Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Schmidt (* 1935)

• narodil se 15. září 1935 v Deštném v Orlických horách

• pochází ze smíšeného česko-německého manželství

• tatínek měl českou národnost, a tak se po válce s manželkou a dětmi vyhnul odsunu na německé území

• většina jeho širší rodiny byla odsunuta

• během základního vojenského výcviku pobýval na několika posádkách po celé republice

• tatínek byl donucen vstoupit do JZD

• 21. srpna 1968 u něj byl na návštěvě bratranec ze západního Německa

• oženil se a narodila se mu dcera Jana

• manželka Janka se věnuje podmalbě na skle

• v 84 letech si zahrál malou roli ve fanouškovském filmu Stíny Kraje

• v roce 2023 žil v Šedivinách v Orlických horách

Když ze Sudet po druhé světové válce vystěhovávalo Československo obyvatelstvo německé národnosti, mohla rodina Rudolfa Schmidta zůstat na rodinném statku. „Tatínek měl velkou výhodu, že měl českou národnost. Kdyby neměl, tak by ho odstěhovali taky,“ vysvětluje pamětník.

Tatínkovi Rudolfu Schmidtovi st. se podařilo zařídit si potvrzení, že nekolaboroval s Němci a ochránit tak před často násilným odsunem manželku i děti. Drtivá většina pamětníkovy rodiny ale odsunuta byla. S některými jejími členy se od války již nikdy neviděli.

Rudolf Schmidt vzpomíná na svého strýce Franze Schmidta, který žil s rodinou nedaleko na vlastním statku a dopadl ze všech nejhůře. Všichni tři jeho synové museli hned na začátku války narukovat k wehrmachtu. Dva velmi brzy padli. „Třetí se nevrátil z války domů a zůstal v západním Německu,“ uvádí pamětník. Strýcova manželka s dcerou byly po válce odsunuty také do západního Německa.

Strýce Franze Schmidta zajali na konci května 1945 vojáci a čeští partyzáni spolu s asi 30 dalšími muži německé národnosti. Drželi je ve škole v Deštném, která sloužila jako provizorní kasárna a vězení. Devět mužů posléze propustili na svobodu. Událost, která se stala v noci 15. června je známá z vyprávění několika pamětníků. 21 mužů odvezli nákladním autem na Šerlich do Masarykovy chaty. Odtud je měli hnát směrem k Vrchmezí. Na určeném místě si zajatci museli sami vykopat hrob a čeští partyzáni a vojáci je zabili. „I mého strejdu zastřelili,“ vypráví Rudolf Schmidt.

Tato událost nebyla v divoké době na konci války, obzvláště v Sudetech, nijak ojedinělá. Někteří Češi, vojáci osvoboditelé a partyzáni si chtěli s německým obyvatelstvem vyřídit účty. Je známo několik hromadných poprav německých obyvatel. Většinu z nich nikdo nikdy nevyšetřoval.

V následujících desetiletích rodiče Rudolfa Schmidta několikrát přemýšleli nad tím, zda by nebylo bývalo lepší nechat se po válce také odsunout. „Skoro toho i litovali, obzvláště když věděli o svých příbuzných v západním Německu, kteří měli větší výhody než příbuzní ve východním Německu. Moje rodiče ale drželo hospodářství,“ vysvětluje pamětník.

Tatínek byl Čech, maminka Němka

Rudolf Schmidt se narodil 15. září 1935 do smíšeného česko-německého manželství. Původně měl přijít na svět doma v chalupě na stráni v Šedivinách v Orlických horách. Těsně před jeho narozením ale chalupa vyhořela. „Maminka musela jít tím pádem domů k rodičům. A tak mě rodili na Deštném,“ vypráví. Tatínek dokázal s příbuznými a sousedy během několika měsíců postavit nový dům, ve kterém žije Rudolf Schmidt se svou rodinou dodnes.

Pamětník měl ještě tři sestry, sám se narodil jako třetí v řadě. Nejmladší sestra se narodila na Silvestra doma. „Přišla k nám porodní bába a my jsme museli k tetě,“ vypráví Rudolf Schmidt.

Maminka Marie byla Němka a pocházela právě z Deštného. To, že si vzala Čecha, nebylo v první polovině dvacátého století žádnou výjimkou, obzvláště v Orlických horách, v Sudetech, kde žilo mnoho německého obyvatelstva. Po mnichovské dohodě na konci září 1938 připojili nacisté Sudety a tedy i Šediviny k Německé říši.

Ve škole mluvili jen německy

Schmidtovi vlastnili 22 hektarů pole, několik koní, dobytek a jiné drobné zvířectvo. Práce na statku tedy museli zastat vždycky hodně. „Moje dětství byla samá práce,“ vzpomíná pamětník. Během války měli na výpomoc děvečku z Podkarpatské Rusi a mladého chlapce z Polska. Oba dva odešli ke konci války a rodina nevěděla, co se s nimi stalo. „Jen jednou jsme se s tím Polákem sešli. Po dlouhé době se objevil na Deštném a sháněl se po nás. Potřeboval mít potvrzení, že u nás pracoval,“ vzpomíná pamětník.

Díky vlastnímu hospodářství neměli Schmidtovi během války větší problémy s potravinami, většinou si vše obstarali sami. Po válce už hospodařili jen rodiče s dětmi. „Za války jsem na statku hodně pomáhal. Když jsem přišel ze školy, měl jsem většinou na stole napsané, co všechno musím udělat,“ vysvětluje pamětník. „Po válce bylo všechno mnohem horší.“

Rodina doma mluvila hlavně německy, pro Rudolfa Schmidta tedy nebyl problém chodit až do roku 1945 do německé školy. „Táta i máma uměli obě řeči. Pro nás děti to bylo horší. Ve škole se mluvilo jen německy,“ vysvětluje. Rudolf Schmidt mluví výborně německy dodnes. Ve škole se během pamětníkovy školní docházky vystřídaly dvě učitelky. Obě u Schmidtů bydlely. Jedna z nich, Marianne Lorenz, zanechala v pamětníkovi velký dojem. „Po válce odjela přes polské území do Trutnova a už se nevrátila. Dál o ní nevíme nic,“ popisuje osud učitelky, tolik podobný osudům mnoha obyvatel Sudet.

Sovětští osvoboditelé hodovali, partyzáni stříleli Němce

Na konci války se i v Šedivinách objevili vojáci sovětské armády. „Přijeli Rusáci, kdejaký kočár nebo bryčku sebrali a do větších hospodářství chodili hodovat. Všude si vybrali ve špajzu, co bylo, a oslavovali,“ vzpomíná Rudolf Schmidt.

Život v Šedivinách nebyl jednoduchý ani na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Bezprostředně po konci války se začali na horách objevovat lidé, kteří chtěli rychle a bez práce zbohatnout. „Přišli zlatokopové, vybrali si, co se jim v chalupě líbilo, a zase šli zpátky. Hospodařit se jim nechtělo,“ vysvětluje Rudolf Schmidt. „Klidně zbourali cihelnou chalupu kvůli cihlám a ty si odvezli dolů do kraje.“ 

Osídlování prázdných chalup po vyhnaných Němcích ztěžovaly i povinné odvody ze zemědělství, které komunistický režim po roce 1948 využíval k zastrašování soukromníků, aby majetek dobrovolně odevzdali státu. „Špatně se hospodařilo, když ze všeho chtěli velké dodávky,“ vzpomíná pamětník.

Aby nemohl doma pomáhat, poslali ho na vojnu

Rudolf Schmidt dochodil v roce 1945 českou školu. Místní děti ho ale neměly moc rády, protože ho pořád považovaly za Němce. Pak hned na čtyři roky nastoupil do Dobřan a pokračoval ještě dvouletou zemědělskou školou v Opočně. Po škole začal vypomáhat v jednotném zemědělském družstvu (JZD). „Hory mělo zabrané krajské družstvo a páslo tam dobytek. S ním jsem družstvu pomáhal až do vojny,“ vypráví.

Tatínek se i přes neustálé zvyšování dodávek a nátlak kolektivizaci dlouho bránil. Komunisté věděli, že vysoké dodávky a přespříliš práce nemůže hospodář sám zvládnout a dříve či později vstoupí do družstva. Komunisté nechtěli, aby Rudolf Schmidt zůstal doma a pomáhal tatínkovi, a tak ho poslali na vojnu. „Táta ještě zasel obilí asi v polovině října. Ještě zavláčel dva hektary žita a pak už jsem dostal povolávací rozkaz na vojnu. Do Jaroměře,“ vzpomíná pamětník.

Ve Stříbře se báli, že se pokusí utéct za hranice

Z Jaroměře ho poslali do Bohumína, kde strávil zhruba dva měsíce. „Tam ze mě měli dělat vojáka. Dostal jsem kulomet a učili jsme se střílet,“ vysvětluje Rudolf Schmidt. Vojnu strávil u vojenských útvarů v Ostravě, ve Stříbře, v Plzni, Českém Krumlově, Krnově a Kozolupech. Nakonec ho umístili na Libavé, odkud odešel do civilu.

Ve Stříbře, které leží blízko hranic s tehdejším západním Německem, ho vyslýchali nadřízení. „V družstvu jsme totiž byli tři napůl německé národnosti, tak nás přišli vyslýchat, jestli nechceme utéct třeba do západní Evropy,“ vzpomíná. Později se dozvěděl, že se jeden voják opravdu neúspěšně pokusil o přechod hranic. „Já o emigraci neuvažoval. Poznal jsem, že bych rozhodně neprošel. Hranice byly našimi vojáky obklíčené moc dobře,“ vysvětluje.

Rudolf Schmidt měl velké štěstí, když byl jednou na stráži u Roma, který si ve vojenském vězení odpykával nějaký trest. „Hlídal jsem takového malého cikána, on se mi furt motal blízko mého samopalu, až se musel rukou nějak natáhnout a ono to vystřelilo,“ vzpomíná. Náboj proletěl Romovi přímo mezi nohama a nikomu se nic nestalo. V opačném případě by Rudolf Schmidt skončil špatně.

„Kdybych ho trefil, čekala by mě šeredná basa, kdoví jestli bych se z ní vůbec vrátil,“ tvrdí. S Romy se potkával v armádě i při jiných příležitostech. „Mívali hodně holek a já jim musel psát milostné dopisy. Oni neuměli psát. To bylo někdy docela srandovní.“

Musel jezdit hlídat krávy do kravína

Po vojně zamířil Rudolf Schmidt domů na Šediviny. Znovu začal pracovat pro JZD. Staral se přes léto o dobytek vyhnaný na pastvu do hor. Když ale dobytek na zimu přestěhovali zase dolů do kravína, neměl pamětník práci. Pár let proto přes zimu pracoval jako strojník v Adamovských strojírnách v Dobrušce.

„Když přišel jiný předseda družstva, tak tohle nepovolil. Nepustil mě do Adastu a musel jsem jezdit do Bílého Újezdu a hlídat dobytek v kravíně,“ vysvětluje. Často se mu v noci nepodařilo nikoho sehnat k telící se krávě, a tak telata přiváděl na svět sám. Několik let také přes zimu pracoval v truhlárně, kde vyráběli hlavně stoly.

Bratranec v srpnu 1968 utíkal zpátky do západního Německa

S některými členy odsunuté rodiny se Rudolf Schmidt a jeho rodiče již nikdy nesetkali, s některými zůstávali stále v kontaktu. V srpnu 1968 ho navštívil bratranec, který žil v západním Německu. Poté, co v noci na 21. srpna obsadily Československo vojenské jednotky zemí Varšavské smlouvy, se pamětníkův bratranec snažil hlavně co nejrychleji dostat zpátky do západního Německa, protože nikdo nevěděl, co se bude dít dál.

V Šedivinách se odpor proti invazi vojsk nijak zásadně neprojevoval. „Jeden rekreant nakreslil na silnici vápnem šipku a nápis ‚Běžte domů‘,“ vzpomíná pamětník. Naštěstí se konkrétně nevědělo, o koho šlo, a tak také nikdo nenesl následky. „Rusové by brzo stříleli, kdyby něco. Člověk si na ně musel dávat bacha,“ vysvětluje.

Během sametové revoluce byl na zájezdu ve východním Německu

Na podzim roku 1989 vyrazil Rudolf Schmidt s JZD na zájezd do východního Německa prohlédnout si místní novou bramborárnu nedaleko Lipska. Zažil tam s ostatními družstevníky sametovou revoluci, během níž v Československu padl komunistický režim. Mohl tak využít svou stále ještě dobrou němčinu. „Všude jsme poslouchali německé rádio, kde říkali, co se děje u nás doma. Naši Češi chtěli, abych jim překládal všechno, co jsme slyšeli a co se psalo v německých novinách. Byl to velký zmatek,“ vzpomíná.

Pamětník se oženil až ve 40 letech. Vzal si za ženu Slovenku Janku a narodila se jim dcera Jana. Manželka zapustila v Šedivinách kořeny a věnuje se podmalbě na sklo.

Po převratu se Rudolfu Smidtovi podařilo získat v restituci majetek, který jeho tatínkovi v padesátých letech sebrali komunisté. Do pozdního věku se oba manželé starali o vlastní malé hospodářství s drobným zvířectvem. Před několika lety si Rudolf Schmidt zahrál roli sedláka ve fanouškovském filmu Stíny Kraje, který má být poctou dílu J. R. R. Tolkiena a natáčel se v nedalekém Českém Hobitíně. V době natáčení (2023) žil v Šedivinách v Orlických horách.