Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hildegarda Sedlářová (* 1926)

• narozena v roce 1926 ve Šternberku

• je německé národnosti

• za války zachránili Židovku Gesslerovou

• v táboře RAD u města Forst

• rodina nebyla zařazena do odsunu

• bratr Rudolf v roce 1949 utekl do Německa

• v současnosti bydlí ve Šternberku

Hildegard Sedlářová, rodným příjmením Luxová, se narodila v roce 1926 v osadě Světlov (něm. Lichtenthal), který byl přímou součástí města Šternberk. Oba její rodiče byli německé národnosti. Za války její matka Anna zachránila život Židovce Gesslerové, když ji více než rok živila a poskytovala jí přístřeší. Po příchodu sovětské armády v květnu 1945 byla Hildegarda Sedlářová svědkem mnoha zvěrstev páchaných na německých obyvatelích Šternberka. Na rozdíl od většiny Němců nebyla rodina zařazena do odsunu kvůli bratrově práci v dolech. Bratr Rudolf ale v roce 1949 utekl na Západ.

Ve Světlově

Předci paní Hildegardy prý ve Šternberku žili odnepaměti. „Co my víme, tak Luxovi jsou ve Šternberku přes dvě stě let.“ Když bylo pamětnici pět let, zemřel její otec Rudolf. Jako voják rakousko-uherské armády si z bojů v první světové válce v Albánii přinesl malárii, jejímž následkům po letech podlehl. Hildegardu a jejího bratra Rudolfa tak vychovávala maminka společně s babičkou. Babička Wilhemína Babek byla poloviční Češkou a Hildegard Sedlářová vzpomíná, že u nich doma byli čeští příbuzní často na návštěvě. „Když jsem neměla slyšet, co říká, tak babička mluvila česky.“

Hildegarda Sedlářová prožila dětství ve Světlově. Vzpomíná, že jako děti si často hrávali v mlýnském náhonu, který protékal přímo před jejich zahradou. „Víte, co jsou to dřevěný voštroky? V tom se pralo prádlo. To jsme táhli dolů, pak jsme si do toho sedli a jeli jsme až k mlýnu.“

V roce 1938 ukončila pamětnice povinnou školní docházku a nastoupila u příbuzných v holičství, kde se učila kadeřnicí. Bylo to těsně před mnichovskou dohodou, po které nacistické Německo zabralo československé pohraničí a s ním i město Šternberk. V té době ještě žila babička, které na podzim téhož roku přišli jako zasloužilé matce němečtí úředníci předat mateřský kříž. „Babička zemřela v devětatřicátým roku a to už tady byli hitlerovci a ona ležela v posteli. Měla pět dětí a přišli jí udělit ten mateřský kříž. Ty, co měly hodně dětí, tak ho dostaly. Babička byla taková dáma. Byla vychovaná v internátě a uměla perfektně německy a francouzsky. Její maminka byla Češka, tatínek Němec. Ona chodila vždycky v klobouku. Přišly děcka, zazpívaly jí tam a ona řekla: ,Co tady chtěj!‘ Maminka byla úplně červená.“

Válečné období zpočátku nijak nezasáhlo do života pamětnice ani její rodiny. Hildegarda Sedlářová ani nemusela vstupovat do Bund Deutscher Mödel, dívčí obdoby Hitlerjugend, protože ta byla organizována při škole, kterou již ukončila. Její bratr Rudolf do Hitlerjugend odmítl vstoupit. „Rudu vyhodili, protože tam nechodil. Maminka tenkrát musela zaplatit padesát marek pokuty.“

Záchrana Židovky Gesslerové

Už v roce 1938 byla ve Šternberku místními nacisty vypálena synagoga. Většina z necelých sedmdesáti místních Židů odešla neznámo kam. V roce 1941 se matka pamětnice setkala na náměstí s plačící paní Gesslerovou. Ta měla židovský původ, a přesto, že jí bylo přes šedesát let, vyhodila ji jedna mladá německá rodina z jejího domu, do kterého se vzápětí nastěhovali. „Maminka šla do města a ona seděla venku, dvě kabely, a brečela.“ Matka ji nakonec vzala k sobě a druhý den šla na gestapo nahlásit změnu její adresy. „Oni jí tam řekli, že je to stará Židovka, ať si ji vezme, ale musí se o ní starat. Měla tak osmašedesát let.“

Paní Gesslerová pak u Luxů žila rok a půl. Jednoho dne ale na dveře domu zaklepalo gestapo. Nebylo to však kvůli paní Gesslerové, ale kvůli Židovce Brachové, která se v domě po nocích tajně ukrývala. Takto na to vzpomíná Hildegarda Sedlářová: „Paní Gesslerová u nás byla jeden a půl roku. Paní Brachová, která byla taky Židovka, ta se schovala tady u nás u té paní Gesslerové. Představte si, my jsme to nevěděli. V noci vždycky spala dole s ní v posteli, brzo ráno se vždycky schovala tady na kopci. Ten soused ji viděl, šel na gestapo a udal maminku, že tady schovává Židovku. To byla tenkrát hrůza. A paní Gesslerová, ta vždycky: ,Paní Luxová, dejte mi jenom málo jídla. Ne tolik, kolik mi dáváte.‘ A najednou chtěla víc. Ta paní Brachová s ní jedla. To my jsme nevěděli. Bylo tak devět hodin večer, a najednou bouchání na dveře. Šla jsem s maminkou ven otevřít. Tam stáli tři. Kožený kabáty, klobouky. ,Gestapo! Vy jste paní Luxová?‘“

Paní Brachovou zatkli a nejspíše deportovali do některého z vyhlazovacích táborů. Matku vzali na gestapo ve Šternberku, kde ji několik hodin vyslýchali a propuštěna byla až po přímluvě známého. Paní Gesslerová prý válku přežila a podle Hildegardy Sedlářové se v roce 1942 dostala do Vídně a následně do Velké Británie, odkud Luxovým poslala vzkaz.

Po válce se u Luxových objevil syn paní Gesslerové, Max Gessler, kterému se podařilo dostat do Sovětského svazu, kde vstoupil do Rudé armády a stal se důstojníkem. Jeho manželka a dcera Věra ale prý také zahynuly v koncentračním táboře. „Jak přišli Rusi a už to bylo potom klidnější. My jsme všichni seděli, a najednou bouchání na dveře, ale jinak, tak normálně. Ruda šel otevřít a venku stál vysoký vojenský důstojník. My jsme se zase lekli, jak jsme viděli Rusa. Teď přišel dovnitř, pozdravil německy Guten Tag. ,No Frau Lux, nepoznáváte mě? Já jsem Max Gessler a přišel jsem Vám poděkovat, co jste udělali pro mou maminku.‘“

Podivné osvobození

Někdy v posledních letech války byla Hildegarda Sedlářová povolána na práci do Reichsarbeitsdienst (RAD) do Německa poblíž města Forst. Jednalo se o roční pracovní službu v zemědělství. Hildegarda byla nakonec propuštěna předčasně, protože její maminka utrpěla mozkovou mrtvici a nebyla schopná se o sebe postarat. Pamětnice pak ve Šternberku nastoupila do továrny, kde se vyráběly součástky na zbraně.

Dne 5. května 1945 vstoupilo do Šternberka sovětské vojsko. Hildegarda Sedlářová nemá nejlepší vzpomínky na jeho vojáky a tvrdí, že ve městě často docházelo k znásilňování. Sovětští vojáci prý dokonce v místní nemocnici znásilňovali ženy po operacích a po porodech. Primář Rudolf se jim v tom snažil zabránit, ale marně. „Ty ženský byly čerstvě operovaný a oni chtěli... On si stoupl před dveře a říkal: ,Tam nemůžete jít.‘ Porodily, čerstvě operovaný a oni tam šli. On šel potom domů, s manželkou se zastřelil. Říkal, že v takovým světě nechce žít.“

Hildegarda Sedlářová měla v květnu 1945 devatenácté narozeniny a většinu času trávila schovaná na půdě. Znásilnění se se štěstím vyhnula. V jejich domě ale sovětští vojáci zneužili Polku Jablonskou, která byla za války na práci ve Šternberku a u Luxových bydlela. „Byli tady Rusi a já jsem byla schovaná tam pod střechou, jak je ten kopec. Rusi mně nic neudělali, protože jsem byla schovaná. V těch pokojíčkách, jak bydlela paní Gesslerová, potom bydlela paní Jablonská. Já jsem byla kolik dní schovaná pod střechou. Nic jsem nejedla. To bylo hrozný, a ona říká: ,Víte, já se umím domluvit s Rusama. Pojďte dolů, ať se můžete jednou vyspat.‘ Tak jsem se umývala, a najednou dole na dveře: ,Bum, bum, bum.‘ Ona říká: ,Já neotevřu.‘ Já jsem řekla: ,Ježišmarja, běžte otevřít. Nevíte co, vždyť můžou rozbít dveře.‘ Ona říká: ,Zůstaňte ležet v posteli.‘ Mně říkal můj hlas: Nezůstávej. Vlezla jsem pod postel. Přišli tři Rusi. Já jsem pod postelí nic neviděla. Jenom ty nohy. A ona mluvila polsky. Nerozuměla jsem jí. Mluvila takovým hlasem, byl v něm hrozný strach. Já jsem si říkala: ,Ježiš, to musí být něco strašnýho.‘ Viděla jsem jenom ty nohy. Byla jsem blbá. Nevěděla jsem, co to je, co dělají, opravdu. A včil jsem slyšela, jak ona německy říká: ,Herr Gott wird Sie strafen.‘ Pán Bůh Vás ztrestá.“

Krátce po této události na dveře zabouchali a vstoupili do domu další sovětští vojáci. Hildegarda Sedlářová se stačila schovat pouze pod postel a za sebou zasunula velký kufr. Voják, který přicházel do místnosti, viděl, jak kufr zajíždí pod postel. „Měl baterku, klekl si, vytáhl ten kufr a svítil dolů pod postel. Neviděl mě. Já jsem byla chudá. Byla zatlačená na stěnu. Hlava, ta ze strachu úplně klepala na tu stěnu, a neviděl mě,“ vzpomíná pamětnice, která pak v nestřežené chvíli stačila utéct na kopec za domem. Jeden z vojáků ji však zahlédl. Sověti pak chytli čtrnáctiletého bratra Rudolfa, který jim měl prozradit Hildegardin úkryt. „On měl říct, kde jsem. Ti ho tak bili, že krvácel z nosu, z pusy, a neřekl. Později mi říkal: ,Hildi, oni by mě mohli zabít. Já bych to neprozradil.‘“

Po nějakém čase musela jít pamětnice uklízet do sovětského lazaretu, který se nacházel ve mlýně ve Šternberku. „Tam byli, co měli syfilis, žloutenku. To prádlo bylo krvavé, plné hnisu.“ Hildegarda Sedlářová vzpomíná, jak tam odmítla čistit vanu plnou zvratků a výkalů. „Mně řekli, že mám vyčistit koupelnu. Ve vaně, tam bylo do půlky nablito, nakakáno, načůráno. Bylo to zacpaný a kvasilo to. To byl tak bestiální smrad. Když na to myslím, tak bych se pozvracela. Tam byl kýbl a hrnek a tím jsem to měla vyčistit.“ I přes pohrůžky zastřelením to odmítla a vanu nakonec museli umýt sovětští vojáci.

Ani na příchod nových českých obyvatel Šternberka nevzpomíná pamětnice v dobrém. Vypráví o mučení a vraždění Němců, které zažily její sousedky. Vzpomíná, jak se jí jeden český soused po válce chlubil, jak byl jako dozorce ve sběrném táboře ve Šternberku přítomen zabití německého vojáka, kterého předtím mučili. Na vlastní oči také prý viděla, jak mladá česká rodina vyhodila na ulici starší německý pár. „Tady dole ty starý lidi vyhodili a jeho zbili. Pak ti Němci přišli s policajtama a museli jim dát alespoň padesát kilo věcí na osobu.“

I jejich dům navštívili čeští mladíci, kteří si přišli přilepšit. „Přišla taková mladá banda. To ale nesměli dělat. Šli do baráku a ukradli, co mohli. My jsme měli hodiny a pod nima takový stolek. Oni přišli a ta Střelcová jim říká: ,Tady si vyberte, co chcete.‘ Ty olejové obrazy, co tady jsou, ty jsme měli vydělané, zamotané a schované na půdě. Pod střechu jsme to strčili. Pak jsme měli ještě krásný velký koberec, a přišli a byl pryč. Kolo, všechno, ale mně je to jedno. Já jsem dostala hodnýho manžela a nestarala jsem se. Byla jsem s každým v klidu.“

Hodný člověk

Manžel pamětnice František Sedlář, kterého znala z dětství, byl české národnosti. Její rodině pomáhal v těch nejtěžších chvílích a byl prý jeden z mála, kdo se k Němcům choval slušně. „Pak byly Vánoce. Topení jsme neměli, zima byla. Byli jsme jenom ochrnutá maminka, Ruda a já. Seděli jsme, zima byla a neměli jsme ani co jíst. Najednou bouchání na dveře. My jsme se vždycky báli, když se bouchalo na dveře. Ruda tam šel: ,Je tam jeden pán.‘ Tak jsem šla ven a byl to Franta. V ruce stromeček a tašku a tam měl jídlo. To nemůžu nikdy zapomenout, na Štědrý večer nám donesl jídlo a malý stromeček. A od té doby jsem říkala: ,To je opravdu hodný člověk.‘“

František Sedlář se zanedlouho k Luxovým nastěhoval, ale začátky nebyly jednoduché. „Jednou pro něj přišli policajti. Oni nesměli chodit s německýma holkama.“ Povolení k sňatku dostali až v roce 1949.

V roce 1946 probíhal ve Šternberku, tak jako v celém pohraničí, odsun Němců. Všichni příbuzní, kamarádi a známí pamětnice byli odsunuti. „Já jsem chodila málo ven. Mně se dělalo zle, jak šli všichni pryč. (...) Já jsem tady zůstala úplně sama.“ Pamětnice, její těžce nemocná matka a bratr Rudolf nebyli do odsunu zařazeni, protože bratr byl nasazen na práci v grafitových dolech v Branné na Šumpersku.

Rudolf Lux v roce 1949 utekl na Západ. „On utekl s jedním klukem. Přeplaval Dunaj od nás do Rakouska.“ Bylo to již v době, kdy byla pamětnice vdaná za Františka Sedláře, a tak již v Československu zůstala. Do zaměstnání nechodila, protože se dvacet pět let starala jako pečovatelka o těžce nemocnou matku. O tom, že to po válce v čistě českém prostředí nebylo pro německy hovořící Hildegardu jednoduché, svědčí její vzpomínka na setkání s policistou, kterému měla nadiktovat zaměstnání manžela. „Jej, to bylo taky něco. Přišel policajt: ,Co manžel dělá?‘ Já říkala: ,Řezník. Ne, ne, ne, řezník ne.‘ Tak to škrtl. ,Tak co?‘ – ,Zedník.‘ Teď napsal Zedník. Říkám mu: ,Tak ne, zas se tak blbě díváte, no v kanceláři dělá.‘ – ,Ježiš, úředník.‘“ Dnes (v roce 2012) pamětnice stále žije se svým manželem ve svém rodném domě ve Šternberku.