Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Schneider (* 1963)

• narodil se 2. srpna 1963 jako třetí dítě rodičům Soně a Bohuslavu Schneiderovým

• jeho otec byl jakožto kazatel Jednoty českobratrské (dnešní Církve bratrské) v letech 1958–1960 vězněn ve Valdicích

• v roce 1968 byla otci vrácena občanská práva, mohl se vrátit k povolání kazatele

• během studií v letech 1981–1985 se díky svému bratrovi dostal do prostředí pražského undergroundu a bytových seminářů

• v polovině 80. let působil v evangelické kapele Ejhle

• v letech 1988–1991 vystudoval studijní program Cambridge Diploma se zaměřením na religionistiku

• stal se jedním ze zakladatelů Občanského fóra ve Frýdku-Místku

• v roce 1990 byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, v roce 1992 poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění

• své znalosti hebrejštiny zúročil jako velvyslanec České republiky v Izraeli v letech 1995–1998

Narodil se do rodiny protestantského kazatele, který si v padesátých letech odseděl dva roky ve Valdicích. V socialistickém Československu vyrůstal s cejchem odlišnosti. Jeho bratr Jan, signatář Charty 77, jej přivedl do prostředí pražského undergroundu i bytových seminářů. Stal se absolventem původně tajného studijního programu religionistiky, který vznikl ve spolupráci s univerzitou v Cambridge. Znalosti z těchto seminářů zúročil jakožto poslanec Federálního shromáždění i jako velvyslanec České republiky v Izraeli. Jiří Schneider se narodil 2. srpna 1963 jako třetí dítě rodičům Soně a Bohuslavu Schneiderovým.

Otec Bohuslav jakožto vyučený účetní upřednostnil duchovní cestu před kariérou zaměstnance Národní banky. Za první republiky jeho duchovní cestu velmi ovlivnil i kazatel Jednoty českobratrské (dnešní Církve bratrské) František Urbánek, někdejší přítel Tomáše Garrigua Masaryka. Po válce se sám stal kazatelem této církve, ve sboru v České Skalici poznal svoji budoucí ženu Soňu.

Na rozdíl od bratrů jsem neprožil trauma z toho, že táta najednou není

Prakticky hned po nástupu komunistů k moci se společenství věřících ocitlo pod tlakem, který se stupňoval a nevyhnul se ani manželům Schneiderovým. V roce 1958 zatkla Bohuslava Státní bezpečnost. Byl obviněn z pořádání ilegálních táborů pro mládež a z protisocialistického postoje. Musel opustit své dva syny a také manželku, které bylo v té době sotva 25 let. „To, co mi o tom matka vyprávěla, bylo velmi traumatické a poznamenalo to vztahy v naší rodině. Chodili k nám estébáci, dělali domovní prohlídky, tlačili na matku, aby se rozvedla. V nelehké situaci ji držela nad vodou především duchovní komunita,“ říká.

Otec byl odsouzen k tříletému nepodmíněnému trestu. Ve valtické věznici se dostal do společnosti členů katolické církve, například Karla Otčenáška, pozdějšího biskupa královéhradeckého. „Většina z nich si ovšem odpykávala několikanásobně delší tresty. Otci většinou říkali: ‚To odsedíš na žiletkách, za chvíli jsi venku.‘“ Bohuslav Schneider byl nakonec propuštěn po amnestii v roce 1960. Přišel o občanská práva a povolání kazatele mu režim odepřel.

Otci vrátili občanská práva, k volbám však nikdy nešel

Klatba nad otcem skončila během uvolnění režimu v roce 1968, kdy mu byla navrácena občanská práva a mohl se vrátit k poslání kazatele, a to v Hradci Králové, kam se rodina přestěhovala. V pražském jaru viděl velkou naději, byl členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN) i Klubu bývalých politických vězňů (K231).

V polovině sedmdesátých let, po odchodu otce do penze, se Schneiderovi přestěhovali do Havířova, kde dospívající Jiří chodil na gymnázium. „Ve škole jsem neměl cejch syna kriminálníka, otec totiž požádal o výmaz trestu. Ale jeho duchovní orientace úplně stačila na to, abych vyčníval. Nikdy jsem se nepřihlásil do Pionýra ani do svazu mládeže. Udržoval jsem jakousi pasivní rezistenci,“ říká Jiří Schneider, který si v maturitním ročníku pohrával s myšlenkou studia teologie po vzoru svého otce. „Jenže tenkrát si mě pozval ředitel školy, typický kádr, do ředitelny a rozmlouval mi to. Měl by malér z toho, kdyby někdo z jeho školy šel na takový obor,“ dodává.

Jeden podpis Charty 77 v rodině stačí

Jiří se nakonec rozhodl pro studium geodézie a kartografie na Českém vysokém učení technickém v Praze. V hlavním městě se dostal do prostředí bytových seminářů a koncertů na hraně i za hranou režimu.

Jiřího do této komunity přivedl jeho bratr Jan, někdejší bubeník kapely The Plastic People of the Universe, a signatář Charty 77. „Náš otec v tom bráchu velmi podporoval. Vždyť formálně nedělal nic špatného. Šlo mu jen o prosazování lidských práv,“ přibližuje. Jiří však Chartu nepodepsal. „Říkalo se, že jeden podpis v rodině stačí. V takové situaci už nešlo o to, kdo formálně připojí svůj podpis, ale spíš o to, jak se člověk zachová.“

V roce 1983 Jiří Schneider spolu s Irenou Škeříkovou, Jaromírem Plíškem a Pavlem Kočnarem založili evangelickou folkovou kapelu Ejhle. „Často jsme hráli při bohoslužbách a zhudebňovali jsme básně Bohuslava Reynka, což v té době bylo jako zjevení.“ S kapelou je také úzce spojen vznik polooficiálního Festivalu hudby a slova v Ondřejově u Prahy.

O rok později, v roce 1984, se Jiří Schneider oženil a vrátil se na Ostravsko. Po promoci v roce 1985 dostal povolávací rozkaz. První měsíc, tzv. přijímač, sloužil u Pohraniční stráže v Nýrsku na Šumavě. „Když jsem se to dozvěděl, ztuhla ve mně krev. Bylo mi jasné, že z absolventů se mohou stát velitelé pohraničních čet, kteří se mohou podílet na střílení do lidí. Byla to situace, která mě vedla za hranu mých hodnot.“ Útěchou v prvním měsíci vojny byla pro vojína Jiřího četba žalmů a Dostojevského Běsů. Zbytek vojny si odsloužil jako zeměměřič v Odboru správy státních hranic při ministerstvu vnitra. „Když jsem šel dovnitř, připadal jsem si, že mířím do jámy lvové. Brácha chartista a já budu sloužit na vnitru. Měl jsem neuvěřitelnou vojnu, 11 měsíců kancelářské práce.“

Chodil na bytové semináře Milana Balabána

Jiří Schneider se v Praze díky svému bratru Janovi dostal i do prostředí tzv. Nové orientace. Šlo o neformální evangelický proud, jehož členové se vymezovali proti společenským poměrům v socialistickém Československu a jenž se prolínal i s děním kolem Charty 77.[1] K členům patřili zejména filozofové, teologové a kněží, kterým byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, např. Jakub Trojan, Miloš Rejchrt, Jan Šimsa, Jan Čapek, Božena Komárková, Ladislav Hejdánek, Milan Balabán a další.

Jelikož ve většině případů nemohli působit v oficiálních strukturách, pořádali ilegální bytové semináře zaměřené na religionistiku, filozofii, teologii a příbuzné obory. „Pravidelně se konaly u Hejdánků nebo Trojanů, ale já chodil nejčastěji k Milanu Balabánovi. Scházela se tu pestrá skupina lidí, která se třeba po celodenní práci v kotelně chtěla dozvědět něco zajímavého a inspirativního.“ Skupině se však dařilo pronikat i do sfér šedé zóny. „Chodili tam i lidi, kteří přednášeli na vysokých školách. Toto propojování bylo velmi důležité, stejně jako fakt, že nestojíme na okraji společnosti. Nebylo důležité, kdo Chartu podepsal, nebo ne, důležité bylo, že se sešla skupina lidí, která chtěla dělat něco dobrého.“

Pořádání seminářů stálo pochopitelně na hraně tehdejšího komunistického režimu. „I když jsme věděli, že neděláme nic nezákonného, určitou míru obav jsme pociťovali. Znali jsme pár exemplárních příkladů brutálního zacházení s lidmi, o které si Státní bezpečnost típala cigarety, třeba Charlieho Soukupa,“ říká Jiří Schneider a zároveň dodává, že v období, kdy navštěvoval bytové semináře, už nebyly primárním cílem policejní perzekuce. Později se jednalo o dobu nastupující perestrojky. „Soudruzi věděli, že se jim režim drolí pod rukama, tak měli jiné starosti jinde. Ne tam, kde si parta intelektuálů přednáší o teologii.“

Bytových seminářů se účastnili také zahraniční hosté. „Vozili k nám literaturu, která tady nebyla k sehnání, ale hlavně čerstvý pohled, který dával lidem tady velkou naději a sebevědomí. Dělali to, i když to pro ně bylo velmi riskantní,“ říká Jiří Schneider a připojuje vzpomínku na návštěvu filozofa Jacquese Derridy. „Státní bezpečnost mu do kufru podstrčila drogy.“ Dva dny pak čekal na cele ruzyňské věznice, než ho ze země vyhostili.[2]

V polovině osmdesátých let se začalo uvažovat o tom, že by bylo dobré bytové semináře více systematizovat a dát jim větší řád. V té době se podařilo pro některé účastníky bytových seminářů zajistit speciální studijní programy na zahraničních univerzitách. Avšak jedním z mála návrhů, který se podařilo realizovat, byl program The Cambridge Diploma, který Milan Balabán zajistil díky Nadaci Jana Husa v Británii. Jednalo se o externí kurz z religionistických studií cambridgeské univerzity.[3] Jiří Schneider tento program začal studovat v roce 1988. Písemné závěrečné zkoušky složil v roce 1991.

Na záběrech z Národní třídy poznal svého spolužáka, kterého zmlátili tak, že musel do nemocnice

První vlaštovkou sametové revoluce ve Frýdku-Místku, kde Schneiderovi bydleli, bylo úterý 21. listopadu, kdy se na tamním náměstí Svobody sešlo několik lidí včetně Jiřího Schneidera. „Přišli hlavně katolíci a evangelíci. Zapálili jsme svíčky, pomodlili jsme se a rozešli se.“ Tichému happeningu přihlížela Veřejná bezpečnost, ale jinak aktivně nezasáhla.

Následující den se však náměstí začalo plnit demonstranty. Nejvýraznější postavou revoluce se stal Jiřího kamarád Pavel Vyvijal. „Vylezl si na kašnu a začal číst výzvu k vyšetření událostí ze 17. listopadu. Policajti ho tenkrát strhli a odvedli k výslechu. Dav lidí šel za nimi a volal: ‚Pusťte bratra domů!‘“ Po dvou hodinách, kdy jsme křičeli pod policejními okny, ho nechali jít.

Za klíčový zdroj svědectví sametové revoluce považoval Jiří Schneider videozáznamy událostí 17. listopadu 1989 z Národní třídy, které běžely na videopřehrávačích za výlohami obchodů na náměstí ve Frýdku-Místku. „Byly tam záběry zbitých studentů i přímé výpovědi svědků. Poznal jsem tam i svého spolužáka Petra Náhlíka, kterého zbili tak, že musel být hospitalizovaný. Vřelo to ve mně, když šel kolem někdo, kdo obsah těch záznamů bagatelizoval nebo je považoval za falešné. Říkal jsem jim: ‚Na tom záznamu je člověk, kterého znám a kterému věřím.‘“

Frýdeckomístecké Občanské fórum se začalo neoficiálně tvořit ve stejném paneláku, kde bydlel Jiří Schneider a také Pavel Vyvijal. Oficiálně však vzniklo o pár dní později, kdy získalo zázemí od Národní socialistické strany. Pod hlavičkou Občanského fóra začali vyjednávat o předání funkcí na tehdejším městském a okresním národním výboru.

Moderoval návštěvu Václava Havla ve Frýdku-Místku, sfáral s ním i do dolu

Naprostým zjevením se pro Jiřího Schneidera stal příjezd Václava Havla do Frýdku-Místku 3. ledna 1990. Nově zvolený prezident si totiž na první cíl své návštěvy vybral region Ostravska, právem považovaný za baštu komunismu. „Lidi říkali, že dokud Havel nepřijede, neuvěří, že režim padl.“ Václav Havel přijel do Frýdku-Místku také na pozvání Ladislava Sobase, člena tamního Občanského fóra. „Pojilo je přátelství, seděli spolu totiž ve vězení v Heřmanicích,“ dodává Jiří Schneider, který moderoval vystoupení Václava Havla na náměstí. „Byly to okamžiky, kdy byl člověk uprostřed dění.“

Jiří Schneider se také zúčastnil unikátní prezidentské návštěvy dnes už nefungujícího dolu Stařeč v nedalekém důlním komplexu Paskov. „Chtěl ukázat horníkům, že věci se dají měnit.“ Skupina tehdy sfárala do hloubky pěti set metrů pod zem a procházela asi jeden a půl kilometru dlouhou slojí. Prohlídky se vedle Václava Havla a Jiřího Schneidera zúčastnil také ministr práce Miller a místopředseda vlády Komárek.

Během rozdělení Československa mi volal válečný korespondent z Jugoslávie, jestli má přijet do Prahy

Po prvních svobodných volbách v červnu 1990 byl Jiří Schneider zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Stal se tak jedním z 68 poslanců za Občanské fórum v této komoře parlamentu. „Měl jsem od toho velká očekávání a uvědomoval jsem si, co všechno musíme stihnout za ty dva roky. Byla to příležitost nastavit nová pravidla hry. Tehdy bylo velmi důležité udržet nos nad hladinou a nenechat se strhnout dobou, která byla velmi hektická.“

Po rozštěpení Občanského fóra se Jiří Schneider stal jedním ze zakládajících členů Občanské demokratické strany (ODS). A v roce 1992 byl zvolen do Sněmovny národů Federálního shromáždění.

Výsledek voleb, ve kterých v slovenské části zvítězilo Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko, považoval za bod zlomu v debatě o rozdělení země. „Po vyhlášení svrchovanosti Slovenska v červenci 1992 bylo jasné, že už jednáme jen o tom, jak se rozdělíme.“ V den vydání deklarace o svrchovanosti Slovenska, 17. července 1992, Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu, protože nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období. „Seděl jsem zrovna u místopředsedy Federálního shromáždění Filipa Šedivého, když mu zazvonil telefon. Volal kancléř Karel Schwarzenberg kvůli rezignační listině prezidenta. Byla to doba, kdy si člověk uvědomoval, že se nad Československem stahují mračna,“ vzpomíná Jiří Schneider.

Během procesu rozdělování země působil i jako mluvčí ODS. „Tehdy mi volal válečný korespondent CNN. Ptal se, jestli se má z Jugoslávie přesunovat do Československa. Zamrazilo mě z toho, že nás ve světě vnímají ve stejném balíku jako balkánskou zemi uprostřed kruté občanské války. V této atmosféře, kdy bylo imperativem nedopustit, aby vášně začaly přerůstat a zažehly jiskru zla, se poté jednalo o rozdělení velmi rychle.“

V listopadu 1992 pak Jiří Schneider jakožto poslanec hlasoval pro zákon o rozdělení společného státu, který vedl k přechodu na dva samostatné státy.[4]

Působil jako velvyslanec v Izraeli, zúročil své vědomosti z bytových seminářů

Po zániku federace Jiří Schneider působil jako ředitel Odboru analýz a plánování na Ministerstvu zahraničí České republiky. Prioritou zahraniční politiky země byl „návrat do Evropy“, tedy proces začleňování země do západních organizací, zejména NATO a Evropské unie. „Důležitou roli v tom sehrál Saša Vondra, blízký spolupracovník a poradce Havla a náměstek ministra zahraničních věcí. Ten byl důležitou spojkou těchto snah,“ říká Jiří Schneider.

V roce 1994 přijal roli velvyslance České republiky v Izraeli, kde zúročil částečnou znalost hebrejštiny z bytových seminářů. Podílel se na přípravě oficiální návštěvy Václava Havla v této zemi v roce 1997. „Díky navázání vztahů jsme mohli hrát relativně vysokou ligu mezinárodních vztahů. Začali jsme být akceptovatelnými kandidáty pro NATO i naše evropské směřování, což pro nás bylo klíčové,“ říká Jiří Schneider. Mezinárodním vztahům se jako diplomat či v neziskových organizacích věnoval i po svém návratu z Izraele.

V roce 2015 se stal prvním náměstkem synodního kurátora Českobratrské církve evangelické. Po šestiletém funkčním období byl v květnu 2021 zvolen synodním kurátorem. V letech 2016 až 2020 byl výkonným ředitelem mezinárodní neziskové organizace Aspen Institute Central Europe, která se zaměřuje na podporu hodnotově orientovaného vedení lidí a otevřeného dialogu o současných globálních problémech. 

 

[1] Nová orientace vznikla na konci 50. let 20. století. K jejím nejvýznamnějším úspěchům patřila podpisová akce z roku 1963, která odvrátila realizaci záměru komunistů na zákonné stanovení povinnosti rodičů vychovávat děti v ateistickém světonázoru s možností sankčního odnětí dětí. V 70. letech byli představitelé Nové orientace perzekvováni a někteří i vězněni. Koncem 70. let se činnost Nové orientace prolnula s Chartou 77: Božena Komárková se podílela na její formulaci a většina stoupenců Nové orientace se stala signatáři a aktivisty Charty 77.

[2] MELCOVÁ Anna. Bytové semináře pod dohledem Státní bezpečnosti. In: Paměť a dějiny. 2009/02. S. 87–100.

[3] Viz DAY Barbara. 1999. Sametoví filozofové. Kap. The Cambridge Diploma. S. 206. Brno: Doplněk.

[4] Jedná se o ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku, který byl přijat 13. listopadu 1992.