Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Charlotte Scharfová (* 1938)

• narozena 9. listopadu 1938 v dnešních Albrechticích v Jizerských horách, dříve v Albrechtsdorfu

• oba rodiče byli německé národnosti

• tatínek nemusel na frontu, dohlížel na zajatkyně v táboře u továrny Schowanek

• po válce ho soud potrestal třemi lety vězení, pamětnice neví kvůli čemu

• v listopadu 1945 skončila s maminkou a tříletým bratrem ve sběrném táboře pro odsouvané Němce v Rýnovicích

• zažila tam zimu a hlad, slyšela nářek mučených Němců

• maminka dostala za čas práci v hostinci v Jablonci nad Nisou, rodina se tam z tábora přestěhovala a vyhnula se odsunu

• v roce 1948 se otec vrátil z vězení, rodina šla zpět do Albrechtic, zakrátko však otec zemřel

• po základní škole Charlotte Scharfová nastoupila hned do továrny, aby pomohla rodině z chudoby

• v roce 1961 se vdala za Emila Scharfa, narodily se jim dvě děti

• dělala 25 let správcovou na rekreační chatě

• v roce 2022 žila v Albrechticích v Jizerských horách

Jako sedmiletá zakusila, jak hořce chutnala československá odveta za rozbití republiky v roce 1938 a německá válečná zvěrstva. Charlotte Scharfová, tehdy Brücknerová, skončila na podzim 1945 s maminkou Annou a tříletým bratrem Waldemarem v bývalém koncentračním a zajateckém táboře v Jablonci nad Nisou – Rýnovicích.

V lágru, kde čekali sudetští Němci na odsun, poznala zimu a hlad. Hlavu měla jako ostatní německé děti rozežranou od petroleje, používaného na likvidaci vší. „Na jednu stranu se člověk nediví, že tady byla nenávist, ale nemuseli ji dát na všechny,“ říká Charlotte Scharfová. „V Rýnovicích brali do bunkru německé mužské a mučili je. Víte, jak křičeli? Jen tak ze zábavy je mučili. Tenkrát jen stačilo promluvit německy a člověk dostal facku. Ale je to pryč, nemám v sobě žádnou nenávist.“

Koncentrační tábor v Rýnovicích založili nacisté v listopadu 1944 jako pobočku koncentračního lágru Gross Rossen. Podle webu Památníku Terezín nazvaného Za pomníčky zahynulo v Rýnovicích bezmála 600 lidí. Již v roce 1940 tam vznikl tábor pro válečné zajatce z Francie, Sovětského svazu a Itálie a ubytovna pro ženy a muže z Ukrajiny, Polska a Protektorátu Čechy a Morava, nasazené na nucenou práci v Německu.

Česká paní jim tajně dávala lístky na housky

Pár měsíců po válce se nacistický lágr změnil ve sběrné středisko pro sudetské Němce odsouvané československými úřady do Německa.

„Do tábora jsme přišli někdy v listopadu 1945 a zůstali jsme tam určitě čtyři měsíce. Byl obehnaný drátem a vypadal jak malý koncentrák. Jako první jídlo nám dali brambory a koprovačku, ale pak už jsme měli skoro pořád hlad,“ tvrdí pamětnice. „Sklad potravin dostal na starosti Němec, který pekl s Čechy. Všechno jídlo bral pro svoje lidi, kradl a taky ho za to pak odsoudili. Dozorci měli zvláštní kuchyni a my taky, moc jim na nás nezáleželo. Když už nemohli sníst knedlíky, házeli je prasatům. Když nás neviděli, chodili jsme je prasatům krást. Po válce jsem byla dlouho v podvýživě a od deseti let jsem často omdlévala.“

Charlotte Scharfová ale zažila od českých lidí po válce také leccos pěkného. „U nás v Albrechticích na nás čekala u lesíka jedna paní, Češka, co se po válce přistěhovala z Velkých Hamrů. Aby ji ostatní neviděli, dávala nám tam potravinové lístky na housky a na rohlíky,“ upozorňuje.

Tatínek do války nemusel

Charlotte Scharfová se narodila v Albrechticích v Jizerských horách 9. listopadu 1938 jako Brücknerová. Tatínkovi Emilovi bylo už čtyřicet sedm let a mamince Anně třicet jedna. Oba byli Němci. Ve vsi se zhruba třemi tisíci obyvatel totiž žilo jen málo českých rodin.

Z druhé světové války si Charlotte Scharfová pamatuje časté nálety, před nimiž se ukrývala ve sklepě. Albrechtice se však bombardování vyhnuly, ačkoliv se v sousedním Jiřetíně pod Bukovou vyráběly ve firmě Schowanek také součástky do dalekonosných raket V2. „Když ale v únoru 1945 bombardovali Američani a Angličani Drážďany, slyšeli jsme rány přes kopce až u nás,“ říká Charlotte Scharfová.

Poté, co 1. září 1939 rozpoutali nacisté druhou světovou válku, musela narukovat většina mužů z Albrechtic, německy Albrechtsdorfu. Otec pamětnice se však jako osmačtyřicetiletý frontě vyhnul a zůstal s rodinou. Podle své dcery se řadil mezi muže mnoha řemesel – brousil ve sklárně, dělal maséra, hodináře i lesního dělníka. V roce 1942 přibylo do chalupy Brücknerových druhé dítě, tentokrát chlapec jménem Waldemar.

Viděla jednoho z největších zločinců

Mezi první dětské vzpomínky Charlotty Scharfové patří setkání s jedním z největších zločinců 20. století. „Viděla jsem pana Himmlera, šel po cestě před naším domem. My jsme se nahrnuli k oknu, ale tatínek se bál a odehnal nás zpátky,“ prohlašuje pamětnice. „Nevím, co pan Himmler v Albrechticích dělal, asi šel z Mariánské hory.“

Heinrich Himmler byl říšským velitelem jednotek SS proslulých krutostí, šéfem gestapa – tedy německé tajné policie, a také strůjcem vyvražďování Židů. Vůdci Třetí říše přivedli nicméně do neštěstí i vlastní národ. Na frontách druhé světové války zahynulo rovněž mnoho mužů z Albrechtsdorfu. „Náš soused padnul. Od mého manžela táta vykrvácel někdy v roce 1943 u Charkova, nestačili ho ošetřit. Takových mrtvých bylo víc, válka je zlá,“ podotýká Charlotte Scharfová.

Otec hlídal zajatkyně v pracovním táboře

V roce 1944 se u Charlottina otce prohloubily problémy se žaludečními vředy, válel se bolestí po zemi a musel na operaci. Nesměl pak dělat těžkou práci brusiče a stal se z něj dozorce v zajateckém a pracovním táboře v Jiřetíně pod Bukovou, jehož obyvatelé dělali v blízké továrně Schowanek.

„Mám doma fotky od zajatkyň, které táta hlídal. Nechaly se vyfotit a daly mu je. Říkal, že tam byly spokojené,“ dodává pamětnice. „Nedělaly jenom ve fabrice, chodily volně ven a pomáhaly sedlákům s dřívím nebo sekat trávu.“

Z konce války si Charlotte Scharfová vybavuje ustupující německé vojáky, jak jim lidé dávali na cestu jídlo. „Ale na Karlově je chytili,“ uvádí.

Rusové nebyli zlí, ale vzali si hodinky

Na sovětské vojáky nevzpomíná ve zlém. Tatínkovi hodináři sice sebrali všechny hodinky, ale na maminku a děti jen koukali a nic jim neudělali. Na sousedku pekařku mířili puškou, když se opírala o sklep.

„Chodili od baráku k baráku a kde zbyl nějaký mužský, tak ho vzali a odvedli do Smržovky pod kostel. Vzali taky tátu a po dvou dnech je všechny poslali pochodem do Frýdlantu. Naše česká hospodyně se tam vydala a vyprosila nám otce zpátky. Češka mu pomohla, ale Němec od nás, který byl zadobře s Čechy, ho brzy uvrhnul do vězení. Dodneška nevím proč, táta byl hodný a mezi lidmi oblíbený.“

Mnohem hůř než sovětští vojáci se v Albrechticích po porážce Německa a osvobození Československa chovali příslušníci Revolučních gard. „Říkalo se jim rabovací gardy, ti chlapi chodili po chalupách s obušky a mlátili lidi,“ tvrdí pamětnice.

Tátu zavřeli do basy na tři roky

Když jejího otce zatkli, uvěznili ho na soudu v Tanvaldě. Do cely tam dali také souseda Brücknerových, pekaře. „On teda nejdřív utekl a chytli ho tam nahoře na Kynastu. Musel si svléknout boty a hnali ho až do Tanvaldu na soud,“ vzpomíná Charlotte Scharfová. „Nevím, co provedl nebo v jaké straně byl. Ale na mě byl hrozně hodný. My k němu chodili nakupovat a já, že jsem měla copánky, tak mě vždycky zlobil.“

Otce Brücknera potrestal soud třemi roky vězení. Jeho paní a děti ho mohli tajně vidět. „Zavřené německé chlapy vozili do Harrachova nějakým náklaďákem na práci v lese,“ vysvětluje Charlotte Scharfová. „My jeli načerno s nimi. S tátou jsme se v lese sešli jednou dvakrát. A žádný z těch, kdo ho hlídali, neměl nic proti tomu. Věděli, že jsme Němci, že chlapi v lese jsou Němci, ale byli výborní. Víte, nezáleží, jakou má člověk národnost, ale jak se chová.“

Rodnou chalupu musela Charlotte Scharfová s bratrem a maminkou opustit v listopadu 1945. Jako sudetští Němci se ocitli ve sběrném středisku pro odsun v Rýnovicích, dnešní okrajové části Jablonce nad Nisou.

Brynda v hrnku do rána zmrzla

„V jedné místnosti nás tam bylo patnáct, s dětmi možná ještě víc. Jako děti jsme spali nahoře na palandách. Dali nám malá kamínka, jenomže dříví nebylo,“ upozorňuje pamětnice. „K večeru se malinko zavlažilo, ale do dřevěného baráku foukalo a za chvilku bylo všechno teplo v čudu.“

Sudetští Němci si mohli do lágru v Rýnovicích odnést z domova věci o celkové váze třicet kilogramů. Brücknerovi je naskládali do beden se svou adresou. „Maminka vzala dvě peřiny a nějaké polštáře. Moc dalšího se do bedny nevešlo. Vezmete jednu peřinu a máte bednu plnou. Do beden jsme si dali i něco na sebe a pro tátu tam byl oblek a boty, kdyby se vrátil z basy,“ prozrazuje Charlotte Scharfová.

Podle ní bylo v Rýnovicích ‚moře‘ Němců a zaplnili všechny dřevěné ubikace. Děti dostaly v táboře vši a trápily je také štěnice. V listopadu už mrzlo. „Nechali jste kafe, nebo spíš takovou bryndu, přes noc na stole, ráno jste ho otočili a nevyteklo. Byl z něj led,“ říká Charlotte Scharfová. „V lágru s námi žila jedna paní, co vůbec nemohla chodit. Byla tam na vozíku.“

Ženské z tábora sloužily u Čechů

Přes den zůstávaly děti ve sběrném středisku samy, poněvadž jejich matky chodily pracovat do Jablonce nad Nisou a okolí. Mladí muži v táboře chyběli, většina jich ve válce buď zahynula, nebo padla do zajetí.

„Každá ženská musela někde u Čechů sloužit. Lidé na ně byli hodní, ale taky zlí. Kdo si z tábora Němce vyžádal, museli k němu jít. Vypravovala nám maminka, že právě někde Češi malovali byty, a tak k nim pak musely jít uklízet ještě s jednou paní,“ říká Charlotte Scharfová. „Česká paní nebyla doma, jenom pán, a maminka od něj dostala moc dobré jídlo, což ale nakonec odnesla. Nebyla z tábora zvyklá na mastné a měli vepřové, knedlo, zelí. Maminka se najedla a druhá Němka říkala: ‚Najím se, až si dodělám práci.‘ Ale najednou přišla domů paní a už nedostala nic.“

Právě práce ve městě vysvobodila Brücknerovy z rýnovického tábora. Maminka pracovala v bývalé restauraci Tyl a Röhrich u pana Havlíčka v tehdejší Podhorské ulici. Dělala pomocnou sílu v kuchyni a pan Havlíček ji do hostince nastěhoval i s dětmi. „Měli jsme se u něj dobře,“ vzpomíná Charlotte Scharfová.

Do školy nechodila skoro dva roky

V Jablonci nad Nisou začala znovu chodit do školy. V Albrechtsdorfu stihla na konci války necelou první třídu v ryze německé škole.

„Po válce jsme my německé děti měly skoro dva roky prázdnin. Bylo mi osm, možná skoro devět, když jsem šla znovu do první třídy, ale už do české školy. Uměla jsem jen německy,“ upozorňuje. „Ráda vzpomínám na ředitele školy, hodně se nám věnoval a učil nás, německé děti, česky. Nejdřív ze všeho se člověk naučil nadávat. Měli jsme ale taky jednu učitelku, a když jsme neuměli něco vyslovit pořádně česky, tak nás fackovala. Mstila se za válku na malých německých dětech. To nebylo dobré, protože přece za nic nemohly.“

Díky práci u pana Havlíčka se rodina vyhnula odsunu. V roce 1948 se vrátil z vězení otec a Brücknerovi se vrátili do Albrechtic. Národní výbor jim přidělil chalupu, ale jinou než vlastnili před přesunem do Rýnovic. „My děti jsme se podívaly do našeho rodného domu a byl už úplně prázdný,“ podotýká pamětnice. „Všechno vybavení rozkradli zloději.“

V Albrechticích a okolí stálo mnoho skláren a Československo potřebovalo, aby se nezastavily. Brusiči a další zaměstnanci skláren německé národnosti tak v obci zůstali a vyhnuli se vystěhování do Německa. „Češi, kteří po válce do Sudet přišli, byli na broušení skla pitomí,“ tvrdí Charlotte Scharfová.

Když tatínek umřel, žili velmi chudě

Tatínek by se jako zkušený brusič do skláren hodil a do jedné nastoupil. Ale krátce poté zemřel. Maminka se musela o Charlottu a jejího bratra postarat sama, brousila ve sklárně. Rodina žila chudě. Ačkoliv pamětnice vychodila základní školu s vyznamenáním, nepokračovala na střední a okamžitě nastoupila do bývalé továrny Schowanek, jež dostala po válce název TOFA.

„První výplatu jsem měla 559 korun, čtvrt kila másla stálo deset korun, kilo chleba čtyři koruny dvacet halířů, rohlík třicet halířů a šunkový salám tři koruny a osmdesát halířů,“ uvádí.

V šedesátých letech se vdala a s manželem Emilem Scharfem si pořídili dvě děti – syna a dceru. V šedesátých letech odešla do západního Německa řada jejich spolužáků a známých. Využili uvolnění společenských poměrů v socialistickém Československu. „Pamatuju si jich tak deset,“ upřesňuje. „Někteří byli zažraní Němci a potom přijeli sem s autem, možná půjčeným, s kloboukem, a dělali ze sebe hogo fogo. Člověk by jim jednu vrazil. Přitom, když se svlíknem, jsme všichni stejní.“

Zažila válku a v roce 1968 se bála další

Do vzpomínek Charlotte Scharfové se pevně vryla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Jednadvacátého srpna vstávala v pět hodin ráno. Bylo chladno, zatápěla v kamnech. „Slyšela jsem v rádiu, že nás okupují, nebylo mi dobře, zažila jsem válku a bála jsem se další. My ženské jsme běžely z práce domů, braly si děti ze školek a z družiny a šly jsme pro chleba. Bály jsme se, že nebude,“ svěřuje se. „Rusové v Albrechticích jezdili pořád kolem Špičáku, jak lidi otáčeli na silnicích směrovky, aby je spletli. Vedle v Desné vybuchla ruská cisterna a zemřela tam babička s vnučkou. Kouř jsme viděli až od nás.“

Charlotte Scharfová skončila v druhé polovině šedesátých let s prací v továrně TOFA a správcovala na rekreační chatě. Topilo s v ní uhlím a musela ho do sklepa naskládat 450 metráků. Starala se o 100 ubytovaných. Uklízela, dělala snídaně a v turistické sezóně neměla ani den volna.

Když vylezu na kopec, všechno kolem bych objala

Rok 1989 a sametovou revoluci prožila ještě jako správcová na chatě. „Měla jsem život za komunistů docela ráda. Autobus jezdil až do Josefova Dolu ke zdravotnímu středisku, když se zavřel krám, přijela pojízdná prodejna,“ vysvětluje. „Když vám bylo přes šedesát, doktor se přišel domů zeptat, jak vám je. Za starými lidmi chodila zdravotní sestřička.“

V Albrechticích se jí v současné době líbí. „Pan starosta Zeman se o nás stará, je moc fajn, dvě holky na obecním úřadu taky,“ poznamenává. „Kolem mě jsou samí rekreanti, ale taky fajn lidi. Všechno je tady hezké, když se koukáte kolem sebe. Vylezu na kopec, nejraději bych všechno kolem objala. Mám strašně ráda přírodu, je proti nám tak silná.“

Krajinu dětství připomínaly Charlotte Scharfové v roce 2022 dobové snímky předválečného Albertsdorfu, letní i zimní pohledy na Mariánskou horu nebo na Bukovou horu. Nemohla se však těšit svými dětskými fotkami a snímky celé rodiny Brücknerových pořízenými do roku 1945. Když se s maminkou a bratrem narychlo balili do sběrného tábora pro sudetské Němce, brali jen nejnutnější věci. „Na fotky jsme nepomysleli,“ svěřuje se. „Své první dětské fotky mám až ze školy v Albrechticích z konce čtyřicátých let.“