Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Ilja Šedo (* 1951)

• narozen 5. května 1951 v Mariánských Lázních

• otec byl ruský emigrant, jenž utekl před bolševiky

• vystudoval střední školu stavební

• v letech 1970 až 1972 sloužil jako psovod u Pohraniční stráže, rota Debrnik

• po návratu z vojny mu lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu

• podepsal prohlášení Charta 77

• dlouhodobě sledován a terorizován Státní bezpečností

• po roce 1989 vystudoval obor knihovnictví na FF UK

Ilja Šedo se narodil jako syn ruského emigranta, který utekl z Ruska před bolševiky. Přestože svého otce příliš nepoznal, po frustrujících zkušenostech z léta 1968 se i u něj projevil odpor vůči komunistickému zřízení, před kterým jeho otec utekl. Mohl svůj osud odevzdat do rukou státu, neřešit politiku a žít obyčejný a spokojený život v období normalizace, který by mu přišel velmi vhod vzhledem k vážnému onemocnění. Rozhodl se však vzdorovat a podepsal Chartu 77, za což musel ze strany Státní bezpečnosti snášet několik let trvající teror. V den, kdy se podepisoval pod krátké prohlášení charty, však nemohl tušit, že režim jednou padne, přesto se dle svého nejlepšího přesvědčení rozhodl dát veřejně najevo svůj nesouhlas. Koneckonců jak sám vypráví: „S tím jsme přijali náš osud, že budeme za ty ztroskotance a zaprodance až do konce života.“

Zdálo se nám přesvědčivý, že by mohli dokázat nějaké změny

Ilja Šedo se narodil 5. května 1951 v Mariánských Lázních do rodiny ruského emigranta Antonína Šedy. V lázeňském městečku na západě Čech však nikdy nežil, jelikož otec vedl ústav pro hluchoněmé na zámku v Trpístech, kde prožil část svého dětství. Když byly mladému Iljovi čtyři roky, otec zemřel, a tak se rodina musela několikrát stěhovat. Nakonec se usadila v Plzni, kde nastoupil na základní školu a posléze na střední školu stavební, kde jej zastihlo uvolňování režimu v 60. letech. Především na něho působilo v oblastech, které náctileté nejvíce zajímaly. „Vnímali jsme toho hodně přes kulturní vlivy. Jednak hudba. Kdo měl o to zájem, sledoval kariéry těchto rockových kapel, které tenkrát velmi zapůsobily na vnímání mladých lidí. A filmy byly také častý motivační prvek, který nás tenkrát oslovoval,“ vypráví.

Když však počátkem roku 1968 odstoupil z vedoucích funkcí Antonín Novotný a reformní hnutí vedené Alexandrem Dubčekem vyhlásilo Akční program, který měl vést k změnám v socialistické společnosti, politice a v hospodářství, nechalo rozhodnutí málokoho nečinným. „Všichni jsme tenkrát sledovali politiku. Diskutovali jsme o tom každou přestávku. Hádali jsme se taky, protože tam byli chlapci, kteří s tím nesouhlasili a pod vlivem rodičů vnímali změny negativně,“ vzpomíná na velké debaty mezi školními lavicemi. Jenže jak posléze dodává: „Ještě jsme neměli výrazně zabudovanou nedůvěru vůči straně. Zdálo se nám přesvědčivý, že by mohli dokázat nějaké změny.“

Najednou vidíme, že jedou tanky přes pole

Skutečnost, že režim je sám o sobě nereformovatelný, si uvědomil až později. Mezitím však celé Československo čekalo kruté vystřízlivění z opojení atmosféry „Pražského jara“, jak se období změn v první polovině roku 1968 nazývá. Moskva sledovala reformní hnutí se značnou nelibostí a obavami ze ztráty vlivu ve strategicky položeném Československu, které sousedilo se západním Německem. V Kremlu tudíž v polovině srpna 1968 padlo rozhodnutí, že vojensky zasáhne, aby se celá situace stabilizovala.

Ilja Šedo vždy jezdíval o letních prázdninách na brigády, aby pomohl mamince s domácností. Tentokrát byl v západočeských Kasejovicích, kde pomáhal se sklizní na poli. Ve středu 21. srpna 1968 vstal jako každý jiný den a vydal se na pole. „Mohlo být okolo desáté hodiny. Za Kasejovicemi v lesíku byla taková přidružená výroba či malý podnik, kde místní něco dělali, ale vůbec nevím co. Najednou jsme ale viděli, jak ti zaměstnanci všichni utíkají přes pole zpátky do Kasejovic,“ vzpomíná.

Přišlo mu zvláštní, proč všichni utekli, ale příliš to nebral na zřetel. Krátce na to ale zjistil, co bylo příčinou jejich úprku. „Nějakou hodinu to trvalo, ale najednou vidíme, že jedou tanky přes pole. Koukali jsme jako blázni, protože jsme si říkali: ‚Copak tady dělají? Vždyť není žádné cvičení‘.“ Skutečně se o žádné vojenské cvičení nejednalo. Obec Kasejovice se nacházela v operačním prostoru sovětských tankových a motostřeleckých sborů z východního Německa, které toho dne zahájily invazi do Československa pod kódovým označením operace Dunaj. Sovětské jednotky tu pak zůstaly následujících více jak dvacet let až do konce června 1991. „Tenkrát to vypadalo  ale na definitivum. Bylo jasné, že to z drápu nepustí,“ domníval se tehdy jako mnozí ostatní také Ilja Šedo.

Přijeli k nám na rotu a vyptávali se, kudy do Německa

S koncem letních prázdnin se vrátil zpátky do Plzně ke studiu, které později úspěšně dokončil a nastoupil do podniku Vodní stavby. Čekala jej však ještě povinná vojenská služba. Shodou okolností skončil v letech 1970 až 1972 u Pohraniční stráže, kdy měl ochránit občany před západními agenty. Ve skutečnosti však hlídal, aby se nikdo z východního bloku nedostal na Západ. „Vůbec nevím, jak jsem se tam dostal. Mám ale podezření, že mi to zařídil náš třídní učitel, který byl přesvědčený komunista,“ vysvětluje. „Člověk si ale nemohl moc vybírat,“ krátce na to dodává. Jedinou částečnou možností volby bylo zaměření na vojně. Ilja Šedo si tak vybral psovoda, a tak často chodil podél pohraniční linie v úseku Debrník u Železné Rudy, kde podle projektu Dokumentace usmrcených osob na československých státních hranicích v letech 1948 až 1989 byl pouhých pár měsíců před jeho nástupem zastřelen mladík Gert Michna. 

Během jeho služby se ale již nesetkal s úmrtím na hranicích, případů zadržení ovšem bylo nespočet. Především Němců z východního Německa. „Vyšel u nich nějaký zákon, který jim umožňoval, aby mohli volně cestovat k nám do Čech. Oni toho strašně využívali a pokoušeli se přes naši hranici dostat do Německa. Vím, že v září 1972 jsme měli na úseku pěti, sedmi kilometrů 45 až 50 zadržených za půl roku,“ vypráví. Jak však posléze dodává, Němci byli často na hranicích velmi zmatení. „Několikrát se nám stalo, že přijeli trabantem přímo k nám na rotu a tam se nás vyptávali, kudy se dostanou do Německa.“

Souhlasím s prohlášením Charty 77

Naposledy prošel Ilja Šedo branami vojenských kasáren v září 1972. Opět se vrátil do práce, jenže jej provázely vleklé zdravotní potíže. Lékaři až po roce objevili původce těchto obtíží. Ve svých 22 letech si vyslechl nepříjemnou diagnózu - roztroušená skleróza. „Marodil jsem několik let. Trvalo dlouho, než jsem byl schopný se pohybovat a nějak se zaměstnat,“ vzpomíná na bolestná léta. Navzdory vlastním obtížím se však po roce 1968 nadále zajímal o dění okolo sebe. Uvědomoval si, že strana se nikdy nezmění a ani se jí nedá věřit. „Sledovali jsme dál politický vývoj a každý náznak odporu nebo něčeho podobného, co aspoň trošku zavánělo nějaký vzdorem, tak jsme silně sledovali a velice vítali.“ Proto se rozhodl o pár let později podepsat Chartu 77.  

Seznámil se knězem z plzeňské farnosti Václavem Malým, který v roce 1977 podepsal Chartu 77. „A tomu jsem tu chartu podepsal,“ vypráví, avšak kdy tak učinil, si není natolik jistý: „Mám pocit, že to bylo v roce 1977 na podzim, ale já vůbec nevím.“ Dle samizdatového periodika Informace o Chartě 77 lze nalézt jeho jméno až mezi novými signatáři ve vydání z 21. dubna 1979, jehož výtisk lze nalézt pod tímto odkazem. Přesto jeho podpis mohl být po delší dobu pouze deponovaný, tedy zatím nezveřejněný. Historik Vilém Prečan ve své knize Charta 77 (1977–1989). Od morální k demokratické revoluci napsal: „Je známo, že některá jména signatářů (resp. podpisové lístky s jejich jmény) se pro řadu okolností – zejména zásahy policie – vůbec nedostala mluvčím do rukou a nemohla být zveřejněna.“ Obdobně se vyjádřil také Ilja Šedo: „V nedávných letech jsem mluvil s Jiřím Gruntorádem, který má kartotéku na starosti, a říkal mi, že tam ten můj lísteček nemá. Ale prý se to stávalo, proto tam nemá spoustu těch lístečků. Něco skončilo u StB, ale kdo ví, co s tím udělali .“ Státní bezpečnost se podle informací obsažených ve svazku (arch. č. KR-8190 PL) dozvěděla o jeho podpisu nejdříve až se zveřejněním ve výše uvedeném periodiku.

Ilja Šedo tak patrně na podzim 1977 či možná později vystoupal do pokoje Václava Malého v nejvyšším patře tehdejšího arciděkanství, nynějšího biskupství na Náměstí Republiky v Plzni, aby připojil pod krátké, ale velmi významné prohlášení, Souhlasím s prohlášením Charty 77, taktéž svůj podpis. „Dal mi takový papírek z bloku, formát A5, na který jsem musel napsat tu formulaci, datum a podepsal se,“ vysvětluje jednoduchý proces.

Bylo to dost hrozný, dost mě to poznamenalo

Překvapivě Státní bezpečnost o něho zprvu nejevila přílišný zájem. Až v roce 1982 jej po kontaktu s dalším signatářem Janem Thomem zadržela na cestě do práce pro podání vysvětlení. „Když jsem vycházel schůdky nahoru, tak jsem viděl, že tam stojí dva chlapi. Tak to už mi zatrnulo. Šel jsem dál. Vylezl jsem po schodech a chci jít po chodníku. Jeden z nich ke mně přistoupil, představil se a řekl, že půjdu s ním,“ vzpomíná na nepříjemné setkání.

První výslech trval přes dvanáct hodin. Od té doby byl pod velmi silným tlakem Státní bezpečnosti, která u něj prováděla domovní prohlídky, předvolávala ho k výslechům a krátkodobě ho zadržovala. Neostýchali se ani zasahovat do rodinných záležitostí. „Dcera byla z prvního manželství, takže nebyla jakoby moje. Oni právě proto několikrát naznačili, aby dceru dostal otec, který by asi nebyl proti,“ vzpomíná na různé praktiky. V roce 1984 tak navštívil Václava Malého v Praze, kdy se po poradě rozhodl stáhnout podpis Charty 77 a utlumit činnost, jak vyprávěl již před lety Stanislavě Vodičkové. Ovšem celé setkání bylo Státní bezpečnosti známo dle záznamu ze sledování ze spisového svazku (arch. č. SL-7648 MV). „Hned mi to nezapomněli moji majoři omlátit o čumák, že jsem si dělal výlet,“ vypráví a vysvětluje, proč se předtím a ani později příliš nestýkal s ostatními signatáři: „Věděl jsem, že jak jsem sledovaný, tak bych je jakýmkoliv setkáním prozradil, nebo neprozradil, ale přitížil. Způsobil nějaký problémy.“

Ačkoliv dle důvodových zpráv ze svazků (arch. č. KR 8190 PL; arch č. 9430 PL) Ilja Šedo odvolal svůj podpis kvůli nátlaku ze strany Státní bezpečnosti, terorizování jeho osoby nadále pokračovalo. Dle dalších informací (arch. č. KR 8190) byl navzdory odvolání podpisu a utlumení činnosti evidován jako Nepřátelská osoba III. kategorie, tedy jako protisocialisticky zaměřená osoba, která zaujímá vyčkávací stanovisko, a v době mimořádných událostí se může zapojit do aktivní činnosti proti státu, a tak byl nadále hlídán příslušníky Státní a Veřejné bezpečnosti.  „Bylo to dost hrozný, dost mě to poznamenalo,“ vypráví a krátce na to dodává: „Pár facek jsem dostal, ale to nebylo tak hrozný, jako psychický teror. Ten byl opravdu hrozný.“

Byli jsme přesvědčený, že to máme do konce života

Přestože po odvolání podpisu pronásledování polevilo, rozhodně neskončilo. V 80. letech však postupně slábl vliv Moskvy nad svými vazaly ve východním bloku. Ekonomické problémy samotných států taktéž již citelně zasahovaly do společnosti. „Nicméně pořád se ten režim zdál jakoby velice silný a velice tvrdě dokázal potlačit veškeré projevy odporu. Bylo jasné, že dokud mají v zádech ruskou armádou, která tu byla, není vůbec šance na změnu,“ vypráví. „Byli jsme přesvědčený, že to máme do konce života. S tím jsme přijali náš osud, že budeme za ty ztroskotance a zaprodance až do konce života.“

Nástup Michaila Gorbačova tak signalizoval pro mnohé počátek změn, které přišly společně s politikou glasnosti a ekonomické přestavby, tzv. perestrojky. „Jeho projevy jsme samozřejmě vítali, ale přistupovali jsme k tomu s větší ostražitostí, protože jsme věděli, že je to stále strana. A to byla ta zkušenost z osmašedesátého,“ vysvětluje. Navzdory sledování se přesto stále zajímal o demonstrace vůči režimu, ačkoliv se jich ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit. Shodou okolností byl 17. listopadu 1989 pracovně v Praze. „Nebylo však ve městě nic, žádný náznak ničeho, takže jsem se odpoledne vrátil vlakem do Plzně.“ Tenkrát však nikdo nemohl tušit, co se tentýž páteční večer odehraje na Národní třídě, kde bezpečnostní složky brutálně zasáhly proti demonstrantům. „Krátce po sedmnáctém jsem ale musel odjet na léčení do lázní na tři neděle, takže všechno, co se dělo v Plzni, jsem sledoval tam… bohužel jsem se toho nemohl účastnit.“ Když se však vrátil, ocitl se již ve svobodné zemi bez vlády jedné strany. „Uvědomil jsem si, že mi již přestanou zvonit u dveří v noci, přestanou mě vozit do lesů, přestanou mě vyslýchat. Byla to strašná úleva.“

Ilja Šedo po sametové revoluci nadále pracoval v Západočeském muzeu v Plzni, kde mu velmi pomohli se zaměstnáním, když se prvně vrátil z dlouhodobého léčení. Později vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor knihovnictví a v roce 2022 stále pracuje jako knihovník v muzeu. „Snažil jsem se prožít život tak, abych se všem podíval do tváře, abych se nikdy za nic nemusel stydět,“ dodává na závěr.