Lubomír Schimmer

„Hodně často jsme jezdili k dědečkovi do hospody. Ten ji měl v Holešovicích u holešovické elektrárny. Takové to znamení jsou ty čtyři velké komíny. Tu spojenci zase bombardovali. Před tou hospodou byl takový plácek. A ta elektrárna byla asi tak sto metrů od hospody, respektive hospoda byla sto metrů od elektrárny. Jednou jsme takhle přijeli z Prahy, [jak] se říkalo, u té elektrárny jsme vystoupili a najednou začaly houkat sirény. Máma říkala: ‚Máme utíkat těch sto metrů, nemáme utíkat…? Radši ne…' Schovali jsme se v postranní uličce v takovém baráku a za deset vteřin nato dopadla bomba přímo doprostřed toho plácku. Kdybychom bývali utíkali, tak jsme to dostali rovnou z první ruky. Nebo jsem seděl v hospodě takhle u okna v kuchyni, něco jsem si maloval a najednou strašná šupa. Okno se mi vysypalo do hlavy, měl jsem pořezanou hlavu. Válečné zranění… Udělala se taková divná tma. Babička se lekla, upadla přes konev, zlomila si žebra. Pak jsme šli do sklepa, ale to už bylo pozdě. Děda stáhnul jednou před náletem roletu, to jsem tedy neviděl… Ale bomba dopadla na ten plácek a on měl tu roletu namotanou na pípě. Střepina mu prosekla novou elektrickou pípu. Tenkrát byly výčepní pulty na led, on měl jednu z prvních elektrických píp v Praze. Střepina proletěla skrz roletu a udělala mu hroznou díru do toho chladicího pultu.“

„Jediné vzpomínky, co mám na svůj předškolní věk, jsou kromě pár maličkostí: nálety, kulometná střelba, bombové útoky a tak podobně. Zaprvé, jak jsme bydleli kousek od kolejí, to byla trať z Prahy na sever… V Kralupech byla chemička a tu bombardovali spojenci, a protože to bylo v roce 1944 a na jaře měli ještě nějaká letadla, tak se tam odehrávaly letecké souboje. Ta letadla nám létala nad barákem, střílela po sobě, kulky létaly na všecky strany, [byl to] strašlivý rachot. Odhazovali nádrže, asi metr velké, vypadalo to jako vejce. A kdo viděl ten film Po strništi bos, tak tam ta nádrž taky hrála roli, jenomže ta byla z bombarďáku asi na čtyři sta litrů, tyto byly jenom stolitrové. Ale chlapi, potom, když to skončilo, tam honem utíkali a cucali z toho taky ten benzín. V každé byly ještě tak čtyři litry benzínu. Nikdo si nedovedl představit, co to byly čtyři litry benzínu na konci války. Taky tam byly odhozené náboje, pásy s náboji. To byly naše hračky - kulometné pásy, metr a půl dlouhé, plné nábojnic z kulometů. S tím jsme si pak hráli jako děti. Hráli jsme fotbal, najednou to začalo létat, my jsme utíkali do lesa, a když to přestalo, tak jsme se vrátili. Když byly ty souboje, tak se táta díval z okýnka, ale my jsme museli zalézt k nějaké zdi. A říkali jsme: ‚Když to do nás střelí, tak tady se nám nic nestane.' A máma jednou říkala: ‚Půjdeme radši támhle do skal.' Tam byl takový skalní převis. ‚Tam se schováme. Co kdyby to praštilo do toho baráku, třeba to začne padat a hořet.' Tak jsme tam utíkali a schovali jsme se tam. A když [to začalo], máma nás s bráchou zalehla a hlasitě se modlila. A jednou to takhle zase strašně bouchalo a máma říkala: ‚Už tam radši nepůjdeme, třeba bychom tam nedoběhli.' Protože člověk nikdy nevěděl, kdy nějakou tu kulku chytne, protože bylo strašné množství výstřelů, které létaly na všecky strany. Tak jsme tam nedoběhli. Druhý den jsme se [tam] šli podívat v rámci nějakého hraní, a tak jsme viděli, jak jsou tam ty skály rozsekané od kulek. Kdybychom tam bývali šli, tak bychom to asi nepřežili.“