Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Irena Seifertová (* 1964)

• nežádoucí kádrový posudek rodičů

• kontakty na underground

• spolupráce s disentem

• dálkové studium střední průmyslové školy i vysoké školy

• práce v médiích (například v Českém rozhlase)

• politické angažmá v Unii svobody

• sociální pracovnice

Mgr. Irena Seifertová se narodila 3. prosince roku 1964 v Ostravě. Tatínek byl důlní inženýr a maminka pracovala jako učitelka, později i ředitelka školy. Otec i matka odmítali komunistickou ideologii, k čemuž vedli i své dvě děti, Irenu a o pět let staršího Ondřeje. „Naši nám vysvětlovali, že to, o čem si doma povídáme, nesmíme říkat nikomu jinému.“ Ač se rodina nesnažila nějak provokovat a vyvíjet protirežimní činnost, odlišný názor se zakrýt nedal. Rodina se z těchto důvodů také často stěhovala. Nakonec zakotvili v Holešově, kde získali k užívání rodinný domek. Tatínek pracoval v místních dolech. „Otec byl takový bojovný a vůbec se mu nelíbilo, co kolegové na pracovišti dělají, jako například, že si z jedné kanceláře udělali šmajchlcimru. Takže mu pak dělali různé naschvály. Nepředali mu třeba služební automobil a on pak musel po dolech chodit pěšky.“

Tatínkův nešťastný osud v Československu

Tatínkovy neshody na pracovišti měly samozřejmě vliv na jeho postavení v práci a také se podepsaly na jeho zdravotním stavu. „Vše dospělo tak daleko, že musel na operaci a byl pak částečně invalidní.“

Poté, co se tatínek uzdravil, se celková situace rodiny o dost zhoršila. Tatínek nemohl vůbec sehnat práci a velmi těžko to nesl. Vše doléhalo o to silněji, že tatínek, jak se pamětnice později dozvěděla, chtěl původně odejít z Československa. „Tatínek se pokusil emigrovat v roce 1968, skutečně odjel do zahraničí. Chtěl, abychom odešli do JAR, protože jako důlní inženýr by se tam dobře uplatnil. Navíc otec i maminka uměli dobře francouzsky a rodina ve Švýcarsku by jim pomohla. Maminka ale nechtěla, a tak se otec vrátil v době, kdy to ještě šlo.“

Na počátku 80. let tatínek také dojížděl za příbuznými do Polska. Byla zde totiž velká bída a tatínek vozil do Polska konzervy s masem. Po vzniku Solidarity zase z Polska naopak vozil zprávy, noviny a letáky a jednou dokonce dceři přivezl i tričko s nápisem Solidarity. „Maminka to tričko zabavila, asi se bála. Zkrátka už jsem to tričko nikdy neviděla.“

Otec však nebyl dost opatrný a jednou přinesl noviny z Polska kolegyni z práce, která donášela na StB. Tatínka předvolali a vyšetřovali. Tím se jeho snaha o lepší práci stala už jen nedostupným snem. Nakonec získal práci jako laborant kdesi daleko, takže musel přes týden bydlet na ubytovně v neuspokojivých podmínkách.

Zajímaly mě máničky

Irena Seifertová se po základní škole dostala na studium chemie v Olomouci. Studium ji ale nenaplňovalo, jak sama říká: „Měla jsem takové divoké období. Nebavilo mě to. Mě zajímaly jenom máničky,“ dodává dnes s úsměvem. Po dvou letech studia nakonec nastoupila do práce do PAL Magnetonu. Brzy zjistila, že řadová dělnická práce pro ni skutečně není to pravé. „S manželem jsme se potkali na zábavě, společně jsme pak šli studovat na strojní průmyslovku, takže jsem se vyučila autoelektrikářem. Jinak bych z práce totiž nedostala doporučení.“

Ještě před dokončením školy se Irena Seifertová vdala. Manžel trval na církevním sňatku, což pro křesťansky laděného tatínka Ireny bylo potěšením. Sám obřad vyjednal, ale shodou okolností se ho už nedožil. „Tatínek v neděli odjel a v úterý nám volali, že zemřel. Zvažovali jsme, jestli tedy svatbu uspořádat, nebo ne, ale nakonec jsme si řekli, že maminka alespoň přijde na jiné myšlenky.“

Maminka paradoxně skutečně na jiné myšlenky přišla, neboť kvůli církevnímu sňatku dcery ji nadřízené úřady předvolaly a přišla o zaměstnání ve škole v Martinicích. Později získala místo jiné, vlastně nakonec ještě lepší. Stala se totiž ředitelkou maličké vesnické školy.

Pamětnice krátce po svatbě založila rodinu a byla až do roku 1988 s dětmi doma. Mezitím její manžel nosil domů různou literaturu, rozšiřoval letáky. S tím vším mu jeho manželka samozřejmě pomáhala. „Jednou kamarádi přinesli video z Hrádečku, na kterém byly instrukce, jak postupovat při zatčení. Na které paragrafy nemáme vůbec vypovídat – a to bylo pro nás hodně poučné. Také jsme doma tiskli letáky a rozšiřovali různé petice na podporu Wonky, Havla apod.“

Po mateřské Irena nastoupila zpět do PAL Magnetonu jako normovačka, hledala však změnu, až se jí podařilo získat práci v kanceláři místní polikliniky na zubním oddělení. „Pan Lochman byl tehdy primář a přišel se domluvit s mými nadřízenými o mém přestupu. Všichni samozřejmě věděli, co dělám, a tak ho také varovali. Ač byl komunista, prohlásil, že co si dělám ve svém volném čase, ho nezajímá. Potřebuje jenom bezúhonného pracovníka, který nekrade.“ Přestup do nového zaměstnání se odehrál k 1. prosinci 1989. Společenskou situaci radikálně změnily demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989. Pamětnice byla také jednou se sběraček podpisů na petici Několik vět. Jeden kolega v práci se rozhodl po brutálně potlačené demonstraci studentů petici podepsat. V této době ještě zdaleka nikdo nevěděl, že bude skutečně konec totality a StB stále ještě pracovala. Irena Seifertová podepsanou petici schovala u sebe v pracovním plášti. Mezitím ji však všude hledala StB. „Věděli, že u sebe něco mám, protože u mně na pracovišti nic nenašli. To bylo někdy v pondělí nebo v úterý 20. nebo 21. listopadu 1989. Nejdřív mě vyslýchali v práci, pak jsem jim řekla, že musím jít za maminkou, aby vyzvedla děti ze školky. Snažili se na mě tlačit, abych jim alespoň řekla něco o našem kamarádovi Milanovi Adámkovi. Toho se snažili dostat už nějakou dobu, vždycky ho zatkli na den dva, ale pak ho museli pustit. Nic jsem jim neřekla a petici schovanou za kalhotkama jsem jim nevydala.“

Až večer pamětnici propustili. Až později se dozvěděla, že se StB celý den snažila získat od prokurátora souhlas s domovní prohlídkou, která by samozřejmě byla pro paní Irenu usvědčující. Prokurátor ale už takový krok nepodpořil právě pod tlakem společenské změny.

Krok k demokracii

Po listopadové revoluci v roce 1989 nabral celý životní osud Ireny Seifertové zcela jiný směr. Na polikliniku skutečně nastoupila, během té doby paní Irena dálkově vystudovala vysokou školu v oboru PR a marketing. Později pracovala v médiích, mj. i v Českém rozhlase v pořadu s romskou tematikou. S manželem založila a dodnes vede městské noviny. Její hlavní činností však dnes je práce v pozici sociální pracovnice na úřadě. Byla též členkou Unie svobody. „Bojím se, že se vrátí červená totalita, ta rudá snad už ne, ale každá totalita je špatná.“

Tím svůj příběh zakončuje a dodává, že lidé v Československu „snad až příliš rychle zapomněli“.