Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Schulzová (* 1954)

• narozena 4. července 1954 v Praze

• dětství a mládí prožila v Dolních Počernicích

• vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu

• stýkala se s lidmi z československého undergroundu a disentu

• v roce 1973 se provdala za Martina Schulze

• pracovala jako pomocná síla v pohostinství

• roku 1985 utekla ze socialistického Československa do Rakouska

• v emigraci se začala živit jako ilustrátorka

• v devadesátých letech se vrátila do Čech

• v roce 2020 žila v jihočeské Maříži

„To byl takový vtip, určitě ho znáte, o železné oponě. Ten mě vyhnal. Byla to taková ta poslední kapka, kdy už toho máte po krk. Jde tatínek s chlapečkem lesem a přijdou k plotu z ostnatého drátu. A chlapeček říká: ,Tati, co to tady je?‘ ,No, to je takový plot z ostnatého drátu.‘ ,A kdo za ním žije?‘ ptá se chlapeček. ,No, my,‘ odpoví tatínek. A ti blbci tenkrát se tomu smáli. Já říkala: ‚Čemu se smějete? Sobě?‘“

Dětství v Dolních Počernicích

Alena Schulzová, rodným jménem Hájková, přišla na svět 4. července 1954 v Praze. Otec, akademický sochař Miloslav Hájek, člen skupiny Máj 57, se snažil uživit se uměním. Matka Alena, rozená Balcarová, pracovala v Národním muzeu v oddělení zámeckých knihoven. Alena vyrůstala jako jedináček v Dolních Počernicích, kde rodiče bydleli v rodinném domku společně s prarodiči z otcovy strany. Děd Hájek, vysloužilý poštovní úředník, patřil k přesvědčeným komunistům a členům lidových milicí. Rudé ideologii uvěřil v padesátých letech i otec pamětnice, později prozřel a ze strany v roce 1960 vystoupil. Rodiče doma politiku neprobírali. Ačkoli byl Miloslav Hájek uznávaným umělcem, nedokázal zajistit pro rodinu dostatečný příjem. Zpočátku získával zakázky na tvorbu soch do parků či sídlišť. Kvůli dobovým kulturním doktrínám se mu nedařilo prosadit vlastní návrhy, komunisty ovládané komise po něm požadovaly nesmyslné změny a ústupky. Nemožnost svobodně tvořit ho postupně znechutila.

Pamětnice navštěvovala Základní školu v Dolních Počernicích. Hned první dny docházky se od soudružky učitelky dozvěděla, že Ježíšek neexistuje. Chodila povinně do jisker, pionýrem se stala až napodruhé. V Muzeu V. I. Lenina dostala rudý šátek a v šesté a sedmé třídě ho musela nosit do školy každý den.

Příští rok ať jste v SSM!

Během natáčení rozhovoru si Alena dobře vzpomínala na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Brzy ráno ji vzbudila vyplašená matka se slovy: „Alenko, vstávej, je válka.“ Odjet s přáteli do Prahy jí tehdy rodiče nedovolili. Nástup normalizace ukončil nadějné období pražského jara, kdy bolševická cenzura umění nakrátko polevila. Pár týdnů před vstupem spojeneckých armád se Hájkovi zúčastnili mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích, setkali se i s tvůrci ze Západu a najednou se vše zase vrátilo do starých kolejí. Opětovný nástup nesvobody vzal otci Miloslavovi znovunabytou chuť k tvorbě.

Alena toužila stát se ilustrátorkou. Po základní škole vystudovala obor hračky na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. Dvakrát se hlásila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou tamtéž. Aby měla větší šance na přijetí, vybrala si méně žádaný obor televizní a filmová grafika. Hned napoprvé úspěšně složila talentové zkoušky, zvládla testy i pohovory, na školu však přijata nebyla. Při odchodu od zkoušek za ní vyběhl profesor Miloslav Jágr a poradil jí: „Hájková, příští rok ať jste v SSM!“ Do Svazu socialistické mládeže Alena nevstoupila. Nemohla. Styděla by se. U přijímaček neuspěla ani na druhý pokus. Ačkoliv jí řádné vzdělání chybělo po celou pracovní kariéru, svého rozhodnutí nepřidat se ke svazákům nikdy nelitovala.

Martin Schulz, Vratislav Brabenec, Plastic People...

Během středoškolských studií se Alena seznámila se svým pozdějším manželem Martinem Schulzem. Absolvoval gymnázium ve Vysočanech. Jeho otec Milan Schulz, novinář a v padesátých letech přesvědčený komunista, emigroval roku 1968 do Německa a pracoval zde pro Rádio Svobodná Evropa. Martin se kvůli útěku svého táty nedostal na vysokou školu. Alena s Martinem a přáteli jezdili na koncerty režimu nepohodlných hudebních skupin. Přes Vratislava Brabence, který rovněž pocházel z Dolních Počernic a často navštěvoval Alenčina otce, se seznámili se členy skupiny The Plastic People of the Universe, poznali další lidi z undergroundu i disentu. Jezdívali s nimi na zkoušky i koncerty. Často čelili šikaně příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ti je legitimovali a nutili opustit místo konání akce. S manželem Martinem vezli Vráťu Brabence i na koncert do Rudolfova u Českých Budějovic. Sousedi a zahrádkáři v okolí hospody, kde se vystoupení konalo, jim tehdy nadávali přes plot. Na akci se naštěstí nezdrželi. Nezažili tak mlácení a rozhánění mladých umělců a diváků komunistickými policisty.

Emigrace jako jediné východisko

Po střední škole nemohla Alena sehnat zaměstnání odpovídající její kvalifikaci. Vdala se za Martina, v roce 1974 se jim narodila dcera Kateřina, rok a půl nato syn Jakub. Mladá rodina bydlela s Hájkovými v bytě po zemřelých prarodičích. Neúspěšně hledal zaměstnání i manžel Martin. Rozvážel zeleninu, později pracoval jako kulisák ve Vinohradském divadle. Kvůli otci žijícímu na Západě a přátelům z disentu šikanovala Martina Státní bezpečnost. Při častých výsleších ho různě zastrašovali, vyhrožovali mu i odebráním dětí. Bezvýchodnou situaci, v níž se ocitl, těžko snášel. Estébáci se zajímali i o Alenu, dokonce na ni nasadili spolupracovnici, která se s ní snažila kamarádit. Před domem v Počernicích stále parkovala auto, ze kterého je tajní policisté šmírovali. Mladé manželství se rozpadlo, Martin požádal o vystěhovalectví a roku 1982 odjel za otcem do Německa. Postupně utíkali na Západ i další Alenčini známí, mezi nimi také Vráťa Brabenec.

Po mateřské dovolené pracovala Alena na půl úvazku v počernické hospodě, pomáhala v kuchyni a uklízela. Snažila se tvořit, podařilo se jí uspořádat dvě malé výstavy. Našla si nového partnera a podruhé se vdala. Život v totalitním Československu jí připadal bezvýchodný. Většinová společnost se normalizaci nijak nebránila. Lidé sice ve skrytu na režim nadávali, navenek však neprojevovali žádný vzdor. „Lidi už přestali přemýšlet. Kradlo se, jak se dalo. A stěžovali si, že nic neseženou. Já jsem říkala, no, když to kradeš ty, oni taky kradou. Tak se domluvte a nekraďte, pak bude všeho dost. To fakt bylo absurdní. Já jsem říkala: Kašlu na to. Nikdo se nebrání. Všichni se začali tak hezky normalizovat. Živili tu rodinu, jak to šlo, nosili domů z fabrik výrobky a zas to šmelili. Bylo to hnusný, mně se to nelíbilo,“ popsala nám pamětnice v rozhovoru realitu osmdesátých let dvacátého století. Alena nevěřila, že by v Československu mohlo v dohledné době dojít ke změně politické situace: „To vypadalo pak už úplně nekonečně, díky těm lidem, kteří to vlastně rychle všechno vzdali,“ popsala nám během nahrávání. Pamětnice nechtěla, aby její dvě děti dál formovalo socialistické školství. Od přítelkyně žijící na Západě věděla, že se tam díky svým schopnostem dokáže uživit. Společně s druhým manželem se rozhodli emigrovat.

Koupili si zájezd do Jugoslávie, dostali devizový příslib a v srpnu 1985 odjeli z Československa. Rodičům svůj úmysl emigrovat tehdy zatajila: „Doma jsem neřekla nic. Hrozný. To nešlo,“ vyprávěla pamětnice. Ani syn Jakub s dcerou Kateřinou netušili, že se z dovolené domů nevrátí. Nakonec však neprotestovali, Západ znali z pobytu u otce v Mnichově. Po jeho emigraci ho párkrát sami vlakem navštívili. Nyní věděli, že se s ním uvidí častěji. Kamarád dovezl rodinu autem do Maďarska, odkud pokračovali vlakem do přímořského letoviska Rijeka.

Matka by mi emigraci neschválila

Po týdenním pobytu u moře se Alena vydala do Bělehradu požádat o azyl u Úřadu OSN pro uprchlíky. Tři týdny čekali v jugoslávském hotelu na tranzitní víza, pak směli pokračovat do Rakouska. Po příjezdu strávili jeden týden v uprchlickém táboře v Traiskirchenu u Vídně, odkud se přestěhovali do penzionu pro uprchlíky. Od státu obdrželi do začátku podporu, jejíž podstatnou část tvořily přídavky na děti. Pamětnice se za asistence německy hovořící české známé vydala hledat práci ilustrátorky. V oboru se rychle uchytila, uspořádala pár výstav, po krátkém čase navázala spolupráci s jedním nakladatelstvím a získala smlouvu na ilustraci knih. Výdělek brzy postačoval k pronájmu domu. Také dětem se zásluhou dobré učitelky ve škole dařilo a s novým domovem se sžily. V té době se však rozpadlo i druhé Alenino manželství.

Rodiče pamětnice se na Západ dostali rok po dceřině emigraci. Hájkovi v Salzburku tehdy také poprvé potkali Schulzovy, rodiče prvního manžela Martina. Matka Aleně také tehdy řekla, že kdyby o jejím úmyslu utéct věděla dopředu, neschvalovala by ho. Po šesti letech emigrace získala Alena rakouské občanství. Jako imigrant z Východu nepocítila v této zemi nikdy diskriminaci. Je si však vědoma toho, že příchozí z Jihu to měli těžší.

Tátu to hrozně mrzelo

Alena sledovala demokratizační změny, k nimž v roce 1989 postupně docházelo v zemích socialistického bloku. Sametová revoluce v Československu ji tedy již nepřekvapila. S cestou do své vlasti zprvu váhala. Jako všichni uprchlíci byla i ona za opuštění vlasti v nepřítomnosti odsouzena socialistickou justicí na několik měsíců. Bála se, aby ji v Čechách nezadrželi. Poprvé tak přijela až na jaře roku 1990. V porevoluční československé společnosti pozorovala silnou orientaci na materiálno a konzum.

Zpřístupněním složek Státní bezpečnosti se provalila spolupráce Alenčina otce Miloslava Hájka s touto organizací. Mimo jiné donášel i na Vratislava Brabence, jehož estébáci donutili k emigraci v roce 1982. Otec s Alenou o svém selhání mluvil málo. „To bylo něco, co ho hrozně mrzelo. A aby to přečkal, tak si na to udělal takovou výmluvu, že pomohl. On vlastně toho Vráťu donutil, že ho vystěhovali. […] A [Vráťa] vždycky o tom mluvil, že nechtěl nikam jet. Jeho naštvalo to, že byl donucený odjet, když to nebylo jeho rozhodnutí. A táta to zlehčoval tím, že mu pomohl, že pak žil venku. […] Nevím, on to tam nějak zamrazil, aby o tom nemusel přemýšlet. Asi si užil hrozný věci,“ vzpomínala pamětnice.

Slavonice a Maříž

V první polovině devadesátých let navštívila Alena poprvé Slavonice. Renesanční město tehdy neznala. „Přijela jsem sem někdy koncem října. Byla tma. Nic jsem z toho města neviděla, protože bylo tak málo osvětlené a tak zahulené hnědým uhlím, že to prostě nebylo vidět. […] Ráno vyjdu na náměstí a byla jsem v šoku, protože taková cesta časem, to se nestává často – pět set let,“ popsala nám pamětnice svůj dojem z roky neopravovaného jihočeského příhraničního městečka. Jako většina turistů – i ona se vydala do nedaleké Maříže namalovat si v dílně vlastní hrnek. Očekávala, že navštíví běžnou jihočeskou vesnici s domky a zahrádkami. „A přijedu sem. Tady vybombardováno. Já jsem říkala, že to snad není normální. Tady byly domy, které měly střechy vevnitř, otočené těmi trámy ven,“ vylíčila Alena v rozhovoru svůj první dojem z obce.

V Maříži žilo do konce druhé světové války přes dvě stě lidí, převážně německé národnosti. Po Mnichovu připadla příhraniční ves nacistickému Německu. Původní německé obyvatelstvo muselo své domovy po válce opustit a nuceně odejít do Rakouska či Německa. Jejich domy osídlili Češi. Na začátku padesátých let dvacátého století se obec stala součástí hraničního pásma podél komunisty vybudované železné opony. Obec byla úřady určena pouze pro dožití, nesměli se sem stěhovat noví obyvatelé a začala se postupně vylidňovat. Neudržované domy chátraly, mnohdy je nenechavci rozebírali za účelem získání stavebního materiálu.

Opuštěnou ves si Alena ihned zamilovala. Začala Slavonice navštěvovat, poznala místní bohatý kulturní život a rozhodla se do tohoto kraje přestěhovat. Roku 1995 koupila od pozemkového fondu rozbořený dům v Maříži a postupně ho celý opravila. Dnes v něm trvale žije. Při natáčení nám vyprávěla i o setkání s dcerou původních německých majitelů domu, rodiny Schmidových, kteří museli po válce do odsunu. „Plakala mi na rameni. Já brečela, ona brečela. […] Mně to bylo trapné. Oni říkali: ,Ne, vy za to nemůžete, my nic nechceme. My jsme rádi, že tady někdo žije.‘ Hrozný je to. To je taky divný,“ popsala nám své pocity ze setkání.

Ta doba byla šedivá

V závěru natáčení jsme Alenu požádali, zda by se nepokusila popsat komunismus dětem, které ho již nezažily. „Jak vysvětlit dětem, jak to bylo? Že byla venku tma, pořád, anebo šedo, to nemělo jiný barvy, ta doba byla šedivá. Ne?“ zněla její odpověď. V roce 2020 žila Alena Schulzová v Maříži. Stále se věnovala ilustrátorské tvorbě. „Uč se, čti, přemýšlej,“ vzkázala na konci rozhovoru své poselství mladé generaci.