Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Schreiber (* 1925  †︎ 2012)

• narozen 22. srpna 1925 v Lipníku nad Bečvou

• do května 1940 studoval na židovském gymnáziu v Brně

• 26. června 1942 deportován s rodiči a bratrem do ghetta Terezín ‒ transport AAs, číslo 766

• bydlel s tatínkem v Sudetských kasárnách

• 28. září 1944 transportován s tatínkem do Osvětimi

• listopad 1944 ‒ transportován s tatínkem do Meuselvitzu, pobočného zařízení koncentračního tábora Buchenwald

• asi 15. dubna 1945 nastoupil pochod smrti

• útěk z pochodu smrti

• 1. května 1945 se vrátil do Prahy

• 5.‒9. května 1945 se účastnil Pražského povstání

• zbytek rodiny zahynul v koncentračním táboře Osvětim

• po válce návrat do Lipníka nad Bečvou

• studium chemie na Vysokém učení technickém v Brně

• asistentem na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích

• po roce 1968 zbaven funkce na fakultě

• pracoval jako poradce pro chemiky, tlumočník

• po roce 1989 se vrátil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích

• zemřel 4. prosince 2012 v Pardubicích

Jak poznal své židovství

Jiří Schreiber se narodil v Lipníku nad Bečvou, v menším městě nedaleko Olomouce. Otec Emil vlastnil továrnu na chemickou výrobu umělé pryskyřice (tzv. juralita) a maminka pracovala v domácnosti. Jiří měl ještě mladšího bratra Petra.

Jiří chodil do skauta i do Sokola a do konce třicátých let 20. století prý měl hezký život. Jako židovský chlapec prožil ve svých třinácti letech v lipenské synagoze obřad bar micva[1]. První změny spojené s nástupem Adolfa Hitlera k moci v Německu poznal už v Karlovicích u Vrbna pod Pradědem, kde se sice od místních německých dětí naučil německy, ale kde už v předvečer druhé světové války pociťoval přítomnost pronacistických nálad.

Jako mladý kluk nevnímal svůj židovský původ: „Když jsem přišel do první třídy, ve škole se mnou byl ještě jeden židovský chlapec, tak zde existovala společnost kluků, kteří byli z velmi špatných poměrů. […] Vždycky nás, když jsme šli ze školy, zastavili a začali se s námi prát. Ono jich bylo vždycky více, tak to bylo špatné. Prali se s námi proto, že jsme jim prý zabili Ježíše Krista. To byl pro mě první nepochopitelný antisemitský model.“

Po 15. březnu 1939 již nemohl docházet do školy ani do Sokola. Díky rodičům navštěvoval Spolkové židovské reálné gymnázium v Brně, do školy však nastoupil 1. září 1939 a v květnu 1940 již byla škola uzavřena. Jiří byl poté zaměstnán v Lipníku nad Bečvou jako volontér (dobrovolný pracovník) v autodílně.

Odklízení mrtvých

Přicházely různá protižidovská nařízení – Židé dostávali jídlo jen na potravinové lístky, často jim byl odebrán původní byt a celá rodina byla ubytována v horších bytech, bylo jim přikázáno nosit Davidovu hvězdu, byly zrušeny židovské spolky a nesměli používat telefon. Byli tak vyloučeni z kulturního, hospodářského i společenského života. Dne 26. června 1942 putoval Jiří se svou rodinou do prvního tábora. Přestupní stanicí pro 144 lipenských Židů bylo sběrné středisko v Olomouci, odkud se dvěma transporty rozjely vlaky do Terezína[2]. Jiří byl se svou rodinou v transportu AAs č. 766.

Poměrně známá je skutečnost, že Židé odjížděli s ujištěním nacistických úřadů o lepším životě v Terezíně. Na podobnou událost vzpomíná i Jiří: „Zejména z Německa přijeli lidé s tím, že je posílají do lázní Terezín a že tam budou mít svůj vlastní byt s výhledem na moře. […] Esesáci[3] těm lidem všechno naříkali a vybrali od nich spoustu peněz na krásné žití v lázních Terezín. Ti chudáci tam chodili: ,Jak je to možné? Kdy už tam půjdeme?‘ A trvalo hrozně dlouho, než opravdu pochopili, že byli podvedení.“

Jiří byl ubytován s tatínkem v Sudetských kasárnách a zůstal tam po celý svůj pobyt v Terezíně. Pracoval na různých místech, podle jeho vlastních slov se víceméně jednalo o práce, které ho chránily ho před dalšími transporty. Nejdříve pracoval v židovské samosprávě, tzv. Ältestenradu – židovské radě starších, jako poslíček. Poté se však dostal na horší pozici, kdy rozvážel na umrlčích vozech chleba i mrtvoly. Nemusel však příliš hladovět jako ostatní vězni. Nakonec pracoval v autodílně.

Vlétnout na dráty a zabít se

S tatínkem odjel dne 28. září 1944 do koncentračního tábora v Osvětimi: „Tam bylo každou vteřinu možné, že přijdete o krk. To bylo hrozné. To byl likvidační tábor a člověk, když šel někam, když jsme třeba nosili nějaké věci nebo je vozili na vozíčkách, tak každý esesák, který šel okolo, si mohl pomyslet: ,Já ho střelím a bude to hotové.‘“

V Osvětimi ztrácel Jiří koordinaci a trpěl celkovou slabostí. Vzpomíná, jak úplně vysílený prošel třikrát kolem Josefa Mengeleho a dvacet kroků za ním sebou praštil na zem: „To bylo tak strašné, že jsem měl pocit, že nemůžu [udělat] nic jiného než vlétnout na dráty [pod elektrickým vedením] a zabít se. […] Poněvadž jsem byl tak vyčerpaný, že jsem nemohl nic a sotva jsem lezl. Říkal jsem: ,Než bych se nechal zaplynovat, tak [na ně skočím].‘ To byl nejstrašnější okamžik mého života. Když jsem před nimi stál, tak jsem viděl chlapa, který do drátů skočil. Já jsem si říkal: ,Ty troubo, on je vyřízený. Já ještě žiju, já ještě dýchám.‘ Zařekl jsem se, že si nikdy nebudu na život [sahat]. (…) Tomu, který to udělal přede mnou, vděčím za svůj život.“

V továrně pro wehrmacht

„[V Osvětimi] jsme měli nepředstavitelnou kliku. Začali vykládat, že bude transport Leipzig, transport Lipsko, a chtěli kovodělníky. Protože jsem [pracoval] v autodílně, tak jsem se mohl lehce přihlásit, a můj táta sice automobil znal, nijak se tím však nezabýval, ale vzali ho také.“

Podmínky v Meuselwitzu na jih od Lipska již byly snesitelnější. Byl to jeden z pobočních táborů koncentračního tábora Buchenwald nedaleko Výmaru. Vězni v táboře museli pracovat pro firmu HASAG, kde se vyráběla se munice pro wehrmacht. Jiří vzpomíná zejména na výrobu panzerfaustů a panzerschrecků. Také na nebezpečí, které horzilo ze strany Spojenců – na nálety bombardující německé továrny určené pro válečnou výrobu: „Tam jsem měl vždycky schovaný chleba, a když jsem slyšel, že mají přiletět letadla, tak jsem ho snědl. Říkal jsem si, že se aspoň najím.“

Útěk z pochodu smrti

Když se blížila ruská i americká armáda, začali nacisté vězně z koncentračních táborů přesouvat do míst, kde bezprostředně nehrozily frontové boje. Takzvanými pochody smrti se však spíše prodlužovalo utrpení vysílených vězňů. Veliká spousta z nich během pochodu zemřela hlady, únavou nebo byli zastřeleni při pokusu o útěk. Ke konci války však již pochody smrti postrádaly pevnou organizaci.

„Každý druhý spadl na zem a byl mrtvý. My jsme nedostali vodu, jídlo, nic. Když jsme někde spali, tak v nějaké boudě. S tátou jsme se dostali do situace, že jsme nemohli zůstat. Situace byla taková, že pokud bychom zůstali, tak bychom se vysílili a skončilo by to. Táta neměl moc velkou radost. Nakonec jsme se domluvili. Šli jsme lesní cestou za Karlovými Vary […] a v té situaci jsme zjistili, že esesáci zmizeli […]. My jsme dojeli na protektorátní hranici a tam už někteří lidé [utekli]. Předtím nám pomohla americká letadla. Přeletěla přes vagony, jedno po druhém, my jsme mohli vyskákat z vozů, a když viděli, že tam nikdo není, tak to rozstříleli.“

Již v tomto momentě chtěl Jiří s tatínkem utéct, ovšem přítomnost německých dozorců jim v tom zabránila. Za další den či dva šli serpentinami po lesní cestě, kde v určitém momentě nebyli na dohled dozorců. S otcem se tak Jiří odhodlal k útěku, utekli spolu do lesa a počkali na přechod celé skupiny.

Nyní již byli oba na svobodě a putovali do českého vnitrozemí. Narazili dokonce na německou rodinu, která je pozvala na oběd: „Nakonec to špatně dopadlo. Oni nás nakrmili a my jsme se potom mohli roztrhat. Žaludek byl strašně zničený. Měli jsme knedlo, zelo, vepřo a málem jsme chcípli, protože to byl strašný záhul.“

Marné hledání dalších členů rodiny

Jiří se s otcem dostal do obcí Manětín a Vladměřic severně do Plzně a dne 1. května 1945 přijeli do Prahy, kde po třech dnech vypuklo povstání. Jiří se zapojil do osvobozování Prahy.

Po osvobození Československa odjel dne 12. května 1945 do Terezína. Doufal, že zjistí nějaké informace o své mamince, bratrovi a babičce. Obdržel však negativní informace. Varování otce, aby se nikam nehlásili, nebylo nic platné: „Esesáci vyhlásili, že už vypracovali pracovní tábor a že se mohou přihlásit. Oni se chudáci přihlásili a skončili v plynu [v Osvětimi]. My jsme o tom ovšem nevěděli, a když jsme byli v Meuselwitzu, tak přišla po určité době skupina z Čech. Říkali nám, že maminka je s babičkou a s bratříčkem v Buchenwaldu, že o nás sice nevědí, ale že tam jsou. My jsme byli ohromně šťastní. Samozřejmě to nebyla pravda. Oni nás chtěli trochu postavit na [nohy].“

Opět v Lipníku nad Bečvou

Jiří odjel zpět do Lipníku nad Bečvou a už 18. května seděl opět ve škole. Do vlastního bytu se nemohli s tatínkem vrátit, byl úplně zdemolovaný: „Dali nám k dispozici malou místnůstku. Když jsme byli na náměstí, tak vyšel z hospody náš známý a říkal: ,Ježišmarjá, já vás nemůžu poznat. To jste vy?‘ Donesl nám kolo buřtů, chleba a dali jsme si to v domečku. Měli jsme pět kilo [buřtů] a za večer jsme všechno snědli.“

Poté se Jiří přihlásil do Brna na vysokou školu ke studiu chemické fakulty. Složil tam i doktorát a následně začal vyučovat na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích jako odborný asistent. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 musel odejít, pracoval jako poradce pro chemiky a jako tlumočník, ale na vysokou školu se po roce 1989 vrátil. V roce 2010 odhalil památník obětí holocaustu Memento v Lipníku nad Bečvou, kde je zmíněno číslo jeho transportu ze sběrného střediska z Olomouce do Terezína. Jiří Schreiber žil v Pardubicích, dne 4. prosince 2012 v témže městě zemřel. In memoriam dostal ocenění za celoživotní zásluhy o rozvoj kulturně-společenského života v Lipníku nad Bečvou.

[1] Viz: http://www.mistnikultura.cz/lipnik-ocenil-kulturni-sportovni-reprezentaci.

[2] Tamtéž.

[3] Schutzstaffel, známé jako SS, lidově esesáci.