Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Sedláček (* 1931  †︎ 2022)

• narodil se 5. července 1931 v Liberci

• na podzim roku 1938 se rodina přestěhovala do Loun

• následně rodina Sedláčkových žila v Kladně a v Praze

• na konci války mu sovětský voják ukradl psa

• po osvobození se rodina vrátila do Liberce

• František vstoupil do skautského oddílu

• maturoval na průmyslovce v Liberci v roce 1951

• v 50. letech absolvoval vojenský výcvik jako bojový letec

• v roce 1957 byl z armády propuštěn

• roku 1958 získal práci ve Státním výzkumném ústavu tepelné techniky

• v roce 1968 založil na pracovišti pobočku Klubu angažovaných nestraníků (KAN)

• v roce 2020 žil v Liberci

• zemřel 26. ledna 2022

František Sedláček byl skautem a armádním letcem. Ačkoliv jeho dospívání poznamenala druhá světová válka a nástup komunistického režimu, nikdy neuhýbal od svých pevných zásad, kterým by měl skaut a voják dostát. V životě mu jeho přesvědčení zavřelo nejedny dveře. O to pevnější pouta si však vytvořil s lidmi, kterým čest a morálka nebyly lhostejné ani v době, kdy prosazování pevných zásad často končilo vysokými tresty a zmařenými životy.

V dětství musel František Sedláček kvůli obsazení Sudet nacistickým Německem i s rodiči opustit rodný Liberec. Válku prožil ve školním věku, přesto si celý život pamatoval jména učitelů, kteří navzdory nebezpečí neskrývali vlastenecké cítění. Hned po válce František vstoupil do Skautu a na počátku 50. let nastoupil do armádního výcviku pro letce.

Jak měl ale později sám možnost pocítit, nebylo ani v armádě místo pro někoho, kdo není ochoten ohnout záda pod výpady režimu. František se o tom přesvědčil, když byl nabádán k podepsání souhlasu s trestem smrti pro bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, což odmítl. Podpis za něj však doplnil jeho nadřízený, zaslepený komunista. Spolu s dalšími prohřešky, jako bylo poslouchání západního rádia, to vedlo k jeho propuštění s nepříliš lichotivým kádrovým posudkem. Díky své přímočaré povaze však dokázal nalézt dobré lidi, kteří mu pomohli se „uklidit“ do Státního výzkumného ústavu tepelné techniky, kde se mu líbilo a setrval zde až do odchodu do důchodu.

 

Klidné dětství v Liberci ukončila válka

František se narodil 5. července 1931 v Liberci. Jeho otec uměl perfektně německy a v Liberci byla tehdy poptávka po německy mluvících četnících. Češi tvořili v převážně německém Liberci jen asi dvacet procent obyvatelstva. Nastoupil tedy v Liberci na dvouletou školu a následně začal působit u libereckého četnictva na pozici velitele motorizovaného oddělení.

Maminka žila s rodinou v Liberci a pomáhala s péčí o drobné hospodářství. Zde se seznámili a zanedlouho vzali. Společně začali bydlet ve státním domě na Čížkově ulici. František vzpomíná, že vztahy mezi Čechy a Němci byly dobré, ovšem jen do té doby, než v Německu nastoupil Hitler a v pohraničí začala být populární Sudetoněmecká strana.

„V roce třicet sedm sem přijel na návštěvu prezident doktor Edvard Beneš,“ říká František. „On měl proslov v prostoru mezi radnicí a libereckým divadlem a v okolních budovách byly byty Němců. Oni měli v oknech vlaječky s hakenkreuzem. To byla taková provokace. Čili museli Němci uznat, že jsme se k nim chovali demokraticky, že se tohle nějak přehlíželo.“

 

Četníci potupně pochodovali na Prahu

V Liberci začal František ještě chodit do školy, ale brzy se musel s rodiči odstěhovat. Přicházející němečtí vojáci dohlíželi na odsun českých obyvatel Sudet a rodina Sedláčkových skončila v Lounech. Rodiče se i s mladým Františkem usídlili u jeho babičky v Žatci a zanedlouho jeho otce převeleli do Kladna. František tak absolvoval další třídy prvního stupně ve školách v Ličně, Žatci a Kladně.

Zde se cesta rodiny zkřížila s československým odbojářem Janem Smudkem. Ten byl na útěku před nacisty a v Kladně spolu s dalším odbojářem usmrtili německého vojáka. Jelikož unikli dopadení, mstili se nacisté na místním obyvatelstvu, čemuž se nevyhnula ani česká četnická posádka. Františkův otec musel se zbytkem posádky potupně pochodovat z Kladna na Prahu.

Vyvázl nicméně bez újmy a po čase nejistoty se rodina opět shledala v Praze. Zde se usadila a prožila zbytek války. Pamětník zde dokončil základní školu a rád vzpomíná na statečnost a vlastenecké cítění tehdejších učitelů, kteří dbali na udržení morálních zásad svých žáků.

 

Přijeli sovětští vojáci a psa mi vzali

Na konci války se přes Prahu stahovaly německé jednotky a v domě, kde bydleli Sedláčkovi, se na čas ukryl německý důstojník s rodinou. Při odchodu požádal Františkova otce, zda by se postaral o jeho psa. Otec souhlasil a František z toho měl velkou radost. Jeho otce poslali po osvobození sloužit zpět do Liberce, aby jako četník pomohl se zajišťováním policejních garáží a vozů, které tam nacisté zanechali pro zemský národní výbor v Praze.

František tak trávil jaro 1945 v poválečné Praze po boku psa, jejich přátelství však trvalo jen do jedné osudové procházky Strašnicemi. „Šel jsem se psem a jela ruská auta. Vojáci z nich vyhazovali cigarety, házeli je starým dědům, co tam stáli,“ říká František. „Pak najednou zastavili, já jsem k nim přicházel a z nákladního auta vyskočil voják, přišel ke mně a psa mi vzal. Ukradli ho a odvezli. Takže od té doby jsem měl takový zvláštní pocit.“

 

Skaut skládá maturitu před komunistickou komisí

Koncem června se pak František vrátil spolu se svou maminkou do rodného Liberce. Tatínek mezitím v Liberci našel s pomocí svých kolegů volný byt po uprchlém učiteli z průmyslové školy Keglerovi. Františka čekal jednoroční učební kurz, zavedený proto, aby žáci dohnali látku zmeškanou během války. Ve stejné době František vstoupil do Skautu, k čemuž ho přivedlo čtení Rychlých šípů a Mladého hlasatele.

Tatínek se potom jednoho dne zeptal Františka, čemu by se rád učil, a on odpověděl, že by zkusil průmyslovou školu. Podmínkou byla šestiměsíční praxe, a tak zatím nastoupil do učení na automechanika v libereckých Pavlovicích. V roce 1947 již úspěšně absolvoval přijímací zkoušky na maturitní obor. Jakožto skaut odmítl společně s dalšími sedmi spolužáky vstoupit do svazu mládeže a po uchopení moci komunisty v roce 1948 začal vnímat všudypřítomné čistky.

Z průmyslové školy vyhodili komunisté oblíbeného ředitele a skauta Tomsu a také Františkova otce donutili kvůli jeho krátkému členství v sociálně demokratické straně opustit policii. S ním odešli i další kolegové, bývalí legionáři. Když přišla maturita v roce 1951, František ji už skládal před převážně komunistickou komisí. Jelikož se netajil členstvím ve Skautu a nelibostí vůči komunistickým praktikám, byl sám překvapen, že zkoušku úspěšně složil.

 

Maminka plakala, když odcházel

Po střední škole se spolu se svým spolužákem Mirkem Kožkem rozhodl nastoupit na vojenskou školu. František vzpomíná, že z toho byla jeho maminka velice nešťastná a zprvu před ním schovala přijímací dopis. „Ona začala plakat, říkala: ‚Tak když to chceš, já to neschvaluji, a tady to máš,‘“ uvádí pamětník. „Matka to nechtěla. Měla modlitební knížku, furt se za mě modlila. Abych byl upřímný, když mě pak vyhodili z armády, tak matka ožila a bylo to ohromné.“

Do služby František nastoupil do Dolného Kubína na slovenskou Oravu. V té době se tam opravovala bývalá kasárna pro dělostřelce, a tak celou skupinu nováčků umístili do polních stanů, kde strávili tři měsíce až do poloviny října 1951. Posléze je přemístili do kasáren, kde prodělávali základní výcvik. Pak následoval základní technický výcvik pro letce.

 

Prosím vás, zkousněte to, přesvědčoval ho velitel

Počátkem padesátých let stále probíhaly komunistické čistky na mnoha úrovních, a politické procesy podněcované Sovětským svazem se nevyhýbaly ani nejvyšším úrovním československé komunistické strany. Když vojákům včetně Františka předložili k podpisu souhlas s rozsudkem smrti nad bývalým generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským, rozhodl se František nepodepsat. „Tak nás tam nahnali do kinosálu a takoví ti věrní komunisti nás nabádali, abychom se podepsali pod trest smrti pro Slánského. A v našem roji pod poručíkem Franzem jsem byl já, Pytela, Vandl a Šafra. Šafra byl z dělnické rodiny. Moc toho neuměl, ale já jsem tam byl v hodnosti svobodníka a on byl už seržant a v partaji,“ upozorňuje František. „Přišel k těm podpisům a říkal: ‚Tady to můžeš podepsat.‘“

Pamětník ale nechtěl a Šafra mu odpověděl, že musí. František mu řekl, že není soudce a nemá právo určovat, koho mají popravit. A že se nepodepíše. „A on to podepsal za mě. Když jsem se to dozvěděl, vyšel jsem ven, rozčiloval jsem se a šel k velitelské budově,“ poznamenává František. „Tam byl štábní velitel Koťka, voják z východní fronty. A on povídá: ‚Co máte, soudruhu svobodníku?‘ A já na to: ‚Řekněte mi, co mám dělat, když on to tam za mě podepíše?‘ Štábní velitel Koťka odpověděl: ‚Prosím vás, zkousněte to, jinak byste byl vyhozen a šel k pétépákům. Máte k létání nějakou lásku? Chcete si zalítat? Tak prosím vás mlčte!‘“ Pamětník se svěřil, že tehdy ohnul hřbet a mlčel.

Po absolvování základního výcviku převeleli Františkův roj do Prešova k základnímu leteckému výcviku. Zde František nasbíral první odlétané hodiny a ještě v létě 1952 přešel do Piešťan k 6. leteckému školnímu pluku. Tam pilotoval letoun značky Arado C2. Jednalo se o německého výrobce, jehož stroje dříve používaly při výcviku také německé jednotky Luftwaffe.

 

Pochvala a pokárání za nouzové přistání

Součástí výcviku byly také letecké souboje s fotokulometem. Při prvním letu se však Františkův stroj porouchal a on musel nouzově přistát. „Když jsem to otočil, najednou mi něco přelítlo přes hlavu a teď jsem viděl, že na okně mám olej,“ prohlašuje František. „Tak jsem to stočil a stáhnul plyn.“ Podle kurzu o létání měl s letounem nouzově přistát bez podvozku. „Já jsem si říkal, když ten motor ještě furt kloktal, tak asi dvě stě metrů ve vzduchu, tak jsem vysunul podvozek,“ popisuje František. Podvozek nezávisel na chodu motoru, ovládaly ho tlakové bomby. „A skutečně to ťuklo a přistál jsem, zpocený, vyřízený,“ dodává pamětník. „Takže mě potrestali, že jsem přistál s podvozkem, ale zároveň jsem byl pochválen, že jsem zachránil to letadlo.“

František pak pokračoval ve výcviku a začal létat s bitevním letounem. Ke stíhačům byli přeřazováni pouze letci s nejlepšími kádrovými posudky. V té době se seznámil se svou první manželkou Magdalénou Chvojkovou, kterou mu na dovolené v Praze představila přítelkyně jeho kolegy z výcviku.

Vzali se koncem roku 1954. Krátce nato se jim narodila dcera Magdaléna a on požádal o převelení do Prahy. Pracoval v naváděcím sále leteckého velitelství a také tam měl několikrát problémy kvůli poslechu západních rádiových stanic. Ačkoliv František vzpomíná na mnohé své nadřízené v dobrém, nakonec ho z armády propustili – zřejmě kvůli tomu, že dostatečně nesouzněl s totalitním režimem. Jeho žena Magdaléna to těžce nesla a nutila ho i nadále oblékat uniformu, například do kostela.

 

Práci našel ve výzkumném ústavu

Po svém propuštění měl problém se sháněním zaměstnání, až mu jeho švagrová poradila zeptat se na místo ve Státním výzkumném ústavu tepelné techniky v Praze po jejím zatčeném manželovi, který tam působil jako asistent inženýra Aleše Tondla. V tomto ústavu mimo jiné tehdy pracoval nositel Nobelovy ceny Jaroslav Heyrovský, s nímž se František několikrát setkal při společných obědech.

Inženýr Tondl po čase Františkovi poradil, aby se přihlásil na večerní vysokou školu a doplnil si tak vzdělání pro práci v ústavu. Ve stejné době se však stále více projevovaly problémy jeho manželky Magdalény s alkoholem a stávaly se pro okolí nesnesitelné. František nakonec požádal v roce 1963 o rozvod. To však Magdaléna neunesla a začala Františkovi dělat potíže. Udávala ho na policii za poslouchání zahraničního rozhlasu a jak se později ukázalo, pomohla o něm vytvořit poměrně obsáhlou složku v archivu StB.

V tomto komplikovaném období musel František ukončit studium večerní školy, které při práci a vzhledem k péči o dceru nestíhal. Nedlouho poté se seznámil se svou druhou manželkou Janou. Postupně se jim narodili dva synové.

 

Členství v KAN všichni popřeli

V období pražského jara se František ještě jednou vzepřel vládnoucí komunistické straně, když se svým spolupracovníkem inženýrem Šteinbruchem ve výzkumném ústavu založili místní organizaci Klubu angažovaných nestraníků (KAN). František vzpomíná, že v tehdejším kolektivu zaměstnanců chyběli členové komunistické strany, a tak vznikal prostor pro svobodné debaty o politice. Nicméně se situace po příchodu sovětských vojsk otočila a o vzniku KAN se dozvěděli příslušníci Státní bezpečnosti. Během vyšetřování prý všichni pracovníci ústavu své členství v KAN popřeli. Výsledkem tedy bylo pouze ukončení činnosti KAN, aniž by někdo nesl následky.

Když Františkovi synové dospívali a chtěli studovat na gymnáziu, vstoupil František do tehdejších odborů - Revolučního odborového hnutí (ROH). V roce 2020 mluvil o svém rozhodnutí jako o dalším ohnutí hřbetu. V ROH ale našel dobrou partu, společně jezdili do Tater. František upozornil, že za řeči, které spolu vedli, by je komunisté zavřeli navěky. „Nikdo ale nic neprozradil. Byla tam spousta slušných lidí,“ podotýká.

Františkova rodina měla za totality příbuzné v demokratickém světě. Maminka jeho druhé ženy Jany odešla v roce 1948 za svým milým, doktorem Galusem, do Francie, vzali se a usadili na Novém Zélandu. Za Sedláčkovými přijeli dvakrát a František provedl doktora Galuse po jeho rodném Kladně. Jejich návštěvy se obešly bez toho, že by Státní bezpečnost vytvářela na Sedláčkovy tlak.

O pět let později však Sedláčkovy zasáhla smutná zpráva, že Janina maminka podlehla rakovině prsu. Později přišla domů s diagnostikovaným nálezem na prsu sama Jana. Díky výbornému výkonu rodinného přítele doktora Knaifla a Františkově podpoře však nemoc překonala.

František odešel z výzkumného ústavu do důchodu v roce 1991. Do Liberce se vrátil o dva roky později, když jeho maminka zemřela. V domě po rodičích žije dodnes. Jeho manželka již zůstala v Praze, kde je dodnes v péči svého syna. František se nyní těší z vnoučat a stále se pravidelně schází se svými kamarády ze Skautu a z armády.