Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lillian Schořová roz. Pipps (* 1920)

• narozena roku 1920 v Anglii nedaleko Stratfordu-upon-Avon

• za války občanská inspektorka skladů britského námořnictva

• v roce 1940 se seznámila s českým vojákem Josefem Schořem

• v srpnu 1941 byla svatba

• v roce 1944 se jim narodila dcera Anna

• na podzim 1945 odcestovala do Prahy, kvůli zdravotním problémům manžela v Československu zůstala

• pracovala v třídírně uhlí v Lomu u Mostu, pak 25 let na poště v Lomu a v Mostě

• v letech 1981 až 2005 žila v Lipně nad Vltavu

• v současnosti žije opět v Lomu u Mostu

Lilly Schořová je jednou z mála dosud žijících „válečných nevěst“, které si po roce 1945 přivedli českoslovenští vojáci z Británie. V poválečných letech jich tu bylo několik stovek, ale ne všechny vydržely strasti života v zemi, jejímuž jazyku nerozuměly a kde se k moci brzy dostali komunisté. Některé odešly se svými muži ilegálně za hranice a usadily se znovu v Británii či jinde ve svobodném světě, jiné se rozvedly a své české manžely opustily. Lilly Schořová tankistu obrněné brigády Josefa Schoře nikdy neopustila, i když měla velmi těžký život. Politických důvodů v jejím případě nebylo tolik, přesto si užila, zejména v padesátých letech, své.

Lilly se narodila jako Lillian Dorothy Pipps v běžné anglické rodině, ve středoanglickém Stratfordu, odkud pocházel i William Shakespeare. Její otec byl malířem – natěračem, jí se dostalo celkem běžného vzdělání. Na začátku války se přihlásila jako civilní zaměstnankyně do služeb námořnictva, pracovala jako civilní inspektorka námořních skladů, kde měla na starosti kontrolu skladových zásob.

Seznámení s manželem

Na začátku války, někdy v roce 1940, se jí změnil život, Lilly s kamarádkami potkaly na mostě ve Stratfordu tři československé vojáky. Jeden z nich si později vzala za manžela. Dnes se při té vzpomínce devadesátiletá Lilly rozesměje. „To byla legrace. To také chcete slyšet? Jéžišmarjá. Pode mnou pracovaly dvě děvčata, obě byly Marie, Mary. ,Lilinko, nechoď domů na první vlak.‘ Musela jsem ze Stratfordu domů vlakem. – ‚Dneska nemůžu, já musím vždy říct mamince, aby neměla starosti se mnou.‘ Druhý den po práci jsme tedy šly, jedna Mary nalevo, druhá napravo. Ve Stratfordu jsou krásné mosty přes řeku. Naproti nám šli tři vojáci. Jak šli blíž, tak zastavili před námi a ten poslední salutoval.“

Čeští vojáci zřejmě ještě moc neuměli anglicky, tak ten uprostřed řekl anglicky „please“ – prosím a mimikou naznačil, že by s nimi chtěli tancovat. „Tak jsme koukaly. Byl naproti mně, tak řekl ‚please‘. Chtěli vědět, kde se tancuje.“ Děvčata ukázala na halu, kde se odehrávaly tancovačky. Vojáci zasalutovali a šli dál.

Její kamarádky Mary a Mary ji přesvědčily, že další vlak stihne a že půjdou také tancovat. Na tři české vojáky ani nevzpomněly. „Najednou přišel jeden voják. Zeptal se, jestli smí prosit. Tak jsme tancovali. Mluvil krásně anglicky a říkal, že je ženatý. Ptal se mne, jestli bych tancovala s jeho kamarádem. Řekla jsem, že ano, pokud on bude chtít. Tancovali jsme asi třikrát, než bylo čtvrt na deset.“

Ten voják, který neuměl moc anglicky, se jmenoval Josef Schoř. Válečná láska byla na světě. O rok později se konala svatba a v roce 1944 se manželům narodila dcera Anna.

Cesta do Československa

Schořovi původně nepočítali, že by se usadili v Československu. Osud tomu však chtěl jinak. Josef Schoř si přál, aby manželka poznala jeho rodiče a aby oni viděli svou vnučku, roční Aničku. Lilly s dcerou odletěla do Prahy. I když byla na Ruzyni na ubytovně Charity první noc okradena, přesto na Československo nezanevřela, mělo se jí stát nový domovem.

Josefu Schořovi praskl žaludeční vřed, přidaly se k tomu další zdravotní komplikace a musel jít na další operace. Z mladého muže, který plánoval budoucnost v Anglii, byl najednou nemocný invalidní důchodce. Odjezd do Británie se odložil na neurčito.

Úspory z Anglie brzy došly, Lilly napsala rodičům o další peníze. Poslali je, avšak i tyto peníze utratili, než byla manželovi vyměřena vojenská penze. Žili dlouho bez jakéhokoliv příjmu. Lilly nebyla připravená na život v Čechách, neuměla vůbec česky. „Říkal mi, ty nepotřebuješ mluvit česky. Manžel mne trochu učil v Anglii, ale takové věci jako: Mám tě ráda, dej mi pusu. To mi tady pak bylo houby platný, že.“

Učila se česky

Bez znalostí jazyka na ni v Lomu u Mostu zbyla jediná práce, a to v třídírně uhlí. „Mohla bych vyprávět, jak jsem se učila česky a jak jsem dělala chyby. Učila jsem se, ale byl to trochu problém. Tady byly před válkou Sudety, lidi mluvili buď německy nebo česky a napůl německy. Málo lidí mluvilo spisovnou češtinou. Tak jsem se začala učit, dělala jsem ráno na šachtě, to bylo ráno od šesti hodin dopoledne do dvou hodin, nebo od odpoledne do rána. Pak už jsem na šachtě končila a manžel dostal trafiku.“

Lillian si vypisovala slovíčka, která se musela přes směnu na třídírně uhlí naučit, přes den o něco míň, na noční směně stihla slovíček víc. Vzala si vždy slovník a podle písmen abecedy se učila slovíčka. Pro nedostatek času na studium jazyka nutně dělala mnoho chyb. Jednou šla nakoupit chleba do místního pekařství. „Pán přišel zezadu s košem chleba, viděl, že jsem byla první, a tak se zeptal, co si přeju. Řekla jsem: ‚Chleba prosím.‘ – ‚Jaký?‘ – ‚Kalhoty prosím.‘ On koukal trochu divně. Kulatý prosím. Jak jsem se učila v noci, vzala jsem slovník od K a vypisovala si slovíčka. Místo kulatý jsem řekla kalhoty.“

Místní lidé si ji prý ještě dlouho poté přátelsky dobírali. „Ještě chodíte pro kalhoty chleba?“

Narodil se jí syn, manžel dostal trafiku pro válečné invalidy, měli tak zaručený jistý, byť mizerný příjem. Měnová reforma roku 1953 se jich prý ani pořádně nedotkla, protože žádné peníze neměli. Do roku 1956 nesměla vycestovat, veškeré žádosti o povolení k návštěvě rodiny v Anglii komunisté zamítali. Někdy v polovině padesátých let se podařilo přicestovat její matce a strýci, kteří ji navštívili, když si koupili zájezd po lázeňských městech Čech. Lilly se tak styděla za svoji bídu, že své matce zalhala, že koberec v obývacím pokoji dala zrovna do čistírny. Nechtěla přiznat, že si ho pořídit nemohou.

Vztah ke komunismu

O politiku se nikdy moc nezajímala, ale také nikdy neměla iluze o uskutečnitelnosti komunismu. Na rozdíl od svých anglických přítelkyň z Prahy – Lucy Doležalové, Ivy Kovandové či Yvonne Šebesťákové – se Lilly Schořová a její manžel nikdy ani nepokusili vstoupit do komunistické strany.

Nenapadlo jejího muže někdy vstoupit do strany? „Vůbec ne. Řekla jsem: Hele, Pepo, když ta paní, co jde venku kolem okna, chce být komunistka, tak ať je komunistka, ale to neznamená, že já musím být. Ani jsme nikdy neměli zájem. Ale byli jsme kvůli tomu biti.“

Život na Šumavě

Její manžel byl po zbytek života nemocný, zemřel v roce 1974. Její dospělé děti ji stále držely v Československu, chtěla být s nimi, o návratu do Británie proto neuvažovala. Odešla do důchodu, poštovní doručovatelku dělala, jen když některá z jejích kolegyň onemocněla či odjela na dovolenou. Vypadala to, že svůj život dožije v Lomu u Mostu. V roce 1981 odjela na rekreaci na jihočeské Lipno a tam potkala svou druhou životní lásku, pana Jendu. Odstěhovala se za ním, začala pracovat v místní knihovně, doučovala angličtinu. Na Lipně žila až do roku 2005, kdy její druh zemřel. Pak se vrátila znovu do Lomu ke své dceři a žije tam dodnes.