Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Herwig Schönfelder (* 1939)

• narodil se 24. prosince 1939 v Jáchymově

• zapamatoval si poválečné excesy proti německým občanům

• jeho rodina nebyla zařazena do odsunu

• otec a strýc pracovali v uranových dolech v Jáchymově

• sovětská vojenská policie zachránila strýci dům před zabráním

• v dolech pracoval i pamětník v nevyhovujících podmínkách

• v srpnu 1968 se stal pozorovatelem příjezdu okupační armády

• v roce 1969 pomáhal rodičům s emigrací

• po uzavření hranic zůstal na německé straně

• pokoušel se dostat rodinu do Německa, ale marně

• po pěti letech se s ním manželka rozvedla

• s rodinou a dětmi se shledal až po sametové revoluci

• v roce 2023 žil v Německu

Herwig Schönfelder se narodil německým rodičům v Sudetech. Stal se pamětníkem poválečných let a různých excesů proti německým občanům v Jáchymově. Jeho rodina nemusela do odsunu z Československa, neboť otec a strýc pracovali v uranových dolech.

V roce 1969 se rodiče rozhodli vystěhovat do západního Německa, kam jim jel pamětník pomoci s úpravou bydlení. Jenomže se náhle zavřely hranice. „Rodinu už jsem přes hranice nedostal a zůstal jsem v Německu,“ říká pamětník. Znovu se viděli až po sametové revoluci.

Pracovali v jáchymovských dolech

Otec Hermann Schönfelder pracoval na dráze a po válce nastoupil do jáchymovských dolů jako strojník, obsluhoval různá důlní zařízení. Strýc Josef Schönfelder také získal práci v dolech, ale jako tesař a truhlář. Maminka Anna, rozená Salzerová, byla v domácnosti a šila podomácku rukavice. Kromě toho měli malé hospodářství. „Už jako malé dítě jsem pomáhal obstarat kravku a vozík se senem, které se vozilo z luk,“ vzpomíná Herwig Schönfelder.

Po válce nebylo radno na jáchymovských ulicích mluvit německy, protože se tím člověk vystavoval riziku násilí. „Stalo se víckrát, že někoho zbili, protože podle řeči zjistili, že je to Němec. Já jsem ze strachu na veřejnosti nemluvil a rychle jsem se naučil česky,“ vzpomíná pamětník.

Sovětští vojáci zachránili strýci dům

Jáchymovské doly sehrály v životě místních Němců důležitou úlohu. Po válce doly převzal stát a zřídil národní správu. V září 1945 je obsadila sovětská armáda. Později vznikl národní podnik Jáchymovské doly se zvláštním režimem utajování a ochrany. Rozhodovací pravomoc měli sovětští odborníci ve vedení podniku. Na základě dohody mezi SSSR a Československem veškerý uran z jáchymovských dolů odcházel do Sovětského svazu, který tuto surovinu nutně potřeboval ke svému jadernému výzkumu.

Němečtí horníci a důlní specialisté tak získali ochranu před odsunem i před zcizením majetku. Když se jakýsi mladý Čech, novoosídlenec, pokusil strýci Josefovi zabrat jeho dům, se zlou se potázal. „Přijela sovětská vojenská policie a vyhnala ho pod namířenou zbraní ven. Šel si stěžovat na národní výbor, ale tam se mu vysmáli s tím, že může být rád, že ho nezastřelili, protože horníci jsou pod ochranou sovětské armády,“ vypráví pamětník.

Ale role sovětské armády nebyla ani zdaleka tak pozitivní, i v Jáchymově se děly mnohé otřesné excesy. Stalo se například, že do domu místního horníka přišli tři sovětští vojáci. Muže zavřeli do sklepa a jeho ženu hromadně znásilnili a zbili. „Jenže ona si pak šla stěžovat na komandaturu. Ty tři pak zatkli, zastřelili je a zahrabali u zdi hřbitova v Jáchymově,“ tvrdí Herwig Schönfelder.

V dolech pracovali váleční zajatci i političtí vězni

Na šachtách pracovali v době války ruští zajatci, kteří se po osvobození vrátili do SSSR, po nich sem přišli němečtí váleční zajatci. Mnozí z nich zde zůstali i po svém propuštění jako civilní pracovníci.

Po komunistickém převratu v roce 1948 začali rychle přibývat političtí vězni, kteří zde otrocky dřeli v nelidských podmínkách a bez nutných ochranných prostředků. „Mnozí z nich byli prostě slabí a nestíhali předepsané normy. A když je nesplnili, nedostali najíst. Ale pomáhat se jim nesmělo, to bylo zakázané,“ říká pamětník. „Slyšel jsem od otce a strýce, že někteří z nich tu umřeli hladem a vyčerpáním.“

V dole byl vystaven silnému záření

Po skončení osmiletky se pamětník dostal na učiliště do Chebu na obor strojní zámečník a opravář. Po úspěšném zakončení učení v roce 1957 nastoupil na doly Svornost a Rovnost jako zámečník, měl na starosti čerpadla radioaktivní vody. „Byl jsem jednou dole u čerpadel a požádal jsem geologa s Geigerovým počítačem, aby tam změřil záření. Když naměřil 600 becquerelů, řekl mi, ať honem vypadnu, a sám běžel pryč,“ popisuje Herwig Schönfelder úroveň pracovních podmínek i civilních zaměstnanců jáchymovských dolů v tehdejší době.

Jelikož jeho výsledky na učilišti byly excelentní, mohl po skončení základní vojenské služby nastoupit na střední školu do Lokte. Zároveň ho přeložili do pobočného závodu, elektrodílny, kde pět let pracoval a zároveň studoval večerní strojní průmyslovku. V roce 1966 studium zakončil maturitou. Poté se vrátil do Jáchymova a dostal místo v přípravě výroby.

V roce 1962 se oženil, vzal si Češku Hanu Šubrtovou. Manželé dál bydleli v Jáchymově, v domě u manželčiných rodičů. Později získali dům po odsunutých Němcích. Narodily se jim dvě dcery, Hana a Karin. Jelikož pamětník přes týden pobýval v Lokti a manželka pracovala jako knihovnice a dálkově studovala knihovnickou školu, o děti se staral strýc Josef.

Zabránil Ukrajincům, aby bojovali proti okupantům

Večer 20. srpna 1968 popíjel pamětník v místní vinárně. Když šel pozdě večer domů, zdálo se mu podivné, že všude po městě jezdí vojenská auta. Ráno si jako obvykle pustil rádio. „Slyšel jsem něco o okupantech, a tak jsem vynadal manželce, že s tím hýbala. Říkal jsem jí: ‚To je snad nějaká Svobodná Evropa, nebo co?‘ Ale pak jsem začal pořádně poslouchat. Šel jsem k oknu a viděl kolony sovětských a také německých aut,“ vypráví Herwig Schönfelder o osudových srpnových dnech, kdy Československo okupovaly armády Varšavské smlouvy. Invaze měla zabránit demokratizačnímu procesu zvanému Pražské jaro.

V podniku Jáchymovské doly chtělo několik Ukrajinců bojovat proti okupantům starými zbraněmi ze skladů Lidových milicí. „Říkal jsem Ukrajinci, že se mu nejdřív vysmějí a pak ho zastřelí. Ale ten blbec chtěl pořád bojovat, třeba holýma rukama,“ kroutí hlavou Herwig Schönfelder. „Domlouval jsem mu, aby nedělal voloviny, ale pak jsem šel pryč.“

Zavřeli hranice a už se nedostal domů

V roce 1969 se rodiče spolu se strýcem Josefem rozhodli odejít do Německa k otcově sestře Florentině Guntherové. Pamětník si vzal čtrnáct dní dovolenou, aby jim pomohl zařídit byt v Höchstädtu.

Kromě toho si pořídil úřední opisy svých dokumentů a vysvědčení, aby se v místní továrně poptal na možnost práce. Chtěl mít jistotu zaměstnání, kdyby se přece jen s manželkou rozhodli k emigraci. „Jenže najednou byly hranice zavřené a nikdo nemohl tam ani ven. Teta mi řekla, ať zase počkám, až je otevřou. Tak jsem čekal a mezitím jsem si našel práci u firmy Siemens,“ vysvětluje pamětník okolnosti své emigrace.

Zpočátku se pokoušel dostat rodinu do Německa. Telefonovali si, psali, posílal dcerám balíčky. Po pěti letech marného čekání mu však manželka oznámila, že jestli se hned nevrátí, nechá se s ním rozvést. „Jenže já už jsem se tady zažil, měl jsem dobrou práci, později jsem si koupil i dům. A nechtěl jsem riskovat, že mě doma zatknou a bude ze mě mukl,“ říká Herwig Schönfelder. „Tak jsme se na dálku rozvedli a já jsem si pak našel družku.“

Po sametové revoluci zůstal pamětník v Německu, kam za ním poprvé přijely na návštěvu jeho děti. „Nejdřív se na moji emigraci dívaly divně, ale pak když jsem jim všechno vysvětlil, tak to uznaly. Já jsem neměl v úmyslu opouštět rodinu, nemohly mi nic vytýkat,“ tvrdí pamětník.

S dcerami, vnoučaty, a dokonce i s pravnoučaty se poté pravidelně navštěvovali na obou stranách hranice. „Snažil jsem se dětem vštípit, aby se učily cizí řeči, což se mi povedlo. Protože čím víc řečí člověk umí, tím víc je člověkem,“ zakončuje Herwig Schönfelder své vyprávění.