Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Šebková (* 1931)

• narodila se 15. května 1931 v Tanvaldu do rodiny ševce Oty Dlouhého

• měla o tři roky staršího bratra Jiřího

• po připojení Tanvaldu k Německu na podzim 1938 poslali rodiče sourozence Hanu a Jiřího ke známým do vnitrozemí

• když se v Tanvaldu otevřela česká jednotřídka, děti se vrátily

• chlapec z Hitlerjugend se ji pokusil utopit

• její bratr měl být ve čtrnácti letech poslán na nucené práce

• otec měl jít do vězení, protože odmítl vydat syna na nucené práce

• v roce 1945 se maminka stala svědkem pochodu smrti lidí z koncentračního tábora a nervově se zhroutila

• dcera Hana Šebková, narozená v roce 1952, se stala úspěšnou lingvistkou, překladatelkou, pedagožkou a romistkou

• vzpomínky na konkrétní osudy německých sousedů

Hana Šebková se narodila 15. května 1931 v Tanvaldu do rodiny Oty a Olgy Dlouhých. Otec pracoval jako obuvník. Měla o tři roky staršího bratra Jiřího.

Vzpomíná, že tatínek uměl hrát na housle a violu a v třicátých letech, v době hospodářské krize, založil kapelu, se kterou hráli na zábavách a pohřbech, aby si přivydělal. Rodiče měli šťastné manželství.

Lidé ze Sudet prchali, my jsme zůstali

V Tanvaldu žili společně s německými obyvateli, kteří byli většinou bohatší, mnoho jich vlastnilo továrny. S Čechy si ale nepřekáželi a vzájemně se domluvili.

V třicátých letech však mezi většinovým německým obyvatelstvem Tanvaldu získala velký vliv Henleinova Sudetoněmecká strana. Po mnichovské dohodě byl pak Tanvald v rámci Sudet v říjnu 1938 připojen k Německu.

Hana Šebková si pamatuje události spojené s mobilizací, kdy bratři její maminky odcházeli bránit Československo. Vzpomíná, že její tatínek litoval, že nemůže jít také. Povolávací rozkaz ale nedostal, protože byl malého vzrůstu. Následovala mnichovská dohoda a podstoupení Sudet německé říši. Češi žijící v Sudetech prožívali úzkost a strach. Kdo mohl, utekl do vnitrozemí. Celá širší rodina Dlouhých se z Tanvaldu vystěhovala také. Dědeček pamětnice z otcovy ale odejít nechtěl, protože tam měl dům, který splácel na hypotéku. Rodiče ho nemohli nechat samotného, a proto v Tanvaldu zůstali s ním. Protože po obsazení Sudet zrušili v Tanvaldu české vyučování, Hanku a jejího bratra poslali na půl roku k rodinným známým, Švorcovým, do Dobšic u Sobotky.

„Čechů zůstalo v Sudetech docela dost. Mnozí pracovali v místních továrnách. Bylo potřeba pracovních sil, protože Němci odcházeli na frontu bojovat za Hitlera,“ říká pamětnice, která se do Tanvaldu vrátila, jakmile zde byla obnovena česká výuka. Celou povinnou školní docházku absolvovala v místní jednotřídce, kam chodily děti od šesti do čtrnácti let. „Musím ale říct, že jsme měli kvalitní učitele. Předali nám to nejlepší, co mohli, a snažili se, aby nám dětem bylo za války dobře.“

Dětem z Hitlerjugend vymývali mozky

„Začal tady působit Hitlerjugend. Do mladých Němců vtloukali hrozné věci,“ říká pamětnice, která narůstající aroganci a bezohlednost německých vrstevníků pocítila na vlastní kůži.

Její maminka se přátelila s Němkou, jejíž syn chodil do Hitlerjugend. Ta ji jednou varovala, aby raději nechodila s dětmi na koupaliště, protože v Hitlerjugend navádějí německé děti, aby své české vrstevníky na koupališti netrpěly a dělaly jim zle. Maminka tedy oběma sourozencům na koupaliště zakázala chodit. Teta je tam ale brávala, nechtěla se nechat Němci omezovat.

„Bylo mi osm let a jeden náš německý soused mě tam jednou málem utopil. Neuměla jsem ještě moc plavat. Byli jsme na plovárně s mou tetou, už jsem byla převlečená a šli jsme domů, mokré plavky jsem cestou po lávce točila na ruce. Vtom mě jeden německý kluk chytil za ramena a shodil mě do hluboké vody. Po chvíli bratr spatřil, že se u hladiny vznášejí moje plavky, já jsem se topila. Vylovil mě a jeden německý lékař, který tam byl, ze mě dostal vodu, které jsem byla plná. Už jsem měla namále. Strachu z hluboké vody už jsem se nikdy nezbavila. Otec toho kluka byl těžký nacista a po válce celou svou rodinu postřílel, včetně toho hocha.“

Příběhů o vlivu Hitlerjugend na německé děti si Hana Šebková pamatuje více. Vzpomíná na dvanáctiletého chlapce, kterému maminka řekla, aby šel shrabat seno, ale on jí odsekl, že mu nemá co poroučet, protože on patří Hitlerovi a svou matku nemusí poslouchat. Otec, kterému povolily nervy, ho za to uhodil. Syn si však na otce stěžoval, a tak přijelo gestapo a otce odvezli. Vrátil se po čtyřech dnech, zmlácený a s vytlučenými zuby za to, že si dovolil vztáhnout ruku na „Hitlerova chlapce“.

Tátu chtěli potrestat lágrem

Velké nedorozumění měl s Němci i tatínek pamětnice, kterého měli za trest zavřít. Nelíbilo se mu totiž, že jeho čtrnáctiletý syn Jiří má jít podle tehdejších pravidel na nucené práce do Německa. Jiří se chtěl vyučit tiskařem, a proto ho otec poslal do protektorátu, do Jaroměře. „V Tanvaldu si otce předvolali a řekli, jak si to představuje, a že jakmile Jiří do čtrnácti dní nenastoupí na nucené práce, tátu zavřou. On to odmítl, protože nucené práce byly pro syna nebezpečné. Maminka už tátu oplakávala, ale naštěstí ho nikam neposlali. V Tanvaldu byl totiž nedostatek ševců. Ti tenkrát měli úředně přidělený počet zákazníků, na které obuvníci dostávali materiál, jako byly kůže a podobně. Staří němečtí ševci se tedy za tátu přimluvili. Kdyby ho zavřeli, neměl by kdo opravovat a šít boty pro stovky tanvaldských lidí.“

Rodiče nestrkali Němce do jednoho pytle s nacisty

Osudy německých sousedů nebyly rodině Dlouhých lhostejné. Hana Šebková vzpomíná například na německou sousedku Resslovou, jejíž dcera žila v Berlíně, ale po jeho bombardování přijela i s dcerou Ruth do Tanvaldu za matkou. Ruth byla ve stejném věku jako Hanka. Sudetské německé děti se s ní nekamarádily a české také ne, protože byla říšská Němka. U její maminky propukla rakovina, na kterou umírala v krutých bolestech. Ruth po matčině smrti zůstala jen s babičkou a Hanka se s ní začala na popud své soucitné maminky kamarádit. „Mamince bylo Ruth líto a snažila se jí různě přilepšovat,“ vypráví pamětnice, jejíž maminka měla dobrotivou povahu a nikdy nestrkala Němce do jednoho pytle s nacisty.

Když tu hrůzu maminka viděla, psychicky se zhroutila

Jeden válečný zážitek maminkou ale otřásl natolik, že nervově onemocněla. Stalo se to v březnu v roce 1945, když Tanvaldem procházeli vězni v tzv. pochodu smrti. „Byla jsem zrovna u kamarádky u hlavní silnice a všechno jsme viděly z okna z prvního patra. Slyšely jsme strašný štěkot psů a německé řvaní, které nás děsilo. Vězně obuté ve dřevácích i bosé, v pruhovaných hadrech, hnali do Rýnovic, kde byl také nějaký lágr. Vezli káry – dvoukoláky, drželi se jeden druhého zavěšení za lokte. Už nemohli, viseli jeden na druhém, a když už někomu nohy nesloužily, rozhoupali ho a hodili na káru. Viděly jsme, že na té káře se ještě hýbali.“

Maminka pamětnice šla tou dobou z továrny z práce a střetla se s vězni u viaduktu. Hlídali je příslušníci SS, nikoho do jejich blízkosti nepustili, a tak Olga Šebková čekala, až zástup zubožených lidí přejde, a stala se nedobrovolným svědkem toho, co je člověk člověku schopen udělat.

„Maminka se z toho zážitku sesypala. Utíkala z toho místa směrem ke své rodné vesnici a celou cestu plakala. Křičela: ‚Všechny Němce vyvraždit!‘ A to přesto, že dosud byla k Němcům velmi lidská. Otec maminku večer našel a odvedl domů. Byla ale v afektu, jen plakala a stále opakovala tu větu: ‚Všechny Němce vyvraždit!‘“

Její stav ji ohrožoval z toho důvodu, že by se nevyhnula postihu, kdyby ji za její afektivní projevy namířené proti Němcům někdo udal. Rodinný lékař jí raději napsal neschopenku a až do konce války zůstala doma.

Maminka se z nenávisti dostala

Na konci války 1945 se tanvaldské ulice zaplnily Němci prchajícími před Rusy. V přeplněných vlacích se vraceli vězni z německých lágrů a české ženy pro ně na nádraží vařily polévku. Maminka Hany Šebkové byla mezi nimi.

„Maminka ještě nebyla úplně v pořádku, a tak o ni měl tatínek obavy. Jednou maminka vyšla z domu a poslal mě, abych se po ní podívala, zda je vše v pořádku. Když jsem nahlédla přes vrata, viděla jsem, jak tam utěšuje nějakou prchající zoufalou německou ženu s malým dítětem. Nalévala jim mléko. Už to byla zase ona. Její nenávist vůči Němcům byla pryč a mně bylo jasné, že maminka je už zase v pořádku,“ usmívá se pamětnice.

Osudy německých sousedů

Hana Šebková také nikdy nezapomene na říšského německého pekaře Hermanna Preisse ze sousedství, který se za války otci netajil tím, že je antifašista. „Poslouchal Londýn, na který zval také tatínka. Všiml si totiž, že když táta ilegální vysílání poslouchá, je to z našeho přízemního bytu slyšet, a to bylo nebezpečné. On bydlel v druhém patře a navíc byl Němec, takže v jeho bytě byl poslech bezpečnější.“

Hermann Preiss dával zadarmo Dlouhým chleba, který nosila maminka hladovým ruským zajatcům, kteří chodili na práci do sousedního zahradnictví. Hlídal je německý voják. „Teta s vojenskou hlídkou koketovala, aby odvedla pozornost, a my ostatní jsme jim chleba házeli přes plot.“ Pekař Preiss se nechal odsunout i přesto, že měl u místních Čechů zastání. Vědělo se o něm, že je antifašista.

Těžké bylo pro rodinu Dlouhých i loučení s malou sousedkou Ruth a dalšími německými sousedy, kteří museli do odsunu. „Maminka plakala. Říkala, že jsme s nimi žili celý život. Později jsme se dozvěděli, že tatínek malé Ruth byl Žid. Kdo ví, kde za války skončil... O Ruth jsme už nikdy neslyšeli.“

Po dvaceti letech se někteří odsunutí Němci přijeli do Tanvaldu podívat. Byli rádi, že zastihli Otu Dlouhého ještě naživu, a nikdy nezapomněli, jak se s nimi rodina Dlouhých hezky rozloučila. „Rodiče neměli předsudky, a to i přesto, že byli sokolové a velcí vlastenci. Dokonce udržovali český jazyk bez germanismů. V Sokole byla taková hra, že kdo řekl poněmčené slovo, zaplatil do společné kasičky padesát haléřů. Maminka byla tak poctivá, že nosila do kasičky haléře, i když jí nějaké slovo ujelo doma, kde to nikdo neslyšel. Takže rodiče byli i velmi poctiví. Ale zastávali názor, že když se k sobě lidi chovají jako lidi, je jedno, jaké jsou národnosti.“

Za komunistů neměl děda nárok na důchod

Po válce se do Tanvaldu přistěhovali lidé z vnitrozemí. „Byli různí. Některým se říkalo zlatokopové. Nad tím vším ale převažovala radost z konce války,“ říká pamětnice.

Po únoru 1948 v rámci znárodňování soukromého majetku nutili komunisté otce, aby vstoupil do družstva. „Platil si od svých patnácti let pojištění u živnostenské pokladny. Děda také. Živnostníci – obuvníci byli oba. Ale když se chopili moci komunisti a pojišťovny se zestátnily, ztratili nárok na důchod. Tátovi v té době bylo pětačtyřicet let, a aby mohl ve stáří důchod dostat, musel pracovat ještě dalších dvacet let. Takže pracoval do svých jedenasedmdesáti let. Do družstva hned nevstoupil, aby u něj děda mohl ještě pracovat a přivydělat si, protože ten nedostal penzi žádnou. Táta ale dlouho živnost neudržel, protože za komunistů už nemohl nakupovat materiál za velkoobchodní ceny a práce se mu nevyplácela.“

Rodiče neměli peníze na moje studia v Praze

Hana Šebková, ačkoli měla v plánu nastoupit po střední škole do Prahy na školu oděvního výtvarnictví, se musela svého snu vzdát, protože rodiče neměli finance na to, aby dceru v Praze udrželi. Dostala nabídku udělat si kurz zdravotní laborantky a u této práce pak zůstala mnoho let. Vdala se ve svých jedenadvaceti letech a v roce 1952 se jí narodila dcera Hanka.

Dcera byla úspěšná lingvistka

Hana Šebková mladší vystudovala obor čeština – francouzština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Během studia absolvovala roční studijní pobyt ve Francii na Faculté des lettres univerzity Aix-Marseille v Aix-en-Provence, kde se zaměřila na studium obecné a srovnávací lingvistiky. V roce 1980 získala doktorát z filozofie. Pracovala jako překladatelka a tlumočnice. Od roku 1979 studovala romský jazyk, vyučovala romštinu na Karlově univerzitě, prováděla terénní výzkum romských dialektů na Slovensku a napsala učebnici romštiny. Publikovala v časopise Romano Džaniben. Zemřela po těžké nemoci v roce 2004.