Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Schejbal (* 1960)

• narozen 13. srpna 1960 v Moravském Krumlově

• v roce 1975 nastoupil na učiliště ve Vysokém Mýtě

• koncem 70. let studoval na střední průmyslové škole

• angažoval se v kulturní sféře

• v roce 1981 nastoupil na vojnu k tankovému praporu v Čáslavi

• po návratu z vojny roku 1983 nastoupil jako projektant do Státního podniku silnic a dálnic

• během druhé poloviny 80. let byl lektorem a dramaturgem filmového klubu ve Vysokém Mýtě

• v červnu 1988 navštíví bratislavský koncert Joan Baez

• v létě 1989 se účastní letní filmové školy v Trutnově, kde se setkal s manželi Havlovými

• v listopadu 1989 spoluzakládal OF ve Vysokém Mýtě

• angažoval se v komunální politice

Rodina Jana Schejbala pocházela z Moravského Krumlova, on sám se tam narodil 13. srpna 1960. Vyrůstal v tzv. Bendově mlýně, později se rodina odstěhovala do Kudlovic v buchlovských kopcích. Po ukončení základní školy se neúspěšně pokusil o středoškolské studium, nakonec ho přijali na učiliště ve Vysokém Mýtě.

Jeden sovětský voják na dva obyvatele města

Zde byl od počátku konfrontován s přítomností okupačních útvarů Sovětské armády, jejichž počet byl pro něj, podle jeho slov, skutečně kulturním šokem. V zhruba desetitisícovém městě se tehdy nacházelo velitelství jedné z pěti divizí Střední skupiny sovětských vojsk, vytvořené po roce 1968 v Československu. Velitelství podléhalo několik dalších útvarů ve východních Čechách – pro Vysoké Mýto to znamenalo přítomnost asi pět a půl tisíce vojáků, výzbroje a těžké techniky, tj. asi jednoho sovětského vojáka na každé dva obyvatele města.

Celoživotní zálibou Jana Schejbala byl film a hudba. Během středoškolských studií ve Vysokém Mýtě jej lákala zejména rocková hudba. Se skupinou stejně smýšlejících známých organizovali poslechové tematické večery, oficiálně prezentované jako diskotéky. Během dojíždění z Moravy se v Hradišti setkal s tamním Filmovým klubem a pokusil se postupně něco podobného vytvořit i ve Vysokém Mýtě. Potýkali se mimo jiné s problémy dostupnosti zahraničních filmů, pomáhal jim zejména kontakt s polským prostředím, kde tou dobou panovaly uvolněnější poměry.

Fenomén československých filmových klubů Jan Schejbal v rozhovoru označil jako „hnutí“, jehož členové se navzájem znali, pořádali různé semináře a neoficiální filmovou kulturu, leckdy na hranici tehdejší legality, zprostředkovávali širší veřejnosti. Díky filmu se Jan Schejbal seznámil s celou řadou lidí s kontakty na disent, například s Janem Rejžkem, koncem 80. let se setkal i s manžely Havlovými.

V roce 1981 Jana Schejbala povolali k vojenskému odvodu a nastoupil prezenční službu u tankového útvaru v Čáslavi. Sloužil nejprve jako nabíječ tanku, později, díky intelektuálním tendencím, kterých si všiml velitel praporu, jako útvarový „písař“. Silným zážitkem byly polské události – čáslavský prapor měl během nich pohotovost a proslýchaly se zprávy o možné invazi do Polska a zásahu proti Solidaritě. Pro Jana Schejbala byla podle jeho slov nesmírně stresující myšlenka, že by měl nastoupit se zbraní proti protestujícím neozbrojeným lidem.

Východoevropské filmy jako předzvěst svobody

Po návratu z vojny Jan Schejbal našel zaměstnání u Státního podniku silnic a dálnic. Oženil se, začali s ženou stavět domek a realizoval se především ve vysokomýtském Filmovém klubu. Pohyboval se v tzv. „šedé“ zóně, podílel se na distribuci ilegálních Lidových novin, některé zahraniční filmy dokázali opatřit a odpromítat rychleji, než prošly cenzurním procesem a jejich distribuce byla zastavena.

Využívali zejména možností volnějších poměrů v Maďarsku a Polsku. Opatřování filmů probíhalo často téměř partyzánským způsobem a vyžadovalo velké osobní nasazení a někdy cestování na velké vzdálenosti. Velkým zážitkem byla návštěva mladých členů sovětských filmových klubů v roce 1988, kteří s sebou přivezli krátkometrážní snímky, které by u nás byly nepřípustné. Šlo například o filmy Neptunova slavnost a Kudy ven a událost přinesla zjištění, že československé poměry jsou přísnější než atmosféra v gorbačovském Sovětském svazu.

V červnu 1989 se Jan Schejbal s přáteli zúčastnil oficiálního hudebního festivalu Bratislavská lyra, na kterém vystoupila mimo jiné americká zpěvačka Joan Baez. Z pódia přečetla zdravici Lecha Walesy a jmenovitě pozdravila Václava Havla, který byl přítomen v publiku (Jan Schejbal prý seděl v řadě za ním). Následně byl koncert sabotován příslušníky StB, kteří vypojili ozvučení a snažili se zpěvačku, pokračující bez mikrofonu, přehlušovat výkřiky. Početná část publika však zpívala se zpěvačkou a došlo tak k symbolické demonstraci převažujícího názoru společnosti.

Na přelomu července a srpna 1989 se Jan Schejbal zúčastnil letní filmové školy v Trutnově. Mimo jiné se tam promítal film s Václavem Havlem a Pavlem Landovským. Jan Schejbal se seznámil s různými osobnostmi disentu a byl představen Václavu a Olze Havlovým. Spolu s několika dalšími lidmi byl pak pozván do soukromí manželů Havlových na Hrádeček. Kritik Jan Rejžek tou dobou napsal „prorocký“ článek o situaci české společnosti v roce 2000.

Zájezd do Kodaně

Krátce před pádem komunistického režimu dostal Jan Schejbal možnost zúčastnit se zájezdu do Kodaně. Autobusem jeli přes tehdejší Německou demokratickou republiku (NDR), na hranicích už potkávali stovky trabantů s východními Němci snažícími se dostat přes Československo a Maďarsko do západního Německa. Pamětník vzpomíná na ostře střeženou hranici NDR – s ploty a zátarasy, ostnatými dráty a vojáky se samopaly a psy. Přirovnával to k představě brány koncentračního tábora a působilo to zvláště kontrastně ve srovnání s dánskou stranou hranice obsazenou pouze několika „usměvavými celníky“. Ve svobodném světě se snažil lámanou angličtinou hovořit s Dány. Zvláště vzpomíná na setkání a rozhovor s jedním bývalým námořníkem.

Bolševikům docházel dech

Díky znalosti situace v Polsku a Maďarsku byl Jan Schejbal přesvědčený, že také zvrat poměrů v Československu je už jen otázkou času. Dle jeho slov bylo patrné, že „bolševikům docházel dech“. O to větší hněv vyvolal zásah bezpečnostních složek proti studentům 17. listopadu. Jan Schejbal to prý tehdy vnímal tak, že orgány demonstraci povolily za účelem vylákání účastníků na jedno místo, kde by mohli být zbiti. Byla to pověstná poslední kapka.Jan Schejbal pak na svém pracovišti sepsal prohlášení, které předložil několika kolegům k podpisu. Prohlášení se dostalo na ředitelství a stalo se oficiálním stanoviskem podniku a kolektivně podepsané bylo odesláno do Prahy.

Po 17. listopadu se Jan Schejbal začal angažovat v rodící se komunální politice. Patřil k zakladatelům Občanského fóra ve Vysokém Mýtě, navrhli mu pozici mluvčího, kterou však z rodinných důvodů (jeho žena se tou dobou nacházela v porodnici) odmítl. Podílel se však na organizování několika setkání s lidmi, byl jedním z těch, kdo doručili výzvu k rezignaci poslední předsedkyni Městského národního výboru Věře Galajdové a také spolupřipravoval petici a demonstraci za odchod sovětských vojsk z Vysokého Mýta.

První vlna odchodu Sovětů

Jan Schejbal se stal členem prvního „přechodného“ zastupitelstva ve Vysokém Mýtě. Probléme, který přitahoval největší pozornost veřejnosti, představovala přítomnost sovětské posádky ve městě a otázka jejího odchodu. Kromě kasáren sovětští vojáci neoprávněně zabírali dům na náměstí, kde měli již od roku 1968 zřízenou tzv. komandaturu, dále také část budovy bývalého vojenského kasina, kde provozovali kanceláře a „síň bojové slávy“, jakési muzeum svého útvaru.

Město také tížila neúnosná ekologická situace v okolí sovětského autoparku, kde docházelo k velkým únikům ropných kapalin do půdy. Skrze kontakty vysokomýtského emigranta pana Dudychy byl Jan Schejbal vyslán do Mnichova, kde rádio Svobodná Evropa odvysílalo výzvu o pomoc s řešením situace. Skutečně se ozvala jedna zahraniční firma a kontaminace půdy se pak díky ní efektivně řešila už v roce 1990. Vysoké Mýto také navštívil tehdejší poslanec Michael Kocáb, kterému místní prezentovali situaci tamní naddimenzované sovětské posádky. Zastupitelé obdrželi příslib zařazení Vysokého Mýta do první vlny odchodu sovětských vojsk. Sovětská armáda skutečně opustila město do konce června 1990.

V 90. letech muselo nové zastupitelstvo řešit různé problémy – privatizaci n. p. Karosa, revitalizaci kasárenských objektů, které byly převedeny na město a Vysoké Mýto se tak po staletích změnilo v město bez vojáků, situaci romských vyloučených lokalit, také prý rivalitu s některými okolními městy atd. Velkým zklamáním pro Jana Schejbala bylo štěpení Občanského fóra (OF) a vznik křídla okolo Václava Klause, pozdější ODS. Většina lidí z OF ve Vysokém Mýtě se sdružila do politického uskupení Volba pro město inspirovaného podobnou situací v Hradci Králové. Toto uskupení ve vysokomýtské komunální politice existuje dodnes, pamětník se v něm v současnosti angažuje již jen okrajově.