Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Dr. Ing., CSc. Jan Šebenda (* 1927)

• narozen 22. června 1927 v Duchcově, pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• otec podnikal v pivovarnictví

• prodělal výcvik v Luftwaffe jako pomocná síla

• za války povolán do wehrmachtu, ale odmítl přísahu vůdci a byl uvězněn

• odsun Němců z pohraničí, odešla i pamětníkova babička

• studium organické chemie u prof. Otto Wichterleho

• vybrán do aspirantury u akademika Wichterleho

• vynález kontaktních čoček

• vynález polymerace silonu

• silon jako americký patent a desítky dalších, odvozených patentů

• v zahraničí byl sledován komunistickým agentem

• žije v domově pro seniory (Centrin, Unhošť)

Pracoval u stejného stolu jako profesor Otto Wichterle, vynálezce kontaktních čoček. Má na svém kontě na padesát vynálezů a patentů, které přinesly Československu nejméně milion dolarů a další miliony korun průmyslu, dnes už to těžko někdo spočítá. Laická veřejnost ale jméno Jan Šebenda nezná.

Hier kauft ein Deutscher!

Pochází ze Sudet. Narodil se 22. června 1927 v Duchcově. Otec Adolf Šebenda byl Čech, maminka Ida Jahnerová pocházela z německé rodiny z Rumburku. Dlouho vůbec nemluvila česky, až po válce se naučila. Jan Šebenda si ji pamatuje jako nesmělou ženu. Její maminka, pamětníkova babička, byla po válce odsunuta. Možná by unikla pozornosti úřadů, ale čeští sousedé na ni upozornili.

Po rodině z maminčiny strany prý zdědil vznětlivost, po otci zase houževnatost. Tatínek byl vyučený bednář a pracoval jako sladovník. Nejprve byl zaměstnaný v duchcovském pivovaru, v letech světové hospodářské krize ale přišel o práci a rozhodl se, že si otevře vlastní stáčírnu piva. Dokázal v té době postavit dům, kde počítal i se sklepem pro pivní sudy. Jan Šebenda vypráví, že otec si sice postavil kladku pro ukládání sudů do sklepa, ale nakonec neměl trpělivost ji využívat a valil sudy do sklepa ručně. Lidé žádali ráno v obchodech čerstvé pivo, a otcova stáčírna měla proto o práci postaráno.

Před válkou ještě byla situace v pohraničí klidná, alespoň jak vzpomíná Jan Šebenda. Rodiče vycházeli se sousedy dobře bez ohledu na národnost. On sám měl na vysvědčení vždy napsáno, že „otec je české národnosti“. Nejprve chodil do české školy, pak musel přejít do německé a následně – to už za války – pokračoval v německém gymnáziu. Vztahy mezi Čechy a Němci se výrazně změnily. Jan Šebenda si vybavuje pochod hordy německých nacistů Duchcovem, jejich pokřik a letáky. Jeden z nich skončil přilepený na jejich okně: „Tschechische Geschäft – hier kauft kein Deutscher. Otec měl i v této napjaté době smysl pro humor a chtěl na letáku začernit písmeno k ...hier kauft ein Deutscher, což znamená každý Němec tady nakupuje,“ směje se Jan Šebenda. Nakonec prý zvítězil otcův zdravý rozum nad touhou vysmát se nacistům. Ve třídě měl Jan Šebenda pouze dva spolužáky, jejichž rodiny po záboru Sudet neemigrovaly do vnitrozemí. Jejich rodiče takzvaně optovali pro Československo, což znamenalo, že se nadále i v nacistických Sudetech hlásili k české národnosti. Jako jedna z mála českých rodin prožili Šebendovi válku v Sudetech.

Jan Šebenda byl gymnazista, ale neunikl válečným povinnostem. Na konci války musel se spolužáky na vojnu k Luftwaffe jako pomocník, tzv. luftwaffehelfer. Procházeli výcvikem a učili se střílet z protiletadlových kanonů. Válka se chýlila ke konci a byl nedostatek munice, přesto jednou střílel i ostrými náboji na maketu taženou ve vzduchu. Pak došlo na přísahu, ale Jan Šebenda odmítl přísahat Hitlerovi. „Můj prezident je Hácha!“ prohlásil. Byl zatčen a uvězněn. Dřevěné vězení postavili výhradně kvůli němu. Spal tu na slámě a hlídala ho ozbrojená stráž. Na posádce si s ním nevěděli rady, poslali ho tedy do Prahy. Tam ale zřejmě uznali jeho přestupek za málo závažný a propustili ho. „Přežil jsem odsouzení k smrti díky inteligenci německých důstojníků,“ shrnuje tehdejší situaci. Byl konec války a někteří nacisté už možná měnili svůj přístup k Čechům.

Setkání s profesorem Wichterlem

V roce 1947 maturoval na duchcovském gymnáziu a v ročníku bylo pouze šest studentů – Čechů, kteří v Duchcově přes válku zůstali. V maturitním ročníku neváhal ani okamžik a přihlásil se ke studiu chemie. Zajímala ho od dětství a jako student prováděl doma nejrůznější pokusy.

V roce 1951 absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Mezi jeho pedagogy patřili i slavný předválečný chemik Emil Votoček a tehdy mladý a progresivní Otto Wichterle. Po sovětském vzoru byla v těch letech na škole zřízena tzv. aspirantura, kterou vedl právě Wichterle. Mezi dvěma prvními studenty, kteří dostali tuto příležitost, byl i Jan Šebenda. „Pan profesor si mě vybral na základě výborného prospěchu a kromě toho jsem chodil na jeho mimořádnou přednášku o teoretických základech organické chemie, kde jsem se projevoval jako aktivní tazatel, tak si mě všiml. Mě zajímaly všechny ty moderní trendy a od něho jsem se hodně dozvěděl. Profesor Wichterle byl výjimečná osobnost!“ Nebylo prý jednoduché Wichterleho sledovat a vhodně se ho zeptat. „Musel jste tomu opravdu rozumět. Wichterle nesnášel patolízalství přičinlivých studentů, ale snášel kritiku a oponenturu,“ říká Jan Šebenda. „Byl to velký demokrat.“

Wichterlovy a Límovy čočky

Jako aspirant se dostal do Ústavu organické chemie. Pracoval u stejného stolu jako Otto Wichterle. Byl svědkem vynálezu kontaktních čoček, jejichž základem je speciální hydrofilní polymer schopný vstřebat velké množství vody. Nejprve se ho snažili opracovávat v suchém stavu, pak ho odlévali, ale ani jeden postup nevyhovoval. Nakonec tvarovali kapku polymeru v rotující zkumavce a vyšlo to. Nápad na výměnu zákalu v oku hydrofilním polymerem pochází od Wichterleho, ale konkrétní materiál na výrobu čoček vymyslel Drahoslav Lím, další velká osobnost české chemie a vedoucí chemické sekce Ústavu organické chemie. On také vyrobil první čočku. „Paní Límová popisuje, že jedny Vánoce trávili s manželem tím, že třídili čočky podle dioptrií.“ O jeho přínosu se bohužel příliš neví. „Těžce to nesl,“ potvrzuje Jan Šebenda, „že byl připraven o velký vynález. Slávu si odnesl pan profesor Wichterle.“ Na konci 60. let Lím emigroval do USA. „Udělal tam obrovský kus vědecké práce,“ dosvědčuje pamětník. Když před několika lety zemřel, manželka nechala jeho ostatky převézt do Čech. „Lím byl velice inteligentní, mírný a slušný člověk,“ vzpomíná Jan Šebenda.

Jak se na otázku autorství dívá dnes? „Podle Wichterleho existuje jen jeden, kdo něco vymyslí, ať na tom pracuje, kolik chce lidí,“ odpovídá Jan Šebenda oklikou. „Wichterle chtěl být první. Byl totiž baťovec a baťovci museli mít tvrdé lokty.“

Akce Vládní pokus

Jan Šebenda měl vlastní téma: polymeraci silonu. Silon (polyamid) se v té době vyráběl z kaprolaktamu zdlouhavým procesem, který trval sto hodin a Šebenda přišel na to, jak tento způsob zásadně urychlit. Dílem náhody zjistil, že růstovým centrem polymeru je acetylová skupina RCO, a objevil tak katalyzátor, který urychluje přeměnu tekuté látky v houževnatý silon.

Profesora Wichterleho oslovil tehdejší ministr informací Kopecký. „On každému tykal: ‚Heleď, nemáš tam něco, co by mohlo zajímat vládu? Že by ses prezentoval, co vlastně umíte udělat.‘ Profesor Wichterle se toho samozřejmě chytil. ‚Ale jo, něco bychom tam měli...‘ Tak vznikla akce Vládní pokus.“ Wichterle vládě nabídl Šebendovu polymeraci silonu. Před očima sezvaných ministrů doslova na stole předvedl přeměnu kaprolaktamu v silonový bloček. „Byly dvě termosky se dvěma roztoky, které když se smíchaly, tak to zpolymerovalo a vznikla tuhá hmota.“ Za pár minut bylo možné vytvarovaný kus silonu z termosky vysypat a ještě horký (při polymeraci se hmota zahřívá) koloval z ruky do ruky. Byl to objev zásadního významu, který umožnil zavést silon do výroby, kde v budoucnu sloužil jako náhrada velmi drahých barevných kovů.

Vynález se podařilo patentovat. V té době jistý průmyslový agent ze Spojených států v Československu zjišťoval, jestli se za železnou oponou neobjevují myšlenky, které by bylo možné na Západě průmyslově využít. Díky tomu padl Jan Šebenda a jeho polymerace silonu „do sítě“ Američanů. Koupili prý tehdy tento patent za jeden milion dolarů.

Jan Šebenda má ve své kariéře na kontě na padesát vynálezů a patentů. Řada z nich je však odvozena od tohoto základního. Nicméně mu to otevřelo cestu do zahraničí. V polovině 60. let strávil i s rodinou rok na stáži v Kalifornii. S profesorem Overbergerem, svým tehdejším školitelem, udržoval kontakt i později, což dokumentují snímky ze společných výletů po Českomoravské vysočině z rodinného archivu. Co dva roky se také Jan Šebenda účastnil mezinárodních konferencí odborníků na organickou chemii. „Žil jsem od sympozia k sympoziu. Vždycky jsem si nachystal přednášku na další sympozium, aby mě tam pustili. Tvořil jsem pořád nová témata, abych měl s čím po světě jezdit.“ Jan Šebenda je také autorem desítek publikací a dodnes ho hojně cituje domácí i zahraniční literatura.

Styk se zahraničím měl však také své stinné stránky. Byl neustále pod dohledem Státní bezpečnosti. Když pobýval mimo republiku, všímal si toho, že má v patách nohsleda. Když přijížděl domů, musel podávat hlášení. Musel prý lavírovat. Samozřejmě přiznával styky s cizinci, ale vždy jen v rozsahu toho, co se dalo zjistit z oficiálních zdrojů. Nebyl členem KSČ.

Ve zlaté kleci

Jezdil po celém světě, vzdělával se a přednášel. Tisíce krásných fotografií z přírody dokumentují rodinný život od padesátých let 20. století. Dnes je Jan Šebenda sám. „V kapse ani korunu a jsem tu jak ve zlaté kleci,“ komentuje svůj pobyt v unhošťském Domově pro seniory, kde je o něj sice postaráno, ale musí se podřizovat režimu instituce. Zpočátku se s tím velmi těžce vyrovnával. Ale manželka nežije, dcera má zdravotní potíže, a on se tedy musí spoléhat na pomoc specialistů. Když se ho někdo zeptá, jaký měl život, vždycky odpovídá: „Měl jsem štěstí, že jsem mohl dělal to, co jsem chtěl.“