Ludmila Šeflová, roz. Šimková

* 1934

  • „Vyšetřovatel [ppor. Jan Brož] měl vždy pistoli před sebou na stole, když jsem šla k výslechu. Dva nebo tři další mlátili. Řekli: ‚Napiš všechny adresy svých příbuzných.‘ Řekla jsem, že žádné příbuzné nemám. Rána. ‚Musíš je napsat všechny.‘ Když jsem nechtěla, tak mě posadili do rohu na takové trojúhelníkové sedátko. Vzali mě za hlavu a mlátili mě tak dlouho, dokud krev nestříkala po zemi, po zdech. Pak mě ti tři pacholci chytli a donutili mě to slízat. To byla taková potupa... Já bych se před nikým nesvlíkla a zůstala jsem tam nahá, všem pro smích.“

  • „Jednou jedu s odvody vajíček a podobně do Nečína a říkám si, tady bude nějaké divadlo? A víte, co tomu člověku provedli? Na náves postavili takový velký sud, do něj ledovou vodu. A ty sprostý lidi se přišli na to dívat. Najednou se proměnili všichni v dravce. Já to nepochopím, do dneška ne... Už ve škole jsem to cítila. Když zabili Honzu Masaryka, tak jsem první věděla, že to byla vražda, a to bylo 10. března, na to nikdy nezapomenu. A už jsme se mezi sebou dohadovali, kdo bude komunista, a kdo ne. Toho pana Hájka násilím strčili do té ledové vody. Já jsem říkala: ‚Proč to děláte?‘ A ten jeden: ‚On je špinavej.‘ A pan Hájek křičel: ‚Já možná na sobě tu špínu mám, protože pořád dřu, ale vy tu špínu z duše nikdy nevymažete!‘ Já jsem ho potom vezla a povídám mu: ‚Pane Hájek, vždyť jste celej zničenej. Pojďte k nám.‘ Tak si u nás lehl na lavici, víc mrtvej než živej. Zavolali jsme sanitu, aby ho odvezla do nemocnice, a on už se nevrátil.“

  • „V těch bývalých deputátnických domcích nás bydlelo třicet. Z toho šestadvacet vražednic a jenom čtyři odsouzené státním soudem na každém tom bloku. Aby nás ty vražednice převychovaly. Dávali nám je za vzor. Zabily jen jednoho nebo tak... Říkali nám: ‚Vy jste chtěly vyhladit celé národy. Vy nejste lidi.‘ Ale to nepřeju nikomu. Jednou mě tam škrtila. Musely jsme se hlídat. Nebo měly povolené sirky a nůž. Tak nade mnou klečela, škrtala sirkama a pouštěla mi to na oči.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Drahlín, 20.11.2017

    (audio)
    délka: 04:56:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Taková příkladně zlikvidovaná kulacká rodina

Ludmila šimková - Šeflová
Ludmila šimková - Šeflová
zdroj: archiv pamětnice

Ludmila Šeflová, za svobodna Šimková, přišla na svět na rodném statku v Lipinách 7. června 1934. Rodina Šimkových držela statek po staletí. Za druhé světové války prý ukrývali partyzány a parašutisty. Předzvěstí blížícího se neštěstí se staly dva požáry na začátku roku 1948. Otec pamětnice Václav Šimek odmítl vstoupit do zemědělského družstva. Rodinu na statku bedlivě sledovali špiclové Státní bezpečnosti, mezi kterými se „vyznamenal“ švagr pamětnice Jaroslav Šourek. Václav Šimek mladší prodělal pětiletou základní vojenskou službu u oddílů Pomocných technických praporů. Vrátil se domů v roce 1955. Téhož roku 20. června zatkla StB Václava Šimka staršího a o čtyři dny později i pamětnici. Následovaly tři měsíce bití a ponižování ve vyšetřovací vazbě StB v Bartolomějské ulici v Praze. Vyšetřování vedl Jan Brož. Ludmilu Šeflovou i tatínka odsoudili za velezradu. Pamětnice odešla od soudu s rozsudkem odnětí svobody na deset let. Postupně prošla ruzyňskou, pankráckou a pardubickou věznicí a nápravně-pracovním táborem Želiezovce, kde utrpěla vážný úraz páteře. Na amnestii ji i tatínka propustili v roce 1960. Domů na znárodněný statek, který zabralo zemědělské družstvo, se nesměli vrátit. Ludmila Šeflová měla určenou Příbram, kde na základě rozhodnutí úřadů měla bydlet nějaký čas u bratra a jeho manželky. V roce 1960 se vdala za tatínkova bývalého spoluvězně Josefa Šefla. Pamětnice prý byla pod policejním dohledem až do roku 1989. Měla problémy najít a udržet si práci, protože zaměstnavatelé špatně snášeli časté přeptávání příslušníků StB na pamětnici.