Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr., CSc. Michael Šebek (* 1946)

• narozen 18. října 1946 v Praze

• studium FF UK v Praze, obor psychologie

• psychoanalytický výcvik u MUDr. Pavla Tautermana

• účastník bytových psychoanalytických seminářů a spoluzakladatel neoficiální psychoanalytické společnosti

• od roku 1989 přímým asociovaným členem IPA (Mezinárodní psychoanalytické asociace)

• po sametové revoluci pedagogická činnost a psychoanalytická praxe

• spoluzakladatel České psychoanalytické společnosti, České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii a Brněnského institutu psychoterapie

Soukromí psychoanalytiků bývá většinou pečlivě střeženo. Příběh Michaela Šebka odhaluje životní cestu kluka z Pankráce, který se nestal řidičem autobusu, jak si původně přál, ale předním českým psychoanalytikem, jedním z prvních přímých asociovaných členů Mezinárodní psychoanalytické asociace, vysokoškolským pedagogem a spoluzakladatelem významných českých odborných společností. Cesta to nebyla jednoduchá, komunistická ideologie považovala psychoanalýzu za buržoazní pavědu, proto neslo působení psychoanalytiků veškeré znaky undergroundu. Na své rodiče, učitele a kolegy vzpomíná pamětník s úctou a vděčností.

Rodiče a dětství

Michael Šebek se narodil v Praze dne 18. října 1946 manželům Jaroslavu a Zdeňce Šebkovým. Svatba rodičů se konala po dlouhé šestileté známosti, aby se děti mohly narodit v míru.   

Otec, rodák z pražského Pankráce, byl výtečným houslistou, který své první angažmá nastoupil u Symfonického orchestru Čs. rozhlasu v Praze. Své vlastenecké smýšlení projevil za Protektorátu uměleckým protestem, když s kolegy založil „Nové české kvarteto“, jehož repertoárem byla ryze česká hudba. Uznáním otcových kvalit jsou nepochybně také slova věnování skladatele Josefa Foerstera: „Výbornému umělci, panu Jaroslavu Šebkovi“, napsaná v prosinci roku 1944 na darovaný portrét, který dnes zdobí pamětníkovu pracovnu.

Matka pamětníka pocházela z rodu Filounků v Chlumci nad Cidlinou. Za Protektorátu se na její ročník vztahovala povinnost pracovního nasazení v Říši. Toho však byla uchráněna díky svému zaměstnání v německé stěhovací firmě, v níž pracovala jako korespondentka. Po založení rodiny matka zůstávala s dětmi v domácnosti.  

Na své dětství má Michael Šebek převážně hezké vzpomínky. Okolí Pankráce poskytovalo hodně příležitostí pro sportovní vyžití, dětské hry i klukovské výpravy za dobrodružstvím, například průzkum starých vojenských krytů. Ve volném čase podnikal s rodiči a s mladším bratrem výlety na oblíbená místa, především do Libuše a Kunratic.

Nic si s komunisty nezačínat

Rodina byla vždy založena silně protikomunisticky, krédem bylo „nic si s komunisty nezačínat“. Na otce, zaměstnance Čs. rozhlasu, byl občas vyvíjen nátlak ke vstupu do komunistické strany, „ale on jim vždycky ukázal ty housle a říkal: ,Tohle je moje doména, tímhle já se živím‘.“ 

Důkladnou „antikomunistickou školu“ pamětník získal především u prarodičů z matčiny strany, u nichž pravidelně pobýval o prázdninách. Dědeček s babičkou byli svým přesvědčením masarykovci a benešovci, celá 50. a 60. léta poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Pod vlivem komunistické masáže, kterou děti ve škole procházely, „jsem někdy kolem desátýho, jedenáctýho roku přesvědčoval dědečka, že komunismus je lepší“, přiznává pamětník, „to vidím jako dneska, musím říct, že je mi to trochu líto“.

Zajímavou vzpomínku má Michael Šebek na druhý stupeň základní školy. Učitelkou češtiny mu byla paní Urválková, manželka neblaze proslulého prokurátora. „Já jsem byl její nejlepší žák. V té době se učil větný rozbor a mně to neskutečně šlo.“ Učitelka byla dost uzavřená, do práce ji vozila „šestsettrojka“. „Samozřejmě jsem věděl, kdo to je, a samozřejmě jsem se taky bál. Já myslím, že jsme se všichni tak trochu báli,“ vzpomíná pamětník.

Poznávat sebe sama

Přestože přáním otce bylo mít ze syna muzikanta, jeho postoj byl velmi rozumný. „Kdybys měl být jen průměrný muzikant, tak tě to nebude těšit,“ řekl svému synovi. Ten pak vlivem matky – velké čtenářky – začal na dvanáctiletce objevovat krásu poezie, literatury a divadla. A dlouho to vypadalo tak, že se tudy bude ubírat také jeho profesní cesta. Pro psychologii se rozhodl osloven knihou Ivo Pondělíčka „Rozumíte sami sobě?“. „V druhém ročníku na gymnáziu jsem začal poznávat sebe sama a potom jsem se tím směrem orientoval. Když jsem potom přišel k pohovorům, tak jsem měl pocit, že mi to jde,“ popisuje své hledání a nacházení pamětník.

Studia psychologie nastoupil v roce 1965. Společenské změny, směřující k pražskému jaru, byly na filozofické fakultě již evidentní. Na první přednášku dějin mezinárodního dělnického hnutí „…přišel člověk, řekl, že je bývalý baťovec. První věta, kterou řekl, byla ‚Stalin byl zavražděn‘“. Celé studium pak pokračovalo v podobně otevřeném duchu. Oficiální marxistická psychologie – pavlovská reflexologie, jež se měla učit jako jediná správná, se vyučovala málo. Kvalitní byla také sestava pedagogů, o vedoucím katedry Vladimíru Tardim, člověku první republiky, se tradovalo, že tajně chodil do psychoanalýzy.

Malý srpnový zázrak

Hluboce se do paměti mladého studenta otiskla událost z 21. srpna 1968. Vpád vojsk Varšavské smlouvy ho zastihl na odborné praxi na psychiatrické klinice v Hradci Králové. Když hradecké nebe křižovaly polské stíhačky, psychicky těžce nemocní pacienti „vstávali, nebo byli pryč z těch postelí, všichni koukali na ty stíhačky, a když jsme s nimi mluvili, oni byli úplně v realitě… Ten vztah k realitě, v tom ohrožení, jaký tam bylo, tak bylo úplně normální, jako u všech nás, který jsme tam přišli stážovat a léčit a já nevím co všecko,“ popisuje svůj nezapomenutelný zážitek.

Po srpnových událostech roku 1968 procházeli studenti filozofické fakulty sítem pohovorů. Bylo jasné, že kdo nebude souhlasit s okupací, bude vyhozen. „Nejstrašnější na tom bylo, že k těm pohovorům byl určen ten nejslušnější člověk, který na té katedře byl, kterého zlomili… Na pohovoru jsem viděl šíleně úzkostného člověka. On v podstatě prosil, abych souhlasil, abych mu nedělal problémy.“ Pohovory následoval speciální kurz marxismu-leninismu. „Člověk, který nás učil, se později vyjádřil, že jsem ztracená generace.“

Lidská duše má hlubinný rozměr

Rozhodnutí stát se psychoanalytikem se u pamětníka formovalo právě v období po událostech pražského jara. Stalo se tak při četbě Freudových spisů. „To je ono, lidská duše má ten hlubinný rozměr, a já nechci dělat psychologii bez hlubinného rozměru,“ uvědomil si pamětník.

Budoucí kariéru pak blíže nasměrovala praxe, kterou ve čtvrtém ročníku studia nastoupil na psychiatrii u Pavla Tautermana. Podle pamětníkových slov bylo jeho zapojení do práce vysočanské kliniky skutečným „hozením do vody“, které zrodilo klinického psychologa. Když pak odborná praxe na klinice končila, měl již u doktora Tautermana domluvený psychoanalytický výcvik.  

Ostrůvky, kde bylo dobře

Prvním působištěm pamětníka po ukončení studií se stal Obvodní ústav národního zdraví (OÚNZ) v Praze 6. Volba tohoto ústavu nebyla náhodná. Pražští analytici o sobě věděli, a když někdo hledal psychologa, hledal „ve svých kruzích“. Tak byl Michael Šebek doporučen k doktoru Vaňkovi na psychiatrické oddělení v Břevnově. „Hned jsem měl pocit, že jsem mezi svými,“ navzdory atmosféře ve společnosti „jsme měli ostrůvek, kde bylo dobře.“

Ústav se v 70. a 80. letech stal útočištěm mnoha lidí zápolících s komunistickým režimem. „Tam jsem si uvědomil, že i když sám jsem do žádného aktivního disentu nešel, tak že tam mám strašně důležitý místo, že mohu této disentní sféře být co platný. A myslím, že jsem byl co platný,“ doplňuje pamětník.

Informace o lidech nepoddajných režimu byly samozřejmě zajímavé pro Státní bezpečnost. Vždy před svátkem 1. máje přicházel do ústavu příslušník StB a požadoval informace o „problémových“ pacientech. Ale ústav své pacienty vždy chránil. Jednou se StB pokusila využít přímo služeb pamětníka, když požadovala znalecký posudek na šestnáctiletého chlapce, který se pokusil o emigraci. Pamětník ve vypracovaném posudku přání StB nezohlednil a bezpečnost se na něj více neobracela, přestal pro ni být perspektivním.

Jedna z velkých ambicí Michaela Šebka byla pedagogická činnost. S touto vizí nastoupil, po sedmiletém působení v ústavu, na dětskou lékařskou fakultu (dnes 2. LF UK). Z vidiny pedagogického působení však velmi rychle sešlo, neboť fakulta je podmínila členstvím v KSČ. V následujících letech se pamětník věnoval výzkumné činnosti na dětské psychiatrické klinice. Získané poznatky později zúročil v knize „Neklidné děti a jejich výchova“.

Výzkumnou činnost pamětníka na psychiatrické klinice ukončila v 1985 výpověď, kterou obdržel po odmítnutí zapojit se do prací v tzv. „zatajněném“ režimu. Svého rozhodnutí však nelitoval. Díky funkční „psychoanalytické síti“ získal místo u svého kolegy Vladimíra Boreckého na OÚNZ v Praze 8. Na dětské psychiatrii v Bohnicích působil až do pádu totalitního režimu.

Psychoanalytický underground

Přestože počátkem sedmdesátých let rostl v odborných kruzích o psychoanalýzu zájem, život psychoanalytické komunity byl, především z důvodu dlouhodobých vnitřních rozporů, značně roztříštěný a česká psychoanalytická literatura téměř neexistovala. Ve snaze staré rozpory překonat založila nová – pamětníkova – generace neoficiální společnost, jež se později stala základem České psychoanalytické společnosti. Poslání společnosti bylo formulováno na slavnostní zakládací listině – memorandu, které pečlivě sepsal první prezident Petr Příhoda. Společnost začala žít svým undergroundovým životem: konaly se semináře, probíhaly výcviky, diskutovalo se, překládala se odborná literatura dovezená ze Západu atp. Druhým prezidentem se stal Michael Šebek, který slavnostní memorandum uschoval tak důkladně, že se dosud nenašlo. „Ten fór, který se nabízí, je, že ta StB už to dávno měla,“ dodává dnes s úsměvem.

Psychoanalytickou praxi provozoval pamětník, stejně jako jeho kolegové, neoficiálně, většinou na poliklinikách, kde byl zaměstnán. „To byla výhoda, pacienti nezkoumali, jak léčíme, ale chtěli být léčeni.“ I když Státní bezpečnost působení psychoanalytiků mapovala, fakticky nikdy proti nikomu, pokud se nezapletl přímo do disentu, nezasáhla. To potvrzuje také nepříjemné setkání, které proběhlo koncem osmdesátých let na odborné konferenci, během níž Michael Šebek přednesl psychoanalyticky laděný referát. O polední přestávce ho přizvali ke stolu dva žoviální pánové, kteří zabrousili na pamětníkovu přednášku slovy: „Vy jste to měl takový psychoanalytický. My vás známe.“ „Musím říct, že jsem dostal strach… Měli potřebu mi říct, že kdyby něco, tak jim neuteču,“ vzpomíná pamětník.

Pro odbornou psychoanalytickou společnost, přestože stále neoficiální, bylo významné začlenit se do mezinárodních struktur. První krok k začlenění byl učiněn ještě před koncem totality. V roce 1988 přijeli do Československa zástupci Mezinárodní psychoanalytické asociace (International Psychoanalytical Association – IPA) a v létě následujícího roku se stalo pět členů společnosti, včetně Michaela Šebka, přímými členy IPA. Cesta k začlenění celé společnosti do mezinárodních struktur byla trochu delší. „Dlouho jsme se učili fungovat jako oficiální instituce, pracovat se sebou i s druhými,“ vysvětluje.

Povedlo se to

Počátkem 90. let stál Michael Šebek u zrodu České psychoanalytické společnosti (ČPS), České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii (ČSPAP) a odborně konstituoval Brněnský institut psychoterapie (BIP). „Moje idea byla vypěstovat psychoanalytickou kulturu. Lidi, kteří nebudou dělat jen psychoanalýzu, ale budou psychoanalyticky myslet. A to se mi povedlo,“ ozřejmuje své zakladatelské motivy.

Od roku 1991 se Michael Šebek plně věnuje psychoanalytické praxi a pedagogické činnosti na 2. lékařské fakultě UK v Praze, kde přednáší lékařskou psychologii, psychosomatiku a lékařskou etiku. Díky svým jazykovým schopnostem publikuje a přednáší po Evropě a v USA. V odborných kruzích je znám svou originální teorií totalitního objektu a totalitní mysli.