Katharina Schopf (* 1933)

Katharina Schopf

 

 U nas je stala ta fruonta

 

…Kateřina Schopfová…, rozená v Novém Přerově, rodjila sem se na Nuovoj Preravi, a sam hodila v škuolu tamo a v crikvu, a moji rodjiči su bili…, gospodari, kako se veli, pauri, no. A u nas je stala ta fruonta v pietčetrdesetom lieti, na livom brigi su bili Nimci, a na pravom brigi v Rakusi su bili Rusi. A ti Rusi su striljali va našo selo. A naša hiža je prva gorila a gonc gorile.., je bila nuova hiža v osamtridesetom lieti je bila stavljena, a v pietčetrdesetom je vigorila. A kamo ćeme sa bivat puojt. Pak su naš ćaća došli, ta su bili narukani, al´ oni su bili hnet po vojski ur ovde. Sme imali škadanj, a va škadnji sme imali komuoru na žito, kako se veli, pšenjicu a se. A sme to dali se van, a va toj komuori je to bilo piet krat četire kvadratmetri. Tamo sme bivali. No a pak je to došlo da muoreme si van, … , ćaća aj diedu sme oš imali, majinoga ćaću, ta su bili takaj s nami, ale ta su pret tim umrli oš nek sme morali kraj. No a pak su naš ćaća rekli, to ne muore bit, da ćeju nam se zieti, a da ćeju nas vignat. Tako oni su šli na ti marhof, AltPrerau, zato da su imali v Rakusi dva hektare puolja, a oni su ur bili na tom marhofi a maju a miene su odviezli s nakladnim autom na, k cugu, v Novosedly, v kravske vaguone su nas šibrali nutar, a su nas zaviezli až za Olomuc, Troubelice sme bili, u jednoga paura. A pak je došav jedan šandar a je veliv da je nimam štatni přislušnost, da imame si puojt v Nikišporak pro přislušnost, lebo bi mogav negduo duojti a me odtiegnut a oni ne bi mogli niš dielat proti tomu, da nisme…, statni přislušnost.

Ja ur nisam imala (státní příslušnost), maja su ju imali, ja sam bila mlada, ja sam bila pod njimi lebo kako, ja nieznam. Ćaća takaj nisu imali. Ćaća su bili narukani a za to su imali aj konfiskat, ćaća. Sam rekla no zač, zač, dić oni nisu nikomuor udielali niš, ale da su bili narukani. Sam rekla, narukat su morali, bi njih durh postriljali kad ne bi bili narukali, ne? No tako nas su tamo zaviezli va te Troubelice a pak sme šli v Nikišporak da ćeme si puojt pro tu přislušnost, ale mi nisme šli anji v Nikišporak, sme šli hnet ravno dom na Preravu, a naša baba su rekli: puojte nek, ćaća vaš čieka ur na laptah za  hranjicu. A mi sme šli, a ja sam htila utikat zato sam vidila dva finacere da gredu, ale ti da si su rekli, ti patřiju tak tam, že je tatinek už tak tam, to su bili stari financeri, ti su nas znali.

 

U nás byla fronta

 

/já jsem/ … Kateřina Schopfová, rozená v Novém Přerově, narodila jsem se v Novém přerově, a chodila jsem tam také do školy a do kostela. A mí rodiče byli hospodáři, sedláci, no. A u nás stála ta fronta v pětačtyřicátém. Na levém kopci byli Němci, a na pravém, v Rakousku Rusové. A ti Rusové stříleli na naší vesnici. A náš dům vyhořel jako první. Byl to nový dům. Postavili ho v osmatřicátém a v pětačtyřicátém vyhořel. A kam jsme teď měli jít bydlet? Pak přišel náš tatínek, on musel narukovat, ale hned po válce už byl doma. Měli jsme stodolu, a v té stodole byla komora, na žito, pšenici. A tak jsme to všechno vytáhli ven, a bydleli jsme v té komoře. Měla pět krát čtyři čtvereční metry. Tam jsme bydleli. No a pak přišlo, že se musíme všichni pryč. To jsme měli ještě tatínka i dědečka. Matčina tátu. Ti byli taky s námi, ale dědeček před tím než nás stěhovali, umřel. No a pak náš táta řekl, že to takhle nemůže být, aby nám všechno sebrali a vyhnali nás. A tak odešel na statek do Starého Přerova, protože měl v Rakousku dva hektery polí.  A táta už byl na tom statku, a mě a maminku odvezli nákladním autem na vlak do Novosedel. Naložili nás do dobytčáku a odvezli až za Olomouc, do Troubelic k jednomu sedlákovi. A pak přišel jeden četník, a povídá, že nemám státní příslušnost, že si máme zajít do Mikulova pro příslušnost. Jinak že by mohl někdo příjít a odvléct mě a on, že by proti tomu nemohl nic dělat, protožme nemáme státní příslušnost. Já jsem příslušnost neměla, maminka jí měla, ale já jsem byla mladá, a byla jsem jako vedená pod ní nebo co. Táta taky neměl příslušnost. Táta narukoval a proto pak taky dostal konfiskát. Jsem říkala proč? Vždyť nikomu nic neudělal, jen že narukoval. Ale narukovat musel. Kdyby nenarukoval, tak by ho zastřelili. A tak nás tam odvezli do těch Troubelic, a pak jsme šly do Mikulova, že si půjdeme jako pro tu příslušnost. Ale ani jsme do Mikulova nedošly, a už jsme šly hned rovnou domů do Přerova. A naše babička říkala: jen pojďte, tatínek už na vás čeká na poli za hranicemi. A tak jsme šly, a já jsem chtěl utíkat, protože jsme viděla dva celníky jak jdou. Ale ti si řekli, že patříme táam, že tatínek už je taky tam. To byli dobří celníci, ještě ti staří. Ti nás znali.

 

Etnické složení 12:50

 

Poprvé se podívali na hřbitov po útěku 25:30

 

Chorvatská modlitba 32:30

 

Hrvatska jačka 35:00

 

Rubi – frélištofské frajirk 40:30

 

Kiritof na novoj preravi 42:00

 

Božić – 44:40

 

Vazma – 46:00 47:20

 

Gloguovac – Hrvati – 49:20

 

 

Národy a jazyky:

 

No je to bilo lipo selo, čisto. Ljudi pracoviti.

Ale Hrvatov…. Su bili sami Hrvati. A Nimci – ne morem ništ reć, da su bili Nimci. Nek dva tri. Ne čuda. Čehov takaj ni bilo čuda. Nieznam aj gdo bi biv Čeh. Ta Jáně su bili Čeh, to su bili velik paur, takaj stric Jáně. Ale oni su se si zravnali vkup, se je bilo dobro, nigduor se ni hadav s njimi. Aj jednoga Žida sme imali. Toga su takaj kasirali, oš Nimci. Ta je biv duobar takaj ta Fritz Schiller se jmenovav.

Aj ovden sme govorili hrvatski, furt. Kako je nam to napalo. Ale mäjstens sme hrvatski govorili. Ti dica nieznaju hrvatski.

A vaš sin zna?

Ne, on rozumi aj neko sluovo, ale ni se to naučiv. Kad maja su rekli: „daj hlapca spat“, hrvatski. No par krat je šav spat, a pak su to zopet rekli, a  veli „nix hlapca spat!“. Pak ur je znav da muore pojt spat. To je rozumiv pak ur. Nix hlapca spat.

 

Byla to pěkná vesnice, čistá. Lidé pracovití.

A Chorvatů? To byli samí Chorvati. A Němců? No, to nemůžu říct, že by tam byli Němci. Tak dva tři, ne moc. Čechů také nebylo moc. Ani nevím, kdo tam byl Čech. Ten Jáně, to byl Čech, to byl velký sedlák ten strýc Jáně. Ale všichni spolu vycházeli. Bylo to dobré, nikdo se ním nehádal. A taky jednoho Žida jsme měli. Toho pak obrali, ještě Němci. Ten byl také dobrák, ten Fritz Schiller, se jmenoval.

A tady jsme taky mluvili chorvatsky. Jak nám to přišlo, no, ale většinou jsme mluvili chorvatsky. Ale ty děti už chorvatsky neumějí. No, nějaké to slovo rozumí, ale nenaučil se to. Když máma řekla: „daj hlapca spat“ chorvatsky, tak párkrát šel spát. A pak, když to řekla znovu, tak řekl: nix hlapca spat!“. Pak už věděl, že má jít spát, tak už tomu rozuměl.

 

Odsun na práci:

 

V tom 46 lieti, kad ur su neke Hrvate selili, ste znali da vas ćeju selit?

 

No pravo da, su rekli, si ćeme morat van, ale furt su imali te chorvatske otazke, ale nisu nic vyřídili s tim. Su bili z Jugoslavije takaj ovde negduor.

To su vijednavali jak to udělaju, lebo ča udělaju.

A kad su vas selili, niste znali kamo ćete pojti?

Ne, nisme niš znali. Sme došli tamo Troubelice na ponhof, a tamo su si nas vibirali kot na sajmi, ti ljudi, ti pauri, tomu ča sme bili, da morame k njemu pojt dielat.

 

Mi sme bili u jednoga paura, a tomu su to takaj to zieli ta virtšoft. A pak je biv Uničovi a je pak veliv da zač nisme rekli da bime radi pojt v Rakuse. No mi to muoreme nekomu reć, da bi nas biv udav, a bi nas bili zaprli hnet, ne? Komu to moreš reć? A sa je pak znav, kako je to kad su njemu se zieli, je biv velik paur – konje imav, dva pare, a dva junake… Jo, velik barak je to biv.

Svinje a guske sme si zieli suobu, to je se ostalo tamo. … Puostelje, drugo niš. Guske a svinje. Krave sme ostavili tamo. Gduo si je tie ziev, nieznam.

To je bilo strašno. Na ane su vihravali, mi sme davali ierteplje van, a naša maju su plakali, suze su nek tiekle. Paur je veliv, kad sam si dala vlasi ošiškat, da sam imala kuose, a oni su rekli, kad bi te ćaća vidiv, ta su radi imali kuose. A ta paur je veliv: „ta už ju neuvidí!“ Ta ni si misliv da ćeme puojti tamo, znaš? Že tatínek už mne neuvidí. A my sme přišli potom do teho Stareho Přerova, a byli dožinky. No, dožinky sme bili, na dožinkah, a naš ćaća su z manu tancali a jačili a plakali pri tuom, tako šćastni da sme přišli. Siromah. Zpíval a plakal.

 

A v tom 46´roce, když některé Chorvaty stěhovali, věděli jste, že vás budou stěhovat?

 

No jasně, že ano. Řekli, že budeme muset pryč. Ale pořád měli ty chorvatské otázky. Ale nic s tím nevyřídili. Taky z Jugoslávie tu byl někdo. To vyjednávali, jak to udělají, co udělají.

A když vás stěhovali, tak jste nevěděli, kam půjdete?

Ne, nic jsme nevěděli. Jsme přišli do těch Troubelic na nádraží, a tam si nás ty lidi, ti sedláci vybírali jako na trhu. (A šli jsme k tomu), co jsme k němu měli jít dělat.

Byli jsme u jednoho sedláka, a tomu to hospodářství pak taky sebrali. A potom byl v Uničově říkal nám, proč jsme mu neřekli, že chceme utéct do Rakouska? No to tak můžeme někomu říct, aby nás udal a pak by nás zavřeli, ne? Komu to tak můžeš říct? A pak to sám poznal, jaké to je, když mu všechno sebrali. To byl velký sedlák, měl dva páry koní, dva čeledíny. Jojo, to byl velký barák.

Prasata a husy jsme si vzali sebou, všechno otastní zůstalo tam. (Vzali jsme si) akorát postele. A husy a prasata. Krávy jsme nechali tam. A kdo si vzal ty – to nevím.

Bylo to straěné. Na dušičky vyhrávali, my jsme vykopávali brambory, a naš máma plakala, samé slzy jí tekly. A sedlák povídá, protože já jsem se tenkrát nechala ostříhat, jsem předtím měla copy, a on povídá, kdyby tě tak viděl táta. Ten měl rád copy. A ten sedlák povídá: „ten už tě neuvidí!“ Asi ani netušil, že utečeme. Že tatínek už mně neuvidí. A my jsme přišli potom do toho Starého Přerova, a byly dožínky. Tak jsme byli na těch dožínkách, a náš tatínek se mnou tancoval a při tom plakal. Byl tak šťastný, že jsme přišli. Chudák. Zpíval a plakal.

 

Senoseč

 

Kad je vaš ćaća narukav, ste ostali nek vi a maja?

 

Naša maja su šli jednuč na gmäjnu, da njim imaju dati ćaću dom na tuo žitokošenje a se. A ta sekreter je veliv, to ne grie, to ne muorem, ale ja ću ti dati hlapa ča su bili zajetci. A naša maja veliju, ča ja bra´m druge tuje hlape, ja bi rada mojega, a on je veliv, to ne smiš anji reći, da jego ne bis rada ostavit narukat, znaš? To je bilo k´ferlih. A tako su njim pak dvie žene dali, dvie robe, ča su njim pomagali. Oni su kosili kot hlap, naša maja a tie robe su pak odibirali. Jo, su se naderali dost.

 

 

 A když váš otec narukoval, tak jste zůstala jen vy s matkou?

 

Naše máma šla jednou na obec, a že jim mají vrátit tátu domů na kosení žita a tak. A ten sekretář povídá, to nejde, to nemůžu, ale dám ti chlapa z těch zajatců. A naše máma povídá, na co my jsou my jiní cizí chlapi. Jak bych chtěla svého. A on říká, to nesmíš ani říct, že bys nechtěla, aby narukova, víš? To bylo nebezpečné.

A tak jí potom dal dvě ženy, co jí pak pomáhaly. Máma kosila jako chlap, a ty ženy odebíraly. Dost se nadřely.

 

 

Vánoce.

 

Mi sme bile rade kad sme orihe imali na kristbaumi a jabuke. Nisi dostala drug ništ. Cukrlje nisu bile med vojsku.

Ča ste jili na Božić?

 

Ribe, lebo äj furmu. Viečer te a furmu k tomu. A pak su tie jačkarice hodili po seli a su jačili ti koledi a se. Aš na cimitier su došli, tamo su takaj jačile. A ti hlapci su va nje snjige, kugle hitali a jednuoj su äj latiernju rozbili. A oni su se smijali. Mladi su bili.

 

Vánoce? My jsme byly rády, když jsme na vánočním stromku měli ořehy a jablka. Nic jiného nebylo. Za války cukroví nebylo

 

A co jste jedli na vánoce?

 

Ryby. Nebo bábovku. Večer čaj a bábovku. A pak chodily ty zpěvačky po vesnici a zpívaly ty koledy a tak. Došly až na hřbitov. Tam taky zpívaly. A ti kluci po nich házely sněhové koule a jedné rozbili dokonce svítilnu. A tak se smáli. Byli mladí.

 

 

Velikonoce

 

Vazma?

 

No to sme takaj, maja su jaja farbali. Jedno lieto sam čuda jila, pak su se buojali, da će mi bit špatno. A ništ mi ni bilo. Nek za vuojsku nisme tie farbe dostali, tako su to s cebulju zamotali, tie. Da z toga, tako lipa braunova farba. To lišće. Lebo su to va čierno kafé dali kuhat. Su bile takaj braunove tie jaja. A naša maju su to pak aj mrvu škrapkali van, na kitičku lebo ča, da su si ta čas zieli tomu. No a na vazme se šlo Boga kuševat v crikvu, to su Buog ležali, ta križ je na zemlji ležel a mi sme klečali a sme kuševali njih. Ni to bilo higienicki. Kad je biv nigduo zahladjen lebo je imav krastu, ale niš to ne dielalo nikomor. Sme to dielali, sa´to ne dielaju ur.

 

Velikonoce?

 

No to taky, to máma barvila vajíčka. A jeden rok jsem jich snědla hodně, tak se pak báli, že mi bude špatně, ale nic mi nebylo. Jen za války se ty barvy nedaly sehnat, tak jsme je zamotali do cibule, a z toho pak vyšla taková pěkná hnědá barva, z toho listí. Nebo se to dalo vařit do černého kafe. Z toho byla taky pěkně hnědá vajíčka. A naše máma pak ty kraslice taky zdobila škábáním, nějakou kytičku a tak. Udělala si na to čas. No a na velikonoce se šlo do kostela líbat Boha. To Bůh ležel na zemi, ten kříž byla na zemi, a my jsme klečeli a líbali ho. Nebylo to hygienické, když měl někdo rýmu nebo chřipku, no. Ale nikdo si z toho nic nedělal. Tak jsme to tenkrát dělali. Teď už se to nedělá.