Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Magdalena Schwarzová (* 1921  †︎ 2017)

• narozena 14. března 1921 v Praze

• židovští konvertité ke katolictví

• od roku 1939 postulantkou v jiřetínském klášteře

• během války v Terezíně, odkud roku 1945 utekla

• po válce studia angličtiny a francouzštiny na UK v Praze

• po únoru 1948 studium znemožněno, pracovala jako korespondentka a referentka

• roku 1953 zatčena, roku 1954 odsouzena za protistátní náboženskou činnost

• vězněna v Pardubicích

• propuštěna až na amnestii v roce 1960

• poté dělnické profese, tlumočení v Českém Krumlově

• od roku 1968 překladatelkou na VŠ zemědělské v Praze

• aktivně se angažovala v Chartě 77 či VONS

• v srpnu 1980 složila věčné sliby do kláštera bosých karmelitánek v Krakově

• zemřela 2. ledna 2017

Anna Magdalena Schwarzová, přáteli zvaná Nina, se narodila 14. března 1921 v pražské, poměrně zámožné rodině židovského původu. Tatínek pracoval jako ředitel koncernu Juta, maminka byla v domácnosti. Bydleli v Praze na Smíchově. V šestnácti letech se přestěhovali na Nové Město v Praze, gymnázium navštěvovala paní Schwarzová v Drtinově ulici. Rodiče byli Židé rodem, nikoliv vírou, pamětnice od dětství tíhla ke katolické víře. V dětství poměrně často cestovali, rodiče se snažili vychovávat Annu i jejího bratra ke sportu, sami byli vášniví horolezci. Kromě plavání Annu ale sport příliš nebavil. „Ani já, ani můj mladší bratr jsme velkými sportovci nebyli.“

Anna Schwarzová rovněž chodila do dívčího skautského oddílu, nicméně s dívkami se zde nepohodla, protože všechny byly komunistky, a roku 1938 odešla. Ačkoliv i ve škole se ji snažili přesvědčit, aby vstoupila do strany, nikdy se jim to nepodařilo. „Samozřejmě mě holky dokonce ze starších ročníků tahaly, nevím z jakého důvodu, do komunistické strany, a to musím říct, že to se nikomu nepovedlo. Ani ve třicátém osmém, ani ve čtyřicátém pátém – no to už vůbec! To asi bylo tím, že jsem byla věřící. Měla jsem ve všem velmi jasno… Já jsem například přečetla Manifest a úplně jsem se zděsila, že to je celé založené na závisti. Že prostě oni užívají závisti k tomu, aby propagovali svoje názory.“

Válka

O svém židovském původu jako o něčem, čím by se člověk měl zabývat, se paní Schwarzová jako katolička dozvěděla teprve poté, co sílil nacismus, rozpadlo se Československo a vznikl protektorát. „Naši už byli bez vyznání, takže jsem se o svém židovství dozvěděla až později, když jsem začala číst různé knížky. V Čechách jsem kromě Goletu v údolí nic nečetla. Od dětství jsem byla vychovávána katolicky.“

Dospívající dívka brala víru vážně, obdivovala svatou Terezii od Ježíše a roku 1939 se přihlásila do kláštera v Jiřetíně. Přijali ji pouze jako postulantku. „Byla jsem vlastně už postulantkou v Karmelu od roku třicátého devátého, ale oni mě nepřijali, jenom mě přijali jako postulantku, ale ne dovnitř, s tím, že už byly ty protižidovské /zákony/, a oni se báli.“

Transport do Terezína

Celou rodinu, kromě bratra, však čekal transport do koncentračního tábora. „My jsme byli v prvním transportu do Terezína, to znamená na začátku prosince 1941. A to byl první civilní, předtím byly jenom pracovní transporty, dva, a my jsme byli teda první civilní. Maminka a já, my jsme tam vydržely až do konce. Já ne úplně do konce, protože jsem utekla, ale maminka byla v nemocnici těžce nemocná. Tatínka odvezli v říjnu 1944 do Osvětimi, okamžitě do plynu, rovnou cestou teda.“ – „Z Vaší rodiny, vy a maminka jste to přežily, a jak to bylo s ostatními?“ – „Maminka měla čtyři bratry, z nich jeden umřel na normální nemoc a dva taky zaplynovali. A jeden to přežil, to byl tatínek Petra Ebena.“ – „A Váš bratr?“ – „Můj bratr byl takový normální kluk, velmi špatně se učil, tak proto ho naši poslali na začátku, ještě před mobilizací, do Anglie do školy a on tam zůstal samozřejmě celou dobu. Přihlásil se v 15 letech do armády, což měl ve vojenské knížce poznamenané, no, ale oni ho odmítli, až když mu bylo 17 let, tak mu dali na vybranou, kterou zbraň, on si vzal letectví, no a tam vydržel až do konce. Náhodou nespadl, no...“

 V koncentračním táboře

 „V Terezíně mě strašně žralo, že i největší sionisté situaci brali jako skvělou. – ‚Jsme teď mezi sebou!‘ – Div těm Němcům nelezli do zadku. Byli spokojení, jak to vypadá.“ Z Terezína se Anně Magdaleně podařilo utéct zpět do Prahy v roce 1945, přesněji v době Pražského povstání. „Prostě jsem z toho lágru odešla.“

Ani na konec války nevzpomíná pamětnice s klidem: „Ještě v Terezíně, když jsem utíkala, tak tam zrovna nějací Ukrajinci rozřezali naše hadice na zahradě a těmi hadicemi bili ty německé ženské. A mlátili je až skoro k smrti a já jsem se s nimi hádala, tahala jsem se s nimi o to. Byli tam u toho čeští četníci a říkali: ‚Paninko, nechte je být, oni si musí ulevit.‘“

Po válce

Těsně po válce odešla Anna Magdalena Schwarzová do Prahy, kde byla vzápětí málem zatčena. „Největší legrace byla, že mě Revoluční garda zatkla na Malé Straně hned, jak jsem vylezla z auta. Protože jsem byla tak nadšená, že jsem v Praze, že jsem se asi chovala ne úplně normálně. Koukala jsem po střechách… To by si musel každý prožít. Nedá se to absolutně srovnat s mým návratem z Pardubic v šedesátém roce, to vůbec. Byla jsem tak nadšená, oni mě obklopili a začali říkat: ‚No jasně, ona vyhlíží snajpery, kteří střílejí ze střech a ona je navádí!‘ Já jsem říkala: ‚Prosím vás! Vždyť já se vracím z koncentráku!‘ Naštěstí jsem měla legitimaci, co nám dali předtím. Když ji viděli, tak mě začali objímat, říkali, kam chci, že mě odvedou… Já jsem říkala, že chci jít sama, že nechci s nikým.“

Když se ovšem poté snažila dostat do jejich starého bytu, zjistila, že ten už je obsazený, ubytovala ji tedy její teta (manželka maminčina bratra), která byla árijského původu. „U té tety, ta měla velikánský byt, to dopadlo mizerně. Asi za dva dny přišli Rusáci a chtěli mě mít. No a tak jsem utekla, lítala jsem pak z jednoho bytu do druhého, protože všude vlezli Rusáci, všude jak viděli mladou holku, tak to byl konec, mně bylo 24.“

Svůj byt a majetek nedostali Schwarzovi nikdy zpátky. O co je nepřipravili Němci, to jim jako řadě dalších přeživších Židů sebralo české obyvatelstvo. V listopadu 1945, když se vrátil bratr Jiří z Anglie, dostali náhradní ubytování.

Katolické společenství Rodina, ilegální činnost

Po válce, takřka hned po návratu z Terezína, se Anna Magdalena opět pokusila vstoupit do kláštera, vstup jí ale rozmluvil její duchovní vůdce kvůli její nemocné mamince, která byla nešťastná ze smrti manžela a o kterou se musela starat. Šla tedy studovat, vybírala mezi medicínou a jazyky, rozhodla se pro studium angličtiny a francouzštiny. Přišel ale únor 1948 a při studijních prověrkách ji vyhodili z fakulty. Živila se jako cizojazyčná korespondentka v podniku Juta a poté ve společnosti Kovo jako referentka pro nákup hodinek. Když začali komunisté perzekvovat kněží a členy řádů, nemohla už vstoupit do kláštera, protože po tlaku StB nesměly řády již přijímat nové řeholnice. V té době se seznámila s členy katolického společenství Rodina. Sem ji přivedl teolog Josef Zvěřina, členy byli například Ota Mádr nebo Václav Vaško. Scházeli se, pořádali tajné mše, diskutovali o víře i politice. Anna Schwarzová navíc začala jezdit za kněžími do integračních táborů do Bohosudova, Duchcova i do jiných, vozila jim církevní dokumenty, jídlo, literaturu atd.

Zatčení

V únoru 1953, kdy navíc onemocněla žloutenkou, byla Anna Schwarzová kvůli protistátní náboženské činnosti zatčena, držena ve vazbě a vyslýchána. „Zavřeli mě 12. února a pak mě převezli na Pankrác – to už byla soudní vazba. Tam jsem byla až do září.“ Odsouzena byla spolu s dalšími v březnu 1954, v procesu Josef Hošek a spol., v němž byl souzen i církevní historik a spisovatel Václav Vaško. Odsouzena byla na 11 let. Na soud vzpomíná takto: „No jak probíhal. Jako všechny ty soudy…. Advokát byl horší než prokurátor!“

Věznice v Pardubicích

Anna Schwarzová byla po vynesení rozsudku odvezena do ženské věznice v Pardubicích, zde začala pracovat v „kablovně“, poté v pletárně a „švadlírně“. V Pardubicích se seznámila s profesorkou Růženou Vackovou, s Jiřinou Zábranovou a dalšími. Ženy se musely neustále stěhovat, aby nevznikala nežádoucí přátelství a aktivity. To ale stejně nezabránilo výuce, seminářům a tajným mším. Konaly se na záchodech, v koupelnách i na pokojích. „To byla naše skupina, jistěže ano. My jsme měly prostě takové rodinky. Naše byla vlastně z větší části fakticky Kolakovičova a nebo teda holky, co seděly za víru. Za prvé jsme měly v neděli mši a za druhé jsme měly sedánky. S kafem a tak porůznu. A dokonce jsme se nemodlily latinsky, ale česky, to protože jsme měly dvojjazyčný misál. Pak nám ho ukradli a bylo po slávě. Tam se nic neudrželo, protože byly filcunky v jednom kuse.“ Kromě tzv. filcunků, tedy prohlídek jejich osobních věcí, život ve věznici znepříjemňovaly také krádeže ze strany kriminálních vězeňkyň nebo také uvrhování do betonových korekcí za různé prohřešky.

Amnestie

Domů z vězení se vrátila po amnestii roku 1960. „Žádnou naději jsem nepěstovala. Strašně jsme se pohádaly s Růženou Vackovou, která byla toho názoru, že se má optimismus šířit i lží. To jsem se s ní hádala jako nikdy s nikým. Bylo to opravdu vážné, protože když ji po letech, v tom sedmašedesátém nebo kdy, propustili, první, co bylo, že mě obejmula a řekla: ‚Měla jsi pravdu!‘“

Český Krumlov

„Nebyli jsme nadšení. Vraceli jsme se znechucení. Takto jsme si to nepředstavovali. Představovali jsme si jakousi rehabilitaci, ne se vrátit takto… Mně ten kriminál šéf vyčítal ještě v roce 1968 – abych si nedovolovala, abych nezapomněla, kde jsem byla atp.! Přesto, že nám v šedesátém osmém dali výmaz v trestním rejstříku, lidi si pořád dovolovali.“

Po návratu se pamětnice živila jako dělnice. Z rodinných důvodů se nakonec i s maminkou přestěhovala do Českého Krumlova, její bratr byl tehdy v emigraci. Začala pracovat v papírně, kde byla na nočních směnách v letech 1962–1965, až do chvíle, než v podniku zjistili, že umí anglicky. Od té doby tlumočila. „Sice za stejné peníze jako jsem měla dělnický plat. Ale už ne noční směny.“ Do Prahy jezdila o víkendech, ale nastálo se vrátila až po sovětské okupaci. Na podzim roku 1968 se stala překladatelkou na vysoké škole zemědělské.

Charta 77

V Praze se opět začala intenzivně stýkat s přáteli. Například s teologem Josefem Zvěřinou, Ottou Mádrem a dalšími. Překládala texty do samizdatových církevních publikací. Chartu 77 nepodepsala, protože jí to jako člence řádu, k němuž stále příslušela, zakázali, ale navázala s ní úzké spojení. „S tou Chartou to bylo tak, že já jsem do ní prakticky vplula. Myslím, že jsem vám už říkala, že jsem to nepodepsala, ale že jsem použila toho jejich tehdy uznávaného druhého způsobu. Měla jsem ručitele. Kriegla, Sekaninovou-Čakrtovou... Žádného katolíka, samé komunisty… To prostě místo podpisu oni ručili svými podpisy, že s nimi budu spolupracovat, ale že mám důvod, proč to nepodepisovat. Já jsem měla důvod, z poslušenství mně to zakázali. Teda převorka.“

Na Chartu 77 vzpomíná Anna Schwarzová takto: „Já jsem tomu od začátku velice důvěřovala, ale nebyla jsem sama. Zvěřinka tomu taky důvěřoval, Otta Mádr tomu taky důvěřoval, Růženka Vacková tomu taky důvěřovala, takže já jsem nebyla úplně nějaká výjimka výjimkovitá. A potom, podívejte se, například Marie Švermová, ta mě tak odprosila jako nikdo, to samé František Kriegel, který klečel přede mnou na kolenou a omlouval se mi. To byla metanoia, já za to nemůžu, já tu metanoiu u určitých lidí uznám. Například já ji uznám i u spolupracovníků StB, kteří toho opravdu veřejně litovali.“ Styky s chartisty se postupně přerodily v opoziční práci.

VONS

Na pohřbu filozofa a mluvčího Charty 77 Jana Patočky v roce 1977 se Anna Magdalena Schwarzová po mnoha letech setkala s páterem Františkem Líznou, spřátelili se a společně začali pracovat na opozici, především pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Státní bezpečnost ji začala znova sledovat. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných shromažďoval zprávy o perzekucích československých občanů, vytvářel takzvaná sdělení a publikoval je v samizdatu i na západě. Současně s touto činností jezdila paní Schwarzová svědčit na katolické procesy do Čech i na Moravu, nicméně před každým tímto procesem byla zatčena a po dobu soudu držena ve vazbě. „Já jsem věděla, že pode mnou dvě patra bydlí můj bývalý fízl z Ruzyně, teď už v penzi. A jeho žena měla puštěné ty odposlechy a žehlila a tak porůznu, vařila a tak. Ovšem ona psát neuměla, to byla absolutní koza. To asi upozorňovala na různé špeky, ale že bychom pořád mluvili zajímavé věci, to je velmi nepravděpodobné,“ vzpomíná Anna Magdalena Schwarzová.

Řeholní život

V té době, v roce 1977, opět jezdila do Polska navštěvovat karmelitský klášter. Dostala povolení složit slib navzdory tomu, že neměla ukončený noviciát a 26. srpna 1980 složila věčné sliby do kláštera bosých karmelitánek v Krakově. Stále se ale musela pravidelně vracet do Prahy. „Pro mě ten přechod od toho klauzurního života do normálního života v mém bytě byl strašně těžký. Tak jsem se vždycky stavovala u jedné přítelkyně, taky řeholnice, na Moravě. Vždycky jsem jela přes ně a tam jsem tak pět šest dní zůstala, abych přišla k sobě.“ Samozřejmě chtěla do krakovského kláštera natrvalo, bylo jí přes 60 let. Podařilo se jí emigrovat v roce 1985 a v Československu pak byla zařazena na index nežádoucích osob. Domů se vrátila až po pádu komunismu. Dodnes žije v klášteře bosých karmelitánek v Krakově.