Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Schönfeld (* 1949)

• narozen 11. října 1949 v Libčicích nad Vltavou

• roku 1967 nastoupil na žurnalistiku na Univerzitě Karlově

• účastnil se týdenní okupační studentské stávky

• roku 1975 se účastnil spartakiády

• od roku 1990 byl šéfredaktorem Zemědělských novin

• roku 1992 založil deník Blesk

Otec na mě osvíceně odmítl mluvit česky

Petr Schönfeld se narodil 11. října 1949 v Libčicích nad Vltavou. Po základní škole nastoupil na gymnázium v Kralupech nad Vltavou, které se za komunismu nazývalo Střední všeobecně vzdělávací škola. Na studia na gymnáziu vzpomíná velmi rád. „Vládla tam ještě taková prvorepubliková atmosféra, která se docela vymykala té době.“ Během střední školy strávil Petr Schönfeld nějakou dobu v Belgii, kde jeho otec pracoval jako trenér házené. „Můj otec byl natolik osvícenej, že když jsme tam byli, tak na mě odmítl mluvit česky a vždycky mě ubytoval někde s mými vrstevníky, takže jsem se tu francouzštinu musel naučit.“

Na konci střední školy se Petr Schönfeld rozhodoval, co by chtěl v životě dělat, a nakonec ho ovlivnilo to, když k nim do školy přišel novinář z časopisu Plamen. Petra Schönfelda jeho práce nadchla, spřátelili se a rozhodl se studovat novinařinu. Po maturitě udělal úspěšně přijímací zkoušky na žurnalistiku na Univerzitě Karlově, kam v roce 1967 nastoupil. „První rok jsem byl myslím těžkej intelektuál, asi to bylo trochu nesnesitelný.“

Na škole se přestalo učit

Na podzim 1967 proběhly demonstrace studentů ze strahovských kolejí. Protesty začaly, protože na kolejích neustále vypadávala elektřina. Studenti vyšli do ulic a skandovali dvojznačné: „Chceme světlo!“ Protesty byly násilně potlačeny a i několik jeho spolužáků bylo zatčeno a několik týdnů vyslýcháno na Ruzyni. „Několik z nich zlomili a donutili je ke spolupráci s tajnou policií, což jsme se dozvěděli až později.“

Od ledna 1968 se začala atmosféra ve společnosti a na vysokých školách zvlášť výrazně měnit. Prvním tajemníkem ÚV KSČ byl zvolen Alexander Dubček, který přišel s výrazně jinou politikou než jeho předchůdci. V zemi se začal budovat reformní komunismus a mimo jiné byla zrušena cenzura. „K nám to doléhalo tak jako zprostředkovaně. Byl jsem tam první rok a to jsem spíš koukal a poslouchal, než abych se do něčeho pouštěl.“

Brzy situace dospěla až do takzvaného Pražského jara. „Na tý škole, kde jsem byl já, se vlastně přestalo učit, protože ty události byly takové, že se nedalo jich nezúčastnit.“ Studenti žurnalistiky museli psát do časopisu Univerzita Karlova a měli povinnost ho i prodávat v ulicích. „Tak, jak se měnily podmínky, tak se tam začala objevovat zajímavá témata a najednou se to hodně prodávalo. Takže to, co jsme předtím dělali z povinnosti, jsme najednou dělali s nadšením.“ Petr Schönfeld vzpomíná, že si v tu dobu prodejem tohoto týdeníku docela slušně vydělával.

Dělal jsem tam bodyguarda

V květnu 1968 začal Petr Schönfeld pracovat v Zemědělských novinách, kde zůstal až do devadesátých let. Do obrovského nadšení ze změn v komunistickém režimu přišla jako velká rána okupace v srpnu 1968. Po nástupu zpět na fakultu se studenti na mnoha fakultách rozhodli stávkovat. V listopadu proběhla první studentská stávka, která byla okupační. Studenti spali na fakultě a nepouštěli dovnitř nikoho, koho nechtěli.  „Tehdy jsem měl hodně svalů, tak mě jako osvaleného prváka jmenovali jako ochranku vstupu do té budovy. Dělal jsem bodyguarda takovému malému klukovi, co všechno znal a všechny ukecal, byl to Vladimír Železný, posléze zakladatel televize Nova.“

Stávka byla velmi intenzivní, ale po týdnu skončila vlastně bez nějakého dosaženého úspěchu. „Lidi nám tam nosili vajíčka nebo třeba ovoce. Bylo to přesně takové, jak to v Česku bývá, velký poryv nadšení, který rychle poleví. Po týdnu ta stávka skončila.“ Petr Schönfeld vzpomíná, jak unavený po stávkovém týdnu vyrazil domů, do Libčic nad Vltavou. „Nasedl jsem do vlaku a usnul jsem a přejel do Roudnice, tak jsem nasedl na vlak zpět, zase jsem usnul a dojel až do Sedlce. Napotřetí jsem se konečně dostal do své rodné vísky.“

Spousta lidí nabrala trošku jinej směr

V lednu 1969 se na Václavském náměstí upálil student Jan Palach na protest proti stagnaci obyvatel po okupaci. S Petrem Schönfeldem na fakultu chodily i dvě dívky, které se s Janem Palachem blízce znaly, takže celou událost všichni prožívali hodně intenzivně. „Jeho rakev byla vystavená v rektorátním dvoře. Tam jsme my měli přístup a koukali jsme na to z takovýho balkonu, takže jsme viděli ty čestný stráže a i ty hosty… Spousta z těch lidí, co kolem jeho rakve procházela, by už za půl roku byla ráda, kdyby se na to zapomnělo, protože nabrali trošku jinej směr.“

Další stávka na fakultě proběhla ještě v dubnu 1969, kdy do čela ÚV KSČ nastoupil Gustáv Husák a naplno začala normalizace. „To už byla menší stávka a bylo tam jasné, že spousta lidí bude jinak orientovaných, než jsme chtěli být.“ Brzy musela fakultu opustit spousta profesorů a místo nich přišli noví, schválení prověrkami. Vznikl nový seminář nazvaný Angažovaná publicistika, kde měli studenti za úkol napsat režimně angažovaný článek. „To jsem neudělal, nedostal jsem zápočet a propadl ročník.“ Petr Schönfeld si tak zopakoval jeden ročník jen s tímto předmětem, který naštěstí v tomto roce zrušili.

Rodiče z toho udělali hroznou aféru

V tu dobu začal Petr Schönfeld s kamarády intenzivně mluvit o emigraci. Snažili se získat povolení na cestu do ciziny, ale nebylo to snadné. V kádrových posudcích měli napsáno, že organizovali stávky, takže je nikam nechtěli pustit. Po nějaké době se jim povedlo získat devizový příslib do Jugoslávie a plánovali v Terstu přeběhnout do Itálie.  „Mezitím tedy v tý Itálii, do který jsme se snažili dostat, vypukla epidemie cholery.“ Kluci se chtěli proti choleře nechat naočkovat, ale tím se jejich plány prozradily.  „Všichni naši rodiče z toho udělali hroznou aféru a tím se to rozložilo a nikam jsme nejeli.“

Další možnost k emigraci se naskytla přes kontakty na Austrálii. Petr Schönfeld s kamarády fungovali trochu jako spojka australských novinářů na střední Evropu. Jednou do Prahy přijely tři Australanky, se kterými se kluci hodně spřátelili.  „Ty všechny tři řekly, že by si nás vzaly a my bychom mohli emigrovat s nima.“ Nakonec se však ani to neuskutečnilo a místo emigrace čekal pamětníka v roce 1974 povolávací rozkaz na vojnu.

Řekl jsem mu, že je khaki mozek

Jako vysokoškolák měl jít Petr Schönfeld na vojnu jen na jeden rok, ale podmínkou pro to bylo absolvování vojenské katedry, ze které ho však dvakrát vyloučili. Jednou, protože tam nechodil, a podruhé, protože se naštval, když jim velitel v noci svítil baterkami na zátylky a kontroloval, jestli mají vlasy předpisově střižené dva centimetry nad límec.  „Mě tohleto strašně popudilo, a když mi svítil na ten krk, tak jsem se otočil. Neviděl jsem mu do očí, protože mi do nich svítil, tak jsem mu řekl, že je khaki mozek. Teď jsem slyšel, jak on dvě vteřiny nadechuje, a pak ten řev.“ Kvůli tomu musel pamětník na vojnu nastoupit na dva roky.

Petru Schönfeldovi pomohlo, že hrál závodně házenou. Narukoval tedy do Dukly Cheb a část vojny strávil nácvikem na spartakiádu v roce 1975. Na spartakiádu vzpomíná se smíchem. Museli cvičit jen v bílých trenýrkách a předtím museli trénovat do půl těla svlečení, aby měli na tuto událost vhodné opálení.  „Měli jsme 55 vteřin na to naběhnout před tu tribunu s vrcholnými představiteli. Měli jsme křičet ‚hurá‘, ale někdo přišel s tím, že když křičíš ,kurva‘, tak to zní úplně stejně, takže moje krásná vzpomínka na spartakiádu je, jak tam všichni nabíháme a řveme směrem k té tribuně ,kurva‘, a Husák nadšeně tleská.“

Všechny události revoluce jsme měli z první ruky

Po celou dobu normalizace pracoval Petr Schönfeld v Zemědělských novinách. Přijat byl do oddělení dopisů, kde měl vyřizovat dopisy, které chodily do redakce. Zbytek času však věnoval reportážím, které jeho samotného zajímaly. Vzpomíná například, že psal články o zajímavých profesích, jako například o chovateli šneků nebo opraváři staroměstského orloje. Postupně se stal středočeským zpravodajem. Když na něj začali mít nároky, aby psal ideologicky, přešel raději k technickým pracím a naučil se sázet noviny, ale pracoval i s prvními počítači.

Události z konce roku 1989 prožíval Petr Schönfeld i jeho kolegové velmi intenzivně. „Všechny události listopadu 1989 jsme měli z první ruky, protože se to dělo kousek od nás. Zemědělské noviny sídlily v Opletalově ulici.“ Redaktoři ze Zemědělských novin začali psát svobodně, ale jejich vedení, které se raději stáhlo z Prahy, jim pravidelně vyhrožovalo, že na ně najedou Lidové milice, že příští týden je vyhodí z práce, a podobně. Naštěstí nic z toho se nepotvrdilo a režim definitivně skončil. „Já jsem byl zvolen prvním polistopadovým šéfredaktorem novin.“

O svobodu slova jsme museli bojovat

Ve funkci šéfredaktora zůstal Petr Schönfeld dva roky. Za tu dobu musel vzdorovat i tomu, že někteří ministři po nich i po pádu totality chtěli, aby psali podle zadání. „O tu svobodu slova jsme museli trochu bojovat.“ Po odchodu ze Zemědělských novin pracoval rok jako šéf Unie vydavatelů denního tisku a v tu dobu ho oslovilo švýcarské vydavatelství Ringier AG, které chtělo v České republice vydávat deníky.

Petr Schönfeld pro Ringier AG začal pracovat a založili týdeník Profit a v roce 1992 i bulvární deník Blesk.  „Nejdřív tam nikdo nechtěl pracovat, protože měli všichni pocit, že bulvár je něco odpudivýho, nicméně po půl roce to mělo tak fantastický čtenářský i ekonomický úspěch, že ten odpor dost odpadl.“

Chtěl jsem jim dělat starýho slona

Petr Schönfeld se postupně stal ředitelem všech novin spadajících pod Ringier AG, takže vedl přes deset titulů. Po sedmi letech odešel a založil si vlastní firmu. Nějakou dobu ještě pracoval jako generální ředitel největší tiskárny deníků, ale pak už se soustředil jen na svou firmu Deuce s.r.o., kde se zaměřoval na mediální poradenství. Dařilo se mu, ale v jeden moment si uvědomil, že děti už jsou velké, peněz má dost, takže je čas si plnit své sny.  „Přihlásil jsem se do konkurzu na náměstka pražské zoo.“

Petr Schönfeld vzpomíná, že na konkurzu do zoologické zahrady ho přijímal ředitel Petr Fejk. „Říkal mi, že se mu zdám trochu starej, tak jsem mu odpověděl, že jsem slyšel, že sloni mají mezi sebou poradního starýho slona, takže bych jim mohl dělat toho starýho slona. To mi vyhrálo ten konkurz.“ V zoologické zahradě měl na starosti styk s veřejností, což byla poměrně široká pozice, a práce měl pamětník hodně.  „Do toho tam za mnou ještě docházeli lidi z té minulé práce a já jsem jim radil. Šli jsme třeba k pandám červeným a tam jsem jim radil, co mají dělat s jakým titulem.“

Asi po dvou letech ho oslovili z vydavatelství Economia a on šel pracovat jako ředitel Hospodářských novin a týdeníku Ekonom. Ve svých šedesáti letech odešel Petr Schönfeld  do důchodu, ve kterém se začal zajímat o genealogii svého rodu, a sepsal několik knih o historii chalup ve vsi v severních Čechách, kde má chalupu i on. Před deseti lety zemřela pamětníkovi manželka, se kterou měl dvě děti – dceru Jitku a syna Jana.