Januše Schmidová

„I když se poslouchal rozhlas, poslouchal se Londýn i Hlas Ameriky, ale to jsem vždycky zažila u tety. To byly Velké Zamachy tady u Mělníka a Mladé Boleslavi. To byla vesnička Syslov, tam bylo pět hospodářství a teta ještě byla úplně na konci, takže tam se poslouchal opravdu Londýn a jenom vím, že já jsem nesměla o tom mluvit. Že mi vždycky říkali, Januško, nikde nesmíš říct, že posloucháme Londýn nebo Ameriku, protože by nás všechny zastřelili. Takže to jsem věděla, že je tabu. Ale vyslechla jsem spoustu věcí, takže bylo to zajímavé, ale dneska už bych vám asi o tom moc neřekla, protože to už je tak dávná minulost pro mě. Ale prožívali jsme to, čili jsme cítili, že nejsme úplně svobodní, že nemáme svůj stát a že musíme poslouchat. A taky já už jsem se vlastně za války naučila, že nemohu všechno, co se říká doma, říkat venku. My jsme už byla generace vycvičená i pro další režim, protože taky jste vždycky neřekli to, co si myslíte, protože jste věděli, že by to mohlo mít nějaké následky.“

„Rodiče přecházeli do Prahy a tatínek hledal místo, hledal se i byt, takže mě nechali nějaký čas u babičky. Byla jsem tam do roku skoro 1939, a když začalo v pohraničí, začala být situace vážná, babička tehdy řekla, když Němci rozbíjeli okna Čechům a mlátili je, tak měla o mě strach, tak že mě dopraví do Prahy. Jenže se bála jet vlakem, protože v Obrnicích za Bílinou už byla hranice, ty Sudety patřily už do Říše. Tak jaksi měla strach, takže šla se mnou pěšky. Ale představte si, že já jsem se to dozvěděla až skoro, když už nežila ani babička ani moje maminka, že mi sestřenice řekla, babička šla pěšky s tebou do Prahy. A to byl březen, protože my jsme přišli 15. března ve dvě v noci právě tam k tomu podolskému hřbitovu, kde už naši bydleli.“