„Pak se o mě začali zajímat tajní [Státní bezpečnost], a to byla taková rána do vazu, poněvadž jsem samozřejmě tam musela jít, když mě zavolali. Řekli, že jsem atraktivní, že si mám sednout na golf, že to bude dobře placené, že budu moci jezdit na Kubu a tak dále. A že tam mám oslovit, když přijedou zahraniční návštěvníci. Hlavně západní Němci a tak dál. Já jsem jim řekla, že nejsem žádná kurva, takhle jsem to řekla rovnou. Že co si o mně myslí, že nic takovýho dělat nebudu. Nebudu oslovovat cizí lidi a nic takového dělat nebudu, nemám na to náturu. Odmítla jsem to. A on mně ještě dělal nabídky, jak to bude báječný. Ale já jsem to odmítla. Když za mnou zamknul, musel mi zase otevřít a odešla jsem.“
„Přišla za mnou pionýrská vedoucí. Já jsem byla bohužel před rokem 1948 starostkou třídy do té doby. Děvčata mě zvolila. To byla dívčí škola. Děvčata mě měly rády, měly jsme dobré vztahy, věděly, že umím mluvit i za třídu. Tak přišla za mnou pionýrská vedoucí – já jsem do Pionýra nevstoupila, to pro nás bylo absolutně nemožný, by byla to zrada na taťkovi i na mamince, tak jsme [se sestrou] nebyly v Pionýru. Ale já jsem byla holt starostka. Ona řekla: ,Tohle musíš podepsat a hotovo.‘ Já jsem si to přečetla a zjistila jsem, že jde o popravu paní [Milady] Horákové. Nevěděla jsem přesně tu politickou situaci, očerňovali ji, že je teroristka a tak dále. Ale věděla jsem, že tam bylo spojení s Janem Masarykem. Doma se o tom mluvilo. Řekla jsem: ,Ale tohle nemůžu podepsat, nebudu si brát na sebe smrt člověka.‘ Ale pionýrská vedoucí řekla: ,Ale ty to musíš podepsat.‘ Stála a čekala. ,Podívej, všichni to podepsali. Ty to musíš podepsat.‘ Já jsem to pod jejím tlakem podepsala a šla jsem domů s takovým kamenem na srdci. Řekla jsem to mamince. Ta věděla, o co jde. V prvním okamžiku nereagovala jako matka, řekla: ,Zbláznila ses!‘ A já jsem se vnitřně zhroutila. Řekla jsem: ,Já si vezmu život.‘ Maminka – v tom momentě se lekla, přepadla ji hrůza, vzala mě do náruče a brečely jsme všechny, i sestra, která u toho stála. Já jsem měla pocit, že se musím zabít. To mě pak pronásledovalo, vyčítala jsem si to skoro celý život. Bála jsem se o taťku a o všechno, že jsem to nakonec podepsala. Připadalo mi, že mám na svědomí člověka. Zdály se mi hrozný sny, to trvalo léta, křičela jsem ze spaní. To bylo to nejhorší v životě. To byl nejstrašnější zážitek mýho života.“
„Pak se konala schůze, co s šéfem udělat. Tu schůzi já jsem odposlouchala, protože z našeho obývacího pokoje byla kancelář, ve které se to odehrávalo. Dělníci, kteří s ním [s otcem] dřív slavili jeho narozeniny a nosili ho na ramenou, najednou všichni mlčeli, když přišel ten politruk a řekl, že je to kapitalista, že to musí pryč, že se ho musí zbavit. Že oni teď budou mít všechno, budou se na tom podílet a bude jim dobře. Jeden se ozval a řekl: ,Ale vždyť k nám byl dobrej.’ Ozval se potom ještě jeden, hájil ho a řekl: ,Měli jsme vždycky včas peníze, nemohli jsme si naříkat, vždycky jsme se domluvili. Tak co proti němu máte?’ To snad byl jenom jeden, který se velice snažil. Ostatní všichni mlčeli. Pro mě se teda něco zlomilo. Taková ta důvěra v člověka najednou nebyla. Řekla jsem si: ,Jak jste se chovali předtím, a teď se chováte takhle.’“
Sochařka Ludmila Seefried-Matějková se narodila 13. listopadu 1938 v Heřmanově Městci. Otec František Matějka zde provozoval pilu. Po roce 1948 byla pila znárodněna a rodina vystavena perzekuci. Nakonec v roce 1952 přesídlili do Mariánských Lázní. Ludmila vystudovala Střední výtvarnou školu v Praze a několikrát se pokoušela o přijetí na AVU, UMPRUM a VŠVU v Bratislavě – to však vždy bylo zamítnuto z politických důvodů. Pracovala s kameníky v Praze na Zlíchově a v porcelánce v Duchcově. Posléze učila výtvarnou výchovu v Mariánských Lázních a v Chebu. Zapojila se do činnosti mariánskolázeňského amatérského divadla Kruh. Provdala se a narodila se jí dcera Markéta. Odmítla spolupráci se Státní bezpečností, která ji nutila, aby jakožto atraktivní žena navazovala kontakty s lázeňskými hosty ze Západu. V roce 1964 byla přijata do Svazu výtvarníků a mohla se ucházet o studium v zahraničí. V roce 1967 ji přijali ke studiu do ateliéru Joe Henryho Lonase v Západním Berlíně, kde potkala svého druhého manžela Rainera Maria Seefrieda. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 odešla do Západního Berlína natrvalo, dceru Markétu vychovávali její rodiče v Mariánských Lázních. V Berlíně dostudovala a započala úspěšnou sochařskou kariéru; je autorkou tří významných berlínských soch: Justice (1984), Admirál (1985) a Tanec na sopce (1988). Protože z Československa se vystěhovala legálně, dostávala povolení k návštěvám rodičů, někdy jí ale také bylo odepřeno. K tomu došlo například v roce 1983, kdy náhle zemřel její otec a matka onemocněla rakovinou. Po roce 1989 začala znovu vystavovat i v Čechách a v roce 2015, po manželově smrti, natrvalo přesídlila zpět do Drmoulu u Mariánských Lázní. V roce 2022 je stále umělecky aktivní.
