Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Seidl (* 1933)

• narodil se 10. ledna 1933 v Dolíně u Slaného

• vystudoval střední školu elektrotechnickou v Chomutově

• bydlel ve starém i novém Mostě

• pracoval na úpravně uhlí v Komořanech

• později ve firmě Elektrizace železnic Praha na pozici vedoucího montéra

• podílel se na stěhování kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě

Miroslav Seidl se narodil 10. ledna 1933 v Dolíně u Slaného. Tatínek Antonín pracoval jako jeřábník a svářeč v Poldovce, maminka Anna dělala na statku. Své dětství si nemůže vynachválit, v digitálním věku by prý vyrůstat nechtěl.

Dětská parta

„Já už mám pravnoučata a lituju, že nemůžou prožít takový dětství, jaký jsem prožíval já. Já jsem chodil tři kilometry do Slanýho do školy, každej den, v zimě, v létě. Přišel jsem ze školy, no, a taška šla do kouta a my jsme měli zábavu, to byla taková vesnická parta naší generace. Spolu jsme pásli husy, spolu jsme plavili koně, spolu jsme hrávali fotbal. Všechno v okruhu 20 kilometrů bylo naše. Cestou ze školy jsme věděli, kde je tuřín, kde jsou hrušky, kde jsou švestky. Kolikrát jsme přišli ze školy špinaví jako kominíci, protože cestou jsme si udělali oheň, vykopali brambory, opekli, snědli…To vy neznáte, ani dnešní generace to nezná. Šplhání po stromech, po skalách, to bylo naše. My jsme neměli televizi, my jsme neměli nějaký počítače, ale bylo nám hezky. Bylo akorát rádio, večer jsme se sešli, poslouchali jsme rádio, hudbu, zprávy, byl gramofon, byly desky. To bylo všechno.“

Miroslav vystudoval střední školu elektrotechnickou v Chomutově, pracoval na úpravně uhlí v Komořanech, později ve firmě Elektrizace železnic Praha, kde se vypracoval až na pozici vedoucího montéra. Nějaký čas bydlel ještě ve starém Mostě.

Starý Most

„Starý Most pro mě má takovou nostalgii a bylo to hezký město. Určitě by se v tom dalo žít, ale zase je to v lidech, že se podepsali na špatný údržbě domů, tak ty opravy by stály víc než celá výstavba nového Mostu. Že se tady nacházelo uhlí, to bylo všechno hezký, ale myslím, že to bylo všechno až moc přemrštěný,“ říká pamětník.

„Hněvín vypadal jinak, než vypadá dneska. Okolí Hněvína vypadalo taky jinak. Pod Hněvínem byl hezkej pivovar, nad tím výstavba krásnejch takzvanejch čínskejch domů, ty jsou zbouraný. První, druhý, třetí náměstí, to bylo nezapomenutelný. Kostel, dokud stál na tom stanovišti, co byl, tak byl taky bezvadnej. Bylo to takový víc citově podložený, než je novej Most.“

Divadlo ve starém Mostě

Nejraději Miroslav vzpomíná na mostecké divadlo: „A co se týká nejhezčího místa, tak to bylo divadlo. Takovou akustiku, jakou mělo starý mostecký divadlo, to měli málokde.“

V 60. letech zde jako divák zažil slavnou éru Krušnohorského divadla.

„Tehdy existovala ústecká opera, teplická opereta a mostecká činohra. To tady svého času působil i Zdeněk Buchvaldek. Ta divadla se mezi sebou navštěvovala. Jestli vám něco říká Mam’zelle Nitouche, Krásná Helena… Dneska se to těžko někde hraje. Třeba taková Polská krev v té výpravě, co byla tenkrát, to byla nádhera… A to divadlo, to bylo věčně vyprodaný. A nechodili tam jenom Mostečáci, sem chodili lidi z dalekýho širokýho okolí. Opravdu ta akustika byla nádherná.“

Stěhování kostela Nanebevzetí Panny Marie

V roce 1975 se Miroslav podílel na „slavném“ stěhování kostela Nanebevzetí Panny Marie.

„Já jsem zajišťoval elektro část. Hlavní moje náplň byl rozvod vysokého napětí, protože tam byly transformátory na cestě a ty kabely se přepínaly. V tom kostele bylo nataženo okolo 120 kilometrů kabelů. Byly to měřicí kabely, napájecí kabely, všechno možný. Velín byl před kostelem vystavěný z lešenářských trubek a tam byli vysokoškoláci, kteří se toho ujali a celý přesun řídili,“ vysvětluje pamětník.

„Nakládání toho kostela na vozejky, to byla mravenčí práce. Veškerý zdivo se muselo podřezat a nasunovat vozejky, který potom hydraulicky, takový ohromný válce to mělo, to zvedaly. Řízení těch vozejků probíhalo tak, že každou půlminutu proběh z toho počítače přes všechny vozejky impulz, kde se objevovala buďto záporná, nebo kladná stránka. Ta záporná znamenala, že je tam pokles, kladná, že to tlačí moc. To se dávalo dohromady, aby to byl takovej zlatej průměr a ten kostel se nerozpadnul. Veškerý trhliny na tom kostele byly hlídaný takovejma odporovejma vysílačema, kdyby se ta trhlina zvětšovala, okamžitě by se to celé zastavilo.“

Technické řešení přesunu kostela si pan Seidl pochvaluje:

„Bylo to unikátní, mělo to vepředu takový chapadla, který se chytily kolejí, táhly kostel dopředu a vzadu zase byly chapadla, který byly omezený hydraulikou a brzdily. Ten mechanismus byl trošku složitější, ale fungoval dobře. Koleje se před kostelem přistavovaly, jakmile to přejel kostel, zase se bouraly a vozily dopředu.“

Smysl celé akce už vnímá mnohem skeptičtěji:

„Já na to dnes pohlížím tak, že to byla zoufalá akce komunistů, aby se zviditelnili ve světě. To zviditelnění je místo 80 milionů rozpočtový částky stálo skoro 300. Byla tady i japonská delegace, prohlíželi si to všechno a potom se jich někdo zeptal, jestli oni pomýšlí na něco takovýho, aby se udělalo u nich. Budete se asi strašně divit, ale mluvčí delegace prohlásil, že je to monumentální věc, ale že Japonsko je chudá země a nemají na to tolik peněz.“

Velkou touhou Miroslava Seidla bylo cestování. I díky své práci mohl navštívit značnou část světa. Procestoval celou Evropu i Sovětský svaz, kde si splnil jeden ze svých snů a jel po Bajkalsko-amurské magistrále. Dostal se také do Asie, konkrétně Iráku a Spojených arabských emirátů. V Evropě se mu nejvíce líbilo ve Švýcarsku, v Montreux u Ženevského jezera. V Asii na něj zapůsobil Kurdistán.

„Já jsem tomu říkal arabský Švýcarsko. Tam byly nádherný hory na hranicích s Tureckem, byly tam nádherný lesy, ale bylo tam nebezpečno. Tam jste mohli pouze přes den a večer tam vždycky začali působit partyzáni.“

Pod Klínovcem

Po odchodu do důchodu se Miroslav Seidl usadil v obci Kovářská pod Klínovcem, kde si užíval svého oblíbeného prostředí lesů a hor.

„Do lesa jsem to měl sto metrů a můžu vám říct, že není nic lepšího. Představte si, že sedíte v lese, svačíte a teď vám na ruce přistane sýkorka a ďobe vám z ruky. To se vám tady nestane. Nebo na vás kouká jezevec. Pak mě taky lákali, že bych moh bejt ten lidovej myslivec, no, ale to jsem odmítnul, protože když se podíváte jelenovi nebo lani do očí, tak já nevím, kdo má chuť vraždit, já teda určitě ne.“

Před dvěma lety se však ze zdravotních důvodů musel přestěhovat do mosteckého domova pro seniory Astra. Cestování už musel také zanechat, ale rád si na ně ještě zavzpomíná, třeba na švýcarské hory.

Stanice Gornegrat

„Nejhezčí místo na světě je samozřejmě doma, ale na druhým místě je… ta stanice se jmenuje Gornegrat. Je to ve výšce asi 2500 metrů. Tam je nádherná restaurace. Sedíte venku a díváte se na ty ledovce z těch alpských hor, jak jdou dolů…“