Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Sehnal (* 1930  †︎ 2017)

• narozen v roce 1930 v Olomouci

• skaut

• strýc Florian Jahoda v RAF

• v březnu 1949 emigrace

• agentem CIC

• třikrát tajný přechod hranic

• odsouzen na 12 let za velezradu a vyzvědačství

• pokus o útěk z tábora Mariánská

• účastník tzv. nudlové aféry v táboře Vojna

• 4 a půl roku v samovazbě v Leopoldově

• propuštěn na amnestii v roce 1960

• tiskový mluvčí okresního výboru K 231 v Olomouci (1968)

• předseda Konfederace politických vězňů v pobočce Olomouc

• zemřel v lednu 2017

Milan Sehnal se narodil v roce 1930 v Olomouci. Po komunistickém puči v únoru 1948 se rozhodl pro boj proti totalitě. V roce 1949 utekl do Německa, kde vstoupil do služeb americké tajné služby CIC. Několikrát se mu podařilo přejít hranice zpět do vlasti, než byl zatčen. Soudem v Brně byl odsouzen k 12 letům. Trest mu byl během věznění pro pokus o útěk, sabotáže a další přečiny proti socialistickému zřízení několikrát navýšen. Propuštěn byl až na amnestii v roce 1960. V roce 1968 se stal tiskovým mluvčím Klubu bývalých politických vězňů (K 231) v okresním výboru Olomouc. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy to pro něj znamenalo další výslechy na StB.

Za války rodiče málem skončili v internačním táboře Svatobořice

V dětství Milana Sehnala ovlivnila nejen výchova rodičů a prvorepublikové školství, ale také skaut, do kterého vstoupil již v roce 1937. „Za sebe můžu říct, že ten skauting mi dal nejvíc, a abych pravdu řekl, to, co jsem se naučil, jsem uplatnil v době, kdy jsem byl zavřenej. A taky na kluky ze skautu, se kterýma jsem se setkal ve vězení, se dalo většinou dobře spolehnout.“

Skautský kroj Milan nesundal ani po 15. březnu 1939, kdy byla celá republika okupována Německem. Kvůli tomu se již v devíti letech dostal na vyšetřovnu gestapa. „První takové střetnutí s německou totalitou bylo v devětatřicátým roce po čtrnáctým březnu. Asi někdy na podzim jsme bydleli v Kateřinské ulici, pořád ještě jsme nosili ty skautský pásky. My jsme tam blízko u tržnice hráli na takovým plácku fotbal. Byl tam nějakej gestapák, který nás s bratrem chytl, uřízl nám ty dva pásky a přivezl nás na gestapo, který bylo v té době tam, jak je dneska poliklinika. Tak v tom jednom traktu bylo gestapo. Bydleli jsme v Kateřinské ulici. Tak jednoho poslal domů a musela přijít matka a tam v té kanceláři jí hodili ty uřezaný pásky pod nohy a řekli: ,Odneste si to, nebo Vás čeká koncentrační tábor.‘ To bylo první setkání. A tu jednu pásku matka schovala a až po válce nám ji dala. Já jsem ji teďka předal do toho skautskýho muzea.“

Ačkoli byl 15. března 1939 ještě dítětem, dodnes si Milan Sehnal pamatuje, jak vojska wehrmachtu vstoupila do Olomouce. „Pamatuju si, že na náměstí postavili polní kuchyni, ve které vařili ten eintopf, kroupy s něčím. My jsme šli s otcem a já jsem říkal: ,Proč se ti lidi tak cpou?‘ A otec říkal, že jsou nenažraní. Takže tam stála fronta lidí na ten eintopf, což byla normální polní kuchyně. Prostě nějaká polívka s něčím.“

V Olomouci žila početně silná menšina německy mluvících obyvatel a velká část z nich vojska wehrmachtu vítala. „Jen takový poznatek. Hned v tom čtyřicátým roce už všichni, co měli osmnáct, se hlásili do armády, chodili v těch uniformách a tak dál. Potom za pár let už chodili o berlích. Už nebyli takoví hrdinové jako tehdy.“ Pamětník také vzpomíná, že mezi Čechy a Němci až do roku 1939 neprobíhaly žádné potyčky. To se ale s okupací Čech a Moravy změnilo. Svou nenávist vůči cizí rase uplatňovali nacisté hlavně na Židech, kterých před válkou žilo v Olomouci více než dva tisíce. „Já nevím, jestli to bylo v roce 39 nebo 40, ale v té době se Němci prezentovali těma bílýma fuseklema, těma třásněma, koženýma kalhotama a těma botama. Češi měli stříkačky a stříkali jim na ty punčochy inkoust, tak to si pamatuju. Velmi dobře si také pamatuju, jak Němci v 39. roce zapálili tu židovskou synagogu. Ta byla na tom náměstí u Tereziánský brány, které se teď jmenuje Palachovo. Na tom prostranství byla synagoga a oni ji zapálili a pamatuju si, jak bránili hasičům, aby to hasili. Takže to do mrtě shořelo.“

Hned po okupaci utekl za hranice strýc pamětníka Florian Jahoda, který se přes Polsko, Rumunsko a Francii dostal do Velké Británie, kde se stal členem pozemního perzonálu u 311. československé bombardovací perutě RAF. Po atentátu na říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha proběhla po celém protektorátu vlna represí, kterou zaplatilo několik set Čechů životem. Mezi nimi i muži z vypálených obcí Lidice a Ležáky. V rámci Akce E (Emigranten) byli zatčeni blízcí příbuzní mužů, jež utekli do zahraničí a byli podezříváni ze vstupu do spojeneckých vojsk. V internačním táboře se tak ocitla manželka Floriana Jahody a gestapo několikrát předvedlo k výslechu rodiče pamětníka, kteří ale bydleli jinde a to je zachránilo před internací.

Rozhodl se k boji s komunistickou totalitou

Hned po válce došlo k obnovení skautského oddílu. Skauti z 10. skautského oddílu, kam patřil i pamětník, jezdili do Radílkova a později do Hrubé Vody v blízkosti Města Libavá, kde z rozhodnutí Gottwaldovy vlády vznikl v září 1946 vojenský tábor Libavá. Milan Sehnal vzpomíná, že již od roku 1946 za nimi jezdila levicově založená mládež ze Svazu české mládeže, aby je přemluvila ke vstupu do jejich organizace. „Tady už od roku 46  a začátkem 47. roku chodili z toho Svazu české mládeže do těch skautskejch oddílů a přemlouvali, aby šli do Svazu české mládeže. Oni mají všechno zadarmo a my si musíme všechno dělat sami. Oni dostávají podporu a všechno, a tak to dělili a pak jsme se nakonec rozešli.(…) Jednou si pamatuju, že ještě v roce 1948, když jsme byli na Hrubé Vodě, přišli nějací a chtěli nám vyzdobit tu naši klubovnu těma rudýma fanglema. Tak došlo k takovým hádkám a nadávkám, a tak jsme se rozešli a vzápětí nato vyhlásili našemu skautu převedení do Svazu československé mládeže.“ Svaz československé mládeže vznikl v roce 1949 sloučením všech mládežnických organizací.

Po komunistickém puči v únoru 1948 začal nový totalitní režim pronásledovat a likvidovat všechny své politické odpůrce a další obyvatele nepoplatné režimu. Přesně podle hesla „kdo nejde s námi je proti nám“. Ještě v prosinci téhož roku byl otec pamětníka Robert Sehnal nasazen na práci do Sigmy Lutín. Bylo to v rámci usnesení vlády, že 65 tisíc zaměstnanců státní správy má nastoupit do výroby. Nakonec sice nastoupila jen necelá třetina, ale Robert Sehnal jako bývalý zaměstnanec Moravského deníku a člen živnostenské strany byl mezi nimi.

Milan Sehnal měl sice v roce 1948 pouhých 18 let, ale velice dobře si uvědomoval, co pro jeho vlast znamená nástup komunismu. Doufal ještě, že západní demokracie v čele s USA budou nastalou situaci řešit, a to i za cenu válečného konfliktu. Když ale začalo zatýkání jeho přátel ze skautu, rozhodl se, že s kamarádem Radomírem Vydrželem uteče na Západ a tam se aktivně zapojí do boje proti komunismu. „Začalo to tak, že ten můj kolega byl vyšetřován, a bylo to tak, že se pravděpodobně něco stane. Začali vyslýchat ty lidi od skautu. Byli vyslýcháni Státní bezpečností, jestli nemají zbraně, s kým se stýkají a tak dále. A po těch výsleších, když to říkal, jsme se dohodli, že to tady nemá cenu a že je lepší odejít a raději se přihlásit do armády venku.“

Hranice v té době nebyly tak hlídané, a tak se v březnu 1949 u obce Šatov u Znojma bez problémů dostali přes hraniční čáru. Takto na celou událost Milan Sehnal vzpomíná: „V té době skutečně ty hranice nebyly tak hlídané, ale měli jsme jednoho známého a on měl známého v Šatově. A přes Šatov a Znojmo jsme se dostali do ruské zóny a přes Retz a potom pěšky až do Hollabrunnu a z Hollabrunnu jsme chtěli odjet vlakem. Přišla tam kontrola a já jsem vystoupil z vlaku a on vystoupil na druhé straně. A od té doby už jsme se nepotkali. A já jsem prošel pěšky za pomoci jednoho sedláka ruskou zónou až do Steyru a ze Steyru mně pomohla jedna rodina a dali mně peníze do Lienze. To už byla americká zóna. Ale už to bylo za vodou, za Ennsem. A z Lienze jsem jel do Salzburgu a ze Salzburgu pěšky přes hranice do Německa do Bad Reichenhallu a z Reichenhallu do Grenzwache mě předali americké policii a Military Police mě převezla do Mnichova a tam jsem byl předán na IRO International Refugee Organisation (Mezinárodní organizace pro uprchlíky, pozn. autora) a CIC. A tam jsem prošel screeningem (výslech, pozn. autora), byl jsem uznán jako politický uprchlík a byla mi vystavena DP karta, Display Person. A pak jsem byl v CIC prověřen screeningem.“

Agentem CIC

Milan Sehnal se stal agentem americké tajné služby CIC a byl poslán do prostoru kolem Města Libavá, protože ho dobře znal, a v té době tam probíhal výcvik židovských dobrovolníků Hagany, kteří měli zasáhnout do arabsko-izraelské války. „Tehdy se potřebovalo vědět, jak to vypadá, protože jsem při tom přešetřování na CIC udal, že jsme měli tu klubovnu na hranicích vojenského újezdu. A v té době tam bylo cvičení Hagany. Hagana, to byla taková izraelská armáda a ta byla cvičená tady na té Libavé a my jsme tam měli tu chatu. Tak na základě toho jsme s jedním členem CIC přešli hranice zpátky. Opatřovali jsme mapy, kontrolní mapy a mapy celé té oblasti.“

Hranice překračoval s kolegou Raymondem Navarou. Měli falešné dokumenty a přechody podnikali beze zbraně. Milan Sehnal takto absolvoval celkem tři cesty a v Československu vždy pobyl delší dobu. Jednou dokonce převedl jakéhosi muže z Ústí nad Labem, kterému v komunistickém Československu hrozilo zatčení. Jednoho dne ale pamětníka zatkla náhodná kontrola ve vlaku, protože se jim nezdála jeho studentská legitimace. Milan Sehnal si i dnes myslí, že šlo čistě o náhodu, a ne prozrazení jeho osoby.

12 let za velezradu a vyzvědačství a pokus o útěk z tábora Mariánská

Při vyšetřování na Ruzyni se hájil tím, že do Německa jel navštívit svou sestru Marii, která tam žila se svým manželem. „První bylo, že mně jakýsi referent vrazil facku, že jsem spadl se židle.“ Neustále měl zavázané oči a pořád dokola ho vodili ukazovat dalším obviněným, jestli ho neznají. Dokonce ho vyslýchal i jakýsi sovětský důstojník. Sérií donekonečna se opakujících výslechů prošel ještě ve věznici Cejl v Brně. Dne 10. března 1950 byl v Brně odsouzen za velezradu a vyzvědačství k 12 letům těžkého žaláře zostřeného každého půl roku tvrdým ložem, k pokutě 10 tisíc korun, zabavení celého jmění a ztrátě čestných práv občanských.

Z Brna byl převezen do vězení Plzeň-Bory a potom po několika měsících do tábora Bratrství v jáchymovských uranových dolech. Panu Sehnalovi bylo v té době jen o něco více než 20 let a vzpomíná, že byl plný obav, co ho v nejbližších dnech čeká. Takto vzpomíná na první den příjezdu do tábora Bratrství. „Mně to připadalo, jak kdyby to bylo někde na Klondiku, někde na Aljašce. Tak to skutečně vypadalo. Dřevěný baráky, dřevěný chodníky, tekla tam prostředkem voda, takový potůček. Strašný zmatek. Teď jste se museli svléknout do naha, všechno naházet do pytlů a pak vám teprve začali dávat ty vězeňský věci a tak dál. Pak jste se museli znovu svléknout a dávali vám nějaký injekce a vzápětí na to až jste to všechno měl, tak jste dostal deku a do té jste musel všechno naházet. Nákladní auto vás pak odvezlo na lágr, který vám byl určen.“ Pamětníkovi byl určen lágrMariánská. Tam se mu při práci v dole stal úraz. Utrhly se kameny a jeden z nich mu spadl na nohu. Přišel o dva prsty na noze a několik týdnů se musel léčit.

Po návratu se společně s Václavem Řehákem a Oliverem Staňkovským pokusil o útěk. „V Jáchymově jsem byl na Mariánské. Koncem února, začátkem března jsme se tam domluvili, že se tam pokusíme o útěk a zároveň sabotáž. S Václavem Řehákem a Oliverem Staňkovským, to byl Slovák, jsme podpálili takovou boudu, přes kterou vedl kabel k těžní věži, a pokusili jsme se z té svážné pustit vozík dolu, aby prorazil ty drátěný zátarasy, a bohužel se to nepovedlo, tak nás chytli.“

Milan Sehnal byl odsouzen k dalším dvěma letům vězení, ale ještě předtím prošel nelidskými výslechy v kapucínském klášteře na Mariánské. „My, když jsme měli ten malér, tak nás na té šachtě vzali, převezli nás do lágru a postavili mezi dráty. Tam bylo třímetrový nebo čtyřmetrový ostřelovací pásmo. Drát, mezera dva metry, tři metry, drát a ostřelovací pásmo. Tam nás před budku postavili do toho koridoru. Ten na nás mířil z vrchu a dostal rozkaz, jak se pohnou, tak je zastřelit. To jsme tam stáli do rána. A ráno nás odvezli do toho kláštera. Než jsme vstoupili do toho kláštera, tak nám zavázali oči, přivezli nás dovnitř a přivázali nás. Jak koho kam, nevím. Ale mě přivázali k mříži, ruky tak a tak a nechali nás tam. Já jsem tam byl čtyřicet osm hodin. Václav Řehák, který se potom přiznal, že chtěl utéct za hranice, kdyby se dostal ven, a dostal deset let, tak ten říkal, že tam byl pět nebo šest dní. Tam za chviličku přestanete vědět. Za prvé zima, zmrzlej, za druhé vám nedonášejí jídlo, pití, nic. Pomočenej celej. Tak takovým způsobem jsme tam u toho stáli. Ale kde oni stáli nebo nestáli, to nevím, protože celou tu dobu jsem měl zavázaný oči. A ta ostraha tam chodila se psem a ti na nás doráželi. Zavázaný oči. Tak člověk byl v takovým stresu. Podle mého soudu nejhorší kriminál, jakej existuje. (…) Když mě odváželi, tak jsem šel po čtyřech. Nemohl jsem se zvednout.“

Dalších 13 let, v tzv. nudlové aféře

Po soudu byl převezen opět na Bory a po několika měsících zpět na Jáchymovsko. Přesněji k Hornímu Slavkovu do tábora XII, kde zažil v říjnu 1951 útěk dvanácti vězňů ze šachty 14. Ten se nezdařil a přežili ho pouze čtyři vězni. Milan Sehnal má dodnes v paměti, jak se ostatní museli dívat na mrtvá těla kamarádů hozená doprostřed seřadiště. „Před námi leželo pět mrtvých. My jsme museli chodit kolem těch mrtvých, a kdo smekl čepici, tak okamžitě do korekce.“

Později byl opět přeřazen, a to z tábora XII do tábora Vojna na Příbramsku. Tam se účastnil takzvané nudlové aféry. Vypukla v červnu 1955, kdy náčelník tábora trval na jednotných nástupech na jídlo, které však naprosto nevyhovovalo těžce pracujícím vězňům. Ti odpověděli vyhlášením stávky spojené s hladovkou a sepsali dokument s deseti požadavky pro zlepšení nesnesitelného života v táboře. Stávka zapadla zrovna do Dne nezávislosti USA, což se náramně hodilo správě tábora, která celou věc zpolitizovala. Do lágru byla poslána vojenská posádka a velitel tábora nařídil filcunky, což spíše znamenalo rabování v ubikacích vězňů. Při nich byly objeveny časopisy a knihy, které vězni tajně ukrývali. Stávka byla postupně potlačena a pokračovalo v ní již jen asi deset vězňů a mezi nimi i Milan Sehnal. Všichni byli nakonec odvezeni do Ruzyně, označeni za protistátní skupinu a obžalováni z organizování stávky. Milan Sehnal si tak ke svému trestu mohl připočíst dalších 13 let. „Potom nás z té Dvanáctky převezli na tábor Vojna. A tam jsem byl do 55. roku, kde na americký národní svátek jsme tam vylepili... Na šachtě byla tabule hanby a tabule cti. To byla černá a červená. Tehdy byla taková balonková akce. Lítaly ty balonky a v tom ty žvýkačky a v těch balonkách byly i americký vlajky. A ten Václav Řehák dělal na povrchu na haldě. Vozil tam vozíky a tak to tam prostě našel. A tam byla asi takhle velká papírová vlajka. A na té druhé tabuli hanby byla ta populární fotografie, jak Ribbentrop si podává ruku s Molotovem. To je ta smlouva z roku 39. Americkou vlajku jsme vylepili na tabuli cti a tu fotku na tabuli hanby. To byl taky jeden z důvodů, proč nám to pak dali. Měli jsme tam takovou skupinu lidí, s kterou jsme všichni do kupy spolupracovali, bylo nás asi deset. Pak jsme byli všichni u soudu. Byl tam jeden ze zakladatelů K 231 v roce 68, Zdeněk Mráz a Jaroslav Brodský a generál Procházka (Radovan Procházka), který byl dříve poručík. Prostě bylo nás tam jedenáct a udělali jsme si takovou dvojitou stěnu a tam jsme schovávali všelijaký ilegální časopisy, knihy, učebnice a tak dál. Pak jsme to dostali za vytvoření ilegální skupiny za účelem nepokojů, aby se zahraniční rozvědka mohla o něco opřít. Já jsem potom dostal největší trest, třináct let. Se Svárovským jsem k tomu dostal sabotáž. Já jsem dostal třináct let, Procházka jedenáct let, Zdeněk Mráz dostal jedenáct let, Svárovský dostal myslím dvanáct let.“

Od soudu všichni putovali do Leopoldova, kde byl pamětník zařazen do samovazby. V ní strávil sám až neuvěřitelných čtyři a půl roku. „Člověk si začne opakovat různé věci. Používáte také morseovku. V Leopoldově byl záchod. Ta voda se musela vycákat ven a mohl jste se domluvit s tím dole pod váma. (…) Člověk se nazpaměť učil různý věci, pouštěl si obrázky, které kdy viděl. Takhle se to dělalo.“ Samotu mu ještě ztížili oznámením o smrti maminky Anežky Sehnalové. Naposledy ji viděl v roce 1950 při soudu v Brně. Po celou další dobu měl totiž zakázané jakékoli návštěvy. „Mezitím mně zemřela matka. Samozřejmě mně to neohlásili. Dozvěděl jsem se to asi za sedm měsíců po tom, co zemřela. Ještě když zemřela, tak potom dodatečně přišel takový rozkaz... Ona před svou smrtí ještě podala žádost, aby mě propustili. Já ten papír někde mám. A tam bylo napsaný: Váš syn nemůže být nikdy propuštěn, protože se dopustil nebezpečných činů proti Československé republice a za celou dobu věznění neprojevil nápravu a setrval na svých buržoazních názorech. Takový ty normální blbosti. V 60. roku jsem pak byl propuštěn. Ještě půl roku předtím nepřipadalo v úvahu propuštění, a najednou jsem šel domů.“

Zůstal nezlomen

Nakonec byl propuštěn na amnestii politických vězňů v květnu 1960. Půl roku po návratu nastoupil k základní vojenské službě, ale po několika měsících dostal kvůli žaludečním vředům modrou knížku. Až do důchodu pak pracoval ve stavebnictví jako montér ocelových konstrukcí. Ze začátku se musel pravidelně hlásit na StB a i později byl pod drobnohledem Státní bezpečnosti.

V uvolněné atmosféře jara 1968 se zúčastnil zakládající schůze Klubu bývalých politických vězňů (K 231) v Praze. Velmi dobře znal členy jeho výboru, se kterými trávil dlouhá léta ve vězení, mnozí z nich byli jeho dobrými přáteli. Byl zvolen tiskovým mluvčím okresního výboru pobočky Olomouc. „Naše teorie nebyla podporovat komunismus. Naše teorie byla, aby všechny tyhle věci byly ze zákona zrušeny. To znamená rozsudky, soudy a tak dále. Ale nějaká euforie z Dubčeka u politických vězňů v té době nebyla. Nikdo ale nevěřil tomu, že by komunismus mohl nějak napravit ty chyby, které byly od roku 48. Od toho 21. srpna už nebylo o čem mluvit. Okamžitě začalo vyslýchání těch lidí, kteří to zakládali nebo se účastnili.“

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy bylo K 231 rozhodnutím státního orgánu rozpuštěno. Milan Sehnal byl potom několikrát předvolán na StB k výslechu. Vzpomíná, že spoustu jeho přátel tenkrát emigrovalo a on sám nad tím také přemýšlel. Byl však v té době již ženatý a měl dceru a jeho manželka do zahraničí nechtěla.

V roce 1985 se pamětník podruhé oženil. Vzal si  Irenu Jarzombkovou pocházející z Bohumína. Ta byla také odsouzena komunistickým režimem. V srpnu 1969 se totiž účastnila demonstrace v Brně k 1. výročí okupace, při které byla zastřelena Danuše Muzikářová. Irena Jarzombková byla při této demonstraci zatčena a odsouzena k roční podmínce.

Milan Sehnal bydlel se svou ženou v Olomouci a byl předsedou místní pobočky Konfederace politických vězňů. Z pádu železné opony měl obrovskou radost, ale nemohl zapomenout politikům, že nedošlo ke zrušení komunistické strany, která měla na svědomí tolik lidských životů. „Podle mého soudu měla být komunistická strana zakázaná. Ale ne dneska. Dnes je to na dlouhé lokty, ale hned v roce 89, protože se dopustila prokazatelných zločinů, podvodů na národě.“

A toto je poselství pro budoucí generace člověka, který v hrozných podmínkách přežil 11 let v komunistických kriminálech a lágrech a zůstal nezlomen: „Mladí lidé by neměli podléhat demagogii. Měli by použít vlastní rozum, vlastních zkušeností a z těch dalších generací si brát ty pozitivní stránky. Neměli by se hnát vyloženě za materiálním ziskem. Podle mého soudu jim nedá to uspokojení. Kdežto z dobře vykonané práce nebo z dobrého činu nebo skutku je takový pocit, že ten člověk udělal dobře, i když z toho nic nemá.“

Milan Sehnal zemřel 6. ledna 2017.