Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Schulz (* 1954  †︎ 2020)

• narozen 10. června 1954 v Příbrami

• byl 21. srpna 1969 svědkem násilného potlačení demonstrace

• kvůli otcově emigraci nebyl přijat na vysokou školu

• měl blízko k undergroundu a disentu

• čelil perzekuci ze strany Státní bezpečnosti

• v roce 1982 donucen k emigraci

• se stal moderátorem Rádia Svobodná Evropa v Mnichově

• v 90. letech se vrátil do Čech

• se usadil v obci Doubice

• v letech 2007–2015 byl starostou obce

• zemřel 23. června 2020

Martin Schulz se narodil 10. června 1954 v Příbrami. Jeho rodiče byli v době jeho narození poměrně mladí a neměli dost peněz na vlastní bydlení. Martinův otec Milan Schulz působil tehdy jako novinář oddaný myšlenkám komunismu, jako člen komunistické strany měl mnoho prominentních známostí. Jeho přítelem byl i spisovatel Jan Drda. Díky němu získali mladí rodiče pro sebe a pro svého syna bydlení na zámku v Dobříši, který patřil Svazu československých spisovatelů. První léta svého života tak Martin prožil na dobříšském zámku. „Připadal jsem si jako princ, já jsem žil na zámku v pokoji s vysokými stropy a s kachlovými kamny, do kterých se přikládalo z chodby. Hrál jsem si v zámecké zahradě s dětmi ostatních spisovatelů.“

Na konci 50. let se Schulzovi přestěhovali z Dobříše do Prahy, pro Martina to bylo po prožitých letech na zámku velké rozčarování. Ačkoliv krutá 50. léta ovlivnila život mnoha rodin, Schulzových se tato doba nedotkla. Martinův otec komunistické ideologii věřil a byl v té době oddaným členem strany.

Myslel jsem si, že se zblázním hrůzou

Situace se proměnila v 60. letech. Dobu tání a společenské emancipace zadusila invaze armád Varšavské smlouvy 21. srpna roku 1968. Přesně rok poté se v Československu konaly rozsáhlé protestní akce, byly to poslední záchvěvy odporu. Demonstrace byly tvrdě potlačeny, několik lidí bylo dokonce zabito. Největší protesty probíhaly v Praze, k jednomu z nich se nachomýtl Martin s otcem. „Na Národní třídě jsem byl s tátou svědkem, jak pupkatí chlapíci v šedých uniformách rozháněli demonstraci, najížděli do lidí obrněnými transportéry a stříleli. Myslel jsem, že se zblázním hrůzou.“ Dění v roce 1969 Martinova otce nadobro vyléčilo z jeho důvěry v komunistický režim. „Přesvědčilo ho to o tom, že se v téhle zemi nebude dál zdržovat, že ho tady nic pěkného nečeká.“

Jednoho dne otec zmizel

Martinův otec se rozhodl k radikálnímu kroku. „Koncem toho srpna mi otec říkal, že dostal stáž v zahraničí, že bude něco přednášet a tak, což teda nebyla pravda…Nikdy by mě nenapadlo, že zmizí navěky.“ O několik dní později se otec s Martinem rozloučil a odjel, v té době Martin netušil, že ho dalších 12 let neuvidí. Milan Schulz o svém odchodu své manželce neřekl. Za sebou zanechal rozpadající se manželství a dospívajícího syna. V západním Německu začal pracovat v rádiu Svobodná Evropa, které mělo za úkol ze zahraničí pravdivě informovat občany Československa. Jeho emigrace způsobila později rodině mnoho problémů.

Soudruh Červený usoudil, že jsem protistátní živel

Následky otcova útěku na sebe nedaly dlouho čekat. Když se v roce 1970 pokoušel Martin dostat na gymnázium, nebylo mu to umožněno. „Nakonec mě přidělili na Gymnázium Lidových milicí ve Vysočanech, což bylo takové odpadiště pro děti, které zlobily na jiných gymnáziích.“ Na střední škole se mu dostalo mnoha ústrků ze strany ředitele, a to nejen kvůli jeho otci, ale i kvůli jeho vzhledu – Martin měl v té době dlouhé vlasy. „Soudruh Červený, ředitel, mi řekl, že moc dobře ví, že jsem protistátní živel a že můj otec je na protistátní štvavé vysílačce.“ Ředitel hrozil Martinovi vyhozením ze školy, pokud nebude mít dostačující studijní výsledky. I přes prvotní problémy s vedením školy Martin úspěšně odmaturoval. Studium vysoké školy mu ale už umožněno nebylo. Martin tedy následujících šest let pracoval jako řidič v podniku Zelenina Středočeský kraj. Na konci 70. let začal pracovat jako kulisák v Divadle na Vinohradech.

Kontakt s touhle partou určoval všechna moje další rozhodnutí

V té době měl už Martin manželku, se kterou se přestěhovali k jejím rodičům do Horních Počernic. Právě tam se Martin setkal s Vratislavem Brabencem, tehdejším členem undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Postupně se Martin sblížil s řadou lidí z disentu. „Zažil jsem rozehnání koncertu Plastiků v Rudolfově u Českých Budějovic… Naštěstí jsem nebyl zbit, protože já jsem tam byl jeden z mála, který tam měl svoje vlastní auto. Když se začalo schylovat k nějakému maléru, tak jsem naložil Brabence, Hlavsu a Kabeše do auta a odjeli jsme.“

Kontakt s disidenty přinesl Martinovi řadu problémů, opakovaně ho kontaktovala Státní bezpečnost (StB) a nabízela mu spolupráci. Přese všechno tlaku odolával. „Začali mi znepříjemňovat život třeba tím, že jsem přišel o zaměstnání na Vinohradech.“ Aby Martin aspoň na chvíli utekl z dohledu StB, odjel na nějakou dobu na chalupu svého kamaráda, který byl synem ministra zdravotnictví Prokopce, do vesnice Doubice v severních Čechách.

Buď půjdu do vězení, nebo vycestuju

Na počátku 80. let se tlak na Martina ze strany StB stupňoval, často byl sledován. Tajná policie se ho snažila naverbovat proti jeho kamarádům. V roce 1982 pod nátlakem estébáků přistoupil na možnost emigrace. „Požádal jsem o povolení k vycestování.“ Oprávnění k emigraci mu úřady nakonec opravdu vydaly. „Můj otec, nepřítel státu, žil v Mnichově a oni řekli, že na základě paragrafu o spojování rodin mně povolí ten výjezd, abych se mohl spojit s otcem.“ Martin musel všechny své úspory odevzdat státu. Před Vánoci v roce 1982 mohl vycestovat do tehdejšího západního Německa. „Všechno to bylo dost narychlo… Den před Štědrým dnem jsem nasedl do vlaku Praha–Mnichov. Mohl jsem si vzít jen jednu tašku, ve který byl česko-anglický slovník a pár osobních věcí a lahev Staré myslivecké.“ Po několika hodinách cesty dorazil Martin do Mnichova, kde měl začít nový život. Na nádraží ho čekal jeho otec, kterého neviděl 13 let, a jeho nevlastní matka.

Všechno začalo být takový hezký

Po emigraci měl Martin šanci splnit si svůj sen, chtěl odjet do Ameriky a vystudovat filmovou režii. To se však nakonec nestalo. Jeho přítelkyně, která za ním přijela do Mnichova, s ním do Spojených států odjet nechtěla. Martin tedy v západním Německu zůstal a začal si hledat práci. Nakonec získal zaměstnání díky svému otci, v redakci rádia Svobodná Evropa. Martin začal spolupracovat nejdřív externě, později se stal stálým zaměstnancem. „Dostal jsem se tam díky tomu, že jsem věděl hodně o muzice.“ V hudební sekci se Martin seznámil s Karlem Krylem.

Martin se jako hlasatel v hudebním redakci osvědčil. Po čase mu ředitel nabídl místo politického komentátora hlavní rozhlasové relace. „Připravoval jsem zprávy a odtamtud jsem se dostal do politické redakce, takže jsem nakonec skončil ve stejné redakci jako otec. Stal se ze mě politický komentátor.“

Kolegové mi volali, že se v Praze něco děje

Práce v rádiu Svobodná Evropa s sebou nesla i mnohé peripetie. Budova rozhlasu musela být kvůli možnému útoku chráněna. Teroristický útok mířený na stanici proběhl už dříve v roce 1981. „Byly tam velmi přísné vstupní kontroly. I když tam člověk chodil léta, tak musel mít nějakou identifikační kartu. Když přijel autem, tak to auto bylo prohledávaný, aby tam nebyla bomba. To, že žijeme v nebezpečným prostředí, jsme věděli.“

Redaktoři byli dobře informováni o dění v Praze a záhy se dozvěděli i o zásahu bezpečnostních složek proti demonstraci na Národní třídě 17. listopadu roku 1989. „Kolegové mi volali, že se v Praze něco děje, tak jsem ještě v noci šel do rádia. Měli jsme z Prahy nějaké nepotvrzené informace, že je tam mrtvý student Martin Šmíd, to poslala agentura Reuters… Čekali jsme na potvrzené informace z druhého nezávislého zdroje, ale nakonec Ivan Medek, který byl zpravodajem Hlasu Ameriky ve Vídni, tu informaci taky poslal… Později se ale ukázalo, že to nebyla pravda.“ Listopad 1989 tak Martin prožil v rádiu. Do Československa se podíval v prosinci.

Dostal spoustu lidí do vězení

Po sametové revoluci čekalo Martina nemilé překvapení. V roce 1990 mu do redakce zavolal jeden z členů The Plastic People of the Universe, Vratislav Brabenec, a řekl Martinovi o nečekaném zjištění. „Vráťa Brabenec chtěl vědět, kdo na něj donášel, a ukázalo se, že to byl můj tchán. Ten člověk, s kterým jsem žil od těch sedmnácti, byl jedním z nejvýkonnějších spolupracovníků StB. Šestnáct set stránek ručně psaných udání. Dostal spoustu lidí do vězení. Byl to pravděpodobně šílenec.“ Martinův tchán dlouhá léta předával informace tajné policii o mnoha členech podzemního hnutí a zároveň i o Martinovi.

V roce 1996 se Martin vrátil definitivně zpátky do své vlasti. Až do zániku stanice Svobodná Evropa pracoval v jejích přestěhovaných prostorách v Praze. Studoval psychologii na filozofické fakultě, po pěti semestrech ale studium ukončil. V roce 2007 se stal starostou obce Doubice na Děčínsku, nadále působil jako komentátor společenského dění. A věnoval se také svému celoživotnímu koníčku – muzice. V Doubici provozoval hudební klub Fabrika. 

Martin Schul zemřel 23. června roku 2020 ve věku 66 let.