Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Schmidtová (* 1950)

• narozena 1. července 1950 v Horšovském Týně

• v roce 1951 stát vyvlastnil otcovo řeznictví

• dětství pamětnice prožila v Lužanech

• v roce 1965 se rodina přestěhovala do Bezvěrova

• 26. srpna 1968 byla svědkem poničení vysílače Krašov okupačními vojsky

• v září 1968 otec Jaroslav Velek přesídlil do Německa

• v roce 1970 se s matkou neúspěšně pokusily za otcem vycestovat

• otec se vrátil k rodině do Československa

• v době natáčení v roce 2021 žila pamětnice v Rokycanech

V noci z neděle 25. na 26 srpna 1968 se ozývaly z krašovského vysílače na západě Čech hlasité rány. Obyvatelé blízké vesnice Bezvěrov věděli, že právě tam mířili vojáci Varšavské smlouvy. V pondělí ráno se tehdy čerstvě osmnáctiletá Hana Velková se svým otcem vydala přímo k poničenému vysílači a na vlastní oči viděla, jakou zkázu dokážou vytvořit kulky okupantů na vysílači, jehož prostřednictvím do té doby znělo svobodné vysílání plzeňského rozhlasu.

Otec vlastnil prodejnu s koňským masem

Hana Schmidtová, rozená Velková, se narodila 1. července 1950 v Horšovském Týně, kde její rodiče Jaroslav a Blažena Velkovi vlastnili řeznictví zaměřené na koňské maso. V rodině byla druhým dítětem po o rok starší sestře Jaroslavě. V roce 1951 stát provozovnu vyvlastnil a na umístěnku přesunul rodiče do Lužan, odkud společně se sestrou pamětnice dojížděla vlakem do školy v nedalekých Přešticích. V jejích patnácti letech se rodina odstěhovala do Bezvěrova. Tatínek objížděl okolní vsi s pojízdnou prodejnou a maminka prodávala v řeznictví. Po dokončení deváté třídy v Toužimi se Hana vyučila prodavačkou v Plzni, kde po tři roky žila na internátě. Čtvrtý rok studia strávila na praxi v bezvěrovském obchodě, který se nacházel přímo v budově, kde žili její rodiče.

Co se dělo na vysílači Krašov?

Bezvěrov byl oproti Plzni zanedbanou vesnicí, ve které se nacházelo pouze jednotné zemědělské družstvo, jeden obchod, pošta, škola a hospoda. V budově místního národního výboru měli také promítací sál, kam občané mohli chodit na filmové projekce. Nejvýznamnějším místem v okolí byl dva kilometry vzdálený vysílač Krašov, který poskytoval televizní i rádiový signál pro značnou část západních Čech. Tatínek pamětnice byl velmi přátelský člověk a měl známé i mezi krašovskými techniky. „Takže jsme se tam i dostali. Tenkrát jsem byla i na tom vysílači nahoře. Ten vysílač měřil 305 metrů. A jeli jsme tím výtahem nahoru a byl tam úžasný výhled,“ vzpomíná Hana Schmidtová.

V neděli 25. srpna 1968 byla pamětnice na projekci v kině. Cestou domů místní rozhlas hlásil, že se občané vsi nemají zdržovat venku a na silnici, protože budou projíždět „spřátelená“ vojska. Po desáté hodině Bezvěrovem projely tanky a ozbrojená vozidla. Na Krašově totiž vzniklo improvizované televizní studio, které vysílalo necenzurované informace o pohybu vojsk. „Slyšeli jsme rány v tu neděli večer. Tatínek volal do rozhlasu, že tam zajeli s těmi tanky,“ vzpomíná. „Měli jsme strach. Hlavně o ty lidi – ty techniky, my jsme o nich vůbec nic nevěděli.“ Následujícího dne ráno se pamětnice s otcem vydali na obhlídku. Její nejhorší obavy se naštěstí nenaplnily: nikdo nezemřel. Ale uvnitř vysílače byla spoušť. Šlapali ve skle z rozstřílených obrazovek, výplní a oken. „Do všeho, co se lesklo, stříleli.“ Postupně se dozvídali pravdu o předchozích událostech z výpovědí známých techniků, například Vojtěcha Chumana.

Sovětská technika projela Bezvěrovem a dojela k vysílači. Vojáci nečekali na otevření brány, prostě ji projeli tankem. Všechny techniky vyhnali ven před vysílač. Tam je u strouhy obrali o peněženky s doklady a odjeli pryč. Technici nevěděli, jestli přijdou o život, nebo co mají dělat. Po odjezdu vojáků se mohli vrátit do zničeného vysílače a vyčíslit škody. Pamětnice situaci z rána popsala slovy: „Bylo to absolutně zdevastované, to jsem nikdy neviděla…“ Technici, kteří zrovna neměli službu, se rozjeli domů k rodinám.

O útoku okupantů na krašovský vysílač se více dočtete v článku Markéty Čekanové v Magazínu Paměti národa.

Chtěly jsme odejít za tatínkem do Frankfurtu

V září 1968 otec Jaroslav Velek odešel pracovat do německého Frankfurtu, uměl totiž výborně německy – za války byl nasazen na práci v řeznictví v městě Oelsnitz. Dělal tam legálně na pracovní vízum, takže se mohl vracet na návštěvy. Pracoval v české hospodě, kde se scházeli krajané. Plán byl, že ve Frankfurtu zajistí ubytování i pro manželku s dcerou (starší dcera Jarka už byla vdaná v Plzni a o odchodu nepřemýšlela). V roce 1970 bylo všechno připraveno k odchodu. „A když jsme měly vyřízené pasy, dali nám do nich razítko neplatné. Tím pádem jsme nemohly vycestovat.“ V únoru 1970 tak Jaroslav Velek opustil hospodu ve Frankfurtu a vrátil se do Československa za rodinou.

Pracovala jsem v obchodě u Němky, která skoro neuměla česky

Nevrátil se ale do řeznictví v Bezvěrově. Jaroslav Velek přes známosti získal nové umístění do řeznictví v Hrádku u Rokycan. V červnu 1970 se pamětnice vdala a narodila se jí dcera Andrea. S manželem žili v osadě Ostřetín, spadající pod Bezvěrov. Ostřetín byl osídlen především sudetoněmeckým obyvatelstvem. Podle vyprávění pamětnice totiž po válce v osadě nikdo nezůstal, a se tak místní stáda koní potulovala bez péče. Z vlaků připravených k odjezdu do Německa tak několika německým rodinám povolili návrat do Československa s tím, že se ale nevrátí do svých nemovitostí, ale zaplní prázdné domy v Ostřetíně. Mezi nimi se tak do osady dostala i rodina jejího manžela. 

Pamětnice v osadě pracovala v obchodě u Němky, která moc neuměla česky: „Říkala mi: Hana šla, Hana podala.“ Manželovi rodiče byli „zatvrzelí Němci, takoví, že nechtěli mluvit česky“. Těžce nesli, že po válce přišli o nově postavený dům a byli přestěhováni právě do Ostřetína, kde se museli starat o koně. Po roce manželství ukončil rozvod, a tak se pamětnice i s dcerou vydala za rodinou do Hrádku u Rokycan, kde začala pracovat v obchodním domě. V roce 1975 se vdala za Vladimíra Duška, který do tohoto manželství přišel s šestiletou dcerou Martou.

Společně žili v bytě 1+1 v Rokycanech. Velmi proto přivítali výstavbu nových panelových domů pro zaměstnance továrny, kde manžel pracoval. Ten tedy podepsal závazek na deset let. Vzali si půjčky a za třicet tisíc československých korun zakoupili byt v novostavbě, kam se na Vánoce roku 1976 nastěhovali. „Tady ještě byla prkna, bahno. Nebylo to upravené. Ale byli jsme rádi, že bydlíme.“

Člověk nechápal, že se něco takového může stát

V listopadu 1989 byl u manželů na návštěvě příbuzný, voják Darko, umístěním ve Stříbře. „Chtěl popřát své sestřenici k narozeninám.“ Dcera Andrea ale nebyla doma, byli totiž s otcem na narozeninovém výletě v lomech Amerika. S pamětnicí tak trávili večer čekáním na jejich návrat a sledováním televize, kde se mluvilo o dění v Praze. „Pro mě to bylo jako malý zázrak. To člověk nechápal, že se něco takového může stát a že se toho ještě dožijeme.“ Darko ale prožíval smíšené pocity. Nevěděl totiž, co se bude dít. Musel se jen co nejrychleji vrátit. Mohlo totiž dojít k nasazení armády. Dcera Andrea se aktivněji zapojila do revolučního dění a zbytek listopadu trávila v Praze.

Od revoluce si pamětnice užívá možnosti vycestovat do zahraničí. Každý rok vyjíždí do světa s přáteli. V roce 1991 opustila obchodní dům v Hrádku u Rokycan a začala prodávat textil v Rokycanech. V roce 2002 nastoupila do německé firmy Borgers, ve které strávila šest let před svým odchodem do důchodu. Nečinnost jí ale nevyhovovala, a tak i nadále na zkrácený úvazek prodává v prodejně textilního zboží. „Abych se doma nenudila.“ V roce 2021 si Hana Schmidtová stále přivydělávala prací v obchodě a žila ve svém bytě v Rokycanech.