Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Šefl (* 1922  †︎ 2014)

• narozen 22. června 1922 v obci Hvožďany

• za války totálně nasazený v Norsku

• dělnické práce na ponorkové základně

• zaměstnán v zásobování

• hrozba vojenského soudu

• skrývání se před dalším nuceným nasazením

• po roce 1945 práce v kamenolomu

• zemřel 17. září roku 2014

Předválečná doba

Jan Šefl se narodil 22. června 1922 v obci Hvožďany (tehdy okres Blatná, dnes okres Příbram). Jeho otec byl invalidou z první světové války. Při dělostřeleckém bombardování byl tlakovou vlnou výbuchu vyhozen do vzduchu a dopadl mezi mrtvé vojáky. Při sbírání mrtvých jevil známky života a podařilo se ho přivést k vědomí. Jeho žena byla vdovou po vojákovi, který během první světové války padl. Z předešlého manželství své maminky měl Jan Šefl tři nevlastní sourozence. V roce 1924 se narodila ještě vlastní sestra Anna. Rodina měla malé hospodářství o rozloze 4,5 hektaru.

Jan Šefl vychodil pět tříd obecné školy a tři třídy měšťanky. Poté se chtěl učit řezníkem podle vzoru svého švagra, který měl řeznictví v Liberci. Otec ho ale nechtěl pustit, potřeboval ho pro práci na hospodářství. Pamětník tedy nastoupil na práci lesního dělníka v Podbrdských lesích v polesí Vacíkov, vzdálených asi jeden kilometr od rodného domu. Jeho novým nadřízeným byl hajný Žák, který byl členem Vlajky. Ten ho za války nabídl na pracovní povinnost do Německa.

Odjezd na nucené práce

Na nucené práce Jan Šefl nastoupil 6. listopadu 1942. „Pan Josef Šimek mě vezl kobylou na vlak do Bělčic. Ale zrovna byl předělaný jízdní řád a ten vlak jsme zmeškali. Tak mě vezl až do Blatné. Tam jsem nastoupil na sběrný vlak do Prahy.“ Ten po cestě sbíral další nuceně nasazené. V Praze se ještě pamětník setkal se svojí sestrou, která za ním přišla na nádraží a počkala asi tři hodiny, než vyjeli. „Ten vlak, co jel z Prahy, obsahoval dva tisíce lidí. My jsme nevěděli, kam jedeme. Jen že do Německa. Přijeli jsme do Berlína a byli jsme umístěni do lágru Schlachtensee. Bylo nás třicet v takovej malej cimře (bez nábytku, byly zde umístěny pouze postele, pozn. red.) a já spal na palandě ve třetím patře. Tam jsme byli několik dní a oni nás rentgenovali a některý posílali na Francii a některý z nás posílali na Norsko.“

Z Berlína bylo zhruba tři sta lidí včetně Jana Šefla odesláno do Štětína, do tzv. čekacího tábora. Zde pracovali v přístavu a vykládali zboží z lodí. K jídlu dostávali černou kávu a plátek másla. „A chodili jsme na práci do velký haly. Nás bylo dvě stě. A najednou na nás svedli, že jsme rozbili Hitlerův obraz. Chodili Němci a říkali: ‚Nastoupit! Všichni Češi!‘ A tam nám česky překládali, že kdo rozbil Hitlerův obraz, aby se přihlásil dobrovolně. Tak chodili od jednoho k druhýmu, a když se nepřiznáme, tak bude každej desátej zastřelenej. To víš, kluci počítali, jeden, dva, tři, čtyři... kterej je desátej.“ Němci nakonec nikoho nezastřelili, čeští nuceně nasazení jen nedostali najíst. Na loď do Norska nastupovali hladoví, a jak se později dozvěděli, vůdcův portrét rozbili sami Němci, aby měli na úkor Čechů víc jídla pro sebe.

Cesta do Norska

Ve Štětíně se Jan Šefl s ostatními nalodil na loď Urundi. Spolu s nuceně nasazenými odjížděli i němečtí OT-mani, tedy ranění vojáci, kteří nebyli posláni zpět na frontu, ale byli zaměstnáni v zázemí. Naloďování trvalo dva dny. Nakládaly se i živé kobyly, vojenský materiál a nákladní automobily. Loď vyplula 4. prosince. „Byli jsme v podpalubí na palandách, které byly nedělené, a spali jsme vedle sebe. Někteří z nás brzy usnuli, bylo tam teplo, ale štěnice nás tam zlobily.“

Na lodi dostali i dosud zadržovanou poštu. Adresa Jana Šefla byla: Norwegen, číslo 350 055 OT-man Jan Šefl. To bylo číslo, které dostávali. Na dělitelném plíšku ho pak povinně nosili na šňůrce okolo krku. Zkratka OT znamená Organisation Todt, což byla polovojenská organizace podřízená wehrmachtu. Sloužili v ní zprvu němečtí dobrovolníci a váleční invalidé. Ti nosili hnědozelené uniformy. Nuceně nasazeným byly přiděleny černé uniformy, které však Jan Šefl ani jeho spolupracovníci nenosili, jelikož na nich byl znak říšské orlice, kterému Češi posměšně říkali „Netopejr“. Cesta do Norska trvala tři dny. V konvoji plulo asi pět lodí. 

Po třech dnech dorazili do Norska. „Nechali nás na lodi a teprve druhého dne jsme vystupovali. Všechno s německými povely a hulákáním, kterému jsme ani nerozuměli. Dozvěděli jsme se, že nás bylo tři sta. V Oslu nebyly lágry. Rozdělili nás na různá místa. Já jsem se, ještě s kamarády, dostal do velké školy. Tam děti nebyly. To bylo čistě pro nás. Norové nás navštěvovali a přinášeli nám drobné dárky jako cigarety nebo jídlo. Proto nám již od druhého dne bylo zakázáno vycházet. Někteří z nás si udržovali náladu zpěvem při otevřených oknech. Norové se u naší školy zastavovali, ale následoval rozkaz neotvírat okna, přestat se zpěvem a nestýkat se s Nory. Norové se tam však dál scházeli a byli rozháněni vodními stříkačkami. Ani to ale nepomohlo, a tak se nakonec objevili vojáci a pro výstrahu stříleli do vzduchu. Neměli jsme žádnou možnost prohlédnout si město. Náhle přišel rozkaz vše spakovat a připravit se na odjezd vlakem. Projížděli jsme kolem pobřeží. Řada políček, tunelů a proměnlivá krajina. Cílovou stanicí byl Trondheim.“

Práce na ponorkové základně

Po výstupu z vlaku Jana Šefla a ostatní čekal pochod do tzv. Durchsganglageru. V Trondheimu byli přiděleni k různým německým firmám. Pamětník šel k firmě Poprach. „Určili mně práci na německé ponorkové základně. Nejdříve jsem dělal venku. Práci, s níž jsem se dosud nikdy nesetkal. Naši skupinu asi osmi lidí zaučovali na práci v kesonu. To byla železná báň o průměru 10 x 12 metrů. Do ní jsme lezli po žebříku a pouštěli nám tam stlačenej vzduch. Měli jsme dělat takhle (tahat se za ušní boltce, pozn. red.), aby tam ten vzduch pustili.“ Keson musel vyrovnávat tlak okolní vody. Byl vyroben z betonu, a jak postupně dělníci vybírali dno, klesal stále hlouběji. Osm lidí pracovalo v hloubce třiadvacet metrů.

Na povrchu byl takový malý keson asi pro čtyři až pět lidí, ve kterém se srovnal tlak s tlakem velkého kesonu při výměně pracovních part. Při vyrovnávání tlaku se jim točila hlava a byli malátní. Výměna pracovních čet trvala dvacet minut. Na nohách měli boty s dřevěnou podrážkou, na kterou se při práci lepil těžký vlhký písek. Při vylézání z kesonu jim pak zase padal za krk a za oblečení. Dřevěná podrážka se neohýbá a v botách jim jezdila chodidla, a proto měli všichni neustále roztrhané paty u ponožek. 

Hlušinu tvořenou škeblemi a drobným pískem vybírali lopatami a dávali do velkých nádob podobných popelnicím. Ty pak dopravníkem posílali nahoru vstupním komínem. Čas od času do kesonu vstříkl proud vody, kterému se museli uhýbat. Dno hloubili proto, aby mohly ponorky bez vynoření zajíždět až do ponorkových základen.

V kesonu pracovali čtyři hodiny, následovala čtvrthodinová přestávka a pak další čtyři hodiny práce, než byli vyměněni další směnou. K jídlu dostávali brambory ve slupce, ale nejvíc, asi čtyřikrát za týden, kroupy s trochou špeku. „V prostředí se stlačeným vzduchem to byla těžká, vysilující práce, to uznávali i Němci, ale jídla jsme fasovali málo. Bramborová a zeleninová strava nebyla ani dostatečně sytá. Někdy jsme chodili žebrat do města. (...) Někde jsme nedostávali, někde se dostalo. Oni tam pekli chleba, sušili ryby, tresky to byly, a pak je mleli a míchali to s moukou a z toho pekli. Museli jsme si na to zvyknout, ale taky jsme to jedli.“

Jednou Jan Šefl nenastoupil do práce a místo toho šel žebrat jídlo do města. Na konci směny se ale přimotal k ostatním a nafasoval stvrzenku, že v práci byl. Následující dny to stejně udělalo i pár ostatních dělníků a na podvod se přišlo. „A teď byla vyšetřovačka, strašná. Teď nějakej kluk vyšel tam odtamtaď a povídá: ‚Člověče, velikej průser.‘ Já to udělal taky, ten taky. Asi tři nebo čtyři jsme byli, který jsme to udělali. A ten povídá: ‚Člověče, prej budem zavřený.‘“ Pamětníkovi se nakonec podařilo Němce přesvědčit, že v práci byl, jen se mu udělalo špatně, a tak musel nad hladinu. Jednoho z jeho kolegů ale kvůli podvodu na deset dní zavřeli do malé betonové kabiny, kam mu pouštěli ledovou vodu.

„(...) některý kluci chodili k doktoru a honili horečku. Když měli šálu vlněnou, tak honili ten teploměr (smýkáním) a von to poznal. Říkal: ‚Alles Gauner!‘“ Každou pátou neděli dostávali nuceně nasazení volno na praní a hygienu. Ovšem v dobách největších mrazů nešel led blízkého jezera ani prorazit. Dovnitř baráku ještě ke všemu v noci zalétával drobný sníh. Jan Šefl nemohl zimou usnout, a proto si shora prořízl rádiovku, kterou měl z domova, a nosil ji na noc jako čelenku, která mu hřála uši.

Vánoce

„Nezapomenutelnou vzpomínku mám na Štědrý večer 1942. Celý den jsme pracovali, abychom dostali lístek na jídlo. Kdo měl v tom týdnu možnost navštívit město Trondheim, snažil se sehnat něco na výzdobu ubytovny na Štědrý večer. Stromek jsme si také sehnali. Jinak jsme fasovali také peníze – žold. Korunu za den, protože my jsme byli jako složka vojenská.“

„Snad všichni z naší cimry – z Čechů – něčím přispěli z toho žoldu na Štědrý večer. Dostávali jsme flaštičku piva, takovou tu tříčtvrtku, já nevím, jestli to byla desítka... a kus bílý buchty. Už to nebyl ten brot, jak byl takovej ten německej. Taková ta cihla malá. Místo mouky byla vobalená bukovejma pilinama. To jsi musel oškrabat. Některý kluci to taky snědli. Vono se to prej vy... povídali. Večer jsme fasovali lepší jídlo než jiné dny. Ale nikoliv rybí řízky. Fasovali jsme také jednu třetinu lahvičky piva a i vína, deset cigaret, půl kila perníčků a kousek nějaké buchty. Místnost jsme vyzdobili tím, co kdo z nás ve městě sehnal, a tím, co jsme si sami vyrobili – naši vlajku a nápis na ní: ‚Vlasti zdar!‘ Někteří naši chlapci dělali v truhlárně. Pracovali se dřevem, a tak vyrobili i malý stůl, kam jsme si dali, pokud kdo měl, fotky svých nejmilejších. Zazpívali jsme si ‚Čechy krásné‘ a na konci toho vzpomínkového aktu byla také naše československá hymna. Slzy v našich očích a touha po domově. Zbytek toho večera jsme zažívali vzpomínkovým vyprávěním o domově. Němci měli v té době také dobrou náladu, protože jejich vojska postupovala.“

Odjezd do Narviku

Práce v kesonu za vysokého tlaku Janu Šeflovi způsobila oční zánět. Byl proto přidělen k firmě Schäffer. V pátek 1. ledna 1943 dostal spolu s dalšími Čechy rozkaz k odjezdu do Narviku.

„Při nástupu na loď Riegel v Trondheimu jsme dostali jídlo na tři dny, a byli jsme na té lodi deset dní. To jsem poznal prvně, co je hlad.“ Kromě hladu měli také strach, nad jejich hlavami se válčilo. „My byli jen v podpalubí a jenom jsme čekali, kdy budeme zasažený. (...) Všichni jsme měli nahnáno.“ Během náletu se celý konvoj zastavil a loď s hřmotem spustila vzadu i vpředu kotvy. Na přídi lodi pak byla protiletadlová děla. K náletům docházelo několikrát denně. Některým nasazeným se po celodenních bouřích udělalo nevolno. Podpalubí pak bylo všude pozvracené. Cestou se loď zastavila v přístavu Bode, kde na loď dostali padesát kilogramů brambor a padesát chlebů. Na každého připadla třetina chleba a tři vařené brambory ve slupce.

V Narviku bylo nasazeno celkem padesát šest Čechů, kteří spali v místnostech pro osmnáct lidí. Všichni dostali tři deky, ale i to bylo málo, protože pokojům chyběly stropy a ráno byl uvnitř nafoukaný sníh.

Díky známosti s chlapci, kteří rozdělovali oblečení, si Jan Šefl přinesl ještě dlouhý kabát, který byl původně určen pro běžné norské dělníky. Ten se mu hodil ve chvílích, když si u zásobování tu a tam přilepšil nějakým chlebem navíc. Kromě fasovaného oblečení dostávali i beranice ruských zajatců. Na čepice si našili českou trikoloru, kterou vyrobili z rozstříhaných trenýrek.

Po příjezdu byli všichni rozřazeni na práce. Jana Šefla poslali ke sbíječce, ten však těžkou práci nezvládal, třásly se mu ruce, a tak byl přeřazen do zásobování. „V květnu tam začínalo jaro, tam nahoře. A oni tam chtěli zkoušet pěstovat karfiol. (...) Já jsem oral, že si mě pochvalovali. Tam při pobřeží bylo teplo. Nahoře, tam byl ještě sníh, ale dole byl ten Golfský proud a tam bylo teplo. Tak jsem to uvláčel, a tak prej čekat. (...)  Jé, já měl ulejvárnu. Já byl sám. No a už to přivezli. Sazenice pěkný, tak já jsem si řekl provázek, že potřebuju. Já jsem byl svým pánem. Žádnej mě nesekýroval. Taky jsem se snažil nelajdačit, před Němcema, ale jinak jsem si vyhověl, abych tak řekl.“ Bohužel se sklizeň nevyvedla, u moře byla pořád příliš velká zima, a zelenina místo aby rostla, modrala. 

Jan Šefl rozvážel chléb. Když jednou míjel ruské zajatce, kteří odhrnovali sníh, hodil jim z auta dva pecny. Vězni se o ně poprali a stráž, která je hlídala, musela střílet do vzduchu, aby si zjednala pořádek. Pamětník se kvůli tomu dostal na kobereček k německému veliteli tábora Kölnovi. „A mě vzal za límec a o dveře mě začal mlátit. Jak to, že jsem to vyhodil našim nepřátelům? Jak to, že jsem je podporoval? A že jsem to ukradl? A já jsem povídal, že jsem to neukradl, že jsem to dostal. ‚A od koho?! A za co a proč?‘ ‚Já jim dal český cigarety a oni mi dali chleba.‘ Takhle to bylo. A když tekla červená, tak přestal. A povídá: ‚Tak a teď půjdeš před válečnej soud do Narviku.‘“

Jan Šefl měl strach. „Válečnej soud u Němců je kulka. To jsem si představoval. Už jsem dával i klukům adresu na naše rodiče. Když se nevrátím, aby jim napsali, že jsem přišel o život.“ Měl ale nakonec štěstí, přímo v kanceláři u Kölna se totiž za něj přimluvil Luděk Nosek, Čech, který Kölnovi posluhoval a psal za něj na stroji. Köln mu začal nadávat, ale nakonec vzal nedopsaný dokument, hodil ho do kamen a zakřičel: „Příště půjdeš ty!“

Cesta domů

Stejný Luděk Nosek přišel jednou navečer za pamětníkem a řekl mu, že přišel od jeho rodičů telegram, že tatínek Jana Šefla vážně onemocněl, což potvrdila i NSDAP. Pamětník měl odjet domů. 

Jeho bratranec Stanislav Šefl, který byl písařem u okresního hejtmana a člena NSDAP, si za úplatky vymohl lékařské osvědčení potvrzené samotnou NSDAP: „Vater viele krank, sofort nach Hause.“ Ale to Jan Šefl nevěděl.

„Jel jsem domů dvanáct dnů. A vždycky jsem se musel hlásit. Většinou v nějakým lágru. Voni měli ty lágry všady. A v lágru jsem se vždycky i vyspal. Tam byli i Češi. A dal jsem jim takovej papír a dostal jsem na to to jejich jídlo.“

V Oslu se setkal se třemi dalšími Čechy, kteří byli na práci v Norsku dobrovolně a také jeli do Berlína. Spolu pak cestovali na lodi Monte Rosa úžinou Skagerrak. Cesta přes úžinu trvala šestatřicet hodin. Z Osla dopluli do dánského Aarhusu. Zatímco v Norsku byl ještě sníh, v Dánsku už prodávali jahody. Odtud jeli vlakem. „A dali nás do vlaku s Němcema. Čistě německej vlak. Kluci povídají: ‚No, teď to můžeme vodsr... s těma Němcema. Můžem čekat návštěvu.‘ Akorát! My vyjeli na Hamburk a najednou hloubkaři. A stříleli. Rrrrrrr. A stříleli do lokomotivy. Lokomotivu rozbili úplně, ale do vlaku nestříleli. Zastavili a všechno: ‚Raus! Raus!‘ a utíkali jsme do polí. A až za dlouho jsme pokračovali v cestě.“ V Berlíně pak na vedení organizace Todt dostal Jan Šefl jedenadvacet dní dovolené.

Skrývání ve Hvožďanech

Když dovolená skončila, přišel si pro pamětníka hvožďanský strážník, bývalý francouzský legionář. Ten mu vzkázal, že se má dostavit na policii. Místní velitel mu poradil, že pokud se nechce vrátit, ať na kriminální policii ve Strakonicích řekne, že mu tatínek umírá a že chce ještě chvíli zůstat s rodinou.

Do rána se u Šeflových nespalo. Ráno se pak pamětník odebral na kriminální policii do Strakonic. Po chvilce váhání vstoupil do kanceláře. „Podívejte se, já mám tátu na smrtelnej posteli. Já jsem tam pracoval v Norsku a teď jsem dostal dovolenou, já přetáhl tu dovolenou a teď čekám, aby mne někdo nepředvedl takhle, tak raděj si to obíhám, jestli byste mi mohli dát ještě nějakou dovolenou.“ Přítomný policista, Čech původem z pohraničí, mu po nějaké chvíli vyšel vstříc. „A kolik bys potřeboval? Hele, napíšu ti deset dní.“ Žádost byla přeložena a odeslána švagrem Jana Šefla do Berlína na Oberstelle. Za několik dní přišel telegram: „Nikam nejezdi, nemají o tobě papíry.“ Oberstelle bylo zasaženo při náletu a veškeré dokumenty se ztratily.

Pak se Jan Šefl skryl doma ve Hvožďanech. Rodiče úřadům a sousedům tvrdili, že jejich syn odjel zpátky na práci. Skrýval se zhruba měsíc. Poté se dozvěděl, že v sousední vesnici se skrývají dva bratři, kteří utekli z těžce rozbombardovaného Berlína. Jejich otec jim v podkroví udělal skrýš a jídlo jim nosili střechou, po odkrytí několika tašek. Tak se nastěhoval k nim. Po třech měsících se vzhledem k blížící se zimě musel vrátit domů. Pobyt doma dnes Jan Šefl přirovnává k pobytu ve vězení. Když už to nemohl vydržet, šel občas ven. Sousedé ho sice viděli, ale nikdo ho až do konce války neudal. 

Po válce Jan Šefl pracoval jako lamač skal v nedalekém lomu.