Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zlata Seidlová (* 1931)

• narozena 24. srpna 1931 v Novém Boru

• v roce 1936 se rodina přestěhovala do Prahy

• svědkem bombardování Prahy v únoru 1945

• během Pražského povstání pomáhala se stavbou barikád

• po válce se přestěhovala do Nového Boru

• v letech 1955 a 1960 se účastnila spartakiád na Strahově

Zlata Seidlová, rozená Zoubková, se narodila 24. srpna 1931 v Novém Boru v severočeském pohraničí. Ve druhé polovině 30. let v pohraničí gradovalo napětí mezi Němci a Čechy, v této kritické době navíc přišel Zlaty otec o zaměstnání. V roce 1936 se proto celá rodina přestěhovala do Prahy.

 

Zakusili jsme bombardování

Nový domov našla Zlata se svými dvěma sourozenci a rodiči na pražském Žižkově, kde válku prožili bez větších problémů. Až v posledním válečném roce zažila Zlata traumatickou událost, která jí zůstala v paměti. 14. února 1945 americké letectvo provedlo nálet na Prahu. Původním cílem měly být Drážďany, pravděpodobně kvůli navigační chybě se však stali obětí Pražané. „Bylo to hrozné. Zrovna jsme byli doma, maminka nás chytla a postavila nás takhle mezi dveře, kde to bylo vyztužené, kdyby se něco dělo, tak aby se nám nic nestalo.“ Dům, kde rodina Zoubkových žila, byl bombardování naštěstí ušetřen, a tak všichni vyvázli bez zranění. 

Dne 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání. V ulicích hlavního města stavěli Pražané barikády, na mnoha místech probíhaly poslední boje druhé světové války. „Němci se schovávali, kde mohli. Byli na půdách a stříleli odtamtud.“ Třináctiletá Zlata spolu s ostatními pomáhala stavět na Žižkově barikády. „Když ale pak přijely ty tanky, tak jsme viděli, jak to bylo zbytečné, protože ty to přejely jako nic.“ Zátarasy se stavěly z toho, co zrovna přišlo pod ruku, často proto moc platné nebyly. „Když někde dál ve městě postavili elektriku na štorc, tak to jo. Ale my jsme to stavěli z kamenů a tahala se tam prkna a takové věci, tak to bylo docela k ničemu.“ Po několika dnech se Praha stala svobodnou.

 

Prostě odjeli, my jsme za nimi neutíkali

Po válce se Zlata se svou rodinou vrátila zpátky do rodného Nového Boru. Tam také zažila deportace německého obyvatelstva. Podle jejích slov odsun probíhal poklidně a nedocházelo k žádným střetům či násilnostem. „Svoje kufry a batohy měli naložené na voze s koňmi a prostě odjeli. My jsme za nimi neutíkali.“ V té době Zlata ukončila základní školu a místo dalšího studia začala pracovat v kanceláři v novoborských sklárnách. „Maminka řekla: ‚Nezlob se, Zlatuško, ale musíš jít do práce, nemůžeme tě podporovat, abys šla do školy.‘“ O vzdělání nakonec Zlata nepřišla, na počátku padesátých let si dálkově dodělala maturitu na sklářské škole.

 

Cvičili všichni - malý, tlustý, hubený, starý

Jak Zlata říká, změna režimu po roce 1948 se jí osobně nijak výrazně nedotkla, nebyla perzekvována, nepřišla o majetek. „Měla jsem malou dceru, nějak jsem to nepociťovala. Nemůžu posoudit, že byl někdo šikanovaný.“ Zlata dvakrát v roce 1955 a 1960 cvičila na spartakiádě na Strahově. „Cvičili všichni - malý, tlustý, hubený, starý.“ Velké rozčarování zažila až v srpnu 1968. Po několika měsících svobodnější atmosféry ve společnosti proběhla 21. srpna 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy. „V noci jsem se vzbudila a slyšela jsem hrozné dunění. Měla jsem ale rodinu, tak jsem se nikam na náměstí nehnala.“

Normalizační léta strávila Zlata starostmi o děti a prací ve sklárně. Sametovou revoluci v listopadu 1989 přivítala sice s nadšením, ale aktivně se protestů neúčastnila. „Člověk to bral, jako že se něco zlomilo, že to půjde k lepšímu. Ale abych jela do Liberce třeba – to ne, a abych jela do Prahy – to už vůbec ne.“ Po revoluci Zlata využila možnost cestovat a vydala se na několik zahraničních cest napříč kontinenty.