Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Ščerban (* 1964)

• narozen 31. května 1964 v Jihlavě

• otec Bedřich Ščerban měl německo-rusínské kořeny, rodina udržovala styky s příbuznými v NSR

• od roku 1968 hrál hokej

• v letech 1979 až 1983 studoval na SPŠ strojírenské v Jihlavě

• od roku 1983 hrál profesionálně hokej za Duklu Jihlava

• členem národní hokejové reprezentace

• v listopadu 1989 coby kapitán Dukly Jihlava přečetl na stadionu prohlášení na podporu stávkujícím studentům

• v roce 1991 získal ocenění Zlatá hokejka

• od roku 1991 hrál za kluby Tappara Tampere (Finsko), Brynäs Gävle (Švédsko), Freiburg a Essen (Německo)

• od roku 2008 působil jako jednatel klubu Dukla Jihlava

V listopadu 1989 Bedřich Ščerban jako tehdejší kapitán hokejového týmu Dukly Jihlava před zápasem přečetl na stadionu prohlášení na podporu stávkujících studentů. Nešlo o maličkost – už vzhledem k tomu, že hokejisté Dukly byli vojáci v činné službě a podléhali armádním předpisům. Bedřich Ščerban vzpomíná, že se dočkal velmi různorodých reakcí – od bezvýhradné podpory až po temné výhrůžky. 

Narodil se 31. května 1964 v Jihlavě, jeho otec Bedřich Ščerban pracoval jako elektrikář ve vodárně, matka v JZD a později jako pradlena v Prádelnách Jihlava. Oba rodiče pocházeli z početných rodin, otec měl německo-rusínské kořeny: dědeček z otcovy strany přišel do Jihlavy z Podkarpatské Rusi, babička patřila k početné německé komunitě na Jihlavsku a její příbuzní museli po válce do odsunu. 

Bedřich vyrůstal s o čtyři roky starším chlapcem Josefem, kterého považoval za svého staršího bratra. Až později se dozvěděl, že je to ve skutečnosti jeho strýc, nejmladší bratr jeho maminky, jemuž zemřeli rodiče a Ščerbanovi si ho vzali na vychování. 

Právě s ním začal malý Bedřich chodit na stadion, kde ho poprvé oslovil trenér hokejové přípravky. Rodiče ho ve sportu sice podporovali, ale, jak říká Bedřich Ščerban, rozhodně se nesnažili plnit si skrze něho nějaké vlastní nenaplněné ambice: „Výchova byla tehdy jiná. Myslím, že kdybych v sobotu ráno tatínkovi řekl, že se mi nechce na trénink, asi by byl spíš rád, že se mnou nemusí vstávat. Podporovali nás v tom, o čem věděli, že nás to baví, ale nechávali to na nás.“ 

Jedna z jeho raných dětských vzpomínek se týká prvního setkání s hokejovým týmem a příchodu do kabiny: „Trenér mi ukazoval, kde budu sedět, což pro jednoho z hráčů znamenalo, že musí skončit, že už pro něj nemá místo. Zdědil jsem i jeho výstroj.“ 

Hokej pro něj byl v prvních letech hlavně zábavou a seberealizací. „Každý zápas mě těšil, ať jsme vyhrávali, nebo prohrávali. Od začátku jsem hrál v obraně, bavilo mě, že někomu můžu sebrat puk. Líbilo se mi i to, že na ledě se můžu i poprat a nikdo mi za to nenadává, když je to ve prospěch týmu.“ 

První cesta za železnou oponu

Další z jeho nejstarších vzpomínek se týká invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, kterou zažil jako čtyřletý: „Byli jsme na dovolené v chatové osadě u rybníka směrem na Větrníkov. Najednou přiběhl do chaty tatínek, že jsou tady Rusové a musíme okamžitě odjet. Auto jsme neměli, domů do Jihlavy nás vezl nějaký otcův známý, a když jsme odjížděli po té lesní cestě, proti nám se už valily tanky.“ 

Další konfrontace s politickou realitou přišla o deset let později, když otec dostal výjezdní doložku a mohl navštívit své německé příbuzné, kteří se po odsunu usadili v Bavorsku. Matka musela zůstat doma, ale čtrnáctiletý Bedřich cestoval s ním. „Strejda se mě tehdy zeptal, jestli bych nechtěl v Německu zůstat, že by se o mě postarali,“ říká Bedřich Ščerban. I když si tehdy už byl vědom přinejmenším materiálních výhod života na Západě, nabídku odmítl, protože nechtěl opustit své rodiče. 

Vše bylo podřízeno společnému úspěchu

Po absolvování deváté třídy nastoupil na střední průmyslovou školu strojírenskou. Studium ho bavilo, výborně zvládal zejména obtížnější předměty, jako byla matematika a mechanika, takže uvažoval o dalším studiu na ČVUT. Přesto se na konci střední školy rozhodl nastoupit dráhu profesionálního hokejisty, což znamenalo, že půjde na vojenskou službu do Dukly Jihlava. 

Na vojnu nastoupil v roce 1983 a nejprve absolvoval přijímač v Liberci, kde sloužil společně s dalšími sportovci – basketbalisty, boxery apod. Během několika týdnů zde prošli výcvikem v základních vojenských disciplínách, jako je zacházení se zbraní, pochodová cvičení a pohyb v terénu. 

Poté se přesunul do Jihlavy, kde již vojenská služba měla výhradně podobu hokejové přípravy. Kromě svých vrstevníků, jako byli Petr Rosol či Vladimír Kameš, zde byli i starší hráči. Některé z nich znal již z dřívějška jako sousedy, kteří bydleli nedaleko jeho rodičů. „Najednou jsem je potkával v kabině a nabízeli mi tykání,“ vzpomíná. 

Přísný denní režim začínal každý den v půl sedmé ráno několikakilometrovým během ke studánce, kde se mladí sportovci opláchli studenou vodou. Následovala snídaně, trénink v tělocvičně a na stadionu, společný oběd, odpočinek, další trénink a večeře. Kromě soboty trénovali každý den. „Měli jsme opravdu špičkové podmínky, srovnatelné se zahraničím. Fasovali jsme zahraniční výzbroj, trenéři s námi dokonce rozebírali videozáznamy utkání, což v té době rozhodně nebyl standard,“ popisuje Bedřich Ščerban. Hokejisté v rámci základní vojenské služby byli ubytováni společně ve vile a přísně se dohlíželo na to, aby dodržovali večerku. 

„Bylo to hodně náročné, nikdo se moc neohlížel na potřeby jednotlivce, vše bylo podřízeno společnému úspěchu. A konkurence byla tak obrovská, že si nikdo nedovolil rebelovat nebo požadovat nějaké úlevy. Na místo každého z nás čekalo několik dalších,“ shrnuje Bedřich Ščerban. 

Konkurenční atmosféru pocítil i on sám, když mu před prvním zápasem trenéři sdělili, že má dva týdny a celkem čtyři zápasy na to, aby ukázal, co umí. Kdyby se v týmu neprosadil, poslali by ho do méně prestižního týmu nebo k běžnému vojenskému útvaru. K tomu ale nedošlo a po dvou týdnech se stal stálým členem mužstva Dukla Jihlava. 

Pod dohledem kontrarozvědky

Hokejisté Dukly Jihlava často jezdili na utkání na Západ, například do Německa, Rakouska nebo Švýcarska. „Západní kluby nám pobyt platily, takže jsme se snažili je nenaštvat a vždycky jsme je nechali dát alespoň nějaký gól, abychom je neznechutili,“ konstatuje Bedřich Ščerban. 

Během cest za železnou oponu byli hokejisté přísně střeženi a při přejezdu hranic jim funkcionáři odebírali pasy, aby se jim zabránilo v emigraci. Přesto k takovým případům docházelo. Po návratu museli všichni účastníci zájezdu k pohovoru s vojenskou kontrarozvědkou: „Dostávali jsme otázky, jestli jsme se setkali s nějakým emigrantem, na co se nás ptal, a tak dále. Jednou se mě dokonce vyptávali, jestli po mně někdo nechtěl vědět, kolik je v Jihlavě tanků. Pro nás to bylo úsměvné, pro ně moc ne.“ Hokejisté tušili, že spolupracovníky kontrarozvědky mají i ve svých řadách, ale nevěděli, o koho konkrétně se jedná. 

Bedřich Ščerban býval vyslýchán obzvlášť podrobně kvůli své bývalé spolužačce Ivetě, která po maturitě emigrovala, ale stále s ním udržovala korespondenční kontakt. „Ona dělala pro Svobodnou Evropu. Nic významného, ale když byl natočen nějaký rozhovor v češtině, měla ověřit, jestli je to autentický materiál, a ne nějaký podvrh. Věděl jsem, že mám kontrolovanou poštu, protože pokaždé, když mi od ní přišel dopis, jsem byl volán do kanceláře, že tam už na mě čekají ti pánové. A znovu mi byly kladeny otázky, jestli se spolu bavíme o armádě, o počtu tanků a podobně.“ 

Nabídky ze zahraničních klubů

Dalším velkým snem Bedřicha Ščerbana bylo dostat se do národní hokejové reprezentace: „Místo v národním týmu nebylo nikdy dané. Před každým mistrovstvím světa se konal kemp, kde bylo víc hráčů, a od prvního tréninku člověk bojoval o to, aby se dostal do užšího kádru. Stále jste cítili, že máte za zády velkou konkurenci.“

I tento sen se mu splnil a roku 1988 se s reprezentačním týmem zúčastnil olympiády v Calgary. Hokejisté se na ni připravovali na soustředění v Tatrách, protože pobyt ve vyšší nadmořské výšce měl podpořit tvorbu červených krvinek. V kanadském Calgary byli ubytováni v nově postavené budově, která měla po skončení olympiády sloužit jako vězení. Protože olympijská hokejová utkání začínala ještě před zahajovacím ceremoniálem, hokejisté neměli možnost se ho zúčastnit a po doby olympiády neměli ani čas sledovat jiné sportovní disciplíny. 

Bedřich Ščerban uvádí, že ještě před rokem 1989 dostal nabídku na odchod do zahraničí, nikoli do NHL, ale do Německa nebo Švýcarska. Oslovovali ho agenti zahraničních klubů. „Neodkryli karty hned, různě se kolem toho našlapovalo. Vyptávali se, jestli jsem někdy toužil hrát v zahraničí. Ale to by znamenalo emigraci a já jsem touto cestou jít nechtěl,“ vysvětluje. 

Hokejisté podpořili stávkující studenty

Události listopadu 1989 prožíval Bedřich Ščerban doma v Jihlavě. Hokejisté Dukly jako vojáci v činné službě podle jeho slov nemohli stávkovat, ale dění ve společnosti sledovali a podporovali. Jako kapitánovi týmu mu připadl úkol přečíst před zápasem na stadionu prohlášení o tom, že hokejisté podporují stávku studentů. Lidé v jeho okolí i jihlavská veřejnost na jeho vystoupení reagovali velmi různorodě: „Někteří lidé mě na ulici zastavovali a říkali, že jsem frajer a že mi moc fandí. Jiní mě strašili, že si to odnesu. Pak byli takoví, kteří najednou přecházeli na druhý chodník, aby se mnou nemuseli mluvit. Předpokládám, že asi měli strach, co bude. A pak byli lidé, kteří mi řekli, že za tohle si zasloužím jít do basy nebo oběsit. S tím jsem se taky setkával.“ On i jeho spoluhráči doufali, že společenské změny přinesou změnu poměrů, které poměry v Československu přiblíží zemím za železnou oponou. 

Po pádu komunistického režimu pak už nic nebránilo tomu, aby se Bedřich Ščerban coby čerstvý držitel ocenění Zlatá hokejka pro nejlepšího československého hokejistu vydal za hokejovou kariérou do zahraničí. Předběžná jednání s NHL skončila neúspěchem; v očích špičkových kanadských a amerických hokejových klubů měl dva handicapy: zaprvé byl menší postavy a zadruhé v té době odcházelo do zahraničí mnoho mladších, a tedy nadějnějších hráčů. 

V sezoně 1991/1992 odešel do Finska, kde hrál za mužstvo Tappara Tampere. „Měl jsem dvě nabídky, z Finska a z Itálie. A přestože italský klub mi nabízel dvojnásobný honorář, rozhodl jsem se pro Finsko, protože Finové hrají lepší hokej a já jsem chtěl současně pokračovat v národním reprezentačním týmu. Věděl jsem, že v Itálii by se nade mnou zavřela voda,“ vysvětluje Bedřich Ščerban. 

Začátky ve Finsku nebyly jednoduché. Bedřich byl ve svém denním režimu poprvé odkázán sám na sebe, neuměl jazyk, situace byla náročná i pro jeho manželku, která tu s malou dcerou trávila většinu času o samotě. „Dnes tohle období hodnotíme tak, že nás opravdu obohatilo, rozšířilo nám obzory a pomohlo nám lidsky vyspět,“ shrnuje Bedřich Ščerban. 

Po roce přestoupil do švédského klubu Brynäs ve městě Gävle, kde pro změnu zažil podobně pevný režim jako v jihlavské Dukle: „Profesionální přístup, řízené stravování, všechno bylo podřízeno tomu, dosáhnout při zápasech co nejlepších výsledků.“ 

„Co chceš, je jedna věc, co je potřeba, abys dělal, je věc druhá“

V roce 1996 se Bedřich Ščerban vrátil do Česka, působil jako hráč ve Vsetíně a v Dukle Jihlava, které v té době hrozil sestup z nejvyšší soutěže a on cítil morální závazek ji v těžkých chvílích podržet. Poté si zahrál v Německu v dresu Essenu a Freiburgu. 

Německá působiště si vybíral tak, aby byla v dojezdové vzdálenosti do Čech. V té době již byl otcem dvou dětí a jeho žena Hana se po několikaletém období, kdy svůj život zcela podřídila rodině, chtěla věnovat také vlastní profesi v oboru farmacie. 

Bedřich Ščerban svou hráčskou kariéru uzavřel v mužstvech Berouna a Třebíče. „Vrátil jsem se do časů, kdy jsem hrál hokej pro zábavu, finanční stránka byla na druhé koleji. Chtěl jsem se ještě chvíli hokejem bavit.“ Roku 2007 se měl vrátit do týmu Dukly, ale onemocněl mononukleózou, což jeho aktivní hokejovou dráhu definitivně ukončilo. Dukla Jihlava v té době hledala nového jednatele a trenér Stanislav Neveselý Bedřicha Ščerbana vyzval, aby se přihlásil do výběrového řízení. „Namítal jsem, že nechci být bafuňář, raději bych dělal trenéra. Ale pan Neveselý mi svým typickým způsobem řekl: ,Co chceš, je jedna věc, co je potřeba, abys dělal, je věc druhá.‘“ Výběrové řízení vyhrál a coby jednateli Dukly Jihlava se mu podařilo prosadit stavbu nové hokejové arény. 

Bedřich Ščerban shrnuje své názory a zkušenosti: „Aniž si to uvědomujeme, v naší společnosti se máme velmi dobře. Za standardní považujeme věci, které standardem dříve nebývaly. Ať už jde o dostupnost zboží, možnost cestování, nebo svobodného vyjadřování. Měli bychom si toho vážit a dělat všechno pro to, aby to tak zůstalo.“