Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alfréd Schubert (* 1940)

• narozen 30. července 1940 v Praze

• v letech 1953–1956 členem 38. vodáckého oddílu – tajný skautský oddíl

• v letech 1956–1958 pomáhal vést turistické oddíly s činností obdobnou skautingu

• od roku 1974 zaměstnanec Cirkusu Praga v Rusku

• v letech 1978–2000 zaměstnán v Památkovém ústavu

• roku 1994 se narodil syn Alfréd

• žije v Praze na Vinohradech

Dětství, válka

Alfréd Schubert pochází ze smíšené rodiny. Otec Alfréd starší byl Němec, matka Maryša, rozená Ondrášková, pocházela ze Slovácka. Složitou situaci doplňoval ještě dědeček z matčiny strany, který byl podle vzpomínek příbuzných „vlastenecký učitel, který bojoval proti poněmčování slováckého venkova“. Rodina ale žila během války pohromadě a doma se mluvilo česky. Otec musel v roce 1945 narukovat, padl do zajetí a rodina tím byla navždy rozdělena. „Moje úplně první vzpomínka z útlého mládí je dost zvláštní. Dodnes mám před očima otcovu vojenskou helmu a síťku, která se přes ni převlékala. Matka upravovala síťku, aby na helmě dobře držela. Za síťku se měly zastrkovat větvičky a tráva, aby byl voják neviditelný.“

Dětství za války neměl pamětník úplně klidné. Vyrůstal na Vinohradech, které naplno zažily bombardování. Jedna bomba jim vyrazila sklo v oknech a zapálila sousední dům. Obyvatelé se ukrývali ve sklepech domů: „Dost často byly sklepy propojené. Prokopaly se průchody ve zdech, kdyby jeden dům dostal zásah a nedalo se vylézt nahoru, aby lidé mohli projít do vedlejšího domu. Já a můj bratr jsme byli ještě malí, a tak jsme přečkali nálety v peřinách u domovníka, který bydlel ve sklepním bytě. Jako kluci jsme tedy nemuseli být s dospělými ve studeném a vlhkém sklepě.“

Konec války

Po válce se jako německá rodina ocitli v hledáčku povstalců, kteří je také hned 10. května přišli zatknout. Mezi zatýkajícími byl i soused, který přišel ozbrojen sekyrou. Po krátké době, kdy byli spolu s ostatními Němci vězněni ve vinohradské sokolovně, je přišel vysvobodit strýc. Strýc byl bývalý legionář a zúčastnil se povstání, mohl se tedy za svou sestru zaručit a umožnit její propuštění.

Až dlouho po válce rodina zjistila, že otec zůstal v Německu a nehodlá se vrátit; zde by mu vzhledem k probíhajícímu odsunu hrozilo vězení. Matka se nechala s otcem rozvést a viděli se již pouze jednou, na hranicích. O čem spolu mluvili, si Alfréd Schubert nepamatuje. V poválečných letech na tom rodina nebyla nejlépe, matka musela pracovat a vzhledem k všeobecné nouzi musely vypomáhat i děti: „Dost brzy jsme si začali aspoň trochu vydělávat; za pět korun jsme nosili některým sousedům uhlí ze sklepa a já jsem také doučoval některé mladší a snad i stejně staré spolužáky. Patřili jsme k těm chudším, ale i jiné rodiny žily skromněji, než se žije dnes. Dobře si pamatuji, že jsem záviděl kamarádům, kteří jeli s rodiči někam na dovolenou.“

Obecná škola

V roce 1946 nastoupil Alfréd Schubert do školy, a zažil tak proměnu vzdělávání po roce 1948, byť jako malé dítě. Ze školy zmizelo náboženství a nahradila ho komunistická propaganda. I další předměty prošly proměnou. „Utkvělo mi v paměti, že někdy v roce 1952, když došlo k procesu se Slánským, jsme si vytrhávali ze školních čítanek jeho fotografii. Byla hned za Gottwaldem přes celou stránku; Slánský byl tehdy generálním tajemníkem komunistické strany. Jednoho dne přišel učitel, nebo snad dokonce ředitel, museli jsme všichni rozevřít čítanky a tu stránku s Rudolfem Slánským vytrhnout. Myslím, že se ještě někde jinde začernilo jeho jméno. Ale nevnímali jsme to nijak zásadně. V tom věku dvanácti let se mi to nejspíš nezdálo moc důležité. U nás doma se o takových věcech v podstatě nemluvilo.“

Přes snahu některých učitelů prý brzy převládl mezi pamětníkovými spolužáky názor, že lepší než Rusové jsou Američané. Oblíbená byla americká hudba, styl oblékání a ideálem byl americký kovboj. Komunisté věděli, že otec Alfréda Schuberta žije v západním Německu, což byl tehdy nepřátelský stát. Nevzali ho proto do Pionýra, což tehdy hodnotil spíše jako výhodu.

„Docela dobře si vzpomínám na jednu chvíli, to mi bylo asi tak třináct let a seděl jsem na vysoké zdi nad školním hřištěm. Tehdy jsem si uvědomil, že ty knížky o Rychlých šípech jsou vlastně lepší než všechny indiánky, že jsou bližší mému klukovskému světu. Foglarovými knihami jsme byli posedlí. Mezi kluky se hodně půjčovaly a velice nás ovlivnily.“ Četba skautských knih se stala velkou motivací pro pozdější skautskou činnost.

Členem ilegálního skautského oddílu

Přes svého kamaráda Jacka se Alfréd Schubert dostal do ilegálního skautského oddílu (38. vodácký oddíl), který vedl až do svého zatčení Karel Vinecký – Windy. Na pamětníka působil vstup do oddílu jako sen: „Přešli jsme po můstku a vstoupili do dřevěné budovy. V přízemí byly všelijaké lodě a v prvním patře byly klubovny. Tam jsem se znenadání ocitnul na schůzce skautského oddílu, což bylo pro mě něco úžasného, nedokázal jsem si představit, že nějaké skautské oddíly ještě existují. Četl jsem o nich v knížkách, ale neodvážil jsem se snít o tom, že bych já sám mohl do skautského oddílu chodit.“

S oddílem jezdili pravidelně na výpravy. Některé podnikali pěšky a vydávali se za Prahu do lesů a skal. Jiné, hlavně dvoudenní výpravy, probíhaly na lodích. Plulo se nejdříve proti proudu Vltavy nebo Berounky a potom zpět. Lodě si skauti sami opravovali v polních podmínkách: rovnali ohnuté hřebíky ze starých lodí, vyráběli pádla a utěsňovali praskliny. Na výpravách hráli skautské hry, stopovali Windyho, hráli na kytary, ale také se učili o skautských hodnotách. „Windy viděl, že se o skauting hodně zajímáme, a vyzkoušel si nás, co o něm víme. Vzpomínám si, že s námi ve stanu pohovořil a potom jsme večer u táborového ohně skládali slib a dostali slibový odznak. Jsem rád, že jsem byl mezi těmi, které Windy vybral, aby složili slib a stali se opravdovými skauty.“

Pořádat putovní tábory nebylo tehdy jednoduché: „Zvlášť na venkově nebylo tehdy snadné koupit potřebné potraviny. Rodiče měli povinnost poslat do určeného místa, třeba do Týna nad Vltavou nebo do Červené nad Vltavou, balík s jídlem. Pokud si vzpomínám, v balíku pro jednoho skauta měly být dvě vepřové konzervy, dvě paštiky, vánočka a marmeláda. Jednou balíky nedošly včas, takže jsme museli u Veselí nad Lužnicí tábořit o den déle a čekat, než balíky dojdou. Někde jsme ale mohli zajít s bandaskou k hospodáři pro mléko.“

Zásah StB

V roce 1955 byl oddíl rozprášen StB. Komunisté objevili jiný skautský oddíl z Plzně a přes výslechy jeho členů se pravděpodobně dostali i k tajnému 38. vodáckému oddílu v Praze. Karel Vinecký, Jiří Oktábec a další starší skauti byli zatčeni a odsouzeni za protistátní činnost na pět až deset let do vězení. Alfrédu Schubertovi bylo v té době patnáct let, a tak se mu zatýkání vyhnulo. V době před procesem si tím ale nebyl úplně jistý: „Samozřejmě jsem se bál, jestli se odhalení skautského oddílu nějakým způsobem nepřenese i na mne, byl jsem už na stavební průmyslovce, ale zřejmě na nás mladší žádný postih nevztáhli. Určitě se také Windy i oldskauti snažili všechno vzít na sebe a nijak nás do toho nezatahovat. Chtěli jsme s Jackem jít k soudu, ale na Pankráci nám řekli, že jsme ještě moc mladí, a nepustili nás dovnitř.“

Po zatčení vedoucích ještě mohli uskutečnit jeden putovní tábor, ale déle už se parta neudržela. Alfréd Schubert se s kamarádem Jirkou Kafkou pokoušel vést oddíl v Dejvicích, ale jelikož bylo mezi dětmi mnoho kluků z důstojnických rodin, nebylo možné mezi ně šířit jakékoli skautské myšlenky nebo oddíl tajně vést jako skautský. Později pamětník zkoušel založit tábornický oddíl na Žižkově, který ale byl zase pod dohledem školy. S kamarády se věnovali kromě skautingu také volnému cestování, trampování. Projeli autostopem Slovensko a prošli tamější hory, v Praze se věnovali různým sportům, jezdili na vodu a hráli fotbal.

Přihláška na vysokou školu

Komunistický režim opět vstoupil do pamětníkova života na konci střední školy: Alfréd Schubert kvůli otci, který žil v kapitalistické cizině, nebyl přijat na vysokou školu, a když se snažil zjistit proč, dostalo se mu vysvětlení: „Nejdřív jsem byl na fakultě architektury, poslali mě za kádrovákem a ten mi připomněl, že můj otec je v západním Německu. Řekl jsem mu, že s ním neudržujeme žádný kontakt. Nevím, jestli mi věřil, ale byla to pravda, opravdu jsme si s ním ani nedopisovali, rodiče byli rozvedení. Dozvěděl jsem se, že když se kácí les, tak létají třísky, a mladí lidé, kteří nemůžou za to, kdo je jejich otcem, takhle můžou dopadnout.“

Po tomto zklamání následovalo další, umístěnky do práce byly už většinou rozebrané. Přestože pamětník byl vždy jedním z nejlepších studentů ve třídě, musel se spokojit s tím, co zbylo. Byl přijat do Pozemních staveb a první rok pracoval manuálně. Po krátké době však byl zaměstnán v útvaru projekce, tedy u rýsovacího prkna.

Otce Alfrédu Schubertovi připomněli také na vojně, kterou absolvoval mezi svým devatenáctým a jedenadvacátým rokem: „Koncem druhého roku vojny jsem měl být spolu s dalšími vojíny slavnostně povýšen na svobodníka. Už jsem měl vyleštěné polobotky a chystal jsem se uvázat si kravatu. Do místnosti ale přišel velitel naší baterie a rozpačitě mi řekl, že mě se povýšení netýká. Velitel zvláštního útvaru, říkalo se mu ‚kontráš‘, mě ze seznamu povýšených na poslední chvíli škrtnul. Syn člověka žijícího v západním Německu neměl nárok ani na ubohý jeden proužek na výložce.“

Po vojně se pamětník na radu svého známého přihlásil k dálkovému studiu na obor pozemní stavby. Byl konečně přijat.

Dospělost, cestování

V dospělosti pokračoval Alfréd Schubert v divokém skautování. S několika kamarády se volně toulali divokou přírodou. „V létě jsme se plavili na malých gumových člunech; v zimě jsme vytáhli lyže a na noc jsme s bídnou výbavou zalézali do stodol, seníků a různých chatrčí, když to ale nešlo jinak, přespali jsme na sněhu. Maminka měla pro mou zálibu pochopení. Asi věděla, že bych doma stejně nevydržel. Když někdo z kamarádů nedokázal včas odjet, dovedla mu po telefonu podle mapy poradit, kde by nás mohl najít.“

Pamětník jezdil s trampskou osadou jménem Třináctka a později s partou, která si říkala Paběrky. Chodili na tehdy vzácné koncerty trampské hudby, četli Kerouaca a Ferlinghettiho. V šedesátých letech si Alfréd Schubert nechal narůst dlouhé vlasy, které mu vydržely dodnes.

Zajímavá místa, hory a rozlehlé lesy se nacházely v Československu shodou okolností hlavně v příhraničních oblastech. Z toho plynuly určité těžkosti, které ale měly svérázná řešení: „Spali jsme někde u Vyššího Brodu ve stodole, měli jsme jen ubohé deky, a najednou nás ráno vzbudili pohraničníci se svými psy. Museli jsme všechno rozbalit, vyslýchali nás a pak nás hnali zpátky do vnitrozemí, i když jsme do zakázaného pásma nevstoupili. Prostě nám řekli, že tak blízko hranice nemáme co dělat. To se nám stalo víckrát. Někdy nás dokonce odvedli k vlaku a čekali, dokud nenastoupíme. A my jsme třeba o kus dál vystoupili, rychle zmizeli v lese a zase se vrátili do pohraničí. Pomocníci Pohraniční stráže byli velice aktivní a otravovali nás leckdy už dvacet kilometrů od čáry.“

Od šedesátých let bylo možné vydat se i do vzdálenějších míst: s kamarády projeli autostopem Balkán, ale při druhé cestě se opět pohybovali příliš blízko hranic: „Řekli jsme si, že se podíváme blíž k jihu, z mapy jsme vyčetli, že letoviska tam už nejsou, zato nějaké hory. Dostali jsme se autostopem do vesnice, která byla ještě dost daleko od tureckých hranic. Tam jsme se sešli a zašli do místního obchodu koupit si před cestou do hor trochu jídla. Nakoupili jsme si, ale ven už jsme se nedostali. Dveře byly zamčené a místní už povolali policajty, že jsou u nich podezřelí cizinci.“ Zatčení naštěstí netrvalo dlouho a skupina se nakonec vyhnula i vyhoštění ze země.

1968

Když v roce 1968 vojska Varšavské smlouvy obsazovala Prahu, mohl je Alfréd Schubert pozorovat z nejtěsnější blízkosti, jeho byt se nacházel jen několik bloků od budovy rozhlasu. Podobně jako další lidé tušil v přítomnosti sovětských vojsk něco špatného a vzpomíná na svůj spontánní nápad: „V Balbínově ulici stálo auto s cisternou. Snažil jsem se přesvědčit kolemjdoucí, že bychom ho mohli přitlačit před rozhlas dřív, než k němu dorazí Rusové s tanky, ale nenašel jsem pochopení, bylo tam zatím liduprázdno.“

V roce 1969, poté co ještě na poslední chvíli podnikl výlet autostopem po Anglii, se Alfréd Schubert zúčastnil demonstrace proti sovětské okupaci, která byla tvrdě rozháněna policií: „V polovině náměstí stálo hasičské auto a jeden z požárníků kropil demonstranty. Nedaleko ode mne vyběhl z davu jeden člověk, mrštil po hasiči dlažební kostkou, a snad ho dokonce trefil. Od policajtů vyběhl muž v civilu a zkoušel ho odtáhnout. Moc jsem se nerozmýšlel, skočil jsem k nim a obejmul toho, kdo měl být odvlečen, okolo pasu. Ještě jeden člověk mi pomohl. Estébák se asi poblíž rozhořčeného davu necítil moc dobře, a tak svou oběť pustil. Mnozí jistě dopadli mnohem hůř.“

Cirkus

V sedmdesátých letech se Alfrédu Schubertovi podařila zajímavá věc: na falešné pozvání se dostal k Cirkusu Praga, který jezdil turné po evropské části tehdejšího SSSR. Pracoval jako šapiťák a ve volném čase cestoval a plavil se po místních řekách. Pobyt se mu podařilo prodloužit díky předstírané nemoci a další rok už vycestoval s cirkusem na celou sezonu. „Jako inženýra mě vlastně neměli na práci šapiťáka přijmout, ale já jsem si po promoci naštěstí nenechal titul zapsat do občanského průkazu. Tušil jsem, že bych s tím někdy mohl mít potíže. Kdo byl inženýr, tak měl pracovat jako inženýr, a ne se volně potloukat po světě.“

V dalších letech navštívil s trampy a také se sdružením Nohyb ještě například Polsko, Podkarpatskou Rus, Kavkaz či Kamčatku.

Občanský život

Alfréd Schubert nikdy nevolil komunisty, později během volebního víkendu raději odjížděl a vracel se, až když bylo po všem. Podobně jako jeho kamarádi byl nezávislý a žil svobodně. Jako příklad z té doby uvádí jednu drobnou příhodu, která dobře ilustruje trampskou snahu o nezávislost: „Jsem známý tím, že dbám o čistotu ohně, já ani mí dobří kamarádi neházíme na trampu do ohně odpadky nebo papíry. Kamarád Vlado tehdy vzal lístek papíru, dodnes si pamatuji, že to bylo u potoka Oupoře, a přímo obřadně ho vložil do plamenů. Pochopili jsme, že to byl volební lístek. Vlado nešel volit a odvolil tímhle způsobem. Tak jsme mu vhození papíru do ohně samozřejmě odpustili.“

Alfréd Schubert se rozhodl pro nezávislost i v pracovním životě, odešel od Pozemních staveb a živil se příležitostnou prací. Trhal hrušky, stavěl ploty a na zakázku připravoval architektonické návrhy domů. Často trpěl nedostatkem peněz. Později přes svého kamaráda nastoupil do Památkového ústavu. Tramp-památkář si nové zaměstnání oblíbil a vydržel v něm až do roku 2000.

Dnes

V trampské partě se časem objevila i jeho budoucí partnerka Saša. V roce 1994 se jim narodil syn Alfréd. Alfréd Schubert starší zůstal dodnes aktivním trampem a do přírody vyráží s celou rodinou.