Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Sedmidubský , CSc. (* 1940)

• narodil se 27. května 1940 v Rovensku pod Troskami

• maturoval na jedenáctiletce v Turnově roku 1957

• v roce 1962 promoval na VŠCHT v Praze, obor anorganická chemie silikátů

• poté až do roku 1968 vyučoval na Střední školu sklářsko-keramickou v Teplicích

• v srpnu 1968 začal pracovat v Rakovnických keramických závodech (RKZ)

• nikdy nevstoupil do komunistické strany

• jeho bratr Miloš roku 1968 emigroval do Rakouska

• roku 1978 ho poprvé kontaktovala StB, od listopadu 1980 ho vedla jako tajného spolupracovníka

• podával StB na vyzvání zprávy o služebních cestách a kontaktech

• roku 1985 ho z evidence StB vyřadili pro pasivitu

• po sametové revoluci se stal ředitelem RKZ

• spoluzakládal Silikátový svaz a byl jeho prvním předsedou

• v roce 1994 Vrchní soud potvrdil, že zapsání do seznamu spolupracovníků StB bylo neoprávněné

• se ženou Olgou vychovali syny Davida a Tomáše

Jiřího Sedmidubského v mládí ovlivnilo rodinné prostředí – otec i dědeček byli národními socialisty – i události po komunistickém převratu, zejména znárodňování živností a nucená kolektivizace. Byl nadšený ve skautském oddíle a členství v Pionýru se stalo jen nudnou povinností. Jako studenta ho deprimovalo okolí vysoké školy v Praze-Dejvicích, kde se v 60. letech nacházelo mnoho symbolů komunistického režimu. V jeho životě hrálo velkou roli vzdělání a práce. Aby ji mohl vykonávat co nejlépe a na pozici, která mu umožňovala odborný rozvoj, začal „na rovinu“ komunikovat se Státní bezpečností (StB), jež ho oslovila po emigraci jeho bratra. Pohovory se týkaly cest Jiřího Sedmidubského do kapitalistické ciziny a jednání se zahraničními obchodními partnery. Podle svých slov vždycky informoval i svého nadřízeného a nic estébákům nepodepsal. Roky se domníval, že našel dobré východisko z ošemetné situace. Velmi ho proto překvapilo, když po sametové revoluci zjistil, že byl veden jako tajný spolupracovník StB.

Před hotelem v Makarské byl obrovský kráter po bombě

Jiří Sedmidubský se narodil 27. května 1940 v Rovensku pod Troskami rodičům Milošovi a Ludmile, rozené Štučkové. Jeho rodiče byli učitelé, v roce 1948 se jim narodil ještě mladší Miloš. Dědeček Jaroslav Sedmidubský působil už před druhou světovou válkou v malém městečku jako starosta, válečné události a stres přispěly k tomu, že zemřel nečekaně na mrtvici.

Po válce prožíval malý Jiří vcelku normální dětství. Velký dojem na něho udělala cesta na dovolenou do tehdejší Jugoslávie, do Makarské. „Ten průjezd tou válkou zničenou Evropou, spousta žebráků, všude rozvaliny, před hotelem v Makarské byl obrovský kráter po bombě, všude kolem opevnění. To si, myslím, budu nadosmrti pamatovat,“ vybavuje si silný zážitek.

První poválečné volby se konaly v roce 1946, jeho tatínek, národní socialista, se chtěl také zapojit do budování nového Československa. Konec nadějím na rozvoj demokratické společnosti ale udělal únor 1948, kdy se k moci dostali dobře připravení komunisté. „Lidé se zpočátku nebáli, jenže akční výbory Národní fronty zanášely strach, lidé si začali dávat pozor na hubu,“ připomíná Jiří Sedmidubský atmosféru doby, kdy začala vláda jedné strany. Brzy začala státní moc likvidovat podnikatele i malé živnostníky, došlo k násilné kolektivizaci. „Lidi si říkali, že to brzo praskne, řada jich ale skončila v kriminále. Režim se nemilosrdně vypořádával se živnostníky,“ říká pamětník k 50. letům, kdy mnozí v rámci tzv. třídního boje skončili nejen ve vězení, ale i na popravišti. Jeho tatínek Miloš Sedmidubský nikdy nevstoupil do strany, i když mohl být ředitelem školy, zůstal tělocvikářem a celý život se věnoval propagaci sportu.

Chtěl jsem dělat dobře svou práci

Jiří Sedmidubský v roce 1957 odmaturoval na jedenáctiletce v Turnově a byl přijat na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT), obor anorganická chemie silikátů. „Na Letné ještě stál Stalinův pomník, blízko byl hotel International, symbol režimu, byla tam poblíž v Dejvicích centrála Státní bezpečnosti, sovětské velvyslanectví i velení armády, zkrátka prostředí okolo školy bylo deprimující,“ vzpomíná na svá studentská léta pamětník. Absolvoval i povinnou vojenskou přípravu, která se nesla ve znamení konfliktů mezi důstojníky a studenty.

Po promoci dostal umístěnku do Teplic a od roku 1962 tam šest let působil jako učitel na Střední škole sklářsko-keramické. Výuka sklářské technologie ho po čase přestala naplňovat, v té době byl již ženatý s Olgou, rozenou Holbovou, a v roce 1966 se jim narodil první syn David. Když mu od srpna 1968 nabídli byt a místo vedoucího laboratoře v Rakovnických keramických závodech (RKZ), neváhal a s rodinou se do Rakovníka přestěhoval. Brzy se stal samostatným technologem a pak i vedoucím technické přípravy výroby, na VŠCHT si následně doplnil postgraduální studium, obhájil vědeckou aspiranturu a získal titul CSc.

Jiří Sedmidubský se v době totalitního režimu považoval za součást „technické inteligence“, což byli podle něj odborní pracovníci pevně ukotvení v praxi, kteří se tolik nezajímali o politické záležitosti a ideologii. Prioritou pro něj bylo moci dobře vykonávat svou práci a posouvat se v ní kupředu, i když pozitivně vnímal také kulturní uvolnění v druhé polovině 60. let a zejména během pražského jara.

Invaze armád Varšavské smlouvy a příjezd tanků do Československa 21. srpna 1968 Jiřího Sedmidubského zaskočily stejně jako většinu národa. Jeho bratr Miloš pod vlivem událostí emigroval do Rakouska. Jemu samému se v práci dařilo, při následných prověrkách podle svých slov „nestraníkům stačilo se přihlásit jen k podpoře hospodářské politiky, mohl jsem se k tomu přihlásit, chtěl jsem přece dělat dobře svou práci.“ Do strany nikdy vstoupit nechtěl, politicky se nijak neangažoval. Jeho přání věnovat se pouze svému zaměstnání se však nesplnilo.

To žádné tajné schůzky nebyly

Způsob, jakým se Jiří Sedmidubský zapletl s orgány Státní bezpečnosti, by mohl být ilustrací přísloví Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. V roce 1974 pracoval v RKZ na vedoucí pozici, jezdil na zahraniční cesty i na Západ a před cestou do Itálie ho oslovila StB. Zajímalo je, zda se hodlá s bratrem Milošem, který socialistickou republiku opustil ilegálně, setkat. Kontakt s bratrem Jiří Sedmidubský nepopíral a o všem informoval svého šéfa. „Řekl jsem si, když už vědí všechno, vsadím to na jednu kartu, a řekl jsem, že ano. Šéfovi jsem bratra v Itálii představil a řekl, že s naším setkáním StB souhlasila,“ vysvětluje, jak se pokoušel dát do souladu svoje pracovní povinnosti s přáním potkat bratra a zároveň nepopudit StB.

V roce 1978 se však StB o něj začala zajímat jako o člověka, který by mohl poskytovat cenné ekonomické informace z jednání s kapitalistickými obchodními partnery. Založila na něj nejprve spis prověřované osoby pod krycím jménem Technolog, který se poté stal součástí svazku tajného spolupracovníka TS-768498 MV. [1] Po dobu šesti měsíců mu také kontrolovali soukromou korespondenci, což se ukrývalo pod pojmem úkon TA-211. Jeho osobu charakterizuje StB mimo jiné takto: „Je velmi dobrý odborník, zdvořile vystupuje, je velmi vzdělaný, ale nijak to nedává najevo, politicky se neprojevuje, má slušné chování, snaží se každému vyhovět a ochotně každému poradí.“

Jiří Sedmidubský zřejmě i vzhledem ke svému osobnostnímu založení požadované informace o služebních cestách, veletrzích a jednáních se zahraničními partnery na vyzvání StB podával, současně o tom prý věděl jeho nadřízený. „Tím jsem se stal člověkem, který může cestovat a nehrozí z toho průšvih. Teď, když o tom přemýšlím, jsem pochopil, že to pro StB byla nepříjemná situace, nebyl to vůbec utajený styk,“ objasňuje pamětník, jak uvažoval. 

Domníval se, že se vůči Státní bezpečnosti vlastně k ničemu nezavázal a byl po roce 1989 nemile překvapen, že je v archivních spisech veden jako tajný spolupracovník. „Ten vázací akt neproběhl, nic jsem nepodepsal. Nakonec by to v tom spise muselo být, a není to tam, žádný podpis nenastal a oni ho na mně nikdy ani nechtěli. Kdybych aspoň mohl býval být hrdinou, který odmítne podpis a práskne dveřmi, ale já jsem tuhle příležitost nedostal,“ vysvětluje, proč ho zařazení na seznamy spolupracovníků StB šokovalo.

StB totiž využila jeho vstřícnosti, stanovila plán jeho využití pro kontrarozvědné účely a provedla v listopadu 1980 vázací akt, aniž by si toho všiml. Ve spisech je přímo uvedeno, že vázací akt proběhl pohovorem o další spolupráci, ale že od jeho stvrzení podpisem kandidáta bylo upuštěno, aby nebyly narušeny dobré vztahy s ním. Další schůzky probíhaly stejně jako před vázacím aktem, Jiří Sedmidubský hovořil o jednáních s obchodními partnery, modernizaci provozu, problémech technologického charakteru a podobně. To dokládají zápisy uchované v archivovaném svazku.

Teprve v roce 1985 řídící orgán, poručík František Hrbek, usoudil, že tajný spolupracovník není aktivní, jeho informace nevedly k „realizaci“ žádné osoby ani případu, a dal návrh na jeho vyřazení z evidence. Uvádí, že v letech 1980–1985 proběhlo 39 schůzek, na kterých Jiří Sedmidubský předal 19 zpráv. Ve spise zmiňuje, že není nutné obávat se prozrazení spolupráce, protože sám spolupracovník má z vyzrazení strach a z toho důvodu chce kontakty ukončit. Toto tvrzení je v rozporu s vyprávěním Jiřího Sedmidubského, který říká: „O všech těch svých pozváních jsem informoval svého nadřízeného, to žádné tajné schůzky nebyly. A myslím si, že tak se mi podařilo přežít až do toho devadesátého roku.“

Všechno se muselo začít jinak a od začátku

 Na konci 80. let byl Jiří Sedmidubský odborníkem ve své práci, dařilo se mu v rodinném životě, měl již dva syny, starší Tomáš se narodil roku 1971. Uvítal uvolnění ekonomických poměrů spojené se sovětskou politikou tzv. perestrojky. Doufal v dobrý efekt připravovaného zákona o státních podnicích, který by nejen RKZ mohl přinést nové příležitosti a více obchodní i výrobní samostatnosti. Do té doby museli produkty vyvážet do zahraničí jen prostřednictvím podniků zahraničního obchodu (PZO) a na československém trhu měli určeného distributora.

Změny se začaly odehrávat i v politice, jedním z viditelných projevů nespokojenosti občanů byla petice Několik vět. „Manželka Několik vět podepsala, ale já jsem čekal postupný vývoj a doufal jsem, že budu moci v podniku sehrát určitou úlohu, tak jsem to nepodepsal a musel jsem to synům dlouze vysvětlovat,“ vysvětluje, jak měl stále důvěru v technickou inteligenci a její oddělení od politiky.

Události roku 1989 ve východní Evropě a násilně potlačená demonstrace 17. listopadu na Národní třídě ovšem postupnému vývoji nepřály, komunistický režim se rychle zhroutil a s ním i celý socialistický ekonomický systém. „Všechno se muselo začít jinak a od začátku,“ konstatuje pamětník, který změnu k demokracii uvítal. Byl prý i v nových poměrech dobře připravený, a tak převzal z pověření ministerstva vedení podniku. Na začátku 90. let se původní národní podnik RKZ přeměnil na akciovou společnost, objem výroby se ztrojnásobil, aby stačil poptávce a rozšířeným možnostem distribuce.  

V roce 1992 založily firmy působící v keramickém a sklářském odvětví Silikátový svaz, jeho prvním předsedou se stal Jiří Sedmidubský. Svaz se zaměřuje na publikační činnost a vydávání učebnic pro odborné školy – jako společnost pro rozvoj a spolupráci celého odvětví.

Po zjištění, že jeho jméno figuruje na seznamu tajných spolupracovníků StB, podal Jiří Sedmidubský žalobu proti ministerstvu vnitra, kde žádal, aby bylo jeho jméno ze seznamu vymazáno. Část žaloby nakonec stáhl zpět, roku 1994 Vrchní soud v Praze konstatoval, že výmaz není možný, jelikož se jedná o archivní materiál. Soud ale potvrdil tu část rozsudku městského soudu, kde bylo určeno, že pamětník byl do registru StB zapsán neprávem. [2] „Proběhlo to tak, že se dostavili všichni svědci, které jsem navrhoval, že by se měli dostavit, dostavil se můj tehdejší nadřízený, který potvrdil, že o všech těch mých kontaktech věděl. Dostavili se ty dva příslušníci, který nějakým způsobem potvrdili, že ten vázací akt neproběhl, že jsem nic nepodepsal,“ líčí Jiří Sedmidubský jedno ze soudních stání. Ani tak ovšem nepovažuje pro sebe celou věc za uzavřenou a je pro něj podle jeho slov stále traumatizující.

V roce 2019 žil Jiří Sedmidubský v Rakovníku.

 

 

[1] Výňatky ze svazku TS-768498 MV jsou uloženy v Dodatečných materiálech.

[2] Rozsudek Vrchního soudu v Praze z roku 1994 je přiložen v Dodatečných materiálech.