeden dolar denně“. Později si našel práci ve Vídni a naučil se německy. V Rakousku však s rodinou zůstat nechtěl a společně nakonec emigrovali do USA. Ani tam se zpočátku necítili zcela bezpečně. „Když jsem se dostal do Ameriky, chtěli se mnou dělat rozhovor do televize a do novin, protože věděli, že jsem uprchnul z Československa. Ale já jsem to odmítal, protože jsem se bál, že Kubánci něco udělají mojí rodině.“

Přes počáteční obavy se Spojené státy americké nakonec přece jen staly jeho poslední a trvalou adresou. V době natáčení rozhovoru (2020) žil pamětník na Floridě. „Musel jsem hodně pracovat, nemohl jsem být s dětmi, peníze nebyly. Lidi říkají, když vidí uprchlíky: ,Oni přijdou, vezmou mi práci, vezmou moje peníze.‘ Ale uprchlíci nemají vůbec nic. Ztratili domy, ztratili život a začínají. Je to jednoduché, když řekneš: ,Já se nestydím jít do práce.‘ Já jsem uklízel záchody, dělal jsem všechno. A nestydím se za to, co jsem dělal,“ dodává Rolando Saumell na závěr.