Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Sedloň (* 1933)

• Josef Sedloň se narodil 26. června 1933 v Táboře

• vyrostl jako jediné dítě a dědic rodinné firmy na výrobu sudů

• v roce 1948 byla rodině firma znárodněna, rodina se odstěhovala na Slovensko

• jako syn kapitalisty byl následně perzekvován

• v 90. letech dostal – značně zdevastovaný – rodinný majetek zpět

• rodinnou firmu již neprovozuje, areál firmy pronajímá různým subjektům

• v roce 2023 žil v Praze

Není nic horšího, než být odsuzován za něco, za co jste ani nemohli, říká v rozhovoru Josef Sedloň. Syn majitele prosperující firmy na výrobu sudů mohl po maturitě nastoupit do firmy svého otce a odjet do zahraničí firmu dále rozvíjet, dobýt svět a ochutnat úspěch. Třeba. Místo toho přišel únor 1948 a firmu jeho otce převzala dělnická třída. Synek z privilegované rodiny měl zakusit ponížení a strádání, zákaz studia a život bez perspektivy. 

Ze sklepa do opravdové dílny

Josef Sedloň se narodil 26. června 1933 v Táboře. Matka se jmenovala Božena Vonásková, otec byl Josef Sedloň a společně založili živnost na výrobu sudů v Táboře, kterou navázali na již existující bednářskou dílnu pamětníkova dědečka. Dědův odkaz však podstatně zvelebili a rozšířili. Matka Božena původně prodávala v knihkupectví. Díky sňatku se zapojila do běhu rodinné firmy, vedla účetnictví a sháněla práci, otec se věnoval výrobě, jak říká pamětník: „Byl stále mezi lidmi, dohlížel na vše.“ Stejně tak se ve firmě odmalička otáčel i pamětník, který měl jednoho dne firmu přirozeně převzít, tím spíš, že neměl sourozence. Maminka byla sice těhotná, ale v roce 1939 během požáru v dílně utrpěla šok a potratila. 

Pamatuje si pamětník úplné začátky rodinné firmy Sedloň? „Tábor byl za doby předválečné daleko menší město než dnes a prosperovalo v něm spousty drobných provozů a živností, tabáková výrobna, jatka, obchůdky a řemesla,“ začíná své vyprávění pamětník. „Začátky firmy mého otce se odehrály ještě ve Vančurově ulici, kde měl již můj děda ve sklepě malou dílničku. Tam se otec vyučil bednářem. Potom ale musela být celá výroba přesunuta za Tábor, mimo město, protože byla čím dál hlučnější. Tam začali budovat podnik a vyrábět sudy,“ vybavuje si pamětník vznik rodinné firmy. 

Přinesl ten „baťovácký“ duch 

Slibně se rozvíjející firma však málem zkrachovala kvůli nepozornosti. „V roce 1939 některý z dělníků zřejmě odhodil nedopalek cigarety a shořela celá dřevěná budova. Rodiče měli finanční potíže a hrozilo, že firma zkrachuje, ale starosta Václav Soumar jim pomohl vystavět nový objekt, sehnali cihly a kamení a pracovní místa byla zachráněna. Tak vznikly první zděné budovy, kde výrobu sudů obnovili.“

Dalším impulzem k rozvoji bylo šťastné spojení s konstruktérem Jaroslavem Fuksou: „V Sezimově Ústí vznikl Baťov* a Moravská akciová společnost, kde pracoval strašně šikovný Jaroslav Fuksa. Ten se k mým rodičům připojil jako společník. On byl strojní konstruktér a vyráběl stroje na výrobu sudů. Produktivita se tehdy obrovsky zvedla, Fuksa tam přinesl ten baťovácký duch.“ Vymyslel prý například důmyslný systém odsávání hoblin a pilin, které se spalovaly v kotelně, čímž si firma zároveň vyráběla elektřinu, což byla velká výhoda. 

Byla to armáda bez vedení

Firmě se dařilo, ale bylo to období, kdy zuřila válka. Jak na ni pamětník vzpomíná? „Když na začátku války přišli Němci, chovali se strašně,“ říká pamětník. „Vzpomínám si třeba na pochody Hitlerjugend, když lidé rychle nesmekli, tak jim strhávali pokrývku z hlavy, dávali najevo, kdo je pán. Do Tábora přišli Němci po začátku války, Židé tu měli obchody, do té doby to bylo klidné město, kde žila i německá menšina v poklidu, ale po začátku války se to změnilo.“ Pamětník znal osobně mnoho židovských spoluobčanů, např. významného táborského obchodníka Raaba či hoteliéra Znamenáčka, který měl hotel Znamenáček (dnešní Slovan). „Když postřelili Heydricha, tak to v tom jeho hotelu oslavovali a Němci je vyhmátli a popravili.“ Blízko Tábora byl u Sedlčan výcvikový prostor SS – obecně se o tom vědělo, ale detaily pamětník nezná. 

Pamětník má bolavou vzpomínku i na konec války a sovětskou armádu. Ve skladu měli Sedloňovi fošny dřeva, které jim Sověti ukradli a odvezli a postavili si z toho v lese úkryty. „Naši se snažili získat kompenzaci, ale nešlo se s nimi dohodnout. Nikoho jsme nezajímali,“ říká pamětník. Přesto cítil jako všichni zpočátku i euforickou radost z konce války. „Lidé dávali ruským vojákům kytky, najíst a napít, ale později se objevila i znásilnění, vojáci hodně pili alkohol, bylo vidět, že je to armáda, která neměla pořádné vedení, které by jim v takovém počínání zabránilo,“ konstatuje Josef Sedloň. Zaznamenal i návštěvu prezidenta Beneše, který měl v sousedním Sezimově Ústí vilu, ale za nijak významnou ji nepovažuje: „Proběhlo setkání, ale spíš se asi moc neprojevoval. A já měl jiné starosti.“

Dělníci se za ně postavili, ale komunisty to nezajímalo

Jiné starosti měli po válce prakticky všichni, včetně Sedloňů. Firma velice prosperovala, před znárodněním zaměstnávala až 100 lidí. „Firmě se dařilo, fungovalo to perfektně. Vyráběli jsme i na export, třeba na Island,“ říká pamětník. Vysvětluje, že před exportem se sudy musely rozložit a po dovezení na místo určení zase složit, což vyžadovalo poměrně náročnou manipulaci a plánování. Počítalo se proto s tím, že pamětník by se po maturitě přestěhoval na Island a otevřel by tam dílnu, která by sudy montovala. K tomu však již nedošlo. Přišel únor 1948. 

K atmosféře té doby se vyjadřuje takto: „V Táboře po roce 1945 a hlavně po roce 1948 bylo spoustu komunistů, vládla tam hodně tato ideologie i díky husitské minulosti.“ Prosperující soukromá firma měla s únorem 1948 své dny sečteny: „V roce 1948 mým rodičům firmu sebrali. Sebrali jim majetek, všechno vyrabovala taková ta spodina Tábora, která se dostala k moci a vládla. Nepustili rodiče tehdy ani do kanceláře, nemohli si vzít ani trochu peněz. Rodiče bydleli v domku v té továrně a tam čekali, co bude. Dělníci se za ně postavili, šli na vedení a orodovali za ně, ale komunisti je ani nepřijali, nemluvili s nimi.“ Rodiče byli perzekvovaní, chvíli zavření, vozili je po Táboře nákladním autem, aby je jako kolaboranty ukazovali občanům. 

Sžívání s dělnickou třídou

Rodiče pamětníka prý plánovali opustit republiku letadlem, ale pak si to rozmysleli. Nakonec vzdali snahu o slušné živobytí v Táboře a město opustili nadobro. „Naše rodina musela Tábor opustit, protože zde nemohli najít zaměstnání, vrátil jsem se až po mnoha desetiletích. Přestěhovali jsme se až na daleké Slovensko, kde otec našel místo v Banské Štiavnici u firmy Dřevoindustria na výrobu sudů z tvrdého dřeva, kterou měl postavit na nohy.“ Následoval tak osud mnoha jemu podobných majitelů soukromých firem – předat vlastní firmu do „dělnických“ rukou a jít „o dům dál“ takovou jinou znárodněnou firmu díky svému nenahraditelnému know how spravovat. 

Josef Sedloň starší tedy skončil až na Slovensku, a když tam získal byt, přijela za ním i rodina včetně pamětníka, který zde nastoupil na gymnázium do kvinty a sexty. „Slováci tehdy Čechy moc rádi neměli, měli raději Maďary, ty dva roky byly náročné. Zvykl jsem si, ale ze začátku byly problémy. Když jsem třeba přišel do obchodu a chtěl chleba, tak byl problém. Musel jsem se naučit slovensky, ale ty začátky byly náročné. Mluvení pak jakž takž šlo, ale psaní mi dávalo zabrat. Ani látka ve škole nenavazovala,“ vybavuje si pamětník. Po maturitě mu dali posudek, že se musí sžívat – jako syn kapitalisty – s dělnickou třídou, takže nastoupil do továrny na hasicí zařízení, kde dělal tři měsíce jako pomocný soustružník. Jak se sžíval s dělnickou třídou? „Výborně, já byl na dělníky zvyklej, vždyť v té naší továrně jsem byl pořád mezi nimi. Já nechápal, jak můžou tohle považovat za trestání, jak můžou lidi trestat prací. Kamarádil a vyrůstal jsem mezi nima od dětství, skákali jsme s ostatními dětmi do hoblin, chodili se koupat, byli jsme si rovni,“ směje se pamětník představě, že by byl nějaké privilegované dítě. 

Nebyl jsem té pocty hoden

Na Slovensku žili dva roky, otce pak přeložili do Jihlavy, kde měl opět pomoci rozjet a dát do pořádku další továrnu. Pamětník uvažoval o vysoké škole, ale studovat pochopitelně z kádrových důvodů nejdříve nemohl. Později přece jen posudek obdržel a na druhý pokus se dostal v roce 1956 na architekturu. Bydlel v Praze ve vile u architekta Kodla. „Bydlel jsem na půdě bez topení, jen studená voda, měl jsem petrolejový kamínka, ale byla tam velká zima, chodil jsem se tam jen vyspat.“ Na vojnu šel jako vysokoškolák a měl ji díky tomu zkrácenou. Absolvoval ji v Kroměříži. Na otázku, jestli mu nabízeli členství ve straně, se pousměje: „Ze začátku ne, protože jsem takové pocty nebyl hoden. Až později, když jsem byl vedoucím ateliéru v Pražském průmyslovém ústavu, za mnou přišli, ale samozřejmě jsem odmítl.“

Rok 1968 si spojuje hlavně se strachem a napjatým očekáváním: „V roce 1968 jsem pracoval v Krajském projektovém ústavu. Během okupace přestala fungovat doprava, pamatuji si, jak jsem musel všude chodit pěšky, večer jsme se pak báli chodit ven úplně. Všude byly pořád slyšet výstřely, lidi se báli, věděli jsme, že jsou schopni lidi zastřelit, pár takových případů se stalo.“

Nebejt tam ten Šimek, tak mi to ani nevrátili

Rok 1989 byl pro jeho rodinu zlomovým. „To jsme cítili štěstí, nosili jsme trikolory, šel jsem na Havla, Kubišovou, čekali jsme, co bude. Pak začali vracet majetky. Za Havla se začala dělat konečně jiná politika.“ Rodina žila v očekávání restitucí a pamětník se po dlouhých desetiletích vrátil v roce 1990 do Tábora. „Firmu jsem samozřejmě nepoznával. Bylo to tehdy OSP, Okresní stavební podnik. Sudy se tam samozřejmě okamžitě po znárodnění přestaly dělat, ztratilo se know how, všechno se rozkradlo. Bylo to vyrabovaný, zatékalo tam, vodovod se musel dělat znovu atd.“ Restituce však neprobíhala snadno: „Nejhorší na tom bylo to, že když jsme to měli dostat zpátky, tak mi to nechtěli dát, dokud nezaplatím pět milionů. Prý za zvelebení, že tam někde přistavěli patro. Kde bych to vzal?! Tak jsem musel část prodat, pak jim dát těch pět milionů, aby mi to vrátili. Naštěstí jsem byl tehdy ve Skautu a tam byl nějakej Šimek, on byl zaměstnanej v tom OSP a pomáhal mi s tím vracením. Nebejt tam ten Šimek, tak mi to ani nedali.“ 

Návratu firmy do rodinných rukou se už dožila jenom maminka a ani ta si to příliš neužila. „Rodiče ztrátu firmy v roce 1948 odnesli i zdravotně. Maminka si tehdy chtěla podřezat žíly, otec ji u toho našel, takže tento skutek nedokonala. Všechno strádání na ní ale zanechalo stopy, měla později deprese, nemluvila. Ale alespoň se dožila vrácení majetku. Otec ale zemřel ještě před revolucí, byl zdravotně na huntě, jak celý život vykonával náročné profese.“

Aby lidé věděli

Pamětník chtěl dát majetek dohromady, vyměnit okna atd., pak začal celý areál pronajímat. Dnes tam sídlí různí řemeslníci, je tam firma na obaly, autodílna. Celý život prožil pamětník se svou ženou Janou, dávnou kamarádkou z dětství, vzali se v roce 1962, v roce 1968 získali družstevní byt v Krči. Jeho syn je známý hudebník, DJ a promotér, dováží do České republiky zahraniční kapely, „od dětství tíhnul k hudbě,“ říká pamětník.

Na závěr Josef Sedloň připomíná, že by bylo dobře, kdyby se lidé mohli dozvědět, co se všechno tenkrát dělo. „Co tenkrát skupina komunistů byla, jaké zlo byla schopná vyprodukovat. Aby to lidé věděli a aby se to už nikdy nestalo, aby se takovýhle lidi, jako byli komunisti, dostali k moci. Není nic horšího, než být perzekvován za věci, za které člověk ani nemohl,“ naráží na kádrování a rozlišování lidí podle původu. 

 

 

 

* V roce 1939 začala v dnešním Sezimově Ústí II. stavět na zelené louce Baťova zlínská společnost město, tehdy nazývaný Baťov, pro 10 tisíc lidí k nově vznikajícímu závodu MAS - Moravské a slovenské strojírny.