Ervín Sedláček

* 1928

  • „Já jsem se teda šel podívat na ulici. A to jsem neměl dělat. Kdybych to býval věděl, tak jsem tam nešel. Ta ulice byla celá samý prach, suť z rozbitých baráků, ta skla v oknech byla všechna vymlácená, na zemi byly ty úlomky cihel, ta omítka, ten prach, to byl totální nepořádek. To bylo… A v tom leželi mrtví. Ono totiž těch náletů se houkalo pořád spousta, spousta, spousta, ale žádný nálet nebyl. Lidi mysleli, že zase nebude. Ale on byl a to byla chyba. To měli být ve sklepích. A ty nápisy, že… 'Protiletadlový kryt' a šipka, to bylo poměrně hodně těch sklepů určených za tyhlety kryty. Všichni měli možnost se schovat, to jo. Nejhorší – já tam viděl asi čtrnáctiletou žábu a ta půlku hlavy měla pryč. A v tom mozku byla všechna ta suť a to všechno… Byl to hrozný pohled, chtělo se mi zvracet.“

  • „A to byl čtrnáctý únor, houkali nálet. Já jsem to teda odemkl všechno a říkám: ‚Američani, nezlobte se, dneska, dneska vás nemůžu pozdravit. Dneska spěchám dolů. Dneska, dneska…‘ Já nevím, proč jsem běžel dolů. No ale běžel jsem dolů. A do té dílny, kterou jsme měli ve sklepě, se mohlo jít barákem po schodišti dolů do sklepa, anebo na dvůr a ze dvora se tam dalo jít. A z toho dvora tam byly tři schody a byla první místnost, první dílna, a další asi dva schody nebo tři a byla druhá dílna. A já jsem otevřel ty dveře a najednou vidím – v té první dílně byla police a na té polici byla síta, síta a takové ty kroužky dortové, a ono to všecko bylo v luftě! Ono to bylo na cestě dolů z té police, ono to letělo, já to… Já zaznamenal, jak to letí a pak už jsem nevěděl nic, pak už jsem o sobě nevěděl. A já jsem ztratil vědomí. Tlak, který vznikl venku, mě sfouknul do té druhé dílny dolů a tam jsem padl na zem. Ale hlavou jsem padl ne na beton, ale někomu na botu. A ta bota mi ztlumila ten náraz, takže jsem si nic nerozbil. Jenom jsem na chvilku ztratil vědomí. Ale jenom na chvilku, poněvadž jsem cítil, jak se ta noha hýbe a chce mi tu hlavu sundat. Tak jsem pomalinku zkoušel, jestli jsem v pořádku. Přitom ale byl tak strašný kravál. To byl hrozný kravál, jak ty bomby padaly. To bylo hrozné. A ten, co jsem mu padl na tu nohu, najednou vytáhl sirky a škrtal a takhle se mu klepala ruka. Byl to německý voják, bylo mu asi padesát let a on těch náletů musel zažít víc. Protože my, kteří jsme zažili vlastně první nálet, tak jsme byli strašně překvapení. Ale on už byl totálně vyplašený, protože věděl, co to obnáší. Já jsem si to nedokázal ještě uvědomit v ten moment.“

  • „Tehdy mi bylo deset let. Vyšel jsem ze školy, byla velká přestávka, šel jsem si do obchodu, který byl u křižovatky v těch Běchovicích, něco koupit. A jak jsem šel k tomu obchodu, tak najednou vidím od Horních Počernic – kolona německé armády. Jeli, na křižovatce odbočili na Prahu a pokračovali směrem na Prahu. Já jsem stál jak přimrznutý. Já když viděl ten elán našich vojáků, a teď tohle, když německá armáda najížděla směr na Prahu, tak jsem si vzpomněl na rodiče, že nečekají nic dobrého od toho. No, ti vojáci, ti byli… zdáli se mi takoví zaražení, takoví jako že jsou ve střehu, a sledovali to dění kolem sebe, jak jeli. Každý držel tu pušku a nebylo z nich čišet nějaké hurá. Ne, ti byli plně soustředění a jako kdyby čekali, že odněkud něco přilítne. Byli ve střehu. No a já přišel do třídy a řekl jsem to spolužákům. No, tak všichni byli zaražení. To bylo smutné.“

  • "A můj táta byl totální, ortodoxní bolševik. Bráchu do toho nutil, aby do toho vstoupil, to se mu nepovedlo, toho do toho nedostal. Tak mě, to se mu nepovedlo, tak mě taky do toho nedostal. Tak to na mě nahráli jinak, zavolal si ještě jiného bolševika, aby mě ukecal. Tak když jsem jim to nepodepsal, tak mě podepsali sami. Mně ještě nebylo osmnáct, mně zdaleka nebylo osmnáct. Čili nemůžu vstoupit do strany, když mi není osmnáct. Mně nebylo osmnáct, mně bylo tak sedmnáct, ale rozhodně osmnáct ne, to mně do toho ještě dost dlouho, řadu měsíců chybělo. Oni mě tam normálně podepsali a nechali to plavat. A pak na mě vyrukovali: 'Hele, ty jsi ve straně, a nic neděláš.'"

  • "Tak já přijdu jednou ze školy, hodil jsem tašku někam, skočil jsem, tam jsme měli ložnici. Já jsem tam vlítl, něco jsem si tam potřeboval vzít, a najednou koukám. Maminka byla dámská krejčová, měla tu prodejnu, galanterii, prostě od fochu. A tam byl šicí stroj, měla tam šicí stroj, ten byl zavřený, zaklopený, a na tom šicím stroji byla rozmnožovačka. A byly tam A4 papíry, to je tohle, štos těch papírů a malý štůsek vedle papírů, co už se natočily letáky. Tady na té silnici jezdila německá armáda VH, tady jezdili Němci a na šicím stroji bylo 'Smrt německému fašismu'. To byl nápis toho letáku. Teď já jsem to četl a říkal jsem si, pozdravbůh, tohle, tohle. A ti Němci dovedli z lidí vytřískat, oni je mučili, ty vězně, aby z nich dostali... A oni takhle Němci zlikvidovali spoustu ilegálních skupin, protože ti lidi to nevydrželi, proto taky oni v těch ilegálních skupinách to potom dělali tak, že jeden druhého neznal. Maximálně znal jednoho nějakou přezdívkou, ale jinak se nesměli moc znát. A teď moje maminka mě nachytala, že jsem to viděl: 'Ježíšmarjá, dítě, to jsi neměl vidět!' Já povídám: 'No, to je pěkné. Na tohle když nám přijdou, tak nás okamžitě zlikvidujou.' Za to byla samozřejmě okamžitě smrt, to nebyla legrace."

  • "Byla velká přestávka a já jsem si šel koupit něco a koukám, od Horních Počernic přijíždí nějaká armáda, kterou jsem neznal. Já jsem znal naši armádu, naše vojáky. Byla mobilizace a naši vojáci tady jeli, celá ta rota – nebo já nevím, jaká jednotka to tenkrát byla – na kolech. A taková ta děvčata vesnická: 'Přivezte mi ucho z Hitlera!' a prostě takovéhle legrácky kolem toho, poněvadž to byla mobilizace na základě toho, co se dělo v Německu."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 09.11.2018

    (audio)
    délka: 02:24:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 29.02.2024

    (audio)
    délka: 02:20:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po náletu byl všude prach a suť, v tom leželi mrtví

Ervín Sedláček, 1942
Ervín Sedláček, 1942
zdroj: archiv pamětníka

Ervín Sedláček se narodil 7. září 1928 v Běchovicích. Vzpomíná si na mobilizaci roku 1938, příjezd německé armády v březnu 1939 i následující válečné roky. Náhodou tehdy zjistil, že se rodiče podílejí na šíření protinacistických letáků, ale nikdy nebyli prozrazeni. Ke konci války rodina ukrývala židovského příbuzného, který utekl z transportního vlaku. Nucenému nasazení na kopání zákopů se Ervín Sedláček vyhnul díky úplatku pro lékařku. Učil se cukrářem a v cukrářství na Vinohradech zažil 14. února i ničivý nálet na Prahu. Po válce se vyučil v továrně Aero soustružníkem. Jeho otec za něj proti jeho vůli podepsal přihlášku do Komunistické strany Československa (KSČ), i když on s tím nikdy nesouhlasil a ze strany vystoupil v srpnu roku 1968. Pád komunistického režimu v roce 1989 přivítal. V roce 2024 žil v Praze – Běchovicích se svou rodinou.