Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Seidl (* 1951)

• narodil se 6. května 1951 ve Vrkoslavicích u Jablonce nad Nisou

• jeho otec se za války účastnil odboje

• po válce pracoval jako živnostník, v roce 1948 mu byla živnost odebrána

• vyučil se instalatérem

• v roce 1968 protestoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy

• chtěl předčasně nastoupit povinnou vojenskou službu, nevzali ho

• v roce 1969 se účastnil vzpomínkových protestů v Liberci

• nikdy nevstoupil do komunistické strany

• v roce 2023 žil v Ječnově u Jablonce nad Nisou

50. léta v Československu – to byly vykonstruované procesy, znárodňování a upevňování vůdčí úlohy komunistické strany. Ze Sudet zmizeli Němci a jejich místo pomalu zabírali českoslovenští obyvatelé. Některá místa ale marně čekala na své majitele, domy chátraly a život se tak do nich už nikdy nevrátil.

Děda Němec, babička Češka

Tak se o 50. letech v Československu učí děti ve školách a odborníci je popisují v dokumentech. Lidská paměť ale funguje trochu jinak, a proto Ladislav Seidl, rodák ze sudetských Vrkoslavic, na 50. léta v pohraničí vzpomíná úplně jinak. Do sudetské rodiny se narodil v květnu roku 1951 a jeho vzpomínky na dětství by se daly popsat jediným slovem – radost. “Jako děti jsme strávili veškerý čas venku. V zimě na louce, dokud bylo vidět. V létě to bylo hřiště, fotbal, koupání. Po lesích jsme blbli. Vzpomíná se na to dobře,” usmívá se pamětník při vzpomínce na klidné dětství v nehezké době. Do rodiny živnostníka přišel jako třetí dítě, jeho nejstarší sestra se narodila ještě za války. Rodiče byli Češi, nicméně pamětníkův otec pocházel ze smíšeného manželství. “Děda byl Němec a babička Češka. Děda padl už za císaře pána v Itálii,” přibližuje pamětník stručně své kořeny.

Jeho otce tak vychovávala Češka. Původní smíšené manželství však hrálo roli před druhou světovou válkou. “Když se obsazovalo pohraničí, tak se naši přihlásili k Čechům, protože se cítili být spíš Čechy a bylo pro ně lepší se vystěhovat. Vystěhovali se jen kousek, na Frýdštejn,” vysvětluje Ladislav Seidl. V severočeském Frýdštejně se pamětníkův otec během války zapojil do odboje. “Domácí odboj hodně vedli komunisté, to jim člověk musí přiznat. Přidal ses k odboji, byl jsi komunista. Tehdy to bylo dobré, ale co předvedli v roce 1948, už dobré nebylo,” vysvětluje, jak jeho otec vstoupil do komunistické strany. Jeho členství byl paradox, protože vystudoval střední ekonomickou školu a až do roku 1948 vedl vlastní živnost. “Byl komunista, a přitom podnikal,” směje se pamětník nad bizarní situací, do které se jeho otec přidáním se k odboji dostal. “V roce 1948 se ale nerozešli v dobrém, tak ho komunisté vyhodili. Neslučovalo se, aby komunista byl podnikatel, to nešlo,” vypráví. Po Vítězném únoru komunisté krámek rodině zavřeli, a i když Seidl starší stále pracoval v prodeji, tak už jen jako řadový zaměstnanec v národním podniku Pramen. 

Na vojnu jsme chtěli nastoupit předčasně

Ladislav Seidl vychodil základní školu a později se vyučil v oboru instalatér – topenář. Téhle volby během dospělého života ale několikrát zalitoval: “Nebylo to ono. Do školy jsem jezdil do Frýdlantu s kluky, kteří dělali lesní školu v Hejnicích. A protože mě odjakživa zajímala zvířata a příroda, došlo mi, že jsem zaváhal a měl jsem jít na tuhle školu,” vysvětluje. Nesprávnou volbu školy si kompenzoval častými výlety na čundry se svou partou kamarádů. Láska k přírodě se jich držela od dětství.

Parta kamarádů byla pro Ladislava Seidla vždycky důležitá, společně v době školních let prožívali i postupné uvolňování poměrů na konci 60. let i následnou srpnovou okupaci. “Byl to velký šok, protože tenkrát probíhalo pražské jaro. Člověku se nechtělo ani věřit, co všechno Dubček dokázal říct do rozhlasu a veřejných sdělovacích prostředků. Ještě před pár lety za to byly velké problémy,” vzpomíná na to, že vojska Varšavské smlouvy byla pro mladé učně jako blesk z čistého nebe. “Dozvěděl jsem se to z rádia. Tam několik dní mluvili o okupaci. Až když dostali rozhlas pod kontrolu komunisté a okupanti, tak začali mluvit o bratrské pomoci. Že nám pomohli potlačit plíživou kontrarevoluci,” vypráví pamětník. “Matka brečela, otec skřípal zuby,” popisuje reakci rodiny. Sám si pamatuje hlavně to, že měl velký strach. “Kdybych nebyl tak mladý, tak už jsem pryč. Hodně vrstevníků, kluků okolo dvacítky, uteklo,” vybavuje si, co srpnová okupace způsobila. Když mladý Ladislav Seidl nemohl utéct, spolu se svými kamarády chtěl alespoň bránit svoji zem. Nabídli se proto, že předčasně nastoupí na vojnu. “Bylo nám řečeno, že kdyby bylo potřeba, tak si nás zavolají. Nebylo potřeba,” krčí rameny věcně. “Z okupace byla během pár dnů bratrská pomoc a bylo vymalováno.” 

Ačkoli to z místa svého bydliště neměl daleko do Liberce, 21. srpen 1968 v něm naštěstí neprožil. Liberec se tehdy zapsal do historie smutnými čísly. Hned po Praze se stal druhým nejzasaženějším městem. Zemřelo tam devět lidí a 45 bylo zraněno. Ladislav Seidl se účastnil protestů v Liberci až o rok později, během prvního výročí sovětské okupace. “Scházelo se tam hodně lidí, náměstí bylo plné. Tehdy drželi u pomníčku čestnou stráž skauti nebo sokolové, tak jsme tam byli. Všechno jsme prožívali v partě,” vzpomíná na demonstrace, které se konaly ještě rok po vstupu vojsk Varšavské smlouvy. I ty ale brzy skončily. “Vím, že se zásahy na protestující děly, ale nic jsem neviděl. Zkraje se policie i vojsko snažily nekontaktovat. Stál kordon, a šmitec. Hodně problematické bylo, když nasadili milice,” vybavuje si, že surovější vždy byly ozbrojené dělnické oddíly.

Sám Ladislav Seidl nikdy kvůli účasti na demonstracích problémy neměl, jeho kolega z práce ale ano. “On si potáhl za lano, když shazovali sochu rudoarmějce. Tak z toho měl problémy. Nezavřeli ho, ale byl u výslechu,” připomíná, jak rychle v Československu na konci 60. let skončila zdánlivě nabytá svoboda. Lidé si postupně zvykli na přicházející normalizaci a myšlenku svobody museli potlačit. Když dva roky po okupaci pamětník nastupoval na vojnu, nadšení, které měl v roce 1968, už dávno vyprchalo. “Na to, až budu vojákem, jsem se netěšil. Je to ztracený čas, a to se potvrdilo. Všechno bylo hodně zpolitizované,” shrnuje s tím, že se kvůli povinné vojenské službě nedostal ani na svatbu svého bratra. Ten se ženil v srpnu, a jelikož se komunisté i v roce 1970 báli protestů, vojáci v létě drželi pohotovost. Opušťák pro pamětníka tak nepřicházel v úvahu. 

Ve straně by mě měli jen do počtu

Po vojně nastoupil do zaměstnání, a ačkoli jich za svůj život vystřídal hned několik, vždy se držel toho, čím se vyučil. Žádná práce ale nebyla nijak výjimečně placená, často si proto přivydělával melouchy. Netrvalo dlouho a přišla mu nabídka na vstup do komunistické strany. “Kroutil jsem se jak had,” směje se při vzpomínce, jak se snažil vstupu do strany vyhnout. “Všelijak jsem se vymlouval a nakonec mě napadlo říct, že mě budou mít akorát do počtu. Měl jsem doma ženu a děti a na stranické úkoly bych neměl čas. Bylo jim trapné říct, že je jim to jedno a že berou všechny, tak mi řekli, ať jdu,” usmívá se svému triumfu. Straně se sice vyhnul, ale chození k volbám vytrpět musel. “Věděli o člověku úplně všechno a nejít k volbám znamenalo být proti. Já jsem byl proti, ale nikdy ne radikálně. Nikdy jsem nedokázal říct: ‚Já na vás prdím, já nejdu volit.‘ Byly tam ohromné postihy,” vysvětluje, že z pozice otce a živitele rodiny bylo těžké komunistům vzdorovat. Dobu ale nesnášel dobře. Dodnes si vybavuje, jak se od něj na některých úřadech vyžadovaly úplatky.

Nehezké vzpomínky má i na bezúročné půjčky od ROH. “Měli to s podmínkami. My jsme potřebovali pračku, ale automatická pračka byl přepych. Takže nám půjčili, abychom si koupili jen vířivku a máchali prádlo ve vaně, prali v pračce a ždímali ve ždímačce,” popisuje snahu komunistů o kontrolu všech aspektů každodenního života. “Tak jsme šli a koupili automatickou a nechali jsme si napsat, že jsme koupili televizi a rádio. Když to zaplatím, tak jim přece může být jedno, co si za to koupím. Nebylo. Tohle byl reálný socialismus,” vrtí hlavou i po letech. “Komunismus nás omezil ve všem. Člověk furt musel přemýšlet, jak oblbnout systém, aby měl to, co chce,” shrnuje stručně. Sametovou revoluci tak vítal s nadšením. “Kdo by neměl radost z pádu komunismu?“ říká. „Teď nebudou komunisti, teď bude ráj na zemi,” mysleli si všichni včetně pamětníka. “Člověk později prožíval i trochu zklamání, protože očekával víc. Ale člověk se o ráj musí postarat, aby ho prožíval,” končí své vyprávění vesele. V roce 2023 žil Ladislav Seidl v Ječnově u Jablonce nad Nisou.