Věra Schiff

* 1926  †︎ 2023

  • „Neměli jsme s nikým styk. Četníci se už dávno na všechno vykašlali a my jsme nevěděli, že [Karl] Rahm a jeho entourage [doprovod], když viděli, co se děje, tři nebo čtyři dny před 8. květnem utekli. My jsme nevěděli, že už nás nikdo nehlídá. Žili jsme pod dojmem, že tady je komandant a střílí se, když se blížíte ke zdi. Tak se všichni zdejchli, protože věděli, že možná když přijdou Rusové nebo Američané, že je zatknou. A vědělo se, že Rusové si s nikým nehrajou, když uvidí, že je někdo esesák, tak ho zastřelí na místě. Četníci se taky nechovali příliš laskavě, protože tito lidi to dělat nemuseli. Měli lepší příjem nebo výhody, ale dělat to nemuseli. Tak jsme se ptali sami sebe, co to je, kdo se to blíží. A bylo to samozřejmě velké napětí, protože kdyby to nebyli Rusové nebo Američani, tak je to konec. A když se přiblížili trochu blíž, tak jsem viděla, že na věžičkách tanků je nahoře srp a kladivo, a tak jsem si říkala: ,Věruško, to je konec. Když jsou tady oni, tak je konec Němců.‘ Dívala jsem se na to a nemohla jsem pochopit, že najednou něco, co jsme roky a roky dělali, tady ten mrtvolný tanec mezi smrtí a životem, tak najednou jsou tady nějací mladí chlapci, což je signál, že to nebezpečí je pryč. Nemohla jsem to pochopit. Někteří lidi padli na zem a líbali místa, kde ty tanky jely, a ti kluci se dívali. Oni to znali z Polska, kde byly takové tábory, plno takových táborů. Dokonce nám dali nějaký chléb, hodili ho z tanku dolů. Ale v tu ránu ani ten chleba – přestože jsme byli hladoví – nebyl tak důležitý jako fakt, že byli tady. Najednou jsme zjistili, že ti, kteří nás tak mučili, museli tu válku prohrát. Protože kdyby to nebyl ten případ, tak oni tady nemohli být. Tak to byl takový emocionální šok, na který jsme nebyli připraveni. Ale samozřejmě, nadšený šok.“

  • „Měli jsme všechny možné choroby – tyfus, černou horečku, tyhle nemoci. Smrt byla dennodenní scenérie Terezína. A naneštěstí nikdo z těch starousedlíků, nikdo z nás, už neměl sílu tyto mrtvoly dostat do krematoria. Protože to znamenalo dovézt je na vozíkách do krematoria, tam už nikdo nebyl. Všechny poslali pryč a už nás tam bylo jenom pár, kteří ještě chodili, neleželi na zemi a nebyli nemocní. Terezín byl jeden obraz bídy a utrpění. Mrtvoly všude. Jediné, co se energicky hýbalo, byly vši. Zavšiveni jsme byli všichni. A jednoho krásnýho dne si vzpomínám, to bylo zoufalé, jak se ta těla rozkládala a nebyla tam žádná desinfekce, samozřejmě. Tak to vypadalo, že tam všichni umřeme v této situaci, nevypadalo to, že se z toho dá uniknout. A my jsme nevěděli, v jaké fázi je ta válka, jak to skončí. A jednoho dne v květnu, krásný den, ale my jsme byli všichni zoufalí, jsme slyšeli nějaké zvuky na silnici poblíž Terezína. Tak někteří lidi, kteří měli kuráž, šli blíž ke stěnám pevnosti a nikdo na ně nestřílel, přitom to bylo zakázáno. Jako vězni jsme nesměli se přiblížit k bráně. A ten den se nic nestalo, nikdo na nás nestřílel, lidi šli blíž a blíž, až se dostali úplně k těm stěnám. Někdo vyndal cihly nebo z čeho to bylo postavené a pár lidí prolezlo dírou a furt nikdo nic nedělal, furt nikdo nestřílel. Tak jsme si říkali, tady se něco děje, co není každodenní. Normálně, když se člověk přiblížil k hradbám, tak byl zastřelen. Taky jsem prolezla skrze tu díru a byla tam silnice, která vedla do Prahy. Z dálky byly slyšet motory nějaké jednotky, která se blížila. Nastala velká otázka, kdo to je?“

  • „Jednou v noci jsem pracovala a slyším kroky. To bylo obvyklé, že odněkud přišel kontrolovat svého pacienta, který měl problémy s nitroočním tlakem nebo s čímkoliv. Tak jsem se ani nepodivila. Ale tuto noc, když přišel, tak něco nesl v náručí, nějaký balík, a prošel okolo mě a říká: ,Pojď, Věro'. Šel do rohu, kde jsme měli nějaké krabice, tam ten balík položil a říkal: ,Podívej, toto je novorozeně.' Já jsem se zatřásla – novorozeně v Terezíně!? Tak jsem nadzvedla dečku a viděla skutečně růžové novorozeně. Tak jsem se náramně podivila a potěšila. Zdálo se mi to jako zázrak. Protože Terezín bylo místo, kde jste stále očekávala smrt, tam jste neočekávala život, nový život. To bylo jako něco z jiného světa. Teď tam vidím to dítě, normální děcko. Načež Stein mi rychle řekl: ,Věro, přikryj to, to dítě nemůže žít, protože dnes v noci se narodilo, ale ne oficiálně.‘ Protože když žena přišla do Terezína a byla těhotná, tak byla označena „SB“, sonderbehandlung [zvláštní zacházení], což znamenalo příští transport do plynu. Když se narodilo dítě, nebo žena otěhotněla v Terezíně a nezjistila to včas, protože měsíční krvácení se v Terezíně zastavilo, tak některé ženy zjistily, že jsou těhotné, až když byly v pátém, šestém měsíci. I tehdy se lékař snažil to přerušit, protože pokračování byla jistá smrt oběma. Dítěti i ženě. Když se jim to podařilo přerušit, tak žena měla šanci přežít. Tak to byla taková filozofie. A teď toto nešťastné novorozeně. Já jsem se na nic neptala a Stein mi říká: ,Jeho matka je moje známá a já nechci, aby zemřela. Toto dítě musí zmizet.‘ A vytáhl z kapsy injekční stříkačku, držel ji v ruce a říká: ,Věro, to se musí tomu dítěti injektovat a skončit to.‘ Tak jsem říkala: ,Vy jste šéfem oddělení.‘ A on říkal: ,Ty to uděláš!‘ Já říkám: ,Ne ne ne, já tu paní neznám a jí toto neudělám!‘ A odporovat Steinovi, to byla velká kuráž. Protože on byl velmi autokratický. Doktoři v Terezíně, to tenkrát nebylo tak demokratické jako dnes, to bylo jako generál v poli, jemu se neodporovalo. A já jsem říkala: ,Pane doktore, já to neudělám, já to nemohu dělat. Proč to neuděláte vy? To je vaše známá, ne moje.‘ Načež on mi říká: ,Věro ty to nechápeš, já jsem vázaný přísahou Hippokrata, která nařizuje lékaři péči o život. Celá naše kariéra je péče o zlepšení a udržení života a tady je přerušení života.‘ Tak jsem si myslela, že se zbláznil. Protože jsme byli v Terezíně, kde byla smrt na každém rohu násobena a najednou on mi povídá o Hippokratově přísaze. Jsem si řekla, že se mu to jistě nějak v hlavě popletlo. Tak jsme tam stáli a dívali se na sebe. Já jsem nechtěla a on už zřejmě nebyl v nejlepší náladě, že mu tady odporuju. Tak řekl: ,Uděláme to spolu!‘ Vzal tu stříkačku, vrazil mi to do ruky, spojil ruku přes moji ruku, tlačili jsme to dolů a on stlačil píst. A to dítě začalo plakat. On mu dal nějakou dečku přes ústa a pak přes něj hodil nějakej hadr a říkal: ,Až přijde to komando, co sbírá mrtvoly, postarej se, ať vezmou toto. A nemá to jméno. Nikdy to nevstoupilo do terezínské statistiky, protože kdyby ano, tak by šlo do plynu. Ale dokud je to anonymní a nikdo neví, že tady porodila, tak ona má šanci na to přežít.‘ Já jsem se nikdy nedozvěděla, kdo to byl. A nechtěla jsem to vědět. Nechtěla jsem se jít podívat na ženu, které bych musela říct: ,Vaše dítě muselo zemřít, možná, že budete mít šanci žít.‘ Ale vím, že to růžové novorozeně minutu před tím najednou začalo… Vydalo pár takových skřeků, začalo mít křeč. A zemřelo.“

  • „Ti lidi, to bylo šílený! Ti lidi už nevypadali jako lidi. Nejenom to hrozné vyhubnutí a prázdný pohled v očích a od hlavy k patě pokrytí vešmi a nemocemi. Ale ti lidi – to bylo tak děsný! – oni už nereagovali jako lidi. Oni chtěli jenom jíst, chtěli najít něco k jídlu,“ vypráví. K přeživším pochod smrti se váže i následující vzpomínka: „Měla jsem v kapse kůrku od chleba. A jednou šel kolem, vypadal jako jeden známý, který byl teprve před půl rokem deportován z Terezína. Já jsem sáhla do kapsy a říkám: ,Leo!‘ A on: ,Ne ne ne! Když mezi ně hodíte chleba, tak se zabijou, jeden druhého.‘ Ta dehumanizace, zničení lidské povahy, to je hřích. Hlad a lidské utrpení změní lidský fokus. Lidi ztratí zájem o vše a zajímá je, jestli je tu kousek chleba nebo kus trávy nebo něco, co se dá sníst.“

  • „Stále přicházely transporty. Transporty přicházely, transporty odcházely. Odcházely a nevědělo se kam. Mezi lidmi se šířily zvěsti, že de facto není kam, že na konci této cesty je smrt. Ale víte, člověk do poslední chvíle doufá. A to poslední, co s vámi zemře, je naděje. My jsme dlouho nechtěli věřit. Osobně jsem poprvé uvěřila, že je skutečně konec, když jsem se sešla se Siegfriedem (Vítězslavem) Ledererem, uprchlíkem z Osvětimi, který se schovával v Terezíně v chodbách pod povrchem. Říkal: ,Věro, tady není žádný další tábor. Tady je smrt.‘ Ale do té doby jsem stále doufala. A když já jsem byla ten blbec, co doufal, tak i všichni ostatní byli takoví. Lidi doufali, že je někde nějaká možnost přežít. Nemůžete žít s myšlenkou, že je to konec, a jít za svým ubohým životem, vyfasovat tu polívku nebo šlupky od brambor, když víte, že je to všechno k ničemu. V Terezíně jsme měli enormní snahu zapírat si tu pravdu. Smrt, která na nás čekala. Protože s tím nemůžete žít, aniž byste musela spáchat sebevraždu. Protože když víte, že je to všechno bezúčelné, tak proč byste měla trpět všechny ty hrozný utrpení, což v těchto táborech bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Toronto, 10.08.2021

    (audio)
    délka: 02:29:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Toronto, 15.08.2021

    (audio)
    délka: 01:26:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Toronto, 20.08.2021

    (audio)
    délka: 01:38:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 4

    Toronto, 25.08.2021

    (audio)
    délka: 02:18:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 5

    Toronto, 30.08.2021

    (audio)
    délka: 01:47:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V Terezíně jsme měli enormní snahu zapírat si pravdu: smrt, která na nás čekala

Věra Schiff před deportací, 1940
Věra Schiff před deportací, 1940
zdroj: Archiv pamětnice

Věra Schiff, rozená Katz, se narodila 17. května 1926 v Praze do židovské rodiny Siegfrieda Katze a Elsy rozené Taussigové. Vyrůstala s o rok a půl starší sestrou Evou. Ve 30. letech navštěvovala pražskou soukromou židovskou školu. V květnu 1942 byla celá rodina deportována do Terezína. V ghettu zůstala vězněna po dobu tří let až do konce války. Pracovala v terezínské nemocnici ve Vrchlabských kasárnách. Tam se také seznámila se svým manželem Arthurem Shiffem, vzali se v terezínských Magdeburských kasárnách v březnu 1945. Nacistický holokaust si vyžádal životy přes padesáti jejich příbuzných, včetně rodičů, babičky Eleonory Katz a sestry Evy. V poválečné době žila s manželem v Praze, odkud roku 1949 emigrovali do Izraele. O dvanáct let později – roku 1961 – následovala emigrace do Kanady, kde žila Arthurova matka a sestra, obě přeživší holokaust. O své životní zkušenosti v Kanadě vydala knihy a pořádala besedy. V roce 2021 žila v Torontu. Věra Schiff zemřela v prosinci 2023.