Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Sedlák (* 1937)

• narozen 3. července 1937 v Jihlavě

• pochází z katolické rodiny

• v Jihlavě prožil osvobození i odsun Němců

• do roku 1948 byl členem organizace Orel

• vyučil se prodavačem drogerie

• patřil ke skupině mladých věřících v Jihlavě

• v roce 1957 byl zatčen, opakovaně vyslýchán a nakonec odsouzen k osmiměsíčnímu trestu odnětí svobody

• vězněn v Jihlavě

• po propuštění pracoval ve stavebnictví

• v listopadu 1989 se účastnil dění sametové revoluce

• v roce 2024 žil v Jihlavě

Ačkoli strávil několik měsíců v komunistickém žaláři v podstatě jen kvůli svému vyznání, nikdy v sobě neměl nenávist. Jak Josef Sedlák říká, jednotlivcům neměl nic za zlé, ať už to byli komunisté, nebo ne. Přesto silně vnímal rozdíl mezi dobrem a zlem. Už jako chlapec totiž poznal, že totalitní režim v Československu je plný lži – proč by také jinak komunisté poslali na smrt jeho milovaného vedoucího Orla, který nikomu nic neprovedl?

Husu jsme měli schovanou na záchodě

Josef Sedlák se narodil 3. července 1937 v Jihlavě. Na své mládí a rodinu moc rád vzpomíná a svým rodičům je dodnes vděčný, jak ho vychovali. „Maminka byla velice hodná a tatínek taky. Byl trochu invalidní, kulhal na jednu nohu. Až po letech jsme se domlouvali, proč ten tatínek kulhal, nikdy jsem se ho nezeptal. Je dobře se ptát, dokud má člověk koho, protože někdy potom není, koho se zeptat, a člověka to mrzí,“ říká.

Maminka byla vyučená švadlena, ale zůstala s dětmi v domácnosti. Tatínek se vyučil krejčím, ale pracoval jako poštovní úředník a rozvážel balíky. Josef Sedlák byl nejmladší ze čtyř sourozenců, nejstarší byla sestra Marie, potom byl o čtyři roky starší bratr Jan a o dva roky starší sestra Lída. Rodina byla věřící, sám Josef Sedlák se vždy hlásil k místní farnosti a víra ho provázela celým životem.

Během války byl sice ještě malý kluk, přesto vzpomíná, jak matka měla starost, aby celou rodinu uživili. „Tajně jsme chovali husu, tu jsme měli na záchodě. To byla dlouhá pavlač, ukončená záchodem, a tam jsme ji měli. To všechno bylo tajně, kdyby nás někdo udal, mohli člověka sebrat,“ vysvětluje. Nicméně nikdy nepociťovali bídu, vždycky měli to, co potřebovali, a hlavně byli šťastní.

Závěr války si Josef Sedlák pamatuje už velmi dobře. „To jsou totiž věci, které se nedají zapomenout,“ říká. Na počátku května roku 1945, když zrovna hráli žolíky v kuchyni, si tatínek všiml, že se venku něco děje. Připnuli si trikolóry a vyrazili společně do města, kde na náměstí už bylo shromáždění. „Přišli jsme na to náměstí, nevěděl jsem, co se tam děje. Přestalo pršet, honem jsem ukazoval trikolóru. Hned se začala zpívat hymna, ta mě dojímá dodneška, vám můžu říct. Ať ji hrajou kdekoli, tak to je pro mě kus života a hrdosti,“ říká a dodává: „Vedle mě stál pán, který tak usedavě plakal... kanuly mu slzy. Jako kluka mě to hrozně oslovilo – ta atmosféra svobody a všeho, to byl takový první velký zážitek.“

Bylo mi těch lidí líto

Jako malý chlapec vnímal velmi emotivně odsun Němců, a to zejména proto, že se týkal řady jeho sousedů. „Ty lidi jsem znal, pak jsem viděl, jak se s nimi zachází pod samopaly. Začaly se taky vykrádat byty, ti lidi si nemohli s sebou nic vzít. […] Seřadili je a hnali do Helenína, tam byl sběrný tábor,“ popisuje zážitek z poválečné Jihlavy. „Bylo to pro mě velké trauma, protože mi bylo těch lidí velice líto. Oni tam žili v poklidu. Ta válka taky vždycky postihne nejvíc ty lidi, kteří se toho neúčastní nebo ani nic nezavinili. Ale bohužel patří k nějaké národnosti, a tím je to dané.“

Pamatuje také, že v té době mnoho Němců spáchalo sebevraždu a konalo se tak hodně pohřbů, při kterých ministroval. Tehdy viděl velké hroby, kde se lidé pohřbívali bez rakví jeden vedle druhého. „Jednou jsem šel z toho hřbitova a tam stáli [němečtí zajatci]. Jediná voda, která tekla, byla v kohoutku na hřbitově. A ti vojáci němečtí, ti zajatí, tak tam stáli kolem toho plotu až někam, jak je dneska zastávka Masarykovy školy. A já jsem šel z toho hřbitova a teď jsem tam viděl jednoho, jak byl opřený o zeď, asi omdlel. Tak to byly takové otřesné zážitky, víte,“ vzpomíná a pokračuje: „Tak jsem tam čepoval vodu a nosil jsem to takhle těm nejnutnějším do té řady. Takže jsem litoval hlavně ty lidi, kteří tím trpěli. A nějakým způsobem jsem si jako kluk nedokázal užívat tu svobodu, jak ji dokázali užívat ti dospělí lidi.“

Pak začaly monstrprocesy

Do školy začal Josef Sedlák chodit ještě za války. „Nebavilo mě to a vůbec mi to nelezlo do hlavy. Ale to, co jsme se naučili, mi stačilo k tomu, abych dobře prospíval,“ vzpomíná. V dětství byl Josef Sedlák společně s tatínkem činný v katolické tělovýchovné organizaci Orel. Po válce získali jeho členové v Měšíně budovu, kde se scházeli. Vedl je František Rod, truhlář a protikomunistický odbojář. Stál u zrodu odbojové organizace Karla Veselého, dalšího člena Orla, která působila na Jihlavsku. Skupina odbojářů se setkávala v jeho truhlářské dílně. Vytvářel a rozšiřoval protistátní letáky a připravoval také vzpouru v jihlavské věznici, v níž byli drženi političtí vězni. Kontakty měl také na členy jihlavské služebny Sboru národní bezpečnosti.[1]„Když přišel čtyřicátý osmý rok, tak první, co bylo, že ten pan Rod – mně bylo tehdy 11 let, on měl osmnáctiletou dceru, ta se mi hrozně líbila. Jednou tahle Boženka přišla, nechtěla ani mluvit. Ve čtyřicátém devátém začali zatýkat a ten pan Rod byl mezi nimi. Oni spoustu těchhle známých lidí zavřeli, odvedli a později začaly monstrprocesy,“ vzpomíná Josef Sedlák.

Františka Roda odsoudili v politickém procesu v únoru 1950 za trestné činy velezrady, vyzvědačství a také spoluviny na zločinu vraždy k trestu smrti. Ačkoli rodina opakovaně žádala o omilostnění u Klementa Gottwalda, nevyhověl jim. Františka Roda popravili 17. června 1950 v krajské věznici v Jihlavě. Jak vzpomíná Josef Sedlák, tato událost ho silně ovlivnila: „Uvědomil jsem si, že je to všechno lež. Formovalo mě to a postupně jsem se začal stavět do opozice,“ vypráví.

Peníze ztratily význam

V 15 letech přišel čas volby zaměstnání. Přednost měli ti, kteří chtěli dělat horníka nebo hutníka. „Měl jsem vysněné, že budu automechanik, ale to nepřicházelo v úvahu. A já jsem se nakonec dostal k tomu, že jsem se začal učit prodavačem v drogerii,“ říká.

Jako prodavač v drogerii v Palackého ulici zažil měnovou reformu v roce 1953. „Lidi nevěděli, co si mají počít s penězi. Bylo nás tam víc prodavačů, měli jsme starou kasu. Lidi chodili nakupovat, a to jsme vyprodali všechno. Lidi nosili tisícovky, nám se to do těch šuplíků nevešlo, peníze ztratily jakýkoli význam,“ popisuje tehdejší dění. Přímo jeho rodinu měnová reforma ale nepostihla, protože moc peněz nikdy neměli.

Mikrofon jsem s nadáváním utrhl

V Jihlavě měl Josef Sedlák partu dobrých kamarádů, se kterými společně chodili do kostela, organizovali výlety a různě se scházeli. Když hledal během dospívání zakotvení, toto prostředí mu pomohlo. Zejména vzpomíná na pana doktora Kubíčka. Společně také třeba opisovali náboženskou literaturu a mezi sebou si ji předávali.

To všechno ovšem už věděla Státní bezpečnost a snažila se najít důvod k jejich zatčení. „Po tomhle oni šli a jim to strašně vadilo, že se shromažďujeme, tak nám tam dali odposlouchávací zařízení. Ta děvčata, u kterých jsme se scházeli, měla jednu místnost, tady bydlela Marta a tam bydlela Marie. A já jsem tam chodil jako domů,“ popisuje Josef Sedlák.

Vzpomíná na jednu z návštěv: „Já jsem sedal na otoman, koukal jsem do stropu a povídám: ‚Ty, Marie, tam je taková dírka, ta tam nikdy nebyla.‘ Tak jako čerstvá sádra, znali jsme ty jejich špásy. ‚Já jdu na půdu a ty mi tady bouchej a já to budu hledat.‘ Já jsem našel tu dlážku, vyndal jsem dlážku a najednou jsem viděl dráty. Vyndal jsem takový hruškový mikrofon, tam byla udělaná dírka na stropě a tam to bylo položené,“ říká a pokračuje: „Mně bylo 18 nebo 19 roků. Zaprvé jsem tam do toho začal hrozně nadávat, ptal jsem se, jestli je tam někdo na druhé straně a poslouchá mě, jsem tam do toho říkal, tak jsem jim tam – nevím přesně už ta slova, možná to bylo trochu nekřesťanské. Ale prostě jsem si ulevil, mikrofon jsem utrhl a nesl jsem ho dolů.“

Nic protistátního jsem nedělal, náboženství jsem považoval za soukromou věc

Během roku 1957 se začala kolem skupiny utahovat smyčka. Nejprve zatkli děvčata, u kterých se scházeli. „My jsme samozřejmě na to reagovali tak, že jsme se chodili dál ven modlit a diskutovat a nějakým způsobem jsme se snažili odporovat,“ vypráví Josef Sedlák. Byl ze skupiny nejmladší, podle svých slov byl možná i proto zatčen jako poslední. „Ta děvčata tam byla už měsíc a za ten měsíc to asi nebyly žádné brutální výslechy, ale na psychiku to bylo náročné. […] Byl jsem jednou poslaný do Prahy pro zpracované otázky ,Co je víra‘, a tohle všechno ty holky napovídaly,“ vzpomíná.

„Ráno pro mě v devět hodin přijeli – my jsme s tím tak nějak počítali – a odvezli mě. Začali mě vyslýchat, bylo až humorné, čeho se báli. Já jsem se tam nehodlal k ničemu přiznávat, protože jsem nic protistátního nedělal, náboženství jsem považoval za věc soukromou. Měl jsem dost energie, tak jsem se urputně bránil. Všechno, co mi citovali, výpovědi těch ostatních, tak jsem všechno zapřel. Návštěvu do Prahy jsem přiznal, ale pořád to bylo v tom, že jsme to dělali jen pro vlastní potřebu,“ popisuje průběh výslechu. „Potom mě odvedli zpátky do cely a skončilo to. Měl jsem pocit, že asi dostanu doživotí. Za dvě hodiny se otevřely dveře, volali mě a pustili mě domů, takže za čtyři dny jsem šel domů,“ říká.

Během výslechů nezažil fyzické násilí ze strany vyšetřovatelů, tlačili na něj spíš psychicky, což nebylo o moc příjemnější. „Oproti tomu, co museli vytrpět jiní, to byla chůze rajskou zahrádkou. I když nějakým způsobem to bylo určitě náročné, ale už jsme z toho dokázali vytěžit, a říkám – už jsme nebyli vystaveni žádnému fyzickému násilí.“

Nicméně za půl roku přišly další výslechy, po kterých následoval soud. Společně s ním byli zatčeni a souzeni i jeho přátelé Karel Hes, Marie Vítková, Vladimír Zach a Ludmila Omesová. Josef Sedlák, protože byl ještě mladistvý, dostal za podvracení republiky trest osm měsíců odnětí svobody. Od soudu šel ale ještě domů, odehrál premiéru v ochotnickém představení a až pak nastoupil k výkonu trestu.

Trest si odpykával v jihlavské věznici. Na cele jich spalo 32 vězňů, kteří pro sebe měli jedno umyvadlo a jeden záchod. Každé ráno je pak vozili do Pelhřimova na stavbu, kde pracovali. „Podmínky nebyly nijak otřesné. Já jsem byl potom za mnoho vděčný, díky tomu jsem se tam naučil tvrdě pracovat, a když jsem se vrátil zpátky, tak jsem se nemusel ničeho doprošovat. Šel jsem rovnou do stavebnictví,“ říká.

Kromě Josefa Sedláka byl zatčen i jeho bratr Jan, který tehdy studoval na vysoké škole. „Měl týden před promocí, tatínek se na promoci strašně těšil. Jednoho krásného dne, ráno v neděli, u nás zazvonil zvonek a přijeli estébáci. Říkal jsem, že se obleču, ale oni hledali bráchu. On na tu neděli ale nepřijel a zůstal v Brně. Tak si pro něj jeli do Brna, sebrali ho a zavřeli. Obhajobu pak nakonec dělal až v šedesátém osmém roce,“ zakončuje pamětník.

Já jsem jim to neměl za zlé

Po propuštění z vězení začal pracovat na stavbě, kde měl štěstí na dobrého vedoucího. Pořád byl ale velmi navázaný na místní farnost a po roce 1960 ho místní kněz přesvědčil, aby šel na plný úvazek pracovat jako kostelník u sv. Jakuba a u sv. Ignáce. „Připravoval jsem bohoslužby, dělal jsem drobnou údržbu, uklízel jsem.“ Po pěti letech měl ale konflikt s děkanem, a tak se vrátil do stavebnictví – opět k Pozemním stavbám, do oddělení natěračů. Když pak mistr u natěračů onemocněl, přestoupil na jeho pozici. Navíc dostal možnost vystudovat střední průmyslovou školu.

Když Josefa Sedláka a jeho přátele propustili z vězení, někteří z nich podepsali spolupráci se Státní bezpečností. „Já jsem jim to neměl za zlé. Lidi se báli, ale nikomu neublížili. Oni si je navázali, aby je mohli vydírat.“ Po čase za ním taky přišel jeho kamarád, student teologie. „Ten byl se mnou na cele. Já jsem byl tehdy rád, že najednou přišel na moji celu. Pak jsme se vrátili domů a on se vrátil taky z kriminálu. A jednou, že se mnou potřebuje nutně mluvit,“ popisuje. „A on mi přišel říct, že oni ho tam dali, aby mě hlídal, aby na mě vyzvídal. Prostě se mně potřeboval nějakým způsobem omluvit. Já jsem povídal: ‚Honzo, to se nemusíš omlouvat.‘ Mě to nijak nedojalo nebo ani mě to nezaskočilo, poněvadž jsem věděl, že oni byli schopní všeho. Tak jsme si to vyříkali a byli jsme dál kamarádi,“ vypráví.

Nikdo to nečekal

Během srpnové invaze v roce 1968 dělal už Josef Sedlák mistra a doma měli s manželkou zrovna malého měsíčního Dominika, už třetího syna v pořadí. „Pamatuju si, jak nám jezdili pod okny, zase mi bylo těch vojáků líto.“ Když pak připravoval výplatu, psal do kolonek těch dnů „okupace“, což pak samozřejmě musel vymazat.

Nerad vzpomíná na počátek období normalizace. „Lidi se nechali zastrašit. Ti, co protestovali, se začali kát a pochlebovat, aby se dostali do starých pozic. Člověk může selhat, ale měl by být vždycky upřímný a přiznat skutečnost, která je. A potom se to dá nějakým způsobem řešit,“ říká.

V listopadu 1989 pracoval v Praze a na sametovou revoluci vzpomíná jako na „fantazii“. „Byli jsme zvyklí žít v totalitě, měl jsem zakódované, že se nikdy žádné svobody nedožijeme. Naučili jsme se s tím žít. Byl to šok pro všechny, nikdo to nečekal,“ vypráví. Těžko se mu pro vyjádření tehdejší atmosféry hledají slova a myslí si, že se to už nikdy nebude opakovat.

Pracoval blízko Florence, chodil na shromáždění do blízkého Divadla E. F. Buriana (dnes divadlo Archa). „V tom roce byla svatořečená sv. Anežka. Tak jsem to řekl na tom shromáždění a že to znamená, že náš národ bude svobodný. Lidi se toho chytli jako záchranného kruhu, všichni tleskali, celé divadlo vstalo. Já jsem tam stál jako trouba v rohu a nevěděl jsem, co se děje, všichni tleskali,“ říká.

Po roce 1989 začal jezdit na pracovní cesty do zahraničí, pracoval třeba v Bruselu, Ženevě nebo Stockholmu. Vždy chtěl, aby jej doprovázela manželka. Josef Sedlák se oženil v roce 1963, s manželkou vychovali pět dětí a v době natáčení v roce 2018 měli 20 vnoučat a dvě pravnoučata. Rodinu považuje za základní hodnotu a jednotku společnosti a dodává, že „při zakládání rodiny je potřeba zapojit cit a taky rozum.“ V roce 2024 žil v Jihlavě.

 

[1] Rod František. Online. Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/rod-frantisek-15-9-1902/. [cit. 2024-10-28].