Frideta Seidlová

„To si pamatuji. Když jsem potkala nějakou holku, kterou jsem oslovila, jestli si chce se mnou hrát, tak první, na co se mě zeptala, bylo, jestli jsem ,židoveška‘, nebo ,katoliška‘. Nedovedla ani pořádně vyslovovat, ale už věděla, že si nemá hrát s malýma Židovkama.“

„Před svítáním jsme museli rychle vstát a rychle na vůz. Jeli jsme pak celý den až do setmění. Ve vesnici, kam jsme dojeli, nás pak někdo nechal přespat na slámě a druhý den jsme pokračovali dál. Utíkali jsme nejenom my tři, ale také mámina sestra s miminkem a manželem a ještě s bratrem mého otce. Ti všichni se shromáždili u nás, když začala válka, abychom byli pohromadě. A tak jsme všichni na tom jednom voze putovali přes celé Polsko až na hranice.“

„Nemá se umírat, nemá se vzdávat, má se bojovat. Když chtěl být zabitý, měl nejdříve bojovat. Takhle jsem to chápala. A dodneška, když se to oslavuje a já slyším, že se obětoval, tak si říkám proč? Stejně byla normalizace, stejně to všechno proběhlo tak, jak to proběhlo. Já vím, že byl hrdina, ale nebyl jediný. Byl po něm ještě jeden, a o tom se nemluví. I v zahraničí byli takoví. Konečně dneska v Orientu je to docela obyčejný způsob protestu, nechat se upálit. Souvisí to také s malým oceněním života.“

„Vojáci k nám přišli jednou v noci. Byli to velmi slušní dva uniformovaní mladíci. Velmi slušně nám řekli, abychom si sebrali svoje věci a šli s nimi. Ptali se nás, kde jsou muži, my jsme odpověděli, že na nočních službách. Tak nás poslali, abychom je informovali, kde budeme, a aby po práci za námi došli. To byla dobrá zpráva. Takže naši šli ihned vyřídit, že mají mužové za námi přijít – to znamená můj otec a manžel od tety s miminkem.“