„Oni chtěli, aby byly kolchozy. No a kdo nechtěl vstoupit do kolchozu, tak dostal velkou daň, zvláštní daň. Po zaplacení veškerých naturálií a tak dál ještě měl takovou daň. Otec měl 13 000 rublů platit. Musel prodat skoro všechen dobytek, aby to mohl zaplatit. A když to zaplatil, tak příští rok mu to zvýšili a dali mu 26 000, jenomže ono už to hodně lidí nemohlo dát. Akorát přišla válka v jednačtyřicátým, tak to padlo.“
„V noci přišli za starostou: ,Dneska dáš jedno prase!‘ No a starosta už honem musí dodat jedno prase. A oni zabrali a hotovo. Kdežto když přišli zas kolpakovci, to jsou zas ruský partyzáni, ti chodili zase ve dne a pěkně dali potvrzení, že si to prase od obce vzali. Kdo ho tam dal, tak to potom dostal zaplacený od československé vlády nebo od té sovětské po válce.“
„Česky právě ne. Tam se učilo jenom ukrajinsky a polsky. Protože já jsem chodil za Polska do školy, tak tam byla Ukrajina, to se muselo vyučovat ukrajinský a polský jazyk. Potom jsem byl v Rovně, učil jsem se. Když přišli Sověti v třicátým devátým roce, tak v čtyřicátým roce jsem chodil do ruské školy. To byla jedenáctiletka. Potom, když přišli už Němci, přepadli Rusko, tak tam zas byla Ukrajina. Tak jsem chodil na gymnázium ukrajinský s vyučováním německýho jazyka.“
„No jak oni tam fajčili, teď najednou přišla rána. A já vím, že jsem spadl. A ještě se tak otočím a povídám: ,Hoši, já už jsem hotovej.‘ A podívám se a ten jeden už byl mrtvej, mozek, dostal to do hlavy. Oni to všichni dostali tam. A já, že jsem stál, jsem to dostal takhle a takhle. A stál jsem tak, tak jsem to dostal, že musel odtud padat ten náboj. Muselo to být z tanku, protože ten tank, když jel z kopce, tak ho bylo vidět, když jel do kopce, on věděl, že ho žádný nevidí. A on když jel, tak je taky neviděl, on střílel naslepo, jak se říká.“
„Jó, tak já jsem skočil do toho tanku vrchem. On povídá: ,Vlez vrchem!‘ Slyšel jsem jenom, že volá. Telefonoval, podporučíka nějakýho volal, že velitel lehkýho tanku je těžce raněn. ‚Co s ním?‘ To si pamatuju. Do dneška. Tak on nařídil, že mě má někam zavézt. Tam stál jeden tank a že mu tam jde jenom zpátečka. ,Stoupni a odvez ho na to místo.‘ Zpátečkou mě zas odvezl na tu ošetřovnu.“
Vladimír Schovánek se narodil 7. února 1923 v Podlískách na Volyni. Po školách v Podlískách a v Rovně nastoupil roku 1941 na ukrajinské gymnázium s výukou v německém jazyce. Dne 1. prosince 1942 Němci tuto školu zavřeli. Následujícího roku byl Vladimír Schovánek jako ročník 1923 určen na nucené práce do Německa. Na základě intervence rodičů se deportaci na nucené práce vyhnul a pracoval v zemědělství. Roku 1944 dobrovolně narukoval do 1. československého armádního sboru. Stal se velitelem tanku T-70 a byl přidělen do štábní roty pro plnění zvláštních úkolů. Během bojů na Dukle byl Vladimír Schovánek těžce raněn, následovala šestiměsíční komplikovaná léčba. Po rekonvalescenci byl zařazen ke sborovému internačnímu parku do Kroměříže. Následně byl převelen coby velitel stráže do Olomouce a poté krátce působil v Žatci. V únoru 1946 získal hospodářství v tehdejší Německé Libině (dnes Horní Libina, součást obce Libina v okrese Šumperk). Roku 1950 vstoupil Vladimír Schovánek do JZD, ve kterém pracoval až do roku 1990. Vladimír Schovánek zemřel 3. října 2017.
