Zdenka Schubertová

„Vzpomínám na první církevní tajemnici. To byla taková obyčejná ženská, která se tam dostala, ani nevím jak. Měla ke mně důvěru a docela upřímně mi jednou říkala: ‚Víte, já nejsem vzdělaná, já ten pravopis jako vy neumím. Já když nevím, jestli mám napsat y, nebo i, tak si to napíšu na papír a podle toho, které se mi zdá lepší, tak to napíšu.‘ Tak to byl jeden typ. Pak tam byl církevní tajemník Kozderka a ten ke mně byl vzhledem k těm mým dětem slušný. Poslední tajemnice, kterou jsem zažila, tak ta byla také velice slušná, a dokonce se se mnou rozloučila i dopisem, když odcházela. Oni na mě byli v Jablonci opravdu slušní, já si nemůžu naříkat. No a na toho semilského jsem popravdě řečeno kašlala.“

„Když jsem byla v Olešnici již několik roků, tak jsem si říkala, že sice nevím, jaké ty děti z dětského domova jsou, ale že si jedno vezmu na hlavní prázdniny a uvidíme. Šla jsem do toho s perspektivou, že buď bude chtít zůstat a zapadne, anebo nezapadne. Tak jsem to zařídila – na péči o děti to tehdy bylo docela snadné, když šlo jen o prázdniny. Pro Mirka jsem si byla hned první den, kdy skončila škola, a děti Mikuleckých přijely den po něm. Uplynulo čtrnáct dní a Mirek věděl, že má před sebou celé prázdniny. Našel si takovou chvilku, když jsem byla venku sama – nezapomenu na to, dodnes vidím to místo. Přišel a říká mně: ‚Teto, já už do dětského domova nechci, prosím tě, nech si mě. Já tě budu poslouchat a vůbec tě nebudu zlobit.‘ No, a tak bylo rozhodnuto. Zvedla jsem pak telefon, řekla jim, jak se Mirek vyjádřil a že jsem ochotná si ho nechat natrvalo.“

„Taky jsem měla zákaz, šlo o zákaz kázat v krematoriu. Já jsem spadala pod Jablonec a tamní církevní tajemníci vůči mně byli slušní. Ale Semily, kde je krematorium, byly v jiném okrese, a tudíž jsem pod místního církevního tajemníka nespadala. Po staré důchodkyni nastoupila do krematoria jako obřadnice manželka nebo nějaká příbuzná semilského církevního tajemníka. A jednou mi začala vykládat, že nesmím při rozloučení hovořit jako poslední, jak já jsem to chtěla a dělala. A jednou – já už jsem s hasiči a všemi řečníky byla domluvená, že jim dám přednost, aby neměli trému – přišla ta obřadnice a že nebudu hovořit jako poslední. Já jsem jí ale řekla, že jsem se všemi řečníky již domluvená, a šlo to podle mého. No a dostala jsem zákaz tam sloužit. Ten jsem musela vzít na vědomí. Tak jsem to řešila tak, že na každou kremaci jsem chodila v civilu a obřad za mě sloužil současný patriarcha Tomáš Butta, který byl v Semilech. Když už to takhle trvalo asi půl roku, tak už jsem byla rozzlobená a řekla jsem jim, že jestli ten zákaz neodvolají, tak se po obřadu ujmu slova a poděkuji účastníkům a řeknu jim, že nesmím sloužit. Vím, že tenkrát se toho chopil i Bohouš Klásek jako diecézní tajemník a řekl jim, že si tím neposloužili. Ale stejně ten zákaz trval více jak půl roku.“

„Já jsem i s evangelíky vycházela dobře. Mně se jednou stalo, že po pohřbu za mnou přišla jedna stařenka z Haratic. Když měla její dcera kremaci, tak za mnou do kanceláře, kde seděl i evangelický farář, přišla a říkala mi: ‚Mně se vždycky líbí, že když hovoříte na pohřbech, tak nijak nerozebíráte život zemřelého. Ono to Boží slovo, které vy tam rozvádíte a citujete, je lepší a já o něj stojím.‘ Bylo to krásný. Když potom odešla, tak ten evangelický farář mi říkal: ‚Tak takové farníky bych taky chtěl.‘ Tak mě to potěšilo, protože evangelíci se na nás občas dívají trochu skrze prsty.“