Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Seidler (* 1930  †︎ 2022)

• narozen 5. 2. 1930 v Mladé Boleslavi v židovské rodině

• otec obchodník, matka v domácnosti

• 1936–1940 Benešova základní škola v Mladé Boleslavi

• 30. 6. 1940 rodina vystěhována s dalšími židovskými rodinami na hrad v Mladé Boleslavi

• 27. 4. 1941 otec zatčen gestapem, zemřel v srpnu 1942 v Osvětimi

• 16. 1. 1943 Otto s matkou deportováni do Terezína

• žil v chlapeckém domově L417

• v květnu 1944 s matkou deportováni do Osvětimi, žili v rodinném táboře až do jeho likvidace v létě 1944

• v červnu 1944 vybrán s asi 90 dalšími chlapci a zůstal v Osvětimi

• v červnu 1944 matka odjela na práci do Hamburku, kde později zahynula

• v lednu 1945 odjel evakuačním transportem do Výmaru, poté do Buchenwaldu

• 10. dubna 1945 evakuován z Buchenwaldu

• 14. dubna 1945 osvobozen americkou armádou

• 18. května 1945 návrat do Mladé Boleslavi

• 1945–1949 studoval na obchodní akademii v Mladé Boleslavi

• pracoval jako úředník

• žil v Mladé Boleslavi

• zemřel 26. června roku 2022

„Mengele se mě zeptal, kolik je mi let. Řekl jsem, že čtrnáct. Chvíli přemýšlel a pak mě, nevím proč, vybral na správnou stranu,“ popisuje klidným hlasem Otto Seidler jednu z osudových náhod, díky níž dnes žije. V Osvětimi patřil ke skupince asi devadesáti chlapců mezi čtrnácti až šestnácti lety, která později vešla ve známost pod názvem Birkenau Boys.

Ghetto na hradě

Otto Seidler se narodil 5. února 1930 v Mladé Boleslavi do židovské rodiny. Otec Emil pracoval v obchodě s textilním a galanterním zbožím, matka Marie byla v domácnosti. Židovství se v rodině Seidlerových projevovalo návštěvou synagogy o nejdůležitějších svátcích a výukou hebrejštiny, na niž Otto docházel. Dětství trávil často u babičky ve Velkých Křepinách u Světlé nad Sázavou, v kraji, odkud pocházeli jeho rodiče. Do školy nastoupil v roce 1936 a zůstal jen do čtvrté třídy, později se už učit nesměl. Jako devítiletý sledoval příjezd německých vojáků do Mladé Boleslavi. Ještě netušil, jak okupace a blížící se válka změní jeho život.

Z domu v Mladé Boleslavi, který rodiče rekonstruovali a kde Otto Seidler dnes žije, je Němci vyhnali. Do konce června 1940 se museli Seidlerovi přesunout na mladoboleslavský hrad, kam byli do bývalých kasáren vystěhováni židovští obyvatelé města. Životní podmínky na hradě byly spartánské, chyběl prostor a soukromí. „Na hradě bydlelo zhruba 200 lidí. V každém patře byl jen jeden záchod a jeden vodovod, chyběla elektřina. Naše rodina se dělila o místnost s rodinou pana Ecksteina, bývalého tajemníka Laurina a Klementa ve Škodovce,“ líčí život na hradě Otto Seidler.

Spála nás zachránila

V dubnu 1942 Ottova otce zatklo gestapo, přesné důvody zatčení pamětník nezná. Z vězení v terezínské Malé pevnosti byl v létě 1942 deportován do Osvětimi, kde v srpnu 1942 zemřel. Otto zůstal jen s matkou. Už sami pak v lednu 1943 nastoupili do transportu do Terezína. Otto Seidler vzpomíná: „Den před transportem jsme museli s padesátikilovými zavazadly přejít do školy Tomáše Garrigua Masaryka na Podolci v Mladé Boleslavi, kde nás uložili v tělocvičně na zem. Tam jsme přečkali do rána, abychom až půjdeme ráno na hlavní nádraží, nebudili pozornost.“

Do Terezína došli z Bohušovic pěšky. Pamětník uvádí, že jejich transport měl brzy pokračovat dál na Východ, do vyhlazovacích táborů, ale protože Otto dostal v den svých třináctých narozenin spálu, z transportu jej i s maminkou vyřadili. V Terezíně pak žili víc než rok, Otto bydlel s podobně starými chlapci v domově L417, maminka pracovala v prádelně. Zásadní pro jejich další osud byla návštěva komise Červeného kříže plánovaná na 23. června 1944, jíž v ghettu předcházela tzv. okrašlovací akce.[1] S ní souvisely i velké transporty do Osvětimi, které z Terezína odvezly 7500 vězňů a měly tak trochu zmírnit dojem přelidněného ghetta. Otto s matkou odjeli do Osvětimi 18. května 1944: „Do vlaku s dobytčími vagony jsme nastoupili už v Terezíně. Do vagonu s malými štěrbinami u stropu místo oken nacpali asi 50 lidí. Byl tam kbelík s vodou na pití a kbelík nebo dva na moč a výkaly. Byli jsme tam napresováni, takže když zaplombovali vagon, tak jsme museli svá zavazadla rozložit po celém vagoně a na ně si sednout. Vyjeli jsme dopoledne a v noci další den jsme zastavili v Březince-Osvětimi na rampě,“ líčí cestu Otto Seidler.

Birkenau Boy

V Osvětimi byl Otto s matkou zařazen do tzv. rodinného tábora. Setkali se tam s dalšími terezínskými Židy z prosincového transportu, kteří byli svědkem hromadné vraždy svých předchůdců ze zářijového transportu v březnu 1944, po půlroční lhůtě v rodinném táboře. Všichni v rodinném táboře očekávali, že v červnu, nejpozději červenci půjdou také oni do plynových komor. Těžko si představit, jaký vliv měla depresivní atmosféra tábora na psychiku tehdy čtrnáctiletého chlapce.

K likvidaci rodinného tábora nakonec sice došlo, ale tentokrát jí předcházela selekce, během níž byli vybíráni schopnější vězni na práci. Selekce proběhla začátkem července 1944, Ottova maminka prošla a byla poslána na práci do Hamburku. Souhrou náhod nebo snad šťastných okolností selekcí prošel i Otto, který byl spolu s dalšími asi devadesáti chlapci ve věku 14–16 let ušetřen a vybrán Mengelem na práci. Jejich skupina přešla do mužského tábora, kde vykonávali různé drobné práce – fungovali jako poslíčci, pracovali v hospodářské části tábora apod.[2]

Vrátil se, ale zůstal sám

V lednu 1945 – s blížící se frontou a neodvratným koncem války – byl osvětimský tábor evakuován. Vězni byli nahnáni do vlaku, opět dobytčáku, tentokrát ovšem bez zavazadel, a nastoupili tzv. evakuační transport smrti. „Cesta se dá těžko popsat. V přeplněném vagonu nás bylo asi 130, celou cestu, tři dny, jsme stát nemohli, takže jsme seděli na zemi. Mezi námi někteří zemřeli, jiní zešíleli, a protože vyhodit se nesměli, tak jsme na těch zmrzlých mrtvých seděli zbytek cesty,“ vzpomíná Otto Seidler na cestu do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Tam zůstal do jara 1945, ačkoli přímo v táboře se konce války nedočkal. Krátce před osvobozením byl opět evakuován, jako svědkové hromadného vraždění se totiž vězni neměli dostat do rukou osvoboditelů živí. Vězně hnali dozorci pryč pěšky, pak i vlakem a pár dní putovali po okolí. Osvobození americkou armádou se Otto Seidler dočkal 14. dubna 1945.

O měsíc později se patnáctiletý Otto Seidler vrátil domů do Mladé Boleslavi. Věděl, že jeho otec zemřel, ale stále čekal na návrat své matky. Brzy se dověděl, že zemřela těsně před koncem války v Hamburku, kdy byla loď s vězni úmyslně vystavena spojeneckému bombardování. Zůstal sám, čtyřiadvacet členů jeho rodiny holocaust nepřežilo. Ottova poručnictví se ujal otcův bratr v Praze. Otto zůstal v Mladé Boleslavi, kde vystudoval obchodní školu. Maturoval v roce 1949 a další studium především z finančních důvodů neplánoval. Pracoval jako úředník, později založil rodinu. Hned po válce vystoupil ze židovské náboženské obce, protože je přesvědčený, že asimilace je jediná možnost přežití v současné Evropě. Ačkoli si uvědomuje nesdělitelnost a nepochopitelnost hromadného vraždění, svůj životní příběh vyprávěl studentům během projektu Příběhy našich sousedů. Jejich zpracování se stalo vítězným příběhem projektu v Mladé Boleslavi v roce 2015.

[1] K okrašlovací akci viz např. http://www.holocaust.cz/dejiny/udalosti/zkraslovaci-akce-a-navsteva-mezinarodniho-vyboru-cerveneho-krize-v-terezine-1944/.

[2] O skupině viz John Freund, „Birkenau Boys“. In: Terezínské studie a dokumenty 1999, s. 93–96.