Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Otto Schneider (* 1952)

• narozen 17. března 1952 v Přerově

• matka Otilie byla dcerou továrníka Václava Kratochvíla, provozujícího továrnu na dřevěné výrobky v Moravičanech, a Otilie Kratochvílové, dcery Aloise Wesselse, zakladatele výroby Loštických tvarůžků

• po roce 1948 byla továrna Václava Kratochvíla znárodněna

• otec Milan Fidor, známý optometrista, se podílel na zavádění kontaktních čoček do praxe

• rodiče se rozvedli, když byl Otto ještě v předškolním věku

• matka se podruhé vdala za Františka Schneidera, bývalého spolužáka, Otto později přijal jeho příjmení

• po maturitě na SVVŠ studoval v letech 1970 -1976 architekturu na VUT v Brně

• roku 1971 spoluzakládal první softballový a baseballový oddíl v Brně pod VŠTJ Technika

• většinu života pracoval jako projektant ve Stavoprojektu, od roku 1991 OSVČ v oboru

• roku 1980 sňatek s Jarmilou Skalickou, vychovali dvě děti

• ve druhé polovině osmdesátých let členem městské komise výstavby v Olomouci a městského zastupitelstva, v letech 1989 -1990 člen Rady města Olomouce

• roku 2023 žil v Olomouci

Psal se podzim roku 1958. Na zastávce ve slovenském Leopoldově zastavil autobus, z něhož vystoupila skupina lidí. Mezi nimi i tehdy šestiletý Otto Fidor s maminkou. Byl sychravý, studený den. Lidé se trousili přes městečko směrem do kopce, na němž se tyčila ponurá silueta bývalé vojenské pevnosti. V jejích útrobách se nacházela jedna z nejtvrdších věznic, zacházením s vězni srovnatelná snad jen s uranovými pracovními lágry. Dvanáctiletý trest si zde odpykával i Ottův dědeček, Václav Kratochvíl, jemuž byla po roce 1948 znárodněna továrna na dřevěné výrobky v Moravičanech a v dubnu roku 1958 jej odsoudili, jako mnoho jiných, v politickém procesu. Otto byl unavený, byla mu zima. S nedůvěrou následoval matku za bránu pevnosti. Ocitli se v jakémsi tmavém průjezdu, kam přivedli na pár krátkých okamžiků i dědečka. Stáli vedle sebe, ale vlastně si nestihli nic říct, neviděl mu ani pořádně do obličeje. Kolem postávali dozorci. Než se stihl rozkoukat, byli už s matkou na cestě zpět na nádraží. Tehdy viděl dědečka naposledy, zemřel roku 1962 v Leopoldově v průběhu výkonu trestu na podlomené zdraví. V roce 1969 vydal Nejvyšší soud Rozsudek Jménem republiky, v němž rozhodl, že v procesu proti dědečkovi byl porušen zákon a rozsudek bývalého lidového soudu z 10. dubna 1958 v celém rozsahu zrušil. To už byl dědeček ovšem sedm let po smrti.

Matka byla po roce 1948 perzekvována režimem

Otto Schneider se narodil 17. března 1952 jako Otto Fidor manželům Otilii a Milanu Fidorovým. Matka Otilie, roz. Kratochvílová pocházela z Moravičan, kde její otec Václav Kratochvíl provozoval od roku 1918 továrnu na dřevěné výrobky. (Roku 1918 zakoupil původní továrnu na mostní váhy a opravil ji, o rok později navezl do továrny stroje). Matčini rodiče, Wesselsovi, provozovali výrobnu Loštických tvarůžků. Roku 1938, když bylo Otilii pouhých devět let, matka zemřela. Otec pak své dvě děti vychovával po celou válku sám. Později se oženil podruhé s domácí kuchařkou, se kterou zplodil další dvě děti. S tím se však Otilie nesmířila a snažila se být co nejvíc mimo domov. Vystudovala střední ekonomickou školu a také se vyučila fotografkou. Václav Kratochvíl dal ještě před manželčinou smrtí ve třicátých letech postavit vedle továrny pozoruhodnou funkcionalistickou vilu. Měla být i místem společenského setkávání, k čemuž po smrti původní paní domu nikdy nedošlo. Továrna postupně rozšiřovala výrobu a vzkvétala, před druhou světovou válkou Václav Kratochvíl zaměstnával asi sto lidí z obce a jejího okolí. Po převratu v roce 1948 byla znárodněna a dědeček počátkem padesátých let odsouzen do vězení, ze kterého se už nevrátil. Zemřel 26. ledna 1962 ve vězení v Leopoldově, proslulém špatným zacházením s vězni i nedostupnou lékařskou péčí. Matka měla po únoru 1948 kvůli svému původu problémy s pracovním uplatněním. Přestože vystudovala střední školu, mohla vykonávat pouze práci neodpovídající jejímu vzdělání. Nejprve působila jako domovnice, později dělala skladnici.

Ottův otec, Milan Fidor, pocházel z Ostravska, z rodiny havířského předáka. Rodina Fidorových žila v centru Olomouce na Denisově ulici č.p. 10, v přízemí domu se nacházela optika, kde otec pracoval. Jako optik spolupracoval s profesorem Václavem Vejdovským na zavádění kontaktních čoček. S oblibou říkával, že „dělá vědu“. Protože byl častěji v práci než doma, matka po několika letech soužití vzdala a rozvedla se. Otto ještě nechodil do školy. Ocitla se pak v poměrně složité finanční situaci a měla co dělat, aby syna uživila. Před zahájením Ottovy školní docházky si pak našla svého bývalého spolužáka Františka Schneidera, který pracoval v STS v Olomouci v oddělení platů a mezd. Kromě toho byl také horlivým, přesvědčeným komunistou. Zhruba roku 1958 se Otto s matkou nastěhovali do domu rodiny Schneiderovy na Hněvotínské ulici v Olomouci. Téhož roku šel Otto poprvé do školy. Docházel na blízkou Základní devítiletou školu v ulici Dvořákova, nedaleko jejich bydliště. Vzpomíná si, že v ulicích v té době ještě téměř nebyl provoz. Z matčina druhého manželství se později narodila dcera Kateřina, o třináct let mladší než Otto.

Strýc se po válce ze zahraničí nevrátil

Matka jej vychovávala přísně, zejména v době, kdy spolu zůstali sami. Doma musel pomáhat, pokud své povinnosti nesplnil, dostala se ke slovu rákoska. I přes složitou finanční situaci se Ottovi od počátku snažila poskytnut co nejlepší vzdělání. Docházel Do LŠU na hodiny kreslení, nejdéle k učiteli Radko Mašatovi, hodiny klavíru nebo soukromou výuku angličtiny, což na počátku šedesátých let rozhodně nebylo typické. Matka měla pro zapsání syna na angličtinu důvod. Její bratr Václav odešel roku 1946 studovat do Anglie, kde se zamiloval do děvčete, s nímž čekal dítě. Roku 1949 se zřejmě z tohoto důvodu nevrátil. Později se bál návratu i z politických důvodů. Otto Schneider uvádí, že se dochovala korespondence mezi strýcem Václavem a dědečkem z roku 1949, ve které dědeček naléhavě žádá svého syna, aby se vrátil. Ten však zůstal neoblomný. Na základní škole si Otto začal dopisovat s manželkou strýce, Kateřinou, která mu dopisy posílala opravené zpět, aby se doučil gramatiku.

Základní školou procházel Otto bez potíží. Matka mu nejprve z přesvědčení zakázala chodit do Jisker, zakázat Pionýra si už ale netroufla. Jednou dokonce díky otčímovi držel stráž s dalšími pionýry pod Rudým praporem pro STS při nějaké oslavě, z čehož vznikla fotografie. Otčím se matku nikdy nesnažil přesvědčovat ke vstupu do strany. Jak Otto Schneider s úsměvem podotýká, dobře věděl, koho si bere. V průběhu základní školy docházel Otto také do TJ Lokomotiva do lyžařského oddílu. V zimě jezdívali s oddílem do Karlova pod Pradědem nebo s rodiči spolužáků na Červenohorské sedlo.

V období základní školní docházky došlo v jeho životě ještě k jedné podstatné změně. Kvůli neustávajícím dotazům ve škole, proč se nejmenuje stejně jako rodiče (matka už byla znovu vdaná), se rozhodl, že si nechá změnit příjmení z původního Fidor na Schneider. Vyhledal biologického otce a získal jeho souhlas. Paradoxně tak získal německé jméno, ačkoliv v jeho rodině žádní němečtí předkové nebyli. Matka, která se později zabývala rodinnou historií, mu sdělila, že se jí podařilo dohledat předky (Wesselsovy) v Holandsku.

Otčím po roce 1968 odešel z KSČ

Roku 1967 složil přijímací zkoušky na Střední všeobecně vzdělávací školu v olomouckém Hejčíně (dříve gymnázium). Vzpomíná, že první vysvědčení jej vyvedlo z představy, že se nebude muset učit, stejně jako na základní škole. Pokračoval v docházení na hodiny kreslení. S dalšími mladými lidmi jezdili s učitelem Mašatou kreslit k Charvátům, nebo se později vydávali už sami do historických uliček centra Olomouce. Jejich šestičlenná skupina se vídá dodnes, všichni nějakým způsobem uplatnili v životě své výtvarné nadání.

Od patnácti let chodíval Otto každé prázdniny na brigádu. Roku 1968 mu otčím domluvil brigádu v STS na Pasteurově ulici, kde sám pracoval. 21. srpna Otto vstal a šel se nasnídat. V kuchyni se potkal u snídaně s rodiči, kteří se chystali do práce. Něco však bylo jinak. Bylo slyšet nepřestávající hukot vojenských letadel. Otec už měl zprávy o tom, co se stalo. Hlas z rádia oznamoval těžko uvěřitelnou zprávu, že hranice Československa překročila vojska Varšavské smlouvy.

Zda se ve městě konaly nějaké větší protesty, už si dnes nevybavuje. Vzpomíná, že ulice zaplnily nápisy vyvedené vápnem a vyjadřující nesouhlas s aktem invaze, který soudruzi zanedlouho nazývali bratrskou pomocí, mající zabránit hrozící kontrarevoluci. Rodiče vítali Pražské jaro, otčím, člen KSČ, patřil mezi příznivce reformních snah. Invaze „bratrů“ jej hluboce zasáhla. Svůj nesouhlas s tímto aktem dával nepokrytě najevo, hned v roce 1969 neprošel prověrkami a stranickou knížku spolustraníkům hodil na stůl s tím, že v KSČ končí. „Myslím, že na té podnikové půdě STS dělal předsedu celozávodního výboru KSČ. Verbálně se angažoval velice silně, u těch prověrek se vyjádřil taky velice zřetelně, takže letěl jak namydlenej blesk. V závěru své pracovní kariéry dělal na ředitelství v Jednotě zase na ekonomickém oddělení,“ vzpomíná Otto Schneider.

Československo–SSSR

Společností rezonoval nesouhlas. V lednu 1969 se v Praze upálil Jan Palach. Otto Schneider vzpomíná, že se o tom dozvěděli se zpožděním, zprávy v médiích byly navíc zkreslené. Vybavuje si, že se k němu později dostala i zpráva o odlití Palachovy posmrtné masky Olbramem Zoubkem. Tato událost je se spolužáky zasáhla. V březnu 1969 národ prožíval malou satisfakci, když se radoval z vítězství Československa nad SSSR na mistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu. Hráči Československa soupeřům po zápase odmítli podat ruku a k druhému zápasu v pořadí nastoupili někteří s přelepenými hvězdami na dresech. Lidé v Československu vyrazili do ulic oslavovat, zaznívaly protisovětsky laděná hesla, na některých místech došlo k výtržnostem, převážně vyprovokovaným konfidenty StB. Ty pak posloužily jako zdůvodnění zpřísnění represí. Československý tým nakonec skončil třetí. Pro národ však byli vítězi (Sovětský svaz porazili i v roce 1972, kdy vyhráli mistrovství světa na domácí půdě).

Na dubnovém zasedání ÚV KSČ požádal Alexandr Dubček o uvolnění z funkce prvního tajemníka komunistické strany. Na jeho místo nastoupil Gustáv Husák. Chvilkové uvolnění poměrů vystřídala nastupující normalizace. Otto Schneider roku 1970 maturoval. Na protest si jako maturitní předmět vybral místo ruštiny němčinu. Stálo ho to spoustu doučování, ale jinou možnost neviděl. Invaze je s vrstevníky zaskočila v nejzranitelnějších letech a silně prožívali pocit zrady.

Ještě před maturitou dělal talentové zkoušky na VUT v Brně, obor architektura. Odmala vášnivě rád kreslil a záhy ve své zálibě pokračoval pod odborným vedením, na školu byl přijat. Další kroky tedy vedly do Brna. První rok se těžce sžíval s městem, které nemohlo být rozdílnější než jeho milovaná Olomouc. Vysoké stavby v nehostinných ulicích ničím nepřipomínaly olomoucké historické uličky. V pátek po přednášce utíkal na autobus do Olomouce a vracíval se v neděli. Postupně si na město zvykal, našel si zde přátele. V průběhu studia stál s dalšími spolužáky u zrodu softballového a baseballového oddílu, začleněného roku 1971 pod VŠTJ Technika Brno. Přibývalo také studijních povinností. Kvalita výuky v době normalizace nijak oslnivá nebyla, na školu byli dosazováni kádrově vyhovující absolventi bez potřebné praxe, kteří studentům neměli co předat. Našly se však i výjimky – architekti z praxe, kteří nahradili vyhozené profesory s nevyhovujícím kreditem.

Mezi spolužáky byl pravděpodobně i agent StB

V průběhu studia krátce chodil se spolužačkou, členkou KSČ, která mu nabídla vstup do strany. Odmítl a požádal ji, aby zařídila, že se na něj s tímto požadavkem už nebudou obracet ani její kolegové. Převážná většina spolužáků měla k režimu negativní vztah. “Na druhé straně jsme měli spolužáka, který byl každý rok v jiném kruhu, v jiném ročníku, v podstatě ani nestudoval. Měl byt v Brně, auto, bylo nám úplně jasné, že je to agent StB,“ vzpomíná Otto Schneider. V posledních dvou letech studia docházel se spolužáky na vojenskou katedru. „Jeden den v týdnu jsme se tam učili mašírovat a salutovat, někde na kopci se rozvíjet do rojnice, měli jsme spoustu všelijaké teoretické přípravy, tak jsme pak byli na vojně už jen rok,“ popisuje.

Promoval roku 1976. Následoval rok povinné vojenské služby, kterou absolvoval v Horních Počaplech u ženijní jednotky mezi automechaniky. Jako absolventi vojenské katedry byli od počátku zařazeni jako velitelé družstev, nezažívali tak drsné podmínky jako ti, kteří byli na vojně dva roky. Otto Schneider si vybavuje šikanu, které byli bažanti vystavováni. Jako mazák pak zkoušel přesvědčit ostatní, aby v šikaně nepokračovali, nesetkal se však s pochopením. „Ten zážitek být mazákem a dopřát si tu pozici celý druhý rok vojny, to bylo pro druhoročáky absolutním zákonem. A důstojníci to podporovali, protože mazáci tím udržovali za jejich nepřítomnosti „svoji kázeň“.Sám jsem zažil slušnou šikanu od našeho zástupce velitele pro techniku. To byl člověk, který prohlásil, že čest, charakter a svědomí nemají na vojně co dělat,“ vzpomíná.

Čas strávený na vojně využil alespoň k práci. V prázdné místnosti si zřídil rysovnu. „Takže jsem do garáže k automechanikům vlastně vůbec nechodil, šel jsem rovnou z nástupu k sobě a tam jsem kreslil nějaký detaily pro svůj první rodinnej dům, co jsem dělal. Ještě jsem byl na vojně a už se stavěl. Pak mě tam odchytávali důstojníci a chtěli, abych jim nakreslil chatu a tak,“ popisuje.

Už v posledním ročníku vysoké školy se mu podařilo díky otci spolužačky zařídit brigádu ve Stavoprojektu, kde po vojně získal první zaměstnání. Architekt Nováček, v jehož ateliéru pracoval jako projektant, mu vynahradil všechny nedostatky studia za normalizace. Své zkušenosti dokázal mladým předávat nenásilně a s respektem. V ateliéru byl Otto Schneider spokojen, až na fakt, že pobíral mizerný plat. Převážnou část práce tvořily projekty výstavby panelákových sídlišť. Roku 1980 se oženil s Jarmilou Skalickou, absolventkou pedagogické fakulty, se kterou se seznámil v době studií. Roku 1982 se jim narodil syn Martin, roku 1984 dcera Petra. Kvůli lepším platovým podmínkám přešel později Otto Schneider v rámci Stavoprojektu do jiného ateliéru.

V komisi a zastupitelstvu

V druhé polovině osmdesátých let působil v Olomouci jako člen městské komise výstavby. „Všechno bylo plánovaný, takže i komise měla plánovaný složení, museli v ní být zástupci z různých oborů, aby při řešení problémů k tomu mohl něco kvalifikovanýho poznamenat. Navzdory tomu, že komise se skládala ze samých ředitelů, náměstků nebo nějakých větších šéfů z těchto podniků, Stavoprojekt do této komise nominoval mě,“ vzpomíná. Ze stejného důvodu později dvě volební období působil v městském zastupitelstvu.

Na jaře roku 1989 veřejně vystoupil na schůzi zastupitelstva proti navrhované rekonstrukci a dostavbě areálu bývalých jatek v Olomouci na opravnu tanků pro sovětskou armádu v místech dnešního supermarketu Senimo a jeho okolí. Současně kritizoval projekt plánované estakády u dnešní ulice Tovární, která měla být vedena nesmyslnou oklikou, aby se vyhnula kasárnám Prokopa Holého, obývaných sovětskými vojáky. V neposlední řadě ve svém projevu zdůraznil nelegitimnost pobytu sovětských vojsk na našem území. Následujících pár dní čekal, co přijde. Přiznává, že měl strach. Událost se ale kupodivu obešla bez větších potíží. Byl pouze předvolán k nadřízeným. I tehdy se ale našli lidé, požadující jeho potrestání. Tenkrát se ho veřejně zastal kolega architekt Janů. Díky Otto Schneiderovi se tak nakonec opravdu podařilo zastavit záměr výstavby opravny tanků a začala se stavět estakáda, která vedla přes bývalá kasárna Prokopa Holého. „To byla další podnětná věc pro město, to snad byl můj nejpodstatnější vliv na to, co se po té urbanistické stránce ve městě dělo,“ popisuje.

Přišel listopad 1989 a s ním sametová revoluce, Otto Schneider s nadšením sledoval probíhající revoluční dění v rodné Olomouci. Účastnil se shromáždění na náměstí, fandil Václavu Havlovi, sledoval vznik a činnost OF. Sám byl paradoxně díky předlistopadovému působení v městském zastupitelstvu „na druhé straně“, ač se přesvědčením s OF shodoval. Po roce 1989 dále působil v Radě města Olomouce. 

Z dochované rodinné korespondence vyplývá, že matka se po revoluci obracela na soudy různých instancí a pátrala po důkazech o odsouzení svého bratra Václava Kratochvíla, žádné se jí nikdy získat nepodařilo. Strýc byl však z nějakého důvodu přesvědčen, že by byl po příjezdu do Československa zatčen, a nikdy už se nevrátil. Matka se za svým bratrem Václavem tedy po revoluci dvakrát vypravila do Anglie a Austrálie, kde s manželkou žil. Sourozenci se tehdy shledali po pěti desetiletích.

Rodinný majetek byl po roce 1989 předmětem restituce, vilu Václava Kratochvíla v Moravičanech získali matčini nevlastní sourozenci. Roku 2023 byla poškozena požárem. V roce 1991 odešel Otto Schneider ze Stavoprojektu, začal podnikat v oboru a dal se na dráhu architekta, projektanta na volné noze s řadou mladších kolegů různých profesí kolem sebe. Kromě jiného se úspěšně zúčastnil řady místních (samostatně)  i celostátních (v kolektivu) soutěží. Dosud pracuje a sportuje. Mladým lidem by vzkázal, aby se zajímali o historii, jedině tak se budou umět zorientovat v životě. V roce 2023, v době natáčení pro Paměť národa, žil v Olomouci.

Zdroje:

https://technikabrno.cz/book?document=1971-1976