Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Eva Schwarzová, roz. Hodačová (* 1925  †︎ 2017)

• 12. října 1925 narozena v Dobroníně u Jihlavy

• 1935 – její otec tragicky umírá během promítání v kině

• 1939 – vystěhování z Jihlavy do Čáslavi

• 1943 – totální nasazení

• 1945 – začíná studovat na UMPRUM

• 1948 – zatčena za podstrčené protistátní letáky

• 1949 – vyhozena ze školy

• práce aranžérky výloh

• zemřela 16. prosince 2017

Na vesnici byla volnost

Eva Schwarzová se narodila 12. října 1925 v Dobroníně nedaleko Jihlavy. Její tatínek byl návrhářem ve sklárně a maminka byla učitelkou v místní jednotřídce. Po tatínkovi zdědila zájem o kresbu a odmala věděla, že chce být malířkou. „Na vesnici jsme měli volnost. Měli jsme hned rybník, za rybníkem les. Pod okny dráhu. Bylo to tam krásný, jenomže tam jsem byla jen do deseti let.“

Když bylo pamětnici deset let a její sestře dvanáct, postihla rodinu tragédie. Pan Hodač vypomáhal v místním biografu jako promítač. Jednou zaskakoval za promítače ve vedlejší vsi Štoky. Tehdy byly filmy vysoce hořlavé a často se během promítání stávalo, že se filmová pásma zapálila. Tato poměrně rutinní věc se stala i panu Hodačovi.

„Tatínek, jak se nekoukal a hodil to za sebe, tak to hodil do připravený plechový krabice, kde byly ty kotouče filmů. Ono to explodovalo. Ten se lekl, ten pomocník, a místo aby na to hodil deku, tak utekl a práskl dveřma. Tam nebyla klika zevnitř, tam byl jenom klíč a ten vypadl. Tatínek zajistil stroj, vyhodil pojistky, aby to nechytilo, a hledal cestu ven. A ještě zakopl o bradla, který tam byly uklizený, a ještě do těch plamenů spadl.“ Pan Hodač kopal do dveří a po nějaké době dveře někdo zvenku otevřel. V tu chvíli už však měl popáleniny třetího stupně a na jejich následky po dlouhých dvanácti dnech v nemocnici zemřel.

Peníze nikdo nechtěl, tak jsme měnily oblečení

Sklárna, kde pan Hodač pracoval, vyplatila rodině na tehdejší poměry velmi dobré peníze, ale musela se vystěhovat z podnikového bytu. Paní Hodačová se tedy se svými dcerami odstěhovala do Jihlavy, kde žily pár let, než začala v roce 1939 německá okupace. Bydlely totiž v bytě, který jim pronajímal Němec, a ten se rozhodl je z bytu vyhodit, takže se rodina znovu stěhovala. Tentokrát šly ženy do Čáslavi k příbuzným, kde prožily válku. „Za války jsme měly hlad. Byly potravinový lístky a na ně toho bylo málo. Všechno jsme dělaly z brambor. I rohlíky jsme dělaly z brambor. Tak jsme chodily po vesnicích. Peníze tehdy nikdo nechtěl, tak jsme vyměňovaly za oblečení. Třeba za maminčin parádní kabát jsme dostaly husu a bochník chleba.“

Kousek od Čáslavi žil mladý mlynář, který lidem načerno prodával mouku. „Chodili jsme po jednom. O půlnoci jsme šli do toho mlýna a on nechával každýmu pět kilogramů mouky za normální cenu. To byl hodnej člověk.“ Maminka měla přes své žáky ve škole kontakty na partyzány, kteří jim občas dodávali vejce, máslo a jiné naprosto nesehnatelné komodity.

Do školy začala pamětnice chodit už v Dobroníně do jednotřídky, kde ji ve třetí a čtvrté třídě učila její maminka. Do měšťanky nastoupila v Jihlavě, ale do třetího ročníku už začala chodit v Čáslavi. Poté nastoupila na tříletou rodinnou školu. O svém budoucím zaměstnání měla jasno: chtěla být výtvarnicí. V roce 1943 tedy dělala přijímací zkoušky na vysokou Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Tehdy na školu přijímali velmi málo zájemců, přesto Eva Schwarzová přijímací zkoušky úspěšně absolvovala. Ke studiu však nemohla nastoupit, jelikož vysoké školy byly protektorátní mocí uzavřeny. „Musela jsem nastoupit do práce, do totálního nasazení. Pracovala jsem ve slévárně.“ Místo umělecké školy vyráběla rok pískovcová jádra jako součástky do německých letadel.

Když skončila válka, tak přes Čáslav projížděla Rudá armáda. Její sestra s manželem měli obchod s potravinami. Rodina tedy vyndala ven hrnec s limonádou a nabízela ji projíždějícím Rusům. „My jsme tam měly pronajatou takovou vilku se zahrádkou a my jsme s maminkou byly od rána v Červeným kříži. Pomáhaly jsme všem, kdo byl raněnej.“

Profesor vydával naše návrhy za své

Po konci války mohla pamětnice konečně nastoupit do Prahy ke studiu na UMPRUM.[1] Výuka probíhala v ateliérech, kde bylo vždy přibližně deset studentů pod vedením jednoho profesora. Bohužel profesor, který vedl její ateliér, neprokázal nejlepší charakter. „Dělali jsme si návrhy, jak jsme chtěli, a profesor pak přišel vždycky jen na korekci. Pak jsme až později zjistili, že ten náš profesor si ve svém ateliéru naše návrhy vylepšoval a vydával je za svý.“ Eva Schwarzová tedy přešla k jiné profesorce.

Studenti umění chodili do piteven, aby mohli zkoumat lidské tělo. Eva Schwarzová vzpomíná, jak medikům už výjevy v pitevně připadaly naprosto normální a nad mrtvými těly v poklidu svačili. Na jaře roku 1946 se jim v pitevně naskytlo velmi zvláštní setkání. „Chodili jsme do anatomickýho ústavu do pitevny a jednou tam na pitevním stole ležel K. H. Frank, popravený. Mně se tam udělalo špatně.“

„Nejdřív jsem v Praze bydlela v penzionátu u takový hamižný báby, který jsme musely dát všechny potravinový lístky a ona nám vařila. Nakonec jsme zjistily, že tam jsou štěnice. Byly jsme všechny poštípaný a muselo se to dezinfikovat.“ Kromě zoufalého stavu bytu děvčata zjistila, že domácí pronajímá jejich postele, když na víkend odjedou domů. Pamětnice a její kamarádka Květa dělaly paní domácí různé naschvály. Mimo jiné naučily jejího papouška mluvit sprostě nebo ji v noci strašily lebkou, kterou vzaly na praxi v pitevně. Po nějaké době dostaly místo na kolejích v Ženských domovech.

V rámci poválečné obnovy Československa museli studenti plnit předepsané hodiny brigád. Eva Schwarzová takových brigád vystřídala několik – v Aši, Třebotově, Jihlavě, a dokonce na Dole Anna Laura v Kladně. „Oni nechtěli děvčata pustit do dolů, ale my jsme umluvily jednoho horníka, že nás do toho dolu vzal, ale řeknu vám, to není záviděníhodná práce! Ty horníci jsou chudáci, tam je zima, smrad, málo vzduchu, mokro. No, hrozně!“

Zvláště vzpomíná na brigády v pohraničí, například v Aši. „Říkali jsme večer, že jdeme konfiskovat. Tam byly prázdný domy po Němcích, které vyhnali. V zahradách byla spousta ovoce, tak jsme vždycky přelezli plot. Bohoušek vylezl na strom a házel nám jablka, hrušky a různé ovoce a ještě v noci jsme si dělali kompot.“ Byli ubytováni v domech, kde ještě před pár měsíci žily německé rodiny. Eva Schwarzová vzpomíná, jak jim s přáteli bylo hloupé používat nádobí a nábytek těchto lidí a raději se přestěhovali do místního chudobince, kde zůstali ti Němci, kteří byli příliš slabí nebo nemocní.

Na sedmý semestr jsem se nemohla zapsat, protože jsem byla ve vězení

Idylická studentská léta v Praze narušil rok 1948. S nástupem komunistů k moci pamětnice nesouhlasila, ale žádnou odbojovou činnost v plánu neměla. Každopádně k tomu, aby se dostala do konfliktu s režimem, stačilo skutečně málo. „Byly jsme s kamarádkou ve vinárně tancovat a on pro mě přišel. Já jsem s ním nešla, protože byl komunista. On řekl pak tý mý známý, co u ní bydlel, že se mi pomstí. No, tak se mi pomstil.“

Muž, se kterým Eva Schwarzová odmítla tancovat, byl komunistický tajemník. Pravděpodobně on sám jí následně do schránky poslal letáky s protikomunistickými hesly a básněmi. „Už si nepamatuju přesně, co tam bylo, protože jsem je spálila. Někdo to asi udal a já asi vím kdo.“ Na základě takto zinscenovaného obvinění byla zatčena a odsouzena na čtyři a půl měsíce do vězení.

Spolu s pamětnicí byla obviněna i její matka na základě toho, že o letácích, které měla její dcera distribuovat, věděla. Mamince však pomohl jeden rodič jejího žáka. Učila totiž syna lékaře z psychiatrické léčebny. „On ji tam zavřel a nepustil k ní StB. Řekl jim, že je nepříčetná a není schopná výslechu.“ Matka se takto skutečně zachránila. Tehdy třiadvacetileté Evě Schwarzové však od vězení už nic nepomohlo.

Prvních pár týdnů strávila ve vězení na samotce. Situace pro ni byla nesnesitelná. Naštěstí lékařem ve vězení byl člověk, který ji znal odmalička. „Řekla jsem mu, že to těžko snáším, aby mě dal s někým dohromady. Vedle mě v cele byla nějaká Mařenka Beranová. Ta tam byla za náboženský letáky. Dali nás dohromady před Vánocemi a byly jsme spolu.“ Na cele spaly dívky na slamnících, které přes den sklápěly ke zdi. Záchod stál v té samé místnosti v rohu. Jídelníček tvořily nepříliš pestré variace brambor a fazolí.

Po čtyřech a půl měsících byla pamětnice z vězení propuštěna. Chtěla se vrátit k normálnímu životu, ale čekalo ji další nepříjemné překvapení. Ve škole jí totiž oznámili, že se nestihla zapsat do sedmého semestru, a její studium bylo ukončeno. Argument, že se nemohla zapsat, jelikož byla ve vězení, nikoho nezajímal.

Uvěznění však nebylo jedinou perzekucí, která rodinu potkala. Její švagr, manžel její jediné sestry, byl zatčen a poslán na deset let do jáchymovských dolů. V Čáslavi se totiž pohyboval agent-chodec, který ilegálně přecházel hranice. Jednou zazvonil u švagra pamětnice a chtěl u nich přespat. Švagr to odmítl, ale dal mu peníze. „On byl tak pitomej, ten agent, že si všechno zapisoval, kdo mu co dal, kde byl a kde spal. Oni ho potom chytili a zavřeli. Byl z toho ohromnej proces, bylo v tom padesát lidí. Švagr za ty čtyři stovky, co mu dal, dostal deset let.“

Sestru pamětnice kvůli manželovu zatčení okamžitě propustili ze zaměstnání a vyhodili z bytu. Odstěhovala se tedy i s dcerou do Jihlavy k matce a Evě Schwarzové. Po deseti letech se její manžel vrátil, ale už spolu nežili. „Neteř tehdy už měla malou dceru. Byly jí asi dva roky a on říkal, že tý malý všechno vynahradí, co promeškal s tou svou dcerou, protože když ho zavřeli, tak jí bylo devět let.“ Švagr už nemohl získat práci učitele a byl nasazen do Motorpalu v Kutné Hoře, kde za necelý rok na následky z Jáchymova zemřel.

Za to jsem koupila celou výbavičku

Když pamětnice nemohla nastoupit zpátky ke studiu, musela si hledat zaměstnání. Vdala se a na inzerát se přihlásila do rodného Dobronína jako návrhářka do sklárny, kde za první republiky pracoval její otec. Po krátké době však otěhotněla a lékař jí zakázal do Dobronína dojíždět a musela přejít do sklárny v Jihlavě. Po narození syna Michala nastoupila na doporučení své známé do zaměstnání jako aranžérka. Následujících čtyřiatřicet let se úspěšně živila jako aranžérka výloh. „Děvčata posílala návrhy do Ameriky a poslala tam i můj. Oni ho vybrali, tak mi za to dali peníze. To se mi hodilo, protože se mi právě narodil syn, tak jsem za to koupila kočárek a celou výbavičku.“

Manžel pracoval v Praze, takže jezdil domů jen na víkendy. Pamětnice bydlela se synem u maminky. „Jenomže pak začal jezdit čím dál míň a já jsem měla v Praze známýho, kterýho jsem požádala, aby mi zjistil, co tam dělá. A on zjistil, že ty víkendy, co nejezdí domů, že si tam vodí nějakou ženskou. Tak jsem si říkala, že pro to nepotřebuju bejt vdaná, a dala jsem se rozvést. On mi totiž nedal ani korunu a já jsem mu ještě dávala peníze na cestu na vlak.“ Eva Schwarzová tedy zůstala sama s rok a půl starým chlapečkem.

Tvrdili, že jsem se nezapsala na další semestr

Konec komunistického režimu, který jí zabránil dostudovat vysněnou školu, přivítala pamětnice s radostí. „Moc jsme se radovali, že je po komunismu. Podala jsem si žádost, že jsem byla zavřená. Oni mi pak uznali, že dostanu za každý měsíc dva tisíce odškodnění, ale protože jsem tam byla jenom čtyři a půl měsíce, tak mi dali jen osm tisíc.“

Eva Schwarzová měla velký zájem o to, aby jí uznali šest semestrů, které na UMPRUM vystudovala. Zaslala na školu potvrzení o absolvovaných zkouškách, ale nevěřili jí, že do školy skutečně chodila. „Ta paní pořád tvrdila, že jsem se nezapsala na další semestr, ale jak jsem se mohla zapsat, když jsem byla ve vězení.“ Nakonec snacha pamětnice zaplatila právníka, který situaci vyřešil, a Eva Schwarzová konečně získala titul akademické malířky a odškodnění od státu. „Každý člověk by měl žít poctivě, nikoho nešidit a nehonit se za penězma. Radši se radovat ze života a šetřit si zdraví.“

Rozhovor byl nahrán v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

[1] Uměleckoprůmyslová škola.