Anna Sedláčková (* 1929)

Anna Sedláčková, rozená Pohančeníková

 

Sama s třemi dcerami uprostřed válečné Evropy

 

 

Anna Sedláčková se narodila v roce 1929 v Malesicích u Plzně. Její příběh se týká válečného období, kdy se její matka samotná s třemi dcerami protloukala Moravou, Polskem a Německem a za každou cenu se je snažila uživit, navzdory chudobě a překážkám, které jí nejen válka přinesla.

 

Matka Anny Sedláčkové Magdaléna Válková (Pohančeníková) se narodila v Drahošance u Čadce. Už když jí bylo patnáct let, zemřeli jí oba rodiče a jako sirotek žila u bratra. Drahošanka leží v horské oblasti mezi Javorníky a Beskydy a život v této malé obci nebyl nikdy jednoduchý. Lidé se živili většinou zemědělstvím, které ve vyšších polohách nikdy nevynášelo zdaleka tolik jako v úrodných nížinách. Bratr Magdalény měl několik vlastních dětí, a tak další člověk v chalupě pro něj znamenal značnou zátěž. Proto sousedky už v sedmnácti letech namluvily Magdaléně hospodáře z obce. Ten byl ale mnohem starší a nechoval se k ní příliš dobře. Magdaléna proto po dvou letech manželství z Drahošanky utekla do Čech. Tam se za nějakou dobu seznámila s Pavlem Meděrou z Prievidze. Spolu potom měli pět dětí, dvě jim však zemřely v útlém věku. Oba pracovali jako pomocná síla na statcích, a tak se museli často stěhovat za prací. V roce 1937 ale Pavel Meděra v jedenatřiceti letech náhle zemřel. Jak vzpomíná pamětnice, bylo to zrovna ve chvíli, kdy psal dopis rodině do Prievidze, kterou také mnoho let neviděl a velmi na ni vzpomínal. „Maminka vylezla, chytla ho za rameno, on spadl a byl mrtvý. Doktor později říkal, že to bylo srdce, od lítosti.“

 

 

Hlavně uživit dcery

 

Magdaléna Válková se tak se třemi dcerami ocitla sama v Českém Těšíně. V té době už to v Evropě vřelo a v Německu vládl Adolf Hitler se svou agresivní nacionální politikou. Po mnichovské dohodě zabrali Němci pohraničí Čech a Moravy a Poláci oblast Těšínska. Matka se rozhodla, že z dcerami uteče na Slovensko. „Mně bylo osm, sestře bylo šest a té nejmladší byly čtyři roky. Takový děti a šly jsme pěšky z Českého Těšína až do Čadce. (…) Jak jsme byly v Beskydech, tak jsme z těch kopců slyšely střelbu. Já jsem se vždycky ohnula. Bály jsme se.“

 

Usadily se v Drahošance, rodné obci matky. Magdaléna Válková se ale především musela postarat o své tři dcery, a tak se zanedlouho opět vydala za prací na Moravu. „My jsme zůstaly na té Drahošance a každá jsme byly u jiné rodiny.“ Práci matka našla u hospodáře v malé obci Rohov u Opavy. Hospodář jí dovolil, že si může přivézt děti. V květnu 1939 si pro ně konečně přijela do Drahošanky. „To bylo radosti a křiku. Už z dálky jsme ji viděly. Já jsem ji poznala, protože jsme furt seděly na kopci a pořád jsme čekaly na tu maminku.“

 

Ani v Rohově nakonec dlouho nezůstaly, protože původního hospodáře vystřídal nový, který měl sklony k pití a byl agresivní k zaměstnancům. Maminka se proto znovu rozhodla, vzala děti a odjela do Ratiboru (Ratiboř), který byl tenkrát součástí říše. Na pracovním úřadě sháněla práci, ale úředníci k ní neměli moc pochopení. „Maminka brečela a oni křičeli, že ji nechají zavřít.“ Nakonec ji přece jen zařadili do hospodářství v předměstí Ratiboru. Tam s dcerami zůstala v relativním klidu až do osvobození.

 

 

Sovětští vojáci je chtěli znásilnit

 

Sovětská vojska Ratibor osvobodila počátkem dubna 1945. Jejich vstupu do města předcházelo masivní bombardování, které většinu města zničilo a 80 procent jeho budov zůstalo v troskách. Matka s dcerami se schovávaly, kde se dalo. Většinu času trávily v tmavém sklepě. Jedna z bomb také dopadla na jejich zahradu.„Před tím koncem války, to se bombardovalo a střílelo. Už se blížili k tomu Ratiboru. A to jsme slyšely to střílení a pak ty letadla. Ve dne jsme se utíkaly schovávat do sklepa. A zase jak se setmělo, tak ven do polí kvůli střílení. Lítaly letadla a sypaly fosfor a všechno hned shořelo, i voda. A tak jsme žily před koncem války. A prvního dubna konečně už přišli Rusi. A my jsme akorát seděly ve sklepě. Bylo akorát osm hodin ráno. Víc lidí tam sedělo na bramborách, jak byla ta veliká hromada. (…) Ve dne sem tam nějaká ta bomba spadla. I tady do zahrady. A my jsme z toho byly celý pryč a schovávaly jsme se. Náhodou to přišlo do zahrady a nebylo to na dům. Možná bysme tu už nebyly, kdyby to přišlo na dům. My jsme neměly žádný skla. To bylo všechno vybombardovaný. A když ty bomby padaly, tak ten strop dělal tak… Nad náma bydlela už jenom jedna rodina a pak byl konec. Jenom ty dvě podlaží.“

 

Pamětnice vzpomíná, že sovětští vojáci přišli do Ratiboru 1. dubna. Všichni měli velkou radost, že válka konečně skončila. „Tam do toho Ratiboru přišli Rusi 1. dubna 1945. Bylo krásně, teplo. My jsme lítaly bosé. To mně ještě bylo šestnáct. (…) Všechno bylo ve dne krásný. Těšily jsme se a přišla tma, večer, ožralí Rusi, kteří mohli chodit, tak lítali a hledali ženský.“ Na statku pracovaly také Ukrajinky, které tam byly nuceně nasazené. Ty měly největší obavu z příchodu Rudé armády. „Ty ženský tak plakaly, trhaly si vlasy, naříkaly a křičely a furt se chtěly někde schovat. Ony se těch Rusů hrozně bály. Ony říkaly, že je budou mučit, zabíjet, nejdřív používat, že se nechaly odvézt do toho Německa.“

 

Večer se z obav před opilými vojáky všichni schovali. „Tam jsme měly dvě postele u sebe a my jsme tam tři holky v tom koutečku zabalený, v těch peřinách byly schovaný, jak se začalo stmívat. Maminka seděla na kraji postele. (…) Moje sestra Mařenka byla od toho rána do večera schovaná v té skříni. Protože se bála Rusů. Ještě jí nebylo čtrnáct. Ten Polák, ten Franc, říkali mu polsky Franek, tak on furt chodil ven a špízoval, co se kde děje. Přišel zase a říkal: ,Nebojte se, bude všechno dobrý.‘ Elektřina nebyla. Všechno bylo rozbitý a najednou přišli dva nebo tři chlapi. Rusáci ožralí. Takhle ten nagan v ruce, to je ta pistole s tím dřevěným a teď brali moji maminku. To víte, jak my jsme křičely. Maminka na svatý jména volala a rukama lomila. No a právě ten Franc nás tak ochraňoval. On to tak zařídil a ty gaunery zavedl až na chodbu někam pryč. Nevím kam. A teď honem přišel a nás honem sebral.“ Polák Franc celou rodinu ukryl ve chlévě a sovětským vojákům dal láhev vodky. Tím matku i její dcery zachránil. „My jsme se tam jenom modlily. (…) Tam leželi ti Rusáci na dvoře ožralí, jeden přes druhého.“

 

Ráno vzala matka vozík a nejnutnější věci a s dcerami se, tak jako už několikrát předtím, vydala na útěk. Nebyla jediná, po Polsku se pohybovaly obrovské davy hladových a bezprizorných civilistů, kterým válka během okamžiku zničila všechen jejich dosavadní život. Magdaléna Válková nakonec s dcerami skončila u polské rodiny v městečku Strumień. Jejich dům se nacházel na křižovatce, a tak byl už několikrát vydrancovaný a zcela bez zásob. Matka s dětmi také nebyly jediní, kdo se do něj ukryl. Všichni se snažili hlavně zachránit a sehnat něco k snědku nebo na sebe. Anna Sedláčková dnes vzpomíná, jak na polích braly oblečení mrtvým, aby měly alespoň něco na sebe. „A ta paní i naše maminka chodívaly ven do polí a sbíraly. Tam byli furt čerstvě zabití lidi. A to bílý oblečení jim sebrali. Teď to přinesla ta Polka. Bylo to přes noc namočený, že to bylo od krve. Aby se to vymáčelo a pak se to vyvařilo. Abychom si měly co obléknout.“

 

Po šesti týdnech se vydaly opět na Slovensko do Drahošanky. „Vždycky jsme šly od rána do večera, pomalu pěšky s těma vozíkama.“ Do Drahošanky dorazily až po měsíčním putování.

 

 

Spravedlivý soused

 

Během války si Magdaléna Válková dokázala i z toho mála našetřit nějaké peníze. Ty pravidelně posílala dobrému známému z Čadce Ladislavu Hermanovi. Ten byl ale na konci války okraden vojáky, přestože měl peníze velmi dobře ukryté ve sklepě, jehož vchod byl přikryt několika centimetry zeminy. Pamětnice si proto dodnes myslí, že jim to musel prozradit někdo z blízkých kamarádů pana Hermana. Magdaléna Válková tak přišla o všechny peníze, které tak pracně našetřila. Ladislav Herman to ale nechtěl tak nechat a rozhodl se, že všechny peníze vrátí, přestože jich měl sám málo a musel živit osm dcer. „Tenkrát přišli tři chlapi s puškama přímo tam. Takže musel to udělat ten, kdo věděl, že to tam je schovaný. Tak tam byly ty peníze a všechno mu ukradli. On tenkrát brečel, co se mu stalo, a mamince říkal, ať se nebojí. On tenkrát prodal krávu a býka a ty peníze mamince dal.“

 

Na Slovensku dlouho matka a dcery nezůstaly a přestěhovaly se do Šebetova u Boskovic, kde si všechny našly zaměstnání. Anna Sedláčková se tam vdala a společně s manželem a maminkou se v roce 1953 přestěhovali do Hanušovic. V tomto malém městě žije Anna Sedláčková i dnes.

 

 

 

Pro Post Bellum v roce 2011 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam