Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Herta Sedláčková (* 1923)

• narodila se 21. dubna 1923 v Odrách do německé dělnické rodiny

• otec byl již před válkou aktivním členem KSČ

• rodina se zapojila do odbojové činnosti

• materiálně vypomáhali rodinám uvězněných odbojářů

• pomáhali ruským utečencům ze zajateckých táborů

• v roce 1944 je jeden ze zadržených Rusů vyzradil

• gestapo pozatýkalo celou rodinu

• pamětnice s matkou byly vězněny v Novém Jičíně, matka zahynula

• babičku a tetu poslali do lágru

• otec musel narukovat k námořnictvu

• po válce obdrželi status antifašistů, přesto jim byl pro jejich německou národnost zkonfiskován dům

Rozhovor s paní Hertou Sedláčkovou, 20. července 2007

D. W.: Paní Sedláčková, my bychom chtěli začít úplně od začátku. Mohla byste nám říct, jak si vzpomínáte na svoje dětství, z jaké pocházíte rodiny, v jakém prostředí jste vyrůstala, kde vaši rodiče pracovali, jaké měli zájmy a koníčky?

S.: Já jsem se narodila tady v Odrách a Odry vlastně za války, to byl nejjižnější cíp, co zabraly Sudety. Tak já jsem se tady narodila, bydlím ve svém rodném domě. Moji rodiče oba chodili do práce do Optimitu. To byl gumárenský podnik a v tu dobu měl asi osm set zaměstnanců a teď to úplně zrušili, bohužel, jako všecko.

Tak bylo to tady opravdu výborné, byla to tady taková, bych řekla, oáza, kde se hodně kultury pěstovalo. To moje dětství se odehrálo tady v Dělnickém domě, co se, teď tady vidíte, opravuje, ten dům, to bude mít sto roků trvání, tak to opravujou. Tak tam se odehrálo moje dětství. Protože to bylo dělnické hnutí, to bylo hodně... jak dneska to odsuzujou nebo neradi to slyší, ale byla tady opravdu nejsilnější komunistická strana v Česku jako v poměru k obyvatelstvu.

A navíc ještě byla hodně dobrá spolupráce se sociální demokracií, to taky bylo výjimečné, protože ti se také nijak moc jinde nesnášeli, ale tady to opravdu všecko fungovalo bezvadně. Záleží všecko na lidech, samozřejmě. No a tak oni se dali dohromady a tady bylo takové hnutí, kulturní život z toho vznikal velice dobrý. Byl tady divadelní soubor, byla tady dělnická kapela, která myslím měla sedmdesát členů, a pěvecký sbor, no všecko. Sportovní organizace prodloužené na různý sekce, to nebyl jenom jako tělesný sport, nýbrž i jako kolová a takové ty, jak se to říká, sekce, co byly z toho. No zkrátka a dobře, velice dobře jsme se tady jako mladí lidé měli kde vyžít. No a chodila jsem tady do školy, tady byla jedna z nejmodernějších škol v Odrách, postavená ve dvaatřicátém roce, teď jsem četla třeba takové povídání o té škole, tak to připisovali tomu německému mego... jak se to říká?

D. W.: Megalomanství?

S.: Ano, že nevěděli, jak to mají postavit velké. Vedle byla česká škola, tady žádní Češi dohromady nebyli, tak to opravdu bylo jenom německé a bylo tu několik rodin jenom českých, ale tak se jim ta škola zdála velká a ta malá, tak to bylo megalomanství nebo jak tomu tehdy... No ale potom byli rádi, že ji měli, protože se nemuseli starat o novou školu, že?

No a taky teď, když bylo sedmdesát roků, tak pozvali i ty stavitele, kteří to tenkrát stavěli. To bylo jako v tom zastupitelství oderském, na obci, bylo taky samozřejmě podle těch partají hodně dělníků zastoupených. A oni se o to postarali, aby byla tady práce, to bylo v třicátých letech taky ta nezaměstnanost jak dneska, tak ten starosta a teda jako ta obec se jako domluvili, že postaví školu, postavili tady nové koupaliště, všecko na dluh, ale aby těm lidem mohli dávat práci. Takže oni překonali tu nezaměstnanost. No pak to spláceli, ale bylo to tady.

Tak já myslím, že po té stránce by se mohli naši dneska hodně naučit tady, protože ti si nechají všechno odnést, co bylo v Odrách. To, co ti vybudovali, to zase ti likvidujou. To není jako nějaká závist nebo něco, já nemám proti nikomu nic, ale na to jako nadávám, že jsou tak neiniciativní a jako jim nezáleží na tom, jestli lidi mají práci, nebo ne. To mě jako mrzí. Tak to dřív se mi zdá, že ti lidi byli jako... víc přemýšleli o tom, aby lidi měli práci.

No a tak prožila jsem to mládí celkem do těch patnácti roků dobře. Až po osmatřicátém roku, já jsem se narodila v roce 1923, takže v tom osmatřicátém roku přišli ti naši osvoboditelé. Seděli jsme tam nahoře, jak se díváte na ten kopec, kde jsou ty chaty, tam jsme seděli a tam jsme pozorovali, jak přijeli Němci tady na to náměstí, a tam byli jako vítaní a my jsme tam nahoře seděli a brečeli. To je taková moje vzpomínka na to osvobození těch Němců.

No tak chtěli jsme odejít, měli jsme všecko už jako nachystané na ten odchod, chtěli jsme jít do emigrace, jenomže otec, tady to bylo zabrané 10. října, a otec byl den předtím v Praze si to obhlídnout, jak to vypadá. Jestli bysme jako šli do emigrace, jaké bysme měli podmínky v té Praze, momentálně. A přišel zpátky a říká, vybalit, nikam se nejede, protože je to tam hrozné. Tam bylo lidí namačkaných, ani nevěděli, kde to mají všecko ubytovat a dát jim nějakou střechu nad hlavou. Můj strýc stihl ještě utéct, ale my jsme tady zůstali.

No ale nevím, neudělali jsme dobře, tak to už je všecko pryč, nad tím dneska si můžu jenom přemýšlet, co bylo a co nebylo dobré.

Moje matka a můj otec byli hodně aktivní za první republiky. On měl různé funkce a matka sice nebyla členkou strany, ale v osmatřicátém roku přistoupila, když byla nejhorší doba, tak ona přistoupila do komunistické strany. Otec byl už od jedenadvacátého roku jako zakladatel, jeden ze zakladatelů. Tak tomu dali pokoj, ale matku hned týden po zabrání zavřeli, to byla taková akce, přeloženo do češtiny se to jmenovalo Mříž. Tak ji zavřeli na šest týdnů a pak ji pustili, to bylo takové bububu na ně.

Pak zavřeli ještě jednou oba v jedenačtyřicátém roku, oni si vždycky našli nějakou tu záminku, což museli potom ale uznat, že to byla blbá záminka, oni tvrdili, že se tam sejdou v nějaké hospodě a že tam poslouchají načerno rádio, a pak na to přišli, že tam neměli ani elektřinu, nic. Takže to nemohli dokázat. Otec tam byl jednou čtrnáct dnů, ale to byla větší akce už.

To víte, že jsme přemýšleli, jak se zapojit do nějaké organizace. Ale k Čechům jsme nemohli, tam byla hranice mezi tím a my jsme byli dost hlídaní, tak tady založili jen takovou malou skupinu, jen tady, a nezapojili jsme se do žádné vedlejší organizace.

Zaprvé otec říkal, že čím větší, tím větší možnost to odkrýt, a tak byla tady jenom oderská, tak s těma lidma jsme se znali. Začali jsme podporovat ty lidi, co byli zavřený, protože někteří byli zavření delší dobu, tak podporovali ty rodinné příslušníky, co zůstali doma, ty děcka atd. Tak jsme navázali spojení s těma lidma na vesnici, abysme sehnali živobytí, potom už byl lístkový systém a to stačilo akorát pro vlastní rodinu, tak to jsme sehnali mouku a takové ty důležité věci někde na dědině a tak se napekly koláče nebo něco.

Poláci tady byli poté, jak skončila ta vojna tam, tak Poláci tady byli jako první zajatci, pak přišli Rusi. Tak to už bylo horší, tam už to opravdu skřípalo, protože proti těm se měli i Poláci lepší. Ti byli kdesi v zámku, bohužel už neexistuje, to taky našim bylo na obtíž, protože to byla [nesrozumitelné] vzpomínka nějaká nebo památka. Začalo to hořet, ten zámek, tak to jim přišlo vhod, tak ho zbourali. A v tom sklepě byli zajatci a chodili tady do lesa na práci. Tak tam se chodilo s jídlem.

Tam naštěstí byl jeden dozorce, on byl Čech, tak jsme měli možnost s nima se stýkat, stýkat ne, ale s nima sem tam přijít do styku. Až se domluvila potom nějaká ta akce, že chtěli čtyři utéct. Tak připravit ten útěk, sehnat jim šaty a co k tomu bylo třeba, buzolu. Nějací dva chlapci z vojny donesli nějaký revolver a ruční granáty, tak to se jim dalo pro případ, že by opravdu utekli, aby mohli někde... oni chtěli, tady se dívali na desky, kde to je, sedmdesát kilometrů. Tak oni chtěli k těm partyzánům do Beskyd. Jenomže jim se tady dařilo dobře, protože se jim nosilo to jídlo do lesa, tak to měli bez práce a bez starostí, tak se furt zdržovali tady a už začali naši být nervózní, proč tady se zdržujou, že ještě není správný termín na to, aby se tam vydali.

Mezitím jeden ten pomocný hajný je našel v lese, tak tam došlo k přestřelce, on zastřelil jednoho z těch Rusů a oni mu sebrali pušku a mlátili do něho, on dělal, že je mrtvý, a přitom mrtvý nebyl. Ti tři se rozutekli, dva tam a jeden se vrátil k nám domů. Tak k radosti našich, protože hned na druhý den samozřejmě bylo velké povstání a pročesaly se ty lesy, já nevím, já jsem to kdysi vyčetla z nějaké detektivky nebo jsem to někde... že je nejlepší proti psům pepř. Tak to jsem v noci šla, sypala jsem před naším domem pepř, aby necítili toho Rusa, co k nám přišel. On tam u nás přespal, ale potom na druhý den otec trval na tom, že musí odejít, že ohrožuje celou rodinu. My jsme bydleli s babičkou a to nešlo.

Tak on potom odešel, nějaký Čech ze Spalova, to je tady asi osm kilometrů taková dědina, dvě dědiny tady byly české, čistě české dědiny, které zabrali taky. Oni sice proti tomu protestovali, ale nepomohlo to. Tak ten ho vzal, tam byla nějaká skupina těch partyzánů v lese a on tam nechtěl, on se nechtěl nikde připojit. On chtěl zůstat sám. Tak namísto aby šel tam, kam chtěli, tak šel naopak. To znamená, já nevím, jestli se chtěl dostat na tu frontu nebo co, to nevím. On se osamostatnil a pak ho chytli, fašisti ho chytli. Tak ty dva chytli hned, co tady utekli, a zavřeli je. Museli se zpovídat, kdo je vybavil těma šatama a odkud to všecko mají, tak oni to zkrátka řekli.

Protože tam nešel nikdo jiný než matka, mého otce mezitím už začali povolávat na vojnu, to byl nejstarší voják v Odrách, měl padesát roků a ještě musel narukovat do Kielu k námořníkům. Taky taková pěkná epizoda z toho, on byl jako infanterista za první světové války, a teď ho dali k námořnictvu. On tam přišel a ten velitel, co ho přijal, ten ho tam osobně přijal a říkal, no pane Stach, vy máte špatnou pověst. On říká, proč? No že prý jste v Odrách jeden z největších komunistů. On říká, jsem. A on k němu šel, poklepal mu na rameno a řekl, to je pěkné od vás, to si cením, že říkáte, že jste, já taky netvrdím, když už vojna je skoro prohraná, že jsem byl národní socialista, a taky jsem ještě. Jako že mu to uznal, že se neobrátil nebo že neukázal nějaký strach. On říkal, no když už tak se mnou mluvíte, řekněte mi aspoň, proč mě povolali k námořníkům. Já jsem pěšák a neumím ani plavat. On mu říkal, máte výhodu, vám to aspoň nebude tak dlouho trvat. Ještě ho dali k ponorkám.

Tak oni ho potom zavřeli, když nás potom zavřeli, nás přišli obklíčit, tady to bylo obsazený ten barák zezadu a hledali ty Rusy. Samozřejmě že nikoho nenašli, tam u nás nikdo nebyl, já jsem byla taková jako mladý člověk, žádný strach, když člověk neví, co na něho čeká, tak matka byla ochotná jim všecko ukázat, každou skříň otevřela, já jsem říkala, prosím tě, co se o to staráš, když něco hledají, ať si to hledají sami. Nakonec ještě myslí, že jim chceš něco...

První bylo, a kdo jste vy? Já říkám, dcera toho domu. Tak se oblečte. Takže matka ještě ani nevěděla, že půjde do kriminálu, a já jsem věděla, že jdu. Člověk je lepší, když tu hubu drží. Já holt mluvím tak lidově. No tak nás odvezli do toho Jičína, večer ještě, a na druhý den nás dali dohromady asi osm vězeňkyň, postavili nás do řady a v té místnosti stáli ti dva Rusi. A teď jsme musely obcházet a oni museli ukázat, kdo jim jako ty věci dával. A oni vždycky ukázali na moji matku. Tak to už jsme měly zpečetěné. Tím spadla klec. To bylo 1. července, 14. nebo 10. října zavřeli tátu v Kielu, tak ten přišel do té námořnické vojenské věznice tam, a pak ještě v listopadu nebo v prosinci před Vánocemi zavřeli babičku a tetu, takže tam byla rodina komplet.

D. W.: To bylo v roce 1944?

S.: To bylo v roce 44. Stejně jsme dlouho vydrželi, že nás dřív nechytli. Ale nemuselo to být u těch Rusů. Proto není jednoduché s někým, kterého neznáte, se dát do takové akce, když jim opravdu šlo o to, aby nemuseli být v tom lágru. Tam nebylo žádné nějaké přesvědčení, že se chtějí zapojit do nějakého odboje nebo něco. To bylo vidět, že ne. Tak to byl první pro mě takový šok veliký. Já jsem taky potom přestala mít zájem o všecko. Když jsem se vrátila, už jsem se nezapojila do ničeho, já jsem řekla, to je všecko jedna banda. Jen mají řeči a vždycky z nich dělají heroje, a nakonec jsme to viděli potom, třeba byli tady Angličani jako zajatci a s těma jsme byli ve větším styku než s těma Rusama. Zaprvé se s nima jinak spolupracovalo. Ti neměli žádný strach. Oni taky žili jinak. Oni byli zásobeni z Červeného kříže, takže neměli ani hlad, nic, a oni si nedovedli představit, co to je tady za systém, že taková ta diktatura, to oni furt nemohli pochopit. Když k nám přišli třeba a chodili do různých rodin tady, různé zájmy a k nám chodili určitě jenom jako kvůli rozhlasu, že chtěli vědět, jak to vypadá. Tak oni přišli večer a ráno zase se vrátili ještě za tmy.

D. W.: Takže utekli z toho...

S.: Utekli z toho lágru. Někdy to bylo opravdu musím říct o držku, protože můj strýc... když je větší rodina, není ani ta rodina jednotná. Tak ten jeden patřil tam, ten druhý patřil tam, tak ten jeden, to byl odpadlík a přidal se na stranu Němců hodně, naše matka se málem s bratrem pobila, ta to nemohla snést a on taky byl takový hulvát a on se vrátil z Wroclawi a oni tam měli nějakou velkou slavnost, tak strýc, takový nadšenec, tam jel na kole s nějakou partijou na tu slavnost. Teď přišel zpátky a vykládal svým rodičům...

D. W.: To bylo za války, nebo ještě před válkou?

S.: Za války. To bylo hned zkraje. Když ještě nebyl nějakým tímto. Tak rodičům vykládal, jak to bylo nádherné, že viděl Hitlera jen na takovou vzdálenost a že vidět jeho oči, to je jak Neapol a umřít. Musel utéct oknem, protože matka vzala na něho pohrabáč a řekla, vypadni odsud, nebo já tě zabiju, my tady nejsme zvědaví na žádného Hitlera. Tak to trochu narušilo.

Já jsem měla jedenadvacáté narozeniny a měli jsme pozvaný ty dva Angličany, co k nám chodívali, abysme oslavili ty narozeniny moje. A on tady byl taky a nechtěl odjet. A my jsme to měli domluvené na určitou hodinu a on nechtěl jít, tak jsem ho musela doprovodit na nádraží a čekat, až byl ve vlaku, aby si to nerozmyslel ještě.

A pak jsem šla s tátou ještě naproti těm Angličanům. Nikdo by nevěděl ve tmě, že to je Angličan. Otec jim dal pilku a oni si vyřezali z podlahy takovou díru, almaru na to postavili a na prostěradlech nebo něčem se spustili dolů, tam byla turbína. Do té místnosti se spustili a tam se vždycky převlékli. Tam měli jakýsi kabát, něco. Jeden měl odznak NSDAP s tím hakenkrajcem, šálu z nějakého ručníku udělanou. Tak to dopadlo dobře.

Strejci jsem to říkala po válce, tak toho mohl šlak trefit. On byl holič, a když to holičství neprosperovalo za války, chlapi narukovali, tak šel na dráhu, dělal cosi na lokomotivě jako topič nebo něco. Když vykládal o Hitlerovi, tak matka zase jemu vykládala o těch koncentrácích. A to zas on nemohl slyšet. To jsou komunistické výmysly. Já jsem říkala, to nejsou žádné výmysly, protože už se někomu povedlo se tam odsud vrátit. Byl tady jeden z Jakubčovic, to je tady na dědině, ten byl hned zkraje v Dachau a vykládal, co se tam děje. A on tím, že se dostal na tu dráhu, tak jezdil a dostal se do Osvětimi. Teď tam viděl ty vagony stát a říkal, tam museli naložit asi prasata nebo něco, že to házeli na ty vagony. On říkal, to nebyly prasata, to byli lidi. A pak ukázali ty filmy, tak byl z toho otřesený. Zkrátka nikdo tomu nevěřil. Takové to byly někdy situace i v rodině.

Ale zase k jeho cti musím říct, když matka se údajně oběsila v lednu 1945, tak se postaral o to, aby měla pohřeb. My bychom se ani nemohli o to postarat a nevěděli bysme nakonec, ani kam ta urna přišla. Jestli ji nezahrabali někde, to jsme nevěděli. On se staral o to, aby měla normální pohřeb, aby byla zpopelněná, aby ta urna byla tady. Zúčastnilo se toho taky několik oderských antifašistů...

... v lednu už člověk věděl, co se bude dít, protože ta vojna už byla ztracená. Naštěstí skončila... už jsme měly být převezeny všechny do Berlína k nejvyššímu lidovému soudu, k tomu už nedošlo, protože v únoru se pohnula fronta u Krakova. A oni tu věznici zrušili. Chtěli ji zrušit, tak poslali ty, které mohly očekávat nějaký vyšší trest, ještě byly odsunuty někam pryč, předtím některé byly už odsunuty do Bavorska, do Dachau nebo do Hofu, do těch malých, tak roztrhli tu skupinu. Nás bylo třináct lidí.

A nakonec jsem zůstala sama v Jičíně, matka už nežila, to byl vlastně korunní svědek vůči všem ostatním, a babička a teta odešly s transportem taky do Bavorska, ale už tam nedojely. Já jsem zůstala tam nakonec, protože fronta se zas zasekla, a tak tu věznici provozovali dál. Napřed jsem tam zůstala vypsat všecky ty doklady pro ty, co odešly, a propustky, já jsem seděla, vedle kanceláře byla taková malá místnost, já jsem nesměla ani jít ven pracovat, ani jsem nesměla přijít ve věznici s matkou do styku, takže mě oddělili tím, že jsem měla vedle kanceláře takovou malou místnost, tam bylo na rozmnožování, jestli někdo byl přijatý, a sestavovala jsem výdej pro kuchyň podle stavu vězňů, kolik se má vydávat ze skladu. Tak to byla moje práce, jenom abych byla oddělená od ostatních. Potom jsem tam zůstala a měla jsem jet dodatečně s těma dozorcema za nima. K tomu nedošlo, protože oni tu věznici provozovali dál, byli tam potom vlasovci a některé další civilní osoby byly přijaty, co zas něco provedly nebo co vypuklo nějaké povstání proti tomu, i Češi tam byli potom, nějaká třináctičlenná skupina, ale hlavně to bylo pro německé vojáky, dezertéry a to. Tak ti tam byli.

Taky jich tam postříleli. Tam byla pískovna, tak tam je stříleli. To jsem bohužel každé ráno viděla, jak je vyvedli ven, a aby lidi nevěděli, že to jsou němečtí vojáci, tak byli střílení v takových hadrech, které od někoho dostali nebo co měli od těch Rusů nebo co, já nevím, ale zkrátka bez uniformy. To bylo otřesné, protože já jsem v každém tom člověku viděla mého tátu, já jsem neměla šajnu, co se s ním děje. No tak, byly to nervy. Tak jsme to nějak přečkali, jakž takž.

D. W.: Vy jste byla ve vězení až do osvobození?

S.: Ta věznice byla provozovaná do osvobození.

D. W.: Když přišli Rusové...

S.: Tak jsem musela podepsat reverz, že jim neuteču, že když mě pustí domů, že se musím hlásit, až se fronta zase třeba obrátí. To jsem jim ráda podepsala, i já laik jsem viděla, že... ještě takovou epizodu vám budu vykládat, co se ještě odehrálo, to jsou takové případy, co se všechno může stát v tom kriminále.

Bylo mi jedenadvacet roků, když mě zavřeli, ale nebyla jsem tak vyspělá mladá žena, jako jsou dnešní, že si člověk musí nechat od vnuků, pravnuků vysvětlit o sexu něco, protože to znají líp než my. Ale já jsem byla taková naivní ženská. Zaprvé jsem měla úplně jiné zájmy. Tam nás bylo devět na cele a byly tam dvě ženské, tenkrát ještě slovo lesbismus neexistovalo, ale ty to opravdu provozovaly v noci. A my jsme si furt říkaly, proboha, co ty ženský dělají? Tak když se mě ptal hauptsturmführer, že Macková je se mnou na cele, jak se tam chová, tak jsem říkala, nevím, jak to myslíte. Jako vězeňkyně. Člověk by přece neřekl něco. On říkal, mně to klidně můžete říct, to je takové kvítko, že se vyznamenala tím, že na každém plese skončila... to je nechutné, co vám teď řeknu, ale v takové společnosti se člověk pohyboval a musel to poslouchat. Že na plese ležela uprostřed sálu, že ji vysvlékli a chodili se vysmolit na její břicho. Tak s takovými lidmi jsem byla v cele. My jsme si nemohly vybrat.

D. W.: A ty tam byly za kriminální delikty?

S.: Ano. Ty tam byly... ty byly nejnebezpečnější, protože ještě zrazovaly a udávaly, co se tam děje. My jsme si nemohly ani vykládat, co a jak. Ten ředitel, co tam byl, mě vždycky jednou za měsíc nechal zavolat a já jsem musela psát, on mi diktoval a já jsem psala v takové velké knize výplatu pro každého vězně. Dostala jsem myslím devatenáct marek, když jsem vyšla za deset měsíců. Já jsem si u toho nic nemyslela. Musela jsem tam jít, nic se nedělo.

Pak tam přišla jednou večer dozorkyně a říká, Stach, už bylo zavřené všecko, v sedm hodin se to zavřelo na zámek a to už jsme věděly, že musíme jít si lehnout, a ona říká, aufstehen. Tak jsem vstávala a říkala jsem si, teď? Na to má právo jenom gestapo, vytáhnout nás po uzavírací hodině. Tak jsem se oblíkla, my jsme měly takové plátěné kalhoty a to bylo otevřené všecko, abysme si nemusely sundávat gatě. Jak jsem si ty gatě oblíkla, ona řekla, die Hosen brauchen sie nicht. Že je nepotřebuju. Tak jsem si říkala, no to bude flastr. To dostanu.

Odvedla mě k tomu inspektorovi. To jsem sama byla překvapená, v tu dobu. Ale nic se nedělo, on sem tam mi šáhl na koleno, ale jinak žádné pokusy o nic nebyly, ačkoliv měl vedle svůj pokoj s postelí.

Ale hned se toho chytlo gestapo. Oni ho totiž zavřeli. V kanceláři byla taková veliká mapa, oni si tam červenýma špendlíkama značili, kde jde fronta. Každý den. A dva feldvéblové, co tam byli, se dali do řeči s tím inspektorem a ten se údajně měl vyjádřit, jestli to není všecko už zbytečné, že by to měli radši ukončit. Tak oni ho zavřeli za rozklad morálky. A hledali proti němu argumenty přitěžující, aby to ještě bylo horší. Tak si mě zavolali a měla jsem říct, co tam se mnou dělal. Já říkám, nic. My jsme psali, my jsme pracovali. Že ať řeknu pravdu, co by mě tam volal v noci nebo večer, když jako toto. Tak já jsem říkala, víte co, tak mě pošlete ke gynekologovi, můžete mě nechat prohlídnout, jestli něco bylo, nebo nebylo. Tím jsem jim asi udělala čáru přes rozpočet.

Taky se ještě dozvěděli, že k nám chodili ti Angličané. A to taky vytáhli ještě nakonec. Já říkám, to je něco úplně nového, já myslím, že nám stačilo, když jsme se zapletli s těma Rusama, ne abysme se ještě zapletli s Angličanama. Tak to bylo ještě horší potom, vždycky hledali ještě něco k přitěžování. Naštěstí už k tomu soudu nedošlo, jinak bych tady neseděla už s váma.

D. W.: No a po válce?

S.: Po válce jsem byla tady. Tady byl jeden pán, Čech, byl tady přes válku a hned potom dělal starostu, byl tam dosazený, tak si mě vybral, že tam mám přijít pomoct. Česky jsem tak dobře neuměla, ale aspoň něco, tak jsem na té obci dělala. Vydávala jsem lístky, Němce jsem znala všecky, tak se to muselo rozdělit pro Němce zvlášť, pro antifašisty zvlášť, ti antifašisti přece jenom byli trochu protežovaní.

Mně to nedělalo dobře, protože já nevím, rozdělovat lidi, každá doba přinese svoje nadšení. Ale po válce to nadšení bylo, někteří to dělali taky pro prospěch, druzí to dělali z přesvědčení, ale já jsem po tátovi. On byl komunista, ale nebyl fanatik. Já jsem mohla přijít do Německa, kam jsem přišla, všude jsem byla přivítaná, protože on měl hrozně dobré jméno. Před válkou dělal předsedu závodní rady, a když museli omezit pracovní dobu pro lidi, tak se nikdy neptal po příslušnosti k partaji. Všechny poctivě vzal jako člověka. Všichni museli stejně. Komunisti mu to vyčítali, že ty soudruhy neupřednostňuje. Ale zase na druhé straně on byl takový lidský.

Otec ale nebyl tady, tak se do ničeho nemohl zapojit, my jsme nevěděli, žije, nežije, to jsme se dozvěděli až za půl roku, on se vrátil až v šestačtyřicátém roku v březnu. Ještě byl jako zajatec anglický na ostrově Fehmarn. On neměl žádné papíry. Tam jim někdo otevřel tu věznici, každý utíkal honem ven, protože se ještě střílelo, on říkal, tam to bylo hrozně nebezpečný, v tom Kielu, že ještě měli esesáci kulometný hnízda všude, a když utíkali v těch vězeňských hadrech, tak to víte, že to byl terč pro ně. On říkal, první, co jsme hledali, byly nějaké kasárny, kde dostaneme nějaké uniformy, protože žádný civilista nedal nějaké oblečení. Tak do nějaké garnisonky a tam dostali nějaký to, tak potom zas byl voják. Tak ho zase sebrali Angličani. A papíry žádné, on cosi měl, ale to mu sebrali na nádraží, když se šel napít vody, a než se vrátil, tak měl kabát pryč. Tak se dostal na Fehmarn, to je nějaký menší ostrov na Baltu, tam byly čtyři tisíce obyvatel a 40 tisíc vězňů. Tak to muselo být pěkné. A tam se sešli s naším starostou za války, co tady byl.

D. W.: V tom zajateckém táboře?

S.: V tom táboře. To charakterizuje mého tátu. On mi to vykládal, říkal, víš, koho jsem tam potkal? Toho Böhma. To byl starosta. A on měl apel na náměstí a tam řval, že těma hlavama budou flastrovat náměstí v Odrách, až nás toto. A s tím chlapem on se setkal tam, co se tak o nás vyjádřil. On byl henleinovec jako kráva. A s tím se tam potkal. Já jsem říkala, cos dělal, prosím tě, když on už čekal na tu tvoji hlavu? Říkal, co jsem s ním měl dělat? On měl krk jak husa, takový tenký, tak jsme se ještě rozdělili o poslední cigaretu. To byl přesně on. Já jsem říkala, tak to nevím, jestli bych to dokázala.

A toho chlapa, co chytal ty Rusy, toho chytli po válce taky. A přišli pro mě na obec a říkali, pojďte se podívat, tam něco máme pro vás. Já jsem ho znala, protože on dělal s mým tátou ve fabrice ve strojírně, dělali spolu. Tak jsem tam přišla, já jsem nevěděla, kdo to je, takovou hlavu měl, ten byl tak opuchlý, že absolutně žádná podoba nebyla. Dali mi pendrek do ruky a běžte si to s ním teď vyřídit. Já jsem se hned zamilovala do jednoho Čecha tady, asi proto, že nosil anglickou uniformu. Tím jsem hned skončila s veškerou mojí veřejnou prací. Protože jsem přišla do jiného stavu.

D. W.: On byl český voják?

S.: Nebyl, vůbec. Jenom měl tu uniformu. Oni měli lágr v Mankovicích, to je pět kilometrů. Tam byl taky lágr. A tady byl a v Daleči byl, v Jakubčovicích dělali v kamenolomu, tak tam jsme zase Angličanům pomohli k útěku, tam čtyři utekli, ale ty se dostali opravdu ven. Na základě toho jsme potom dostali takový certifikát, takové poděkování od těch aliančních vojsk. Podepsaný maršálem Alexanderem.

D. W.: Generál Alexander byl britský generál.

S.: Tak ten jako to podepsal. To jsme dostali poděkování za tu pomoc. Že jsme pomohli těm zajatcům. Při té příležitosti jsem dala opis Paroubkovi. Říkala jsem, ať si to přečte, že ti byli rychlejší než naši. To jsme dostali už v šestačtyřicátém roku. V pětačtyřicátém.

B. Č.: A pak se vrátila vaše babička...

S.: Ty se vrátily. Otec se vrátil až v březnu 1946 a dva se zabili jako sami. Údajně. To člověk neví. Já jsem přišla do styku potom s jednou paní v nemocnici v Jičíně a ta mi říkala, já jsem s vaší maminkou byla zavřená. Nevěřte tomu, že se oběsila sama. Kdo se může oběsit, když má svázané ruce vzadu... Takže pro nás je to otevřená otázka. Udělala si to sama, nebo jestli jí to udělali, nevíme. Oni mi ještě dali možnost, nebo mě tím chtěli vytrestat, strčili mě do cely její a hodili mi tam její šaty, že jí je můžu oblíct. Tak jsem je oblékla a sama dala do rakve a všecko. A hledala jsem tu stranguli a měla tady jenom dva takové toto. Tady nic. Tady jenom na boku. Takže mně potom někdo řekl, že to vypadalo víc na udušení. Dneska už škoda si lámat hlavu, protože to je pryč. Bylo to otřesné.

Co potom? Já už jsem žila potom normálním životem. Já už jsem se moc do toho... nevzali nás do práce jako Němce, přestože jsme byli antifašisti. Teta se nedostala do fabriky, to bylo něco, co člověk nepochopil. Němci tam dělali. To bylo špatné, teta se dostala až nevím kdy do zaměstnání tady v Odrách. A to dělali všude. Zaměstnali tam ty, co si je tady nechali, to nebyli ani antifašisti, to byli odborníci, tak ti se tam dostali, ti byli placení a všecko, a naši nedostali nic. Já jsem se taky nedostala, předtím jsem dělala v Optimitu a potom jsem dělala v mlékárně. Byla jsem ráda, že mě mlékárna vzala. Takže utečete katovi a vám ani tu práci nepřejou. Je to rozumné? Barák nám zabavili, samozřejmě, taky byl konfiskovaný. Proto já si Beneše nevážím, protože to měli udělat rozdíl, přece jenom. Některým dali aspoň trafiku, ale nám sebrali to, co jsme měli.

B. Č.: Váš otec se po válce vrátil do práce?

S.: Ale taky později. On se hlásil zase potom do strany a oni ho nechtěli vzít do té strany, že musí dělat dva roky kandidaturu. On říkal, tam nepůjdu, tak si to nechte. Já jsem stranu pomáhal založit, a dneska mám dělat jako nějaký křesťan nebo přeběhlík z jedné strany do druhé kandidaturu. Tak to potom rozhodla až Praha a museli ho potom vzít. Ale měl doplatit za pět roků příspěvky, tak to taky neudělal. Taky dostal zabrat s tím jeho přesvědčením.

Ale on mi tvrdil v tom osmašedesátém roku, to byl pro něho šok. S tím on nepočítal, že něco takového se může stát. Tak on měl podepsat neutralitu, proti tomu vstupu vojsk se podepsal, komunisti měli v Jičíně nějakou pro staré zasloužilé členy, museli se vyjádřit, co říkají na ten vstup těch pěti vojsk, a on jim říkal, víte, já jsem studoval všecky cizí slovníky jako invaze, okupace, ale to, co se dělalo, to tam není nikde jinak uvedený jako okupace. A ten říkal, to nedávej do zápisu. Já jsem říkala, že ještě v té straně vůbec jsi. On říkal, mám já zapřít celý život, co jsem se tomu věnoval? Já se za to nemusím stydět, co jsem dělal. On zůstal takový, jaký byl. Ale mě do toho nedostal nikdo. Ne. Ale taky jsem musela čekat na příležitost a to mám čím zdůvodnit.

Při těch prověrkách mi také řekli, tak soudružko Sedláčková, tak nám řekněte, jak to, že jste z takové rodiny a že jste ještě nenašla cestu do naší strany? Já jsem řekla, a co chcete vědět? Pravdu, nebo vás mám obelhávat? A když jsem viděla tam tu komisi, tak to byli samí opravdu komunisti od Bati, Baťa byl známý tím, že si žádné komunisty nepěstoval, kvůli tomu ale ne. Já jsem dělala účetní mzdovou a chodila jsem s výplatama, tak tam byl jeden, jednou jsme se dostali do takové řeči a on věděl, že jsem Němka, a říkal, nic mi nevykládejte. Každý dobrý Němec dva metry pod zemí. A to se mě opravdu dotklo. A já jsem říkala, víte co, kvůli takovým lidem, jako jste vy, moje matka nechala život. A vy se tak vyjádříte? Já jsem se tam rozbrečela. Ale mně to pomohlo potom. Já jsem jim to vykládala, že němečtí komunisti budou první, kteří nám zase vrazí dýku do zad, mně říkal jako. A já jsem jim řekla, tak když vám můžu říct pravdu, tak jsem jim vykládala, co jsme měli za rozhovor. Tak se nezlobte, ale nevstoupím do strany, abych tam dělala rozruch, že někomu vrazím dýku do zad. A oni mi dali pokoj, už jsem měla klid.

D. W.: Po válce, když se situace uklidnila, zažili jste tady to zlatokopectví? Nebo když byl odsun...

S.: To zlatokopectví bylo myslím všude...

D. W.: Jaké to bylo tady, když jste mohla být v centru dění, vy jste byla zaměstnaná na tom úřadě...

S.: Já jsem tam dlouho nebyla. V červnu 1946 už jsem měla děcko, takže už jsem měla pokoj od toho. Já jsem se ani nezapojila mezi ty antifašisty tady, co sestavovali ty seznamy v pětačtyřicátém. Protože to taky nebylo čisté. Každý měl svého známého, a tak se tam dostali lidi, kteří tam nepatřili, a lidi, kteří tam patřili, podle mě tam nevzali. A to se mi jako nelíbilo. Není to nikdy úplně fér všecko, co se dělá. Já nevím. Říkám, každý má svého strýčka. Já bych nikdy neprosadila mého strýce do antifašistického toto, když jsem věděla, že byl henleinovec. Nikdy ne. Tak to šlo potom stranou. To zase byl můj strýc lepší, ten se o rodinu postaral za války. To zase nedal dopustit. To šlo jeho přesvědčení stranou a o rodinu se postaral.

B. Č.: Co s ním bylo po válce?

S.: On byl zavřený taky. Oni ho taky zavřeli. Tak já jsem zase měla možnost mu pomoct. Já jsem mohla... [konec záznamu]