Anna Šebková (* 1935)

Anna Šebková

„Teď tady byli lidi ze Starýho Hrozenkova, Němci, Slováci z Rumunska, Češi, tak si dovedete představit, jak to mohlo vypadat.“

Anna Šebková, rodným příjmením Stöhrová, se narodila v roce 1935 v obci Sklené (německy Glassdörfel), která je dnes částí obce Malá Morava v okrese Šumperk. Oba její rodiče byli německé národnosti a většina jejích předků pocházela z této malé obce pod kopci masivu Králického Sněžníku. Anna Šebková ve Skleném prožila značnou část života a byla tam svědkem nejen válečného období, ale také odsunu většiny původních německých obyvatel a příchodu nových osadníků a postupného vylidnění obce. Ta měla v době jejího dětství kolem tří set obyvatel a dnes v ní trvale bydlí jen kolem dvaceti lidí.

Válečná léta

Jedny z prvních vzpomínek Anny Šebkové se vážou ke stavbě vojenských bunkrů v okolí obce, které měly sloužit jako obrana státu před vpádem nacistického Německa. Na jejich stavbě se jako dělníci podíleli také němečtí obyvatelé obce, například strýc pamětnice Gustav Christen. „Tady byly i dvoje kasárny postavený nahoře v lese. To si ještě pamatuju, jak jsem se tam jako desetileté dítě šla podívat. Dneska je to už zarostlý, ale tam byly betonový podlahy a říkali tomu zelený domy, protože střechy měly zelený eternit, aby to nebylo vidět zvrchu v tom lese. Tak tady byly dvoje ty kasárny. To bylo velký. Tady nahoru stavěli i silnici, ale nedostavěli. Jak je tady naproti ten kopec, tak tam byla lanovka. Tam vozili nahoru beton a tak.“

Bunkry nakonec nebyly použity, protože po mnichovské dohodě Německo zabralo pohraničí bez boje. Obec tak byla začleněna do župy Sudety a k landrátu Králíky. Němci nakonec rozpoutali druhou světovou válku a Anna Šebková v ní prožila velkou část dětství. Nic to ale nezměnilo na jejích dětských hrách, a tak vzpomíná, jak v zimních měsících chodila s místními dětmi sáňkovat nebo lyžovat do okolních kopců. Válka ale zasáhla do života rodičů. Její maminka Gustava pracovala v místní tkalcovně, kterou vlastnili Alois a Johan Birke. Jako dělnice v továrně byla prý členkou Německé sociálně demokratické dělnické strany (DSAP) a za to jí po obsazení pohraničí hrozila výpověď z práce. „Ten zaměstnavatel, nějakej pan Birke, co mu patřila ta továrna, tak on nechal všechny ty sociální demokraty nastoupit a oznámil jim, že jsou propuštěni.“ Gustava Stöhrová nakonec v zaměstnání zůstala, ale její manžel a otec pamětnice Franz musel už v roce 1940 narukovat do wehrmachtu. Na frontě ale zůstal jen rok, protože byl těžce raněn v Rumunsku. „Tatínek byl ve válce, ale byl brzo postřelenej. Už v jednačtyřicátým roce, takže byl potom doma. Napřed byl v lazaretu v Polsku, ale nevím kde všude, a potom byl doma. On nemohl na nohu. Měl prostřelenou nohu a měl ji kratší. A tak už ho do války nepovolali.(...) On měl roztříštěné kosti a to už jsem měla kolem dvaceti let, když ho operovali. Ty kosti, jak se drolily, tak se mu ještě v noze stahovaly. Tak vím, že byl ještě v Šumperku v nemocnici na operaci. On s tou nohou hodně zkusil a pak ještě pajdal.“

Válka silně poznamenala i životy několika příbuzných. Sestřenice maminky Voglová měla dítě s Polákem a kvůli tomu s ním prý skončila v koncentračním táboře. „Maminčina sestřenice bydlela v Lipce a chodila s Polákem a pak měli spolu dítě. To dítě nechala doma u těch rodičů a oba dva umřeli v koncentráku. Oba. Němka i ten Polák.“ Jejich dítě prý válku přežilo u prarodičů a spolu s nimi bylo v roce 1946 odsunuto do Německa.

Stejně jako otec i jeho bratr Adolf Stöhr narukoval do wehrmachtu. Nakonec byl zajat u Stalingradu a potom několik let strávil v zajateckých táborech na Sibiři. Byl jeden z mála, kdo útrapy v zajetí přežil, a v padesátých letech byl poslán do Německa. Z více než 80 tisíc zajatých německých vojáků u Stalingradu se jich totiž vrátilo jen šest tisíc. „Ten měl štěstí, byl u telefonistů a akorát, co měl, tak omrzlé prsty. On měl jenom takové pahýly.“

Asi od roku 1944 byli ve škole ve Skleném britští váleční zajatci. Díky tomu měly místní děti omezené vyučování. „Bydleli ve třídě a my jsme tam chodili jenom pro úlohy. Druhej den jsme to museli odevzdat. Učitelka to zkontrolovala a dala nám úkol na další den, protože ve třídě byli ti angličtí zajatci.“ Britští vojáci byli v obci nasazeni na práci a dva z nich pomáhali u Stöhrů. S blížícím se koncem války byla ostražitost při jejich hlídání čím dál menší. „Byli to většinou důstojníci. To si dobře pamatuju, že jsme si s nimi hráli. Oni už uměli německy. Učitelka vždycky: ,To jsou naši Todtfeinde. Naši smrtelní nepřátelé.‘ Ale my jsme si s nimi hráli. A oni chodívali sedlákům pomáhat a to si pamatuju, k nám vždycky chodili dva. Jeden se jmenoval Alex a druhej Len. Tam je vždycky hlídali nějací němečtí vojáci a o pěti vždycky zatroubili a oni museli nastoupit. Tak šel jenom jeden. Vždycky se dohadovali, kterej půjde. Když se vrátil, tak říkal: ,Kolik vás tam bylo?‘ ,Ale, dneska nás bylo dvanáct.‘ Protože oni, jak je četli, ty jména: ,Zde!‘ Každej se hlásil a vůbec tam nebyli. Oni jim už tak důvěřovali. Ten jeden tady měl dokonce potomka s jednou Němkou.“ Podle vzpomínek pamětnice se žena, se kterou měl britský důstojník dítě, jmenovala Marie Simonová.

Konec války

V květnu 1945 vstoupili do Skleného vojáci sovětské armády. Těsně před nimi ustupovalo přes obec několik německých vojáků, ke kterým se přidala i sestřenice matky, která se u Stöhrů skrývala před bombardováním Olomouce. „Němci tady byli dva dny a hned po nich přišli Rusáci. Oni tenkrát tady vzadu, tam je takový dolíček, tak tam ty nákladní auta Němci pustili dolů a zapálili a potom odjeli. Vím, že tady byla maminčina sestřenice, ona bydlela v Olomouci a měli velké krejčovství, asi byli dosti majetní. Oni z Olomouce utekli, když tam pořád bombardovali. Tak bydleli u nás a ona potom s těmi Němci odjela. I s děckama. Měla čtyři děti. Někde u Šumperka už byli Rusi. Už se museli setkat s těma Rusama, ale už jsme o nich nikdy neslyšeli. A to vím, že maminka vždycky vypravovala, že ona měla takovou velkou koženou tašku, kterou si hrozně hlídala. A jednou se do ní maminka podívala a tam byla hromada zlata. Tady u Šumperka, když potkala ty Rusy, tak...“

V obci se prý první objevila skupinka asi dvaceti sovětských vojáků na koních a ti zůstali asi čtrnáct dní. Po nich přijela další skupinka v autech. Ti první se prý chovali slušně, ale u další skupiny Sovětů občas docházelo k násilnostem. „Děckám neublížili. To jsme mezi nima lítali. Vím, že tam nahoře byla taková velká stodola a první tam přijeli nějací na koních. Tam byli ubytováni. Tak každej den šli někam jíst. Většinou smažený vajíčka. Maso nebylo. Tak ti nikomu neublížili. Ale potom některý ty ženský znásilnili.“

Výměna obyvatel v obci

Krátce po válce byl do obce dosazen komisař. Nejprve jakýsi Čech, snad příjmením Košťál, který už za války bydlel s jednou Němkou v obci. Později přišel František Růžička, který pocházel z Tišnova a měl na starost dosídlování obce. Nastěhoval se přímo k Stöhrům. „Ten u nás dělal toho dosídlovacího komisaře. Asi dostal sem tam nějaký to pití, protože byl věčně v lihu, a naši poklízeli, protože nebyl věčně doma. Ta jeho žena, ta se sem byla jenom podívat a odjela a víckrát nepřijela. Že tady nebude.“ Jinak prý ale s Františkem Růžičkou rodina vycházela dobře.

První prý do obce přišli dosídlenci z okolí Starého Hrozenkova. Ti se v obci chovali slušně a někteří z nich dokonce zůstali. Horší to bylo s druhou vlnou příchozích, kteří pocházeli z okolí Tišnova u Brna. Ti často jen vydrancovali statky a odešli.

V roce 1946 byli z obce odsunuti Němci. „To Sklené šlo na dva transporty. To nešlo najednou.“ Odsunuti byli všichni příbuzní, kamarádi i sousedé pamětnice, a to prý do okolí města Sonthofen a Frankfurt v Německu. „To bylo mnoho pláče a loučení.“ V obci zůstaly jen čtyři německé rodiny (Stöhrovi, Pfefrovi, Simonovi) a ze starousedlíků ještě jedna česká rodina, Šťovíčkovi. Stöhrovi nebyli odsunuti, protože otec znal dobře místní prostředí a byl potřebný pro zaučení nových lesních dělníků. Ze svého domu se ale stěhovali a byl jim přidělen menší dům v obci. Po letech se nakonec vrátili, ale chalupu, kterou sami stavěli, museli nejdříve odkoupit od státu.

I když v roce 1947 přišli do Skleného slovenští reemigranti z Rumunska, obec už se nikdy nepodařilo dosídlit do stavu před válkou. Pamětnice dnes bez zášti vzpomíná, že zbylí Němci a Slováci z Rumunska měli v obci podobné postavení a ostatní osídlenci obce je příliš neuznávali a mezi dětmi docházelo často ke rvačkám. „Teď tady byli ti z toho Starýho Hrozenkova, Němci, Slováci z Rumunska, Češi, tak si dovedete představit, jak to mohlo vypadat. (...) Ti Slováci z Rumunska byli většinou velice slušní lidé a velmi chudí a brzo jsme se s nima spřátelili. Tady ve Skleném jich bylo hodně. S nima jsme se vždycky snesli. Oni byli na tom tak jako my Němci.“

V roce 1947 nastoupila Anna znovu do školy. Musela dohnat zameškané učivo, a protože výuka probíhala v češtině, kterou neovládala, nebylo to jednoduché. „Vím, že na prvním vysvědčení je napsané: Pro neznalost jazyka se vysvědčení nevydává,“ vzpomíná. Pamětnice se nakonec ještě vyučila tkadlenou a následně několik let pracovala v tomto oboru v Králíkách. V roce 1956 se provdala za Bohumila Šebka, který měl poloviční německý původ a často jezdil za svou babičkou do Skleného. Byl hajným, a tak spolu osmadvacet let žili v hájovně ve Velké Moravě. Potom se Anna Šebková opět vrátila do Skleného, které však už vypadalo úplně jinak a z původních 71 domů zůstalo v obci jen pár, protože byly na konci padesátých let strženy. „Tady bylo přes šedesát čísel a starých baráků a teď jich není ani dvacet.“ Louky, které sahaly skoro až na vrcholky kopců, byly zarostlé mohutnými stromy. Připomínaly a připomínají je jen agrární haldy, valy a terasy z kamenů, které byly vysbírány z luk a polí. V některých místech dosahuje jejich výška až čtyř a půl metru a délka až 30 metrů. Jde tak asi o největší soubor těchto útvarů v České republice.

Jednou z mála staveb, které zůstaly zachovány, byla kaple Panny Marie. Ta měla také namále, a dokonce tehdejší starosta Malé Moravy nabídl rodině Anny Šebkové za její zbourání sedmdesát tisíc korun. „Právě když my jsme žádali o pozemek, že budeme stavět, tak nám nabízeli kapličku. On nabízel 70 tisíc za zlikvidování . To ještě byl pan Turoň starosta a já jsem říkala, že nechci. Já jsem ji nepostavila, tak ji ani bourat nebudu a 70 tisíc nechci.“ Kapličku později převzal Josef Otta ze Šumperka, který ji kompletně opravil a přestavěl na rekreační objekt, ve kterém je možné i dnes ubytovat.

Anna Šebková bydlí jen kousek od bývalé kapličky a je dnes poslední německou rodačkou žijící v obci. Je také jedna z posledních, která ovládá německé nářečí jejího rodného kraje, které přijeli před lety zaznamenat i profesoři z brněnské univerzity. „Ten profesor říkal, že se to hrozně podobá rakouské němčině. Velká Morava a Sklené, to byl strašný rozdíl a bylo to přes kopec.“

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam