Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohdan Sekowski (* 1929)

• narodil se 31. května 1929 v Liberci

• jeho otec Kazimír Sekowski podnikal

• část dětství pamětník strávil v Polsku, později se rodina přesunula do Prahy

• v Československu prožil druhou světovou válku

• z válečného období si vybavuje povinné hajlování ve škole a seznamy popravených na plakátech v pražských ulicích

• ve škole se kvůli válce musel učit německy

• odmaturoval v roce 1948

• oba jeho sourozenci emigrovali do západního Německa

Bohdan Sekowski. Jméno, které mísí český i polský jazyk tak, jak se jeho jmenovci v žilách mísí česká a polská krev. Rodák z Liberce zdědil jméno po svých polských prarodičích a několik dětských let v Polsku skutečně strávil. Pak se ale s rodinou přesunul do Prahy, kde prožil druhou světovou válku, „Vítězný“ únor i následný útlak komunistického režimu. 

„Tatínek pracoval jako živnostník. Obchodoval s nástroji na dřevo. Žil v Liberci, ale klienty měl po celém Československu. Vždy za nimi jezdil do nějakého města,“ začíná Bohdan Sekowski své vyprávění vzpomínkou na rodiče. Jeho otec Kazimír Sekowski měl díky poctivé práci ve svém oboru vybudované jméno, a proto o zakázky v době první republiky neměl nouzi. Mezi jeho dodavatele patřily i zahraniční firmy. „Šlo o země, které byly vyhlášené svou kvalitou oceli, ze které se ty nástroje vyráběly. A to bylo Švédsko a Německo,“ vyjmenovává pamětník země, ve kterých měl jeho otec díky svému podnikání vybudované známosti. „Klientela byla veliká. Samozřejmě na to sám nestačil, potřeboval minimálně sekretářku, která by mu vyřizovala korespondenci. Dal si tedy inzerát a na ten inzerát mu odpověděla absolventka obchodní školy z Hradce Králové. A to byla moje maminka Marie,“ směje se Bohdan Sekowski tomu, jak práce dala jeho rodiče dohromady. Svatba byla v Liberci a dva roky po ní, v květnu roku 1929, se narodil malý Bohdan. „Dva roky po mně se narodila sestra Olina, ta už nežije. A potom ještě za dalších pět let se narodil můj bratr. Žije v Mnichově,“ shrnuje pamětník stručně, jak se rod Sekowských během pár let rozrostl o sestru Olgu a bratra Jaroslava. Třicátá léta ale neskýtala moc příležitostí pro bezstarostné dětství. Ačkoliv do války bylo ještě daleko, do poklidného života v Československu zasáhla hospodářská krize. „Šlo o všeobecnou krizi, a tak i v otcově oboru byl nedostatek objednávek,“ vzpomíná Bohdan Sekowski na složitou situaci, která nastala, když mu bylo pět let. „Táta měl kontakty v Polsku a nabídlo se mu, aby převzal penzion v Zakopaném. To bylo u slovenských hranic. Otec na to kývl, že to zkusí, a my jsme se přestěhovali,“ vysvětluje pamětník, jak se mladá rodina pokusila krizi vyhnout. Pokus o záchranu ale nebyl úspěšný, krize se brzy přelila i do Polska a slibné místo vedoucího penzionu se proměnilo v danajský dar. V době, kdy rodina v Zakopaném zapouštěla kořeny a malý Bohdan nastoupil do školy, penzion zkrachoval. Otec Kazimír se proto vydal hledat práci do Německa a manželku s dětmi poslal do Prahy k jejímu bratrovi. Cesta z Polska zpět do Československa byla ale už i v polovině třicátých let složitá. „Polsko si dělalo nároky na Slezsko, bylo to ožehavé. Cesta vlakem ze Zakopaného do Ostravy nepřicházela v úvahu. Maminka s námi částečně šla pěšky a občas se někdo slitoval a vzal ji na žebřiňák,“ vzpomíná pamětník na to, jak Marie Sekowská dostala přes hranice Československa tři malé děti a pár kufrů. 

Němci nás brali jako dotěrný hmyz

Mladá rodina tak žila celý rok odděleně. Otec v Německu vydělával a matka s dětmi se v Praze ubytovala u svého bratra. Šlo ale jen o dočasné řešení, protože měl sám rodinu, a jeho sestra tak brzy našla suterénní byt na Letné, kam se přestěhovali. Do zaměstnání ale chodila ke svému bratrovi do kanceláře. „Strýc byl bohatý. V Kotvě mu patřil automat v přízemí a sousední kavárna v pasáži. V suterénu byl ještě taneční sál. A to všechno bylo jeho,“ vyjmenovává pamětník, díky čemu jim jeho strýc mohl poskytnout zázemí a možnost obživy. A protože malý Bohdan v Polsku nestihl dokončit ani první třídu, nastoupil do základní školy v Praze. „Ten rozdíl nebyl tak velký, protože v Polsku brali zřetel na to, že jsem Čech. A tady brali zřetel na to, že jsem začal v Polsku. Vycházeli mi vstříc,“ vzpomíná na začátky na pražské základní škole. V Praze vychodil pět tříd na obecné škole a pak úspěšně složil zkoušky na gymnázium. V té době už v Evropě zuřila druhá světová válka. Pamětníkovi se do paměti nejvíc zaryla vzpomínka na všudypřítomnou němčinu. „Nastoupil jsem na gymnázium a tam byla od sekundy francouzština. Ale jak se tohle změnilo, tak místo francouzštiny nastoupila němčina a byla povinná. Nebyly to dvě hodiny týdně, ale hned čtyři,“ vybavuje si. Němčina byla zkrátka na prvním místě. Nebyla to jediná změna, kterou do školy přinesla druhá světová válka. Ve škole se muselo na začátku každé hodiny i hajlovat. A tak se dal rozeznat postoj některých učitelů k celé situaci. 

„Byli profesoři, kteří přišli do třídy a mávli rukou. A když jim to někdo vyčítal, tak řekli, že měli všichni zvednout ruce, tak dávali znamení, aby je dali dolů,“ směje se pamětník, jak někteří lidé příkazy obcházeli. Přesto si nepamatuje žádný výraznější odpor. „Nikdo nebyl vyloženě proti, protože to nebylo v jeho zájmu, aby se projevoval. Ono se to projevovalo maličkostmi,“ vrací se pamětník zpět k příhodě o mávání rukou. Vyloženě proněmečtí učitelé byli ale ve škole jen dva. 

Válku dospívající Bohdan vnímal i mimo zdi školy. Ani tam němčině neutekl. „Nápisy na obchodech tu musely být německy a česky. I v tramvajích a na úřadech. Kam jste se podívali, tam byla němčina. A Němci se chovali, jako že je to jejich. Málem nás považovali za nějaký dotěrný hmyz,“ vzpomíná na nelehké období, kdy Němce šlo údajně od Čechů poznat nejen díky jazyku. „Chovali se naprosto přezíravě, arogantně. Protože oni byli ti, kteří si nás podrobili. Cítili se tu pány,“ vysvětluje. Kolem všudypřítomné němčiny, hajlování a arogance se protektorátem navíc vznášel opar strachu z četných poprav, které nacisté prováděli. „Ta opatrnost byla všeobecná, každý rozumný člověk si dával pozor, protože Němci za sebemenší maličkosti okamžitě odsuzovali k smrti a popravovali,“ vzpomíná pamětník s tím, že na něj naštěstí těžké období tak fatální vliv nemělo. „Ke mně se to tak nedostalo, abych registroval popravy. Jde to kolem vás, nevnímáte to. Všimnul jsem si plakátu a vyhýbal jsem se Němcům, když jsem je viděl z dálky. Kdybych byl dospělý, je to něco jiného,“ shrnuje válečné období v tehdejším Československu. 

Na gymnáziu prožil i konec války. „Ve škole už se neučilo, měli jsme pohotovost, a když to vypuklo v květnu roku 1945, tak jsme se shromáždili ve škole,“ vzpomíná Bohdan Sekowski na poslední dny s tím, že jako student si vysloužil roli takzvané spojky. „Dostal jsem za úkol vyrozumět profesora, který byl někde v Dejvicích. Měl jsem adresu a mazal jsem do Dejvic pěšky, protože už nejezdily tramvaje. Našel jsem byt, vyřídil jsem vzkaz a mazal jsem zpátky,“ vysvětluje, že studenti měli za úkol dostat učitele na shromáždění do školy. Další události ale tehdy šestnáctiletý Bohdan neprožíval ve škole, nýbrž přímo na barikádách. „Se svým otcem jsem stavěl na Letné barikády z vytrhaných dlažebních kostek. Němci, kteří neutekli a zůstali tam, nechtěli přijmout, že to má Německo prohrané, a schovávali se na půdách nebo ve svých bytech, kde se dalo,“ vybavuje si pamětník téměř osmdesát let staré události. Němci na ně tehdy z vikýřů svých domů dokonce stříleli. „Jak stříleli, tak se lidé, co stavěli barikády, pochopitelně rozprchli. A můj soused, který měl v ruce dlažební kostku, ji při té střelbě pustil. Pustil ji tak, že mi spadla na prst od ruky. Takže jsem se nestaral o to, že někdo střílí, ale držel jsem se za ruku, protože to byla hrozná bolest. Až potom jsem odběhl,“ vzpomíná pamětník. Barikády ale brzy zase bořili, aby mohly projet osvobozenecké tanky. Zadostiučinění přišlo i v podobě brzkého odsunu Němců, se kterými rodina Sekowských prožila za války nepříjemné chvíle. „Byli jsme rádi, že se o to stará někdo jiný a že Němci mizí. Dům byl v tu ránu prázdný, kromě nás pár Čechů,“ upozorňuje pamětník, že v činžovním domě na Letné, kde rodina žila, byla za války převaha Němců. Ze třiceti bytových jednotek byly jen tři české. 

Státní akce jsme nebrali na vědomí

Poválečná radost však netrvala dlouho. Nacistickou nadvládu po pár letech zdánlivé svobody vystřídala ta komunistická. Bohdan Sekowski pár měsíců po únorovém převratu odmaturoval. Místo vysoké školy ho však čekala vojenská služba. Tam ale strávil pouhé dva měsíce. „Byl to výcvikový tábor v Sudetech. Ale kvůli špatné hygieně jsem dostal žloutenku a odstěhoval jsem se do vojenské nemocnice ve Střešovicích. Pak jsem měl domácí léčení,“ vybavuje si Bohdan Sekowski, že jeho pobyt na vojně skončil tak rychle, jak začal. Musel pak jít ještě na několik přezkumů, ale nakonec dostal modrou knížku, a vojně se tak vyhnul nadobro. A nastoupil do své první práce. Tu mu pomohla vyjednat matka v družstvu Malba. Začal tam pracovat jako účetní, ale později se vypracoval na pozici vedoucího práce a mezd. „Byl jsem vzdělaný, a tak mě vzali velmi vstřícně. Navíc jsem byl činorodý, založil jsem časopis. Vybudoval jsem si takovou pozici, že mě měli všichni rádi. Jak dělníci, tak úředníci,“ vzpomíná s úsměvem. Navzdory době mu vydávání časopisu nezpůsobilo žádný problém. „Musel jsem si vyžádat souhlas s vydáváním podnikového časopisu od ministerstva vnitra. Napsal jsem jim, co v něm bude a jakou to bude mít obálku, a oni mi poslali souhlas. Nedostal jsem seznam zakázaných témat. Žádná politika tam nebyla,“ vysvětluje pamětník s tím, že neměl v plánu vydávat nic, co by dráždilo stranické vedení státu. 

Život v komunistickém Československu se tak snažil udělat si co nejhezčí. Dokonce se mu dařilo řadu povinných státních akcí obcházet. „Já ani moje matka jsme to nebrali na vědomí, neakceptovali jsme to. Co to dalo za práci vyhnout se povinnosti jít do průvodu... Když už, tak se to dělalo tak, že se člověk ztratil ještě na začátku. A kdo mu mohl co vyčítat,“ krčí rameny. „Byla to hrozná situace, protože jste si museli dávat pozor na jazyk. S kým mluvíte, jakého je kdo založení. Hodně lidí šlo za korytem. Přidali se, protože věděli, že ten, kdo mává pěstí, může jít nahoru,“ shrnuje realitu každodenního života v socialistickém Československu. I proto se Bohdan Sekowski v dobách socialismu uzavíral do sebe a lidem se často vyhýbal. „Přestal jsem se starat o okolí. Nechodil jsem do společnosti, a pokud jsem měl známé, tak měli stejné smýšlení jako já. S nimi jsem mluvit mohl,“ vysvětluje. „O nic jsem se nepokoušel. Neměl jsem žádnou funkci, žádné vyšší postavení, prostě jsem dělal prostého úředníka. A na to nikdo nemohl. Nikdo mi to nezáviděl a nikdo mě nepřemlouval, abych šel do strany. Nikdo mě neotravoval a nic mi nechybělo,“ krčí rameny pamětník. 

Oba sourozenci odešli do Německa

„Otravovat“ ho začali, až když ke konci šedesátých let emigroval jeho mladší bratr Jaroslav. „Zavolali mě na Bartolomějskou a tam se mě vyptávali na takové blbosti, že jsem si v duchu říkal, že jsou pitomí. Ptali se mě na bratra, jestli si dopisujeme a nemáme přes někoho styk,“ vzpomíná na čtyřhodinový výslech na nechvalně proslulé služebně StB. Byla to pamětníkova první a zároveň poslední návštěva. „Zřejmě to vzdali, zjistili, že ze mě nic nedostanou, a už mi víckrát nevolali.“ Mladší bratr se do Německa dostal díky svému povolání. Pracoval v Praze u anglického vyslanectví jako řidič. „Vyslanectví si tady nic nekupovalo, všechno si vozili z Mnichova. A bratr jim dělal řidiče náklaďáku,“ přibližuje pamětník. Pro velvyslanectví jezdil dva roky, než se odhodlal v západním Německu zůstat. „Taky mu to tady nevyhovovalo. Jednou jel do Mnichova, naložil náklaďák a na úřadě v Mnichově řekl, že tam zůstává a v práci končí. Ať si najdou řidiče, který jim to odveze zpátky,“ vysvětluje pamětník. Do Německa brzy odešla i jejich sestra Olga. „Seznámila se s nějakým Němcem, který sem jezdil. Požádal ji o ruku, souhlasila a odstěhovala se s ním,“ vysvětluje stručně, jak oba jeho sourozenci skončili na Západě. Jako starší bratr je chtěl navštívit, problémem ale byla povinná výjezdní doložka v pase. „Kdybych ji chtěl, tak to musím odůvodnit, a když to odůvodním tím, že mám nelegálně bratra v západním Německu, tak mi to budou zamítat pořád,“ vysvětluje pamětník, že hned se za nimi vydat nedalo. Šance se naskytla až v době Pražského jara, kdy v Československu nastalo volnější období. „Koupil jsem si jízdenku na vlak. Praha – Brno, Brno – Vídeň. Z Vídně jsem si koupil jízdenku do Ulmu, protože jsem věděl, že Ulm je hraniční město západního Německa. A v Ulmu jsem zavolal bratrovi a řekl jsem mu, kde jsem a že mi došly peníze. Tak aby mi něco poslal a já za ním mohl přijet,“ popisuje dlouhou cestu za Jaroslavem Sekowským, který v té době žil v Dortmundu. Na Západě si ale vzpomněl na svůj velký cestovatelský sen, který měl už od mládí. Podívat se do Paříže.

„Když jsem byl u bratra, tak jsem si říkal, že od Paříže už jsem jenom kousek. Neměl jsem peníze, ale nalakoval jsem okna v celém domě, kde bratr bydlel, a vydělal si na vlak,“ popisuje pamětník, jak se ve svých čtyřiceti letech rozhodl splnit si mladický sen. Vlak ho dovezl na hranice s Francií a dál už musel stopem. Svezl se několika auty a brzy se mu povedlo se do Paříže dostat. „Poslední řidič se mě ptal, kde mě má vysadit, a mě osvítil Duch svatý a řekl jsem: ‚Gare du Nord. Severní nádraží.‘ Věděl jsem, že z toho nádraží jezdí vlak do Německa, a říkal jsem si, že první, co musím udělat, je koupit si jízdenku zpět do Německa,“ vysvětluje Bohdan Sekowski, že na výlet do Paříže měl bohužel velmi napjatý rozpočet. Po nákupu jízdenky mu na pobyt ve vysněném městě už moc peněz nezbývalo. „V první řadě jsem si to namířil k Eiffelovce. Když jsem ale viděl vstupné, řekl jsem si, že na Eiffelovku nejdu,“ krčí rameny, že na památky se tak mohl koukat jen zvenčí. Stejné to bylo i s hotelem. „Hotel nepřicházel v úvahu, a tak se dalo spát jedině v parku na lavičce. Procházel jsem parkem, viděl jsem pána, který odcházel od lavičky a nechal tam rozložené noviny. Tak jsem si říkal: Hele, lože,“ vzpomíná se smíchem pamětník. K snídani pak měl jen pár rohlíků a černou kávu. „To byl můj první zážitek s Paříží, pak jsem se tam dostal ještě několikrát,“ zakončuje vyprávění o svém malém francouzském dobrodružství. 

Nedělal jsem práci, která by mě nebavila

Uvolněné období mu neumožnilo jen vycestovat, po návratu do Československa mohl díky tomu i změnit práci. „Chvíli byla možnost si najít nějaké volné povolání, aniž by to schvalovala organizace KSČ,“ vysvětluje pamětník, jak se od práce účetního a vedoucího mezd dostal v roce 1968 k taxikaření. „Nedělal jsem taxikáře na stojáka, většinou jsem byl na objednávku. Jezdil jsem služební jízdy pro podnik ČKD,“ vysvětluje, že spíš než postávání na Václavském náměstí měl v popisu práce vozit zaměstnance firmy nebo převážet potřebné součástky. Jednou se díky spolupráci se strojírenským podnikem dostal i do Maďarska. „Zavolali mi a řekli, že tam něco potřebují urychleně dovézt. Dali mi do kufru těžkou součástku, adresu ve východním Maďarsku a řekli: ‚Seberte se, jeďte tam, čeká na to čtyřicet lidí a nemohou bez toho pokračovat v práci,‘“ přibližuje Bohdan Sekowski, co obnášela práce taxikáře pro jeden z nejvýznamnějších strojírenských podniků v té době. Jezdit po letech přestal kvůli tomu, že už mu to nedělalo radost. „Označení taxikář mi nešlo pod fousy. Našel jsem si jiné místo,“ krčí rameny při vzpomínání na konec sedmdesátých let. Na práci měl štěstí, vždy se mu podařilo najít něco zajímavého. „Nedělal jsem práci, která by mě nebavila. Vždy to byla práce, kde jsem mohl být iniciativní, mohl jsem nabídnout zlepšení, aby to šlo lépe a rychleji,“ vypráví. V polovině osmdesátých let byl dokonce zaměstnaný i na Barrandově. Pracoval jako vedoucí odbytu a šéfoval deseti zaměstnancům. „Tam na mě začali tlačit z KSČ, protože říkali, že mám velké oddělení a velkou zodpovědnost a přitom nejsem členem strany. To podle nich nešlo dohromady, takhle velkou funkci musel mít straník, že to jinak nejde,“ popisuje pamětník, jak tlak „shora“ přišel, i když už revoluce byla na spadnutí. „Řekl jsem jim: ‚Pánové, polibte mi šos.‘ Přeřadili mě tedy na jinou pobočku Barrandova, byl jsem tam tři měsíce, ale pak jsem šel pryč,“ vypráví, jak se nikdy nenechal zlomit. Nevstoupit do strany pro něj bylo důležité vzhledem k otcově památce. A práci si zvládl najít jinou. 

Jeho práce ale nebyla celý jeho život. Stihl se dvakrát oženit, poprvé už ve čtyřiadvaceti letech, ale mladé manželství dlouho nevydrželo. S druhou ženou se seznámil na kurzech angličtiny. Později se vzali a měli dvě děti, Irenu a Michala. I kvůli nim pamětník příchod sametové revoluce slavil. V ulicích ale 17. listopadu 1989 nebyl. „To byla záležitost mladých. Byl jsem až potom na Václavském náměstí,“ vypráví o revolučním období a přidává i vzpomínku na Václava Havla. „Na svou dobu to byl nesporný hrdina, na rozdíl od jiných. Jiní nejednali, báli se anebo byli zticha,“ končí Bohdan Sekowski své vyprávění. A na jaké období života nyní pětadevadesátiletý (2024) pamětník vzpomíná nejraději? „Na to poslední. Můžu si dělat, co chci, mluvit, co chci, žiju spokojeně a baví mě pořád pracovat. A, zaplaťpánbůh, jsem zdravej.“